Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Staňková (* 1939)

• narozena 25. září 1939 v Plzni

• rodiče odbojáři zavražděni v Mauthausenu

• svatobořické dítě

• po internaci vyrůstala v rodině otcovy sestry

• po válce vystudovala Vysokou školu ekonomickou

• pracovala ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu

• v 50. letech vstoupila do KSČ, vyhozena spolu s manželem v roce 1969

Rodinná historie

Rodina Aleny Staňkové, rozené Vyhnisové, žila v Kaznějově na Plzeňsku. Matka a otec se narodili před první světovou válkou. Jejich rodiny sídlily na opačných koncích obce. Dědeček, otec jejího otce Oldřich Vyhnis, se za války stal ruským legionářem a do Československa se vrátil až v roce 1920. Těžká válečná léta zažívala i jeho manželka, babička pamětnice. Sama se musela postarat o tři děti, včetně otce Aleny Staňkové.

Za první republiky sloužil původně vyučený sklář a elektrikář Oldřich Vyhnis u pětatřicátého pluku v Plzni jako důstojník a jedním z jeho podřízených byl i pozdější „druhý otec“, jak pamětnice nazývá svého strýce – manžela otcovy sestry. Dědeček také zakládal odborovou organizaci Edvarda Beneše na Plzeňsku. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil do odbojové organizace Obrana národa, byl však brzy zatčen a od roku 1940 do konce války prošel mnoha lágry a věznicemi. Ještě před koncem války se ho podařilo dostat z vlaku projíždějícího Plzní a díky tomu, že byl v kraji známý, prožil osvobození doma v Kaznějově.

Otec Aleny Staňkové studoval na reálce a následně absolvoval pedagogickou nástavbu. Stal se učitelem a svou profesi vykonával v Kaznějově, Kamýku a poté v Drachkově u Benešova, kam rodina odešla těsně před narozením pamětnice. Ta přišla na svět 25. září 1939. Matka vystudovala obchodní akademii a byla výjimečně manuálně zručná. Na začátku války rodiče již ztráceli s Oldřichem Vyhnisem kontakt, pouze si psali, a to i po jeho zatčení. Není zřejmé, zda věděli o jeho zapojení v odboji.

Tatínek odbojář, maminka v domácnosti

Otec byl velmi společenský. Rád zpíval, uměl hrát na mandolínu, psal básně a údajně si dopisoval s Vladislavem Vančurou. Také docházel do Sokola, stýkal se s dalšími učiteli z okolí a to ho přivedlo i do odboje. Matka se věnovala především malé Alence.

Kvůli napomáhání odboji a parašutistům nacisté nejdříve zatkli na nádraží v Bystřici u Benešova otce a zhruba čtrnáct dní po něm, v srpnu 1942, i maminku Annu, když se z Drachkova vypravila navštívit rodinu na rodném Plzeňsku. Gestapo jí ještě dovolilo, aby dala malou Alenku k rodině Vyhnisových, tedy k otcovým příbuzným. Tam se také po válce vrátila, protože rodiče od té chvíle již neviděla.

Rodiče byli transportováni do Terezína a poté do koncentračního tábora Mauthausen, kde je nacisté popravili.

Sirota

Alena Staňková byla jedním z tzv. svatobořických dětí. Do internace přišla ve velmi útlém věku a díky tomu ji dali na starost Nadě Vykoukové, jednomu ze starších svatobořických dětí. Podle jejích slov děti na Jenerálce neměly přístup k papíru ani tužkám, a těžší tedy bylo i vzdělávání. Příbuzní pamětnice dlouho nevěděli, kde se nachází, a zjistili to až po roce. Děti byly poté převezeny na jižní Moravu.

Ve Svatobořicích začala pamětnice dělat první krůčky ve svém vzdělávání a po návratu k překvapení zbytku rodiny dokázala číst. Díky tomu zůstalo čtení navždy její zábavou.

Domů se Alena Staňková dostala 12. května 1945. Děti přijely na hlavní pražské nádraží. „Tehdy byl problém s auty. Byla na dřevoplyn a tety prostě nepřijely. Nestihly to na nádraží. Ale pamatuji si, že ta Naďa měla někde v Praze na Karláku nebo u Karláku tetu. A vzala mě k ní. A ony pro mě přijely k té tetě, a že mě odvezou do Kaznějova. Já si to pamatuji, vidím to jako dneska. Tmavá chodba, já se držím zárubní a křičím: ‚Já chci k Naděnce, já chci zůstat s Naděnkou!‘ Nechtěla jsem. Když mě přivezly do Kaznějova a ukazovaly mi obrázky, já jsem rodiče na obrázcích nepoznala. Poznala jsem ale pejska, kterého jsme měli. Foxteriéra, který se jmenoval Doda. A tak jsem řekla: ‚To je Doda.‘ Toho jsem si pamatovala, ale rodiče ne.“

Pamětnice začala žít s tetou – otcovou sestrou – a strýcem. Brzy už jim říkala maminko a tatínku, nicméně to se nelíbilo druhé tetě – sestře maminky pamětnice. Strýc v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, ale v roce 1951 stejně musel z armády, kde sloužil, odejít. Do té doby sloužil střídavě v Plzni a Praze. Přestěhovali se na pražské Vinohrady. V době hledání nové práce se na strýce vyptávala StB a nakonec začal pracovat na ředitelství keramických závodů. Aktivita StB neustávala, někdo z vojenských kruhů měl zálusk na jejich vojenský byt, a přestože rodina argumentovala školou v Praze pro Alenu Staňkovou, nebyla vyslyšena, a naopak jí bylo vyhrožováno, že ji mohou umístit do dětského domova. Vrátili se proto do Kaznějova. Strýc dál pracoval v keramickém průmyslu, tentokrát jako technik v Horní Bříze. Alena Staňková po válce studovala na jedenáctiletce v Plzni a poté na gymnáziu v Praze. Brzy maturovala.

Sama se s ostatními svatobořickými dětmi nestýkala, ještě dlouho po válce totiž trpěla nočními můrami spojenými se vzpomínkami na válku.

Na škole

Již ve svých sedmnácti letech pamětnice začala studovat na Vysoké škole ekonomické. Tam se seznámila se svým manželem, který pocházel ze Zlína. V posledním ročníku oba kývli na členství v komunistické straně. V roce 1961 Alena Staňková začala pracovat ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu v Revoluční ulici v Praze. V roce 1965 se jí narodila první dcera Jana a dva roky poté syn.

V roce 1969 byli oba manželé vyloučeni z komunistické strany a následoval vyhazov z práce. Přes své známé se dostali k jinému povolání, kde zpracovávali různé analýzy pro veřejnou správu. Alena Staňková spolupracovala s ministerstvem na plánování výzkumných aktivit. Plánováním se ale tyto procesy daly označit jen vzdáleně. Často se nebraly v potaz důležité věci a rozhodovalo se podle náklonnosti ke konkrétním lidem. Manžel pracoval před revolucí v roce 1989 i po ní ve firmě Ferona a stále zde působí jako konzultant.