Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Staněk (* 1927)

• narozen 3. června 1927 v rodině poštovního úředníka v Praze

• otec se zabil na motorce, když mu bylo devět let

• za války chodil na gymnázium v Praze-Holešovicích

• v květnu 1945 pomáhal v Praze povstalcům na barikádách

• po válce vystudoval obor kontrabas na pražské konzervatoři

• po studiích působil jako sbormistr Československého státního souboru písní a tanců

• v polovině padesátých letech dirigoval umělecký soubor ministerstva vnitra

• asi dva roky byl dirigentem v Divadle na Fidlovačce

• v letech 1963 až 1990 vedl Ostravský rozhlasový orchestr

• prosadil se doma i v zahraničí jako hudební skladatel a instrumentalista

• v pokročilém důchodovém věku oslepl

• v roce 2023 žil v Ostravě

Nejsilnější válečné vzpomínky má Pavel Staněk na konec okupace a na Pražské povstání, které propuklo 5. května 1945. „Sundávali jsme německé nápisy z obchodů. Stavěly se barikády. Jedna byla nedaleko našeho domu. Stál jsem u barikády, když od Letné přijížděla německá auta s vojáky. U barikády museli zastavit a my jsme je odzbrojovali a zavírali do sklepů okolních baráků,“ vypráví Pavel Staněk, kterému tehdy chyběl měsíc do osmnácti let.

Jeden Němec se údajně povstalcům vytrhl a začal utíkat. „Naši se za ním rozběhli a pronásledovali ho. U toho jsem zrovna nebyl, ale slyšel jsem, že když ho dostihli, zabili ho. Prý ho ušlapali.“ Podle dohody mezi Sovětským svazem a západními spojenci měla konečné vítězství v Praze zajistit Rudá armáda. Do bojů se od začátku povstání zapojili vedle odbojových skupin, četníků nebo vládního vojska i obyčejní Pražané.

Oficiálně se přihlásil jako dobrovolník na statistickém úřadu, kde bylo jedno ze sídel povstalců. „Jednou mě poslali se vzkazem na jinou barikádu. Také jsem dostal flintu, ale vůbec jsem s ní neuměl zacházet. Když jsem měl službu na barikádě, přál jsem si, aby Němci nepřišli, protože nevím, jak by to dopadlo, kdybych musel střílet.“

Bylo štěstí, že jsem se mohl živit jen hudbou

Rodák z Prahy Pavel Staněk vystudoval po válce konzervatoř a považuje za štěstí, že se za komunistického režimu nemusel živit ničím jiným než hudbou. V totalitě prožil více než 40 let. Začínal jako sbormistr státního folklórního souboru písní a tanců, dirigoval umělecký soubor ministerstva vnitra nebo orchestr Divadla na Fidlovačce v Praze. Skoro třicet let vedl Ostravský rozhlasový orchestr. V Ostravě natáčel písničky s Karlem Krylem nebo se začínajícími hvězdami populární hudby Marií Rottrovou, Hanou Zagorovou a Věrou Špinarovou.

Je rád, že nepodlehl tlaku nadřízených a nevstoupil do komunistické strany. To, že musel zkoušet a provádět také budovatelské písně, bral jako nutnost, která ho netrápila. „Hlavní bylo, že jsem mohl pořád dělat muziku. Co bych mohl chtít více?“ svěřuje se. Věnoval se úpravám cizích skladeb a písní, skládal pro rozhlas, divadlo i televizi, komponoval pro sbory i velké dechové orchestry.

V době rozhovoru pro Paměť národa mu bylo devadesát šest let a byl slepý. O zrak přišel postupně v důsledku zeleného zákalu. „Jsem pořád rád na světě, i když nevidím,“ říká. S úsměvem si vybavuje jednu z mála vzpomínek na předčasně zemřelého otce. „Dělal si starost o můj zrak. Když viděl, že při čtení ležím na břiše, práskl mě přes zadek rákoskou. Tvrdil, že se tím kazí oči.“

Tatínek se chtěl svézt na motorce, ale moc to neuměl

Pavel Staněk se narodil 3. června 1927 v Praze. Otec Stanislav Staněk pracoval na Ředitelství pošt a telegrafů. Matka Marie byla profesí učitelka, ale později byla také zaměstnaná na poště. Šest let po Pavlovi se manželům narodila Blanka. Byly jí tři roky, když jejich otec roku 1936 tragicky zemřel.

Stanislav Staněk si tehdy půjčil motorku od švagra, který k nim přijel na návštěvu. „Tatínek se chtěl svézt, ale neuměl na tom jezdit. Jak jsem slyšel, v Roztokách u Prahy nevybral zatáčku a narazil do mostu,“ vypráví. Vdova pak musela opustit služební byt v Praze-Dejvicích a nastěhovala se s dětmi k sestře, která žila v činžovním domě v Holešovicích mezi Strossmayerovým náměstím a Veletržním palácem.

Začátek školní docházky má Pavel Staněk spojený s nepříjemnými vzpomínkami. Byl ohrožen tehdy rozšířenou a smrtelně nebezpečnou tuberkulózou a lékaři ho poslali do dětské ozdravovny v Lužích-Košumberku. „Léčili nás tam injekcemi a rybím tukem. Ještě ve dvaceti se mi dělalo špatně, když jsem viděl injekční stříkačku. Ryby jsem od té doby prakticky nejedl.“

Bylo mu jedenáct let, když v březnu 1939 vjela do Prahy německá vojska a začala okupace Československa. Nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem už na podzim 1938 zabralo československé pohraničí. Ve zbytku republiky vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava. V Praze sídlil říšský protektor, který měl v okupovaném území rozhodující moc.

Místo vyučování jsme ve Stromovce čistili koleje

„Díval jsem se z okna našeho domu a viděl jsem kolonu německých vojáků na motocyklech. V sajdkárách seděli vojáci se samopaly v ruce. Přijížděli od Vltavy. Byl jsem kluk a moc mi nedocházelo, co to všechno znamená,“ vzpomíná na březen 1939. Začal chodit na gymnázium, učil se hrát na klavír. „Tím jsem žil. Válku jsem moc nevnímal,“ říká. Viděl, jak se před Veletržním palácem shromažďují Židé se žlutými hvězdami na prsou. „Museli stát v trojstupech. Pak je někam odváželi. Tenkrát se nevědělo, že to bylo do Terezína.“

Okupanti zavedli pro obyvatele přídělový systém, mnohé potraviny nebyly vůbec k dostání. Pavel Staněk říká, že hlady nikdy netrpěl, ale do sytosti se najedl jen u příbuzných na jižní Moravě. Měli statek a mlýn a matka ho tam dvakrát poslala na prázdniny. „Pomáhal jsem ve mlýně a na poli, ale hlavně jsem tam pořádně jedl a přibral jsem pár kilo.“

Na reálném gymnáziu u Strossmayerova náměstí měl i za okupace výuku v češtině. Kromě povinné němčiny a latiny studoval i angličtinu. Stále více ho zajímala hudba. Už otec ho začal učit hrát na housle, pak zkoušel kytaru a ve válečných letech intenzivně cvičil na klavír. Na učení mu nezbýval čas. „Jednou jsem v pololetí přinesl na vysvědčení jednu čtyřku, jednu pětku a k tomu čtyři napomenutí. Matka se zhrozila a nastolila mi tvrdý režim.“

Koncem války se ani studenti pražských gymnázií nevyhnuli nucenému pracovnímu nasazení. „O rok starší kluky poslali na práci do Německa, můj ročník měl štěstí. Čistili jsme ve Stromovce tramvajové koleje a pak jsme na poště třídili balíky,“ vzpomíná. 

V euforii z osvobození Československa od nacistů prožíval i osobní štěstí. Začal chodit s Martou Johánkovou, kterou si v roce 1950 vzal za ženu. Už na gymnáziu si ujasnil, že by se chtěl profesionálně věnoval hudbě. Začal se připravovat na zkoušky na konzervatoř. Učil se hrát na kontrabas. „Zašel jsem do Národního divadla, kde jsem našel basistu, který byl ochoten mě učit.“ Hru na basu pak studoval na pražské konzervatoři u Oldřicha Šorejse. Jako absolvent gymnázia mohl chodit jen na odborné předměty.

Dirigování jsem nestudoval, ale šlo mi to

Absolvoval roku 1951. Už před dokončením školy nastoupil jako kontrabasista do Československého státního souboru písní a tanců. „V té době jsem dirigoval malý sbor na filozofické fakultě, do kterého chodila moje žena. Když mě viděl můj šéf Arnošt Košťál, nabídl mi místo sbormistra i v našem souboru. Nutně někoho potřeboval. Dirigování jsem nestudoval, ale už jsem věděl, že na to mám trochu talent, tak jsem souhlasil. Jako kontrabasista jsem skončil.“ Taktovka se stala v následujících skoro padesáti letech jeho pracovním nástrojem.

Československý státní soubor písní a tanců tvořil asi čtyřicetičlenný symfonický orchestr, přibližně čtyřicetičlenný smíšený pěvecký sbor a okolo pětadvaceti tanečníků. Vznikl s cílem prezentovat a rozvíjet lidové umění. „Dělaly se různé národopisné programy. Mým úkolem bylo nazkoušet povinné písničky,“ říká. Sbor se prý nebránil občasnému vybočení z folklóru. „Našel jsem čtyřhlasou fugu od Bohuslava Matěje Černohorského Laudetur Jesus Christus, kterou jsme nastudovali. Je krásná a sboráci ji s chutí zpívali. Měli jsme s tím i dva samostatné koncerty,“ vzpomíná. Se národopisným souborem se dostal také na zájezd do Německé demokratické republiky.

Vojenskou uniformu oblékal pouze jako dirigent uměleckého souboru ministerstva vnitra, který od roku 1953 zajišťoval také produkci Hudby Hradní stráže. Soubor vystřídal několik názvů, mimo jiné Ústřední hudba federálního ministerstva vnitra. „Když jsem byl u odvodu, nechtěli mě, protože jsem měl zánět slepého střeva a vážil jsem padesát kilo,“ říká. Armáda si pak na něj vzpomněla, když už měl malého syna. Byl rád, že mohl nastoupit v souboru ministerstva vnitra. „Neprošel jsem ani žádným výcvikem, hned jsem nastoupil jako sbormistr.“

S dechovkou ministerstva vnitra nastudoval i operní árie

Na působení ve vojenském souboru vzpomíná rád. „Seznámil jsem se tam se všemi dechovými nástroji,“ říká Pavel Staněk, který ve starším věku pro dechové orchestry hodně komponoval. Soubor jezdil s kulturním programem po vojenských posádkách po celé republice. „Střídali se tam profesionální umělci, kteří si tak odbývali povinnou vojnu. V repertoáru jsme neměli jen pochody a budovatelské písně, ale občas i operetní nebo operní árie, třeba z Prodané nevěsty.“

Na začátku šedesátých let Pavel Staněk působil také jako dirigent Divadla na Fidlovačce v Praze-Nuslích. „Přišel jsem tam na konkurz. Přihlásilo se sedmnáct lidí z celé republiky. Přijeli i uchazeči z Košic nebo Popradu. Byl to nejtěžší konkurz, jaký jsem zažil. Mimo jiné po nás nezvykle chtěli, abychom zapsali do not klavírní improvizaci. Mnozí na tom ztroskotali,“ vzpomíná Pavel Staněk, který výběrové řízení vyhrál.

Práce v operetním divadle mu ale příliš nevyhovovala. „Po čase mě začalo trošku otravovat hrát dokola stejné písničky,“ říká. Na prknech nuselského divadla, které se roku 1963 spojilo s Hudebním divadlem v Karlíně, doprovázel například hvězdu prvorepublikového filmu Oldřicha Nového. „Hodně se tenkrát chodilo také na Jiřího Císlera, se kterým byla velká sranda. V té době tam začínal i Jiří Krampol,“ vzpomíná.

Předěl v jeho životě nastal v roce 1963, kdy přišel do Ostravy. Na základě konkurzu získal místo šéfa Ostravského rozhlasového orchestru. Když nastupoval, ansámbl byl ve špatné kondici a Pavel Staněk ho mohl přebudovat podle svých představ. „Náhodou jsem se šel podívat do Kavárny mladých, kde hrál sextet Ivo Pavlíka. Byla to dobrá, sehraná a oblíbená kapela, tak jsem všechny přijal do rozhlasu. Postupně jsem je doplnil dalšími lidmi,“ vypráví.

To zpívat nebudu, bránila se Věra Špinarová slavné písničce

Orchestr hrál všechny možné žánry, lidové písně, operetní melodie, swing i populární hudbu. Před mikrofonem v ostravském nahrávacím dirigoval i Karla Kryla, později nejslavnějšího představitele protikomunistického protestsongu. „Zpěvák to nebyl nějak výjimečný, ale jeho politicky angažované texty byly opravdu zajímavé,“ říká. Nahrával také první hity s později slavnými interprety Marií Rottrovou, Pavlem Novákem, Hanou Zagorovou a dalšími.

Například s Věrou Špinarovou natočil v roce 1976 jednu z jejích nejslavnějších písniček. „Věra měla hezký hlas, uměla zpívat, ale moc chytrá nebyla. Měla tenkrát exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Panton, které řídil Jiří Malásek. Měli jsme domluveno, že pro ni bude posílat písničky, které s ní budeme točit. A když měla nazpívat Jednoho dne se vrátíš, řekla: ‚To nezpívám! To je opera a já jsem rockerka!‘ Nakonec se nechala ukecat,“ vypráví.

Pavel Staněk řídil Ostravský rozhlasový orchestr dvacet sedm let až do roku 1990, kdy odešel do důchodu. Přečkal i dramatický rok 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, a hlavně následné čistky. Také z Československého rozhlasu, včetně ostravské pobočky, muselo kvůli postoji k sovětské invazi odejít hodně lidí.

„Odjakživa mám záporný vztah k Rusákům a v roce 1968 to samozřejmě nebylo jinak. Prověrky se mě jako nestraníka naštěstí netýkaly,“ říká. V jeho rozhlasovém orchestru prý nebyl ani jeden komunista. „V našem malém kolektivu jsme si nadávali na komunisty docela svobodně. Až později jednoho kolegu přesvědčili, aby k nim šel, protože chtěli v orchestru někoho mít. Sliboval, že nám bude všechno říkat. Zanedlouho to všechno prasklo,“ říká.

Jako důchodce Pavel Staněk ještě dirigoval velký dechový orchestr Vítkovák a začal intenzivněji komponovat. Působil jako porotce v mezinárodních soutěžích, získal řadu ocenění. Se svými skladbami a instrumentacemi dechové tvorby byl úspěšný i v zahraničí, hlavně v Německu. Ostrava se stala jeho druhým domovem. Oblíbil si také Beskydy, kde si pořídil chalupu. V roce 2023 žil se svou partnerkou Vlastou Ručkovou, která o něj po ztrátě zraku pečovala. Ve stáří si ujasnil, jak moc je důležité nedělat špatné věci a mít dobré svědomí.