Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Halina Staňková (* 1936)

• narodila se 15. května 1936 v Hlinsku na Volyni

• v roce 1941 hrozila rodině deportace na Sibiř

• otec Vladimír Zajíc se přidal ke Svobodově armádě

• byla svědkem řádění Ukrajinské povstalecké armády

• 1947 reemigrace do Československa

• po únoru 1948 rodina znovu rozkulačována

Aby se vyhnul deportaci do sibiřských lágrů, musel se její otec zbavit půdy, kterou rodina úspěšně po několik desetiletí obhospodařovala. Potom se stal členem osvobozeneckého československého armádního sboru. Rodina se pak setkala až o několik let později v Československu. Příběh Haliny Staňkové (*1936) je plný výjevů, jaké by malé dítě nemělo spatřit ani v nejhorší noční můře.

Kdo mohl tušit…

Ve druhé polovině 19. století vyslyšely tisíce lidí z tehdejšího Rakouska – Uherska výzvu k osídlení úrodné oblasti Volyň (část dnešní Ukrajiny). Carská vláda slibovala přistěhovalcům levnou půdu, právo na národní školství, vlastní samosprávu, ale také náboženskou svobodu. Kdo mohl tehdy tušit, že velké dějiny 20. století promění pokojnou zemědělskou oblast v mlýnek na lidské maso – a to ve jménu hned několika totalitních ideologií.

Zázrak jménem hnůj

Halina Staňková (roz. Zajícová) přišla na svět v Hlinsku (volyňská oblast, okres Rovno) do rodiny zemědělce Vladimíra Zajíce a jeho ženy Cecílie. Oba rodiče patřili k potomkům původních osadníků, jimž se během desítek let podařilo vybudovat slušně prosperující hospodářství. „Tatínek měl hodně půdy, na které pěstoval všechno možné. Například chmel, který pak prodával Židům a ti to pak někam vozili… [židovští překupníci chmele byli na Volyni důležitou součástí tehdejší ekonomiky – vykoupený chmel dále distribuovali do pivovarů i mimo volyňskou oblast]. Velice se mu dařilo,“ říká Halina Staňková.

Čeští zemědělci vůbec působili mezi původním obyvatelstvem Volyně jako zjevení. Měli totiž zkušenosti. „Místní lidé se například divili, že od nich tatínek vykupuje hnůj a tím pak svá pole hnojí. Neznali to. Jak byli překvapeni, když potom zjistili, že takto vypěstované obilí nejenže nepáchne hnojůvkou, ale také je i dost kvalitní,“ dodává pamětnice.

Wehrmacht jsme vítali s nadšením

Psal se 23. srpen 1939, když došlo v Moskvě k podepsání paktu Ribbentrop – Molotov. Jednalo se o dohodu o vzájemném neútočení mezi nacistickým Německem a stalinským Svazem sovětských socialistických republik. Týden nato napadl Adolf Hitler Polsko - vypukla druhá světová válka. Stalin pak do Polska vtrhnul pouhých šestnáct dní poté a tento akt porušení polsko – sovětského paktu o neútočení vedl k úplnému ovládnutí Volyně sovětskou mocí. Z prospívajících a pokojně hospodařících zemědělců se tak rázem stali nepřátelé státu - kulaci. „Tatínek vzhledem k situaci, aby nás jako kulaky ochránil před deportací na Sibiř, nechal okamžitě část polností napsat na místní obyvatele – Ukrajince,“ dodává k tomu Halina Staňková. Rodině přesto zůstalo kolem jedenácti hektarů půdy a před odsunem do lágru ji zachránilo porušení německo - sovětské dohody o neútočení: „Když Hitler napadl Rusko [Operace Barbarossa, 22. červen 1941 – 5. prosince 1941], byli jsme šťastní. Německé vojáky jsme s nadšením vítali.“

Konec stalinských represálií však přinesl na Volyň jinou hrůzu. Nacisté, stejně jako i v dalších místech Evropy, začali systematicky vraždit Židy. V tu dobu byla Halinina maminka zrovna v nemocnici, kde ještě působil židovský lékař. „Měla pokoj přímo pod ním. Slýchala, jak ten lékař nervózně, panicky pobíhá sem a tam. Pak se rozhodl, že z nemocnice uteče zahradou. Ale ozvala se rána. Oni ho zastřelili,“ říká pamětnice.

Dětství jsem přes to všechno měla krásné

Přesto, že Halina vyrůstala v pohnuté době, na svoje dětství vzpomíná ráda a s láskou. „Milovala jsem svého dědečka, byli jsme pořád spolu. Už když jsem byla v kolíbce, uspával mě dudlíkem namočeným v cukrové vodě a u toho kouřil cigarety často balené do novin. Pro tu kouřovou mlhu nás prý nebylo ani vidět, takže já jsem se už jako kuřák narodila,“ usmívá se pamětnice, která také vzpomíná na tehdejší kulisy vesnice Hlinsko. Šlo o národnostně smíšenou obec, kde vedle sebe žili převážně Češi a Ukrajinci. A prý byl velký rozdíl v tom, jak: „Češi měli pěkně postavené, kvalitní domy. Ukrajinci na tom byli hůř. Měla jsem kamarádku Naďu, a když jsem byla u ní doma, překvapilo mne, že mají uprostřed místnosti ohniště, na kterém vařili jídlo a ohřívali vodu.“

Dětská práce

Zajícovi také, ještě před obviněním z kulactví, pomáhali Ukrajincům tak, že je najímali na práci. Halina Staňková vedle toho, že její rodina zaměstnávala děvečky a čeledíny, vzpomíná na desetiletého chlapce, který pro ně pásal krávy: „Spával přímo v chlévě, mezi těmi kravami a hejny much. Nadřel se hodně, musel si ze studny natahat vodu, nalít ji do žlabů – to všechno dělal – a na podzim si pro něj přijel jeho otec. Naši mu místo peněz dávali za tu dětskou práci řepu, obilí a brambory. Tak se tehdy žilo.“

Nářek v olšinách

Halina v roce 1942 nastoupila do první třídy obecné školy. Učilo se v ukrajinštině a do škamen usedly děti Čechů, Poláků i Ukrajinců. „Přesto, že se tam mluvilo jen jedním jazykem, všichni jsme si dobře rozuměli a mezi dětmi nebyly žádné rozdíly nebo řevnivost,“ říká Halina Staňková, která tehdy ovšem, jako jedna z mála, chodila do školy ve vlastních botách. Jednoho dne zmizela Raisa Nikitivna – učitelka: „Prostě jsme přišli do školy a ona tam nebyla. Vlastně ani ostatní učitelé tam nebyli, ale ti utekli. Škola byla zavřená. Proslýchalo se, že tam kdesi za olšinou bylo Raisu slyšet, jak křičí a naříká. Zamordovali ji. A nikdo nic nevyšetřoval.“

Protože hlinskou školu najednou zabrali vojáci wehrmachtu, chodily si děti pro úkoly do pivovarské světnice. Ty pak doma vypracovaly a vše se po týdnu opakovalo. Ty nejhorší časy měly ale ještě přijít. 

Muži odešli se Svobodovou armádou

Během roku 1942 došlo na území Sovětského svazu ke zformování čekoslovenské jednotky, budoucího 1. československého armádního sboru – jinak též řečeno legendární Svobodovy armády. Ta prošla tvrdými boji na Východní frontě, aby se pak přes smrtonosný Dukelský průsmyk dostala až do Československa, kde se významně podílela na jeho osvobození. Ke Svobodově armádě se hromadně přidávali také muži z Volyně. „Tatínek se k nim také přidal. Měl na starosti zásobování, takže boje se mu naštěstí vyhnuly,“ upřesňuje Halina Staňková, která se později se svým otcem shledala až v roce 1947, kdy rodina přesídlila do Československa.

S úbytkem mužské síly, ať již na statcích či polích, musely nastoupit ženy. A také úplatky. Halina Staňková vzpomíná, že její maminka Cecílie měla vždy v zásobě dostatek pálenky, kterou tu uplatila finance požadujícího nějakou dodávku anebo pomalu se rozrůstající hordu „banditů“ (z vyprávění pamětnice není zřejmé, o kom je přesně řeč, ale lze se domnívat, že šlo o tzv. banderovce), kteří doslova terorizovali drobné hospodáře – častými a nevyžádanými návštěvami, při nichž požadovali jídlo a alkohol. Kdo jim nic nedal, mohl skončit s kulkou v hlavě anebo ukřižovaný na vratech.

Otec ležel mrtvý se sekyrou v ruce

Přesto, že válka na Volyni skončila již během roku 1944, o příměří či bezpečí se mluvit nedalo. Území stále ovládaly jednotky Ukrajinské povstalecké armády (UPA) – čili tzv. banderovců – kteří coby nacionalisté doufali, že Německo jim, po napadení Sovětského svazu, pomůže dosáhnout národní nezávislosti. Tyto hordy měly mimo jiné na svědomí genocidu polského civilního obyvatelstva, kdy například do dějin vstoupila tzv. Krvavá neděle (11. července 1943) – masakr asi osmi tisíc Poláků, z většiny žen, dětí a starců.  V jednom z poválečných dní si devítiletá Halina vyšla ven: „Šla jsem za kamarádkou Mařenkou a kousek od ní bydlela velká rodina asi o sedmi sourozencích. Jedna z těch sester se přidala k ruským milicím a banderovci kvůli tomu vybili celou rodinu. Našla jsem jejich tatínka, jak leží mrtvý na prahu domu, ještě se sekyrou v ruce, snažil se bránit své blízké. Vešla jsem dovnitř a tam další hrůza! Maminka ležela mrtvá na posteli, v náruči mrtvé dítě a další mrtvé dítě leželo přímo v kolíbce. Nějak jsem se odtamtud vymotala a utíkala pryč,“ vypravuje pamětnice, jejíž maminka měla s banderovci také co do činění – během jejich pravidelných návštěv je živila špekem a kořalkou. „Měli jsme štěstí, že jim měla co dát,“ uzavírá Halina Staňková.

Exodus

 „Strašně moc jsme se těšili do Československa. Od nového roku 1947 jsem už ani nešla do školy a v březnu jsme se stěhovali,“ říká pamětnice, jejíž rodinu čekala cesta do nového domova, nikoli nepodobná biblickému Exodu. Veškeré své věci měli zabalené v dřevěných bednách a cestu v nákladních vagonech s nimi podstoupila i hospodářská zvířata. V jednom voze, tzv. „dobytčáku“, se Zajícovi tísnili s dalšími příbuznými a pravoslavným farářem a jeho ženou, kteří pouze s uzlíčkem šatů utíkaly odkudsi ze Sibiře, kde byli vězněni stalinským režimem: „Maminka předem navařila silnou slepičí polévku. Tu pak cestou ředila a krmila tím i ty chudáky, co jeli s námi. Vydrželo nám to celých deset dní, co jsme jeli do Československa. Trvalo to strašně dlouho, protože nás často nechtěli pustit dál, a tak je strýc, který vagon od vagonu sháněl potraviny a kořalku, neustále musel uplácet. Když jsme s úlevou vystoupili v Košicích, dostali jsme tři velké knedlíky sypané tvarohem, cukrem a navrch šlehačku, to bylo pro nás něco!“

Tři dny po knedlíkové hostině docestovala rodina konečně do Uničova (město ve střední Moravě). Ale v cíli ještě nebyli – otec během svého dřívějšího příjezdu do Československa zajistil nový dům i s hospodářstvím v nedaleké Libině – stejně jako jeho další krajané osidloval pohraničí. Původní obyvatelé, sudetští Němci, byli odsunuti a v kraji se tak najednou ocitlo mnoho prázdných usedlostí zvoucích k novému obývání. Mezitím, co Cecílie s Halinou a dalšími krajany čekali na odvoz do Libiny, kde právě probíhaly zabijačkové hody, vypravil se Halinin bratr Emil napřed. V libinském hostinci to vřelo. U výčepu zrovna rozléval pálenku otec rodiny Vladimír Zajíc, když se za jeho zády objevil hubený výrostek v sovětské fufajce: „A mně, pane, nedáte?“

Kulaci

Rodinu v Libině čekalo krásné nové hospodářství čítající kolem jedenácti hektarů půdy. Zajícovi zde okamžitě zúročili své zemědělské dovednosti – začalo se jim dařit. Vítězný únor 1948 spolu s vládou komunistické strany přinesl také kolektivizaci zemědělství – tedy nucený proces, kdy byli soukromí sedláci, často daleko za eticko – právními hranicemi, nuceni své majetky vložit do rukou jednotných zemědělských družstev (JZD). Halina v tu dobu končila měšťanku a rozhodovala se, kam půjde studovat dál: „Ředitel mi tehdy řekl, že buď půjdu na vysněnou zemědělskou školu anebo makat do kolchozu. Ať se naši rozhodnou, zda do toho družstva vstoupí. Tak to kvůli mně udělali a já šla studovat.“

Hned v prvním ročníku Střední školy zemědělské v Olomouci proběhlo velké třídění žáků. Ti, kdož byli dětmi rodičů – soukromníků, museli odejít na dva roky pracovat na státní statek. „Aby se odnaučili kulačení. Já jsem to měla dobré, naši byli v kolchozu. Ale brzy na to se táta s kolchozníky nepohodl a oni jej z družstva vyhodili,“ vypravuje Halina Staňková, jejíž otec dostal polnosti zpět – ovšem ne ty původní. Šlo o pozemky daleko od místa bydliště. Přesto Vladimír Zajíc dokázal plnit neúměrně navyšované dodávky. Paradoxně se mu i přes to dařilo lépe než těm, kdo hospodařili v JZD. Brzy na to došlo k hromadnému odchodu: „Vystoupilo jich asi deset a kolchozníci pak tátu prosili, ať se vrátí zpátky, ale on jenom kroutil hlavou: ,Když jste mne vyhodili, já zpátky nepůjdu!´“

V Československu jste mohli alespoň přežít

Vladimír Zajíc v roce 1957, v nedožitých šedesáti letech, zemřel. Halina se s manželem Ladislavem odstěhovali do Olomouce, kde začali nový život. Cecílie a její syn Emil se rozhodli, že dědictví po otci – hospodářství – věnují družstvu. Neměli ani sílu ani chuť v zemědělství pokračovat. „Mezi kolektivizací na Volyni a potom v Československu byl propastný rozdíl. Tady nebyl hladomor, tady vám nesebrali úplně všechno, tady se dalo alespoň jakž takž žít,“ uzavírá Halina Staňková, která společně s Ladislavem vychovala dva syny, Miloše a Stanislava, a v době natáčení rozhovoru v roce 2023 žila v Domě seniorů František v Náměšti na Hané.