Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Honza Štangl (* 1944)

• narozen 12. srpna 1944 v Praze

• kvůli otcově povolání se rodina často stěhovala

• základní školu absolvoval v Litvínově, Plzni a Praze

• v roce 1958 nastoupil na střední školu do Brna, kam se rodina přestěhovala

• studia vysoké školy nedokončil, na vojně spolupracoval jako asistent kameramana v armádním filmu

• během 21. srpna 1968 se podílel na vysílání Československé televize z vysílače Kojál

• po 21. srpnu 1968 se angažoval v pomoci přátelům z armádního filmu, kteří se vinou okupace dostali do obtížné situace

• v roce 1970 se stal kameramanem

• v roce 1975 se v Moskvě setkal s hudebním skladatelem Aramem Iljičem Chačaturjanem

• na kameru točil orchestr Gustava Broma, Jindřicha Hovorku, zábavné pořady, ale také folklor

• zasloužil se o to, že jsou verbuňk a fašank na seznamu kulturního dědictví

• v roce 2024 žil Honza Štangl v Brně

Ve středu 21. srpna 1968 ráno mířil Honza Štangl jako většinu pracovních dní do pobočky Československé televize, která sídlila na tř. Kapitána Jaroše. Z rozhlasu už měl informaci, že do Československa přijela okupační vojska, po cestě do práce však na žádné tanky ani vojska okupačních armád nenarazil. Byl v kamerárně, kam se najednou přiřítil šofér, Jaroslav Pažák. „Ptal se, jestli mám motorku, skútra, a když jsem řekl, že jo, tak se mě ptal, jestli bych s nimi jel na Kojál,“ vypráví Honza Štangl. Všude v Brně už v té době totiž na výpadovkách stály tanky okupačních vojsk a Honza Štangl na motorce měl sloužit jako předvoj před přenosovým vozem. „Říkal mi, že kdyby tam byly tanky, tak se mám otočit a jet jim to říct, a že pojedou jinudy,“ popisuje pamětník, jak se v rychlosti s Jaroslavem Pažákem domluvili. „Strach jsem neměl. Bylo mi dvacet čtyři let a považoval jsem to za velké dobrodružství a obrovskou příležitost, že budu dělat kameramana! Já v té době totiž byl jen asistentem kamery,“ vysvětluje pamětník s úsměvem.

Vysílač Kojál se nachází asi 25 km severovýchodně od Brna. „Jeli jsme přes Líšeň, Křtiny a Jedovnice. Po cestě jsme nepotkali jediného vojáka. V Jedovnicích jsem na benzínce tankoval a ptal jsem se, kudy se jede na Kojál, a obsluze jsem říkal, že za mnou jedou z televize s přenosákem. Ten benzín jsem tehdy neplatil, dostal jsem to od obsluhy gratis,“ líčí Honza Štangl tehdejší atmosféru sounáležitosti. Té se jim dostalo i na Kojále: „Přivítání bylo vřelé, pamatuji si, že tak rychle instalovaná technika nebyla nikdy jindy. Kamery tam stály během deseti minut a už se vysílalo.“
Na vysílač Kojál jeli z brněnského studia Československé televize kromě Honzy Štangla ještě kameraman Jindřich Bressler a redaktoři Lubomír Popelka a Jiří Vondráček. Dle dokumentu Trosečníci z Kojálu[1] a výpovědi zúčastněných s nimi jel ještě technik František Zouhar. Vysílač Kojál obsluhoval technik Antonín Procházka[2], který ho střídavě vypínal v okamžicích, kdy se k vysílači blížily sovětské helikoptéry.

„Natáčeli jsme ve velké cimře. Po levé straně byla okna. Svítili jsme stolními lampami s bakelitovým vrškem. Vzadu byla mapa Československa, před ní si sedl Popelka, za ním byl stín jak kráva, nedalo se jak jinak posvítit,“ barvitě popisuje prostředí na Kojále pamětník. Ten celou akci považoval za dobrodružství do té doby, než Lubomír Popelka začal mluvit německy. „Když vyzýval rakouskou stranu, aby nám pomohli, tak to jsem si říkal, pozor, tady jde o život. To nebylo příjemné. Když mluvil česky, tak dobrý, ale jak začal Hilfe, pomožte, tak jsem si říkal, to je teda divná doba,“ vzpomíná pamětník.

Vysílání tehdy bylo možné také díky spolupráci s rakouskou ORF, která vysílání z Kojálu odebírala a vysílala dál do světa. Honza Štangl a také František Zouhar v dokumentu[3] oba shodně vzpomínají na to, že už neměli telefonické spojení, skrze které by se s ORF dorozumívali. „S Helmutem Zilkem z ORF bylo dohodnuto, že aby věděli, kdy mají zapínat záznamové zařízení a začít brát náš obrázek z Kojálu, tak jsme jim dávali před kameru takové ručně psané titulky, kde byl čas, za jak dlouho budeme vysílat, a pak byl titulek, že vysílá svobodná československá televize. Podle toho se oni nastavili a zaznamenávali,“ vysvětluje ztížené dorozumívání v televizním dokumentu František Zouhar.

Strach dostal Honza Štangl až večer, když natáčení skončilo. „Jel jsem domů, ale mezitím už jsme měli informace, že někde zastřelili někoho na motorce, támhle zastřelili kluka, tak to jsem se bál,“ vypráví. „Skončili jsme asi někdy okolo deváté, kdo to tam likvidoval, nevím. Ale krátce po tom, co jsme odjeli, přijeli Sověti,“ uzavírá vzpomínky na rušný den 21. srpna roku 1968 pamětník.

Z dokumentu[4] vyplývá, že Sověti nepřijeli, ale přiletěli helikoptérou. Štěpán Hrtóň, bývalý vedoucí vysílače Kojál, k tomu uvádí: „Helikoptéra přistála před bránou na poli, vyšel z ní plukovník a dva samopalníci a dobývali se dovnitř. Řekli mi, že musí zastavit provoz. Ptal jsem se jich, jestli mají nějaký příkaz, vůbec se se mnou nebavili a vysílač obsadili.“ Svobodné vysílání Československé televize z vysílače Kojál tedy skončilo ještě 21. srpna 1968 večer.

Dětství bylo plné stěhování i nejrůznějších paradoxů

Honza Štangl se narodil v Praze 12. srpna 1944. Ačkoli v rodině nikdo v Boha nevěřil, nechali rodiče syna pokřtít. Dle vyprávění strýce byl místní farář opilý mešním vínem a tak, když na otázku, jak se bude dítě jmenovat, někdo pronesl, že Honza, farář to tak zapsal i do matriky. Pamětník se tedy skutečně jmenuje Honza a nikoli Jan, jak se mu celý život snaží jeho jméno změnit okolí včetně úřadů.

Honza Štangl s úsměvem říká, že by se měl přihlásit jako odbojář. Během pražského povstání, do kterého se jeho otec aktivně zapojil, totiž rodiče rozváželi po Praze zbraně pod kočárem, ve kterém ležel roční pamětník, což pochopitelně zná jen z vyprávění. Jeho otec, Oldřich Štangl, letec, generál, později náčelník Hlavní správy letectva a vojsk protivzdušné obrany státu a náměstek ministra národní obrany Martina Dzúra, často měnil místa výkonu práce. Rodina, ve které byly kromě Honzy ještě dvě starší sestry, Hana a Jana, se kvůli tomu musela hodně stěhovat. Do první třídy tak Honza Štangl nastoupil v Litvínově, kde jeho otec pracoval jako náčelník letecké služby Stalinových závodů. Pak se rodina přestěhovala do Plzně, kde pamětník absolvoval druhou a třetí třídu. Mimo jiné zde chodil i do náboženství a absolvoval i první svaté přijímání, ačkoli oba rodiče byli v komunistické straně. Žádný rozpor v tom jako dítě tehdy nevnímal a stejně tak mu nevadilo ani časté stěhování.

V roce 1953 bydlela rodina v Plzni na hlavní ulici, dnes je tam památník Američanům. Tehdy tam však namísto památníku stál pilon s fotkami nejlepších zaměstnanců závodu Vladimíra Iljiče Lenina. A na trávníku pod ním byla vysázená pěticípá hvězda z macešek. „Já si pamatuju, že jsem stál na balkoně a viděl jsem, jak hrdá dělnická třída nese fotku Masaryka v proutěném křesle. A pak ten památník i s maceškami zlikvidovali do půl minuty. Tak byli naštvaní, že jim vzali prachy,“ popisuje pamětník výjev, který se odehrál v souvislosti s měnovou reformou a uvízl mu v paměti na celý život. O peníze během měnové reformy přišli i jeho rodiče, ale Honza Štangl si nepamatuje, že by se o tom v rodině nějak mluvilo.

Čtvrtou až osmou třídu základní školy absolvoval pamětník už zase v Praze, kam se rodina přestěhovala z Plzně, protože otec pamětníka vstoupil do armády. „Bydleli jsme na Smíchově a já chodil na školu Lupáčova na Žižkov, tehdy za olšanským hřbitovem končila Praha,“ popisuje proměnu hlavního města pamětník. Jeho vzpomínky se váží i k závěrečným zkouškám na konci osmého ročníku základní školy, neboť byl v posledním ročníku, který zkoušky ještě musel absolvovat. Vzpomíná i na rodinného známého pana Duku. „Pracoval na americkém velvyslanectví a umožňoval lidem, aby emigrovali. Vydával jim povolení a potvrzení. A pak ho zavřeli do vězení, asi na dva roky, a vymlátili mu tam všechny zuby. Ale on seděl na cele se zubařem a ten mu je pak zase krásně spravil.“ Během těchto návštěv pan Duka učil pamětníka anglicky. „Bylo to ale jen pár lekcí, potom emigroval,“ popisuje pamětník, že anglicky se pořádně nenaučil.

Na FAMU mě nevzali 

Po skončení povinné osmileté docházky se rodina přestěhovala do Brna, kde Honza Štangl nastoupil na střední školu na ulici Tábor. Z Prahy si, jak sám říká, dovezl manýry, kterých se v Brně musel zbavit. Ve třídě mezi premianty nepatřil a v pololetí posledního ročníku měl dokonce dvojku z chování za neomluvené hodiny. „Ředitel si tehdy otce pozval do ředitelny a ten mi tam takovou ubalil – on hrál tenis – že jsem měl ještě hodinu obtisk jeho ruky na tváři. A ředitel se mě tehdy zastal, řekl otci, ať mě nebije, že už jsem skoro dospělý. Tehdy mi zachránil život,“ směje se s nadsázkou pamětník. Ten po skončení střední školy nastoupil dle rozhodnutí otce na studia na fakultě elektrotechniky VUT, kde ale vydržel tři roky, a jelikož úspěšně nesložil zkoušky, ze školy ho vyhodili.

Honzu Štangla to už tehdy táhlo ke kameře, ale ani navzdory četným přímluvám, do kterých se zapojil i Jan Werich, ho na FAMU nevzali. Začal tedy pracovat jak osvětlovač na Barrandově a pak musel absolvovat povinnou vojnu. Díky vlivu svého otce nastoupil k armádnímu filmu, kde se seznámil s Jiřím Plojharem[5], který dělal filmy na objednávku vládního výboru pro cestovní ruch. Pamětník s ním jezdil po celé republice točit filmy – např. Země pod křídly racků. Honza Štangl se od Jiřího Plojhara také přiučil řemeslu. Navzdory pěkné spolupráci ho to ale táhlo z vojny do Brna, kde měl dívku. Díky otcově intervenci pak získal modrou knížku a dobu povinné vojenské služby si tak zkrátil ze dvou let na 14 měsíců. Na začátku roku 1968 se oženil a začal pracovat v brněnském studiu Československé televize na pozici asistent kameramana.  

Na vojenských autech bylo nutné vyměnit SPZ

Partyzánského vysílání Československé televize, které začalo na vysílači Kojál a pokračovalo z Československé akademie věd a později z vojenského prostoru Kozina na Vyškovsku, se Honza Štangl dále neúčastnil, ani o něm nemá žádné informace. Sám k tomu říká, že asi tenkrát už našli „opravdového kameramana“ a znovu naráží na to, že tehdy byl pouze asistentem. V té době však měl jiné starosti. Jeho bývalý nadřízený a dobrý známý z armádního filmu, Jiří Plojhar, přiletěl helikoptérou 20. srpna na brněnské letiště. V té době totiž pořizoval letecké záběry republiky. Ubytoval se v hotelu Slavia spolu s pilotem, který u sebe měl osobní zbraň. Kromě helikoptéry měli oba muži k dispozici také armádní vozidla. 

„Plojhar mi volal, ať za ním přijdu, že potřebuje pomoct. Přijel jsem za ním do hotelu a on dokázal za dvě minuty zničit celý pokoj. Rozštípal skříně, postele, jak byl naštvanej, jak ho to vzalo, že přišli ti Rusové. A to byl komunista!“ vzpomíná pamětník. Jiří Plojhar i s kolegy se potřebovali dostat do Prahy, ale helikoptéru měli na brněnském letišti, které bylo plné okupačních vojsk. Auty se báli cestovat, protože podle poznávací značky bylo jasné, že se jedná o armádní vozidla, takže měli obavu, aby na ně okupační vojska nezačala střílet. Jiří Plojhar tak poprosil pamětníka, aby mu pomohl sehnat jiné značky, za které by ty armádní mohl na autě vyměnit.

Tchán pamětníka, František Nečaský, pracoval jako ředitel Jihomoravských pekáren a pomohl Honzovi Štanglovi sehnat pekařské poznávací značky, takže Jiří Plojhar mohl bezpečně odjet do Prahy. O celé situaci se však někdo dozvěděl a tchán byl později nucen místo ředitele opustit a šel pracovat jako pekař na linku. Honzu Štangla kvůli tomu nevzali do komunistické strany, kam by jinak vstoupit musel.

Setkání s Chačaturjanem a folklor

Po srpnové okupaci Honza Štangl pracoval ještě dva roky jako asistent kameramana, od roku 1970 pak jako kameraman. Vzpomíná na natáčení demonstrace na náměstí Svobody při prvním výročí srpnové okupace i na vítězný hokej v témže roce. Normalizace ani reorganizace po roce 1968 se ho nijak zvlášť nedotkly. „Říkali mi jenom tohle toč a tohle netoč,“ uvádí k novým poměrům v Československé televizi. Jeho spolupracovníci z Kojálu však takové štěstí neměli. „Všechny je vyházeli, šli do kotelny, Jindra Bressler, žid jako poleno, emigroval,“ popisuje osudy party z Kojálu pamětník.

V roce 1975 vyjel natáčet do Moskvy, kde se setkal s hudebním skladatelem Aramem Chačaturjanem. Hlavní náplní jeho práce však bylo natáčení folkloru. „My jsme se dali dohromady s ředitelem ústavu lidové kultury ve Strážnici Janem Kristem a natočili jsme přes tisíc tanců! Dostalo to nějakou cenu UNESCO ve Francii, pak jsme dál točili řemesla a zasloužili se o to, že se fašank a verbuňk dostali na seznam kulturního dědictví,“ popisuje náplň práce, na kterou dodnes rád vzpomíná a je na ni náležitě hrdý. „Dělal jsem i zábavné pořady, ale mou hlavní obživou byl orchestr Gustava Broma a Jindřich Hovorka,“ říká Honza Štangl. Ten na sklonku komunistického režimu FAMU nakonec vystudoval. 

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 zachytil jako kameraman na náměstí Svobody, osobní vzpomínky na tehdejší listopadové události však nemá. Díky změně režimu se však pracovně dostal do Kanady, kde natáčel se Žalmanem, nebo do Libanonu za Blankou Matragi. S Bolkem Polívkou točil coby kameraman všechny Manéže Bolka Polívky. „Polívkovi děkuju minimálně za pět let života. Říkají, že smíchem se prodlužuje život. S tím blbcem přijdete do styku a už je to hotový!“ směje se pamětník dobrácky a vzpomíná na řadu příhod, které s Bolkem Polívkou zažil. I nyní jsou spolu v pravidelném kontaktu. Honza Štangl žil v roce 2024 v Brně. Se svojí ženou měl tři děti, dále měl čtyři vnoučata a jedno pravnouče.

 

 

 

[1] Trosečníci z Kojálu. 2008, Česká televize Brno, režie Jaromír Marek, dostupné na https://www.ceskatelevize.cz/porady/10169910658-brno-1968-trosecnici-z-kojalu/

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] Jiří Plojhar nebyl příbuzný bývalého ministra zdravotnictví, Josefa Plojhara, jedná se o shodu jmen.