Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianna Staňková (* 1943)

• narodila se jako Marianna Friedrichová 18. března 1943 v Pekařově (okres Šumperk)

• narodila se do rodiny sudetských Němců, stejně jako další obyvatelé Pekařova

• její blízká rodina se války neúčastnila a prožila ji relativně v klidu a bez újmy

• po druhé světové válce nastal odsun Němců z Československa, odejít museli všichni obyvatelé Pekařova

• její rodina byla, kvůli práci otce Adolfa, který pracoval v Jindřichovských papírnách, odsunu ušetřena

• vyrůstala společně se svými pěti bratry v úplně prázdném a vybydleném Pekařově. Její otec se odmítl odstěhovat. Byl přesvědčen, že odsun je pouze dočasný

• do opuštěných domů po odsunutých Němcích se nastěhovali v rámci osidlování pohraničí Slováci z Rumunska

• vystudovala pedagogickou školu, v roce 1962 se vdala a narodily se jí dvě děti. Pracovala celoživotně jako učitelka v mateřské škole

• v roce 2024 bydlela v Praze a v jejím rodném Pekařově trávili s manželem vždy léto na chatě

Marianna Staňková se narodila v době druhé světové války do rodiny sudetských Němců, a to silně poznamenalo její budoucí život. Ačkoli válku společně se svojí rodinou prožila relativně bez újmy, německé obyvatele Pekařova, kde žili, stihl nekompromisní poválečný odsun do sousedního Německa. Její rodina zde, díky zaměstnání otce Adolfa, jako jediná mohla zůstat. Pamětnici tak čekalo dětství v opuštěné, vybydlené osadě. Svoji babičku, která také byla odsunuta, už nikdy neviděla.

Válku si nepamatuji

Marianna Staňková, rozená Friedrichová, se narodila 18. března roku 1943 v Pekařově (německy Beckengrund) poblíž Šumperka. Byla to osada, jejíž obyvatelé byli většinově sudetští Němci. Byla moc malá na to, aby vnímala těžké události druhé světové války. „Já si na válku vůbec nepamatuji, z naší rodiny nebyl ve válce nikdo. Jen vzdálení příbuzní, maminčin bratr a švagr v ní padli.“ Konec války si pamatuje jen z vyprávění svých rodičů. „Máma mi vyprávěla, že když do Pekařova přišli Rusové, tak někdo z horního konce vsi proběhl celou obcí a obyvatele varoval. Ženy s dětmi se před nimi schovaly do lesů, aby je vojáci nezastihli. I pamětnice se narodila do rodiny sudetských Němců. „Doma se mluvilo jenom německy, moji rodiče česky neuměli,“ vzpomíná.

Zůstali v prázdné vesnici

Krátce po skončení druhé světové války došlo k hromadnému odsunu německého obyvatelstva z Československa. Tyto události zasáhly přes dva a půl milionu lidí a neminuly ani obyvatele Pekařova, z něhož museli, až na rodinu Marianny Staňkové, odejít všichni. Otec pamětnice, Adolf Friedrich, pracoval v nedalekých Jindřichovských papírnách, což byl důvod, proč jeho rodina odsunu unikla. „Tatínek tam pracoval jako dělník a oni si potřebovali někoho udržet.“ Takové štěstí však neměli jejich příbuzní a přátelé. „Trápilo mě, že všichni příbuzní byli odsunuti. Vyrůstali jsme sami v prázdné vesnici. Maminka tu měla své rodiče, ti také museli odejít. Jediný obydlený dům zůstal ten náš. V Pekařově nezůstal vůbec nikdo.“

Už tu žádná jablka trhat nebudeš

Pamětnice posléze začala pěšky chodit do nedaleké české školy, kde se rychle naučila česky. Naštěstí kvůli svému původu žádné ústrky od spolužáků nezažila a měla dokonce výborný prospěch. S matkou, která jinak, než německy neuměla, se však styděla na veřejnosti mluvit. „Když jsme šly do obchodu, šly jsme a nemluvily, protože bychom musely mluvit německy. A po válce se tu na Němce dívali skrz prsty.“ O tom, co se před odsunem místních obyvatel dělo, se dozvěděla až z vyprávění přátel za dlouhá léta později. „Moje přítelkyně Bertha, která byla odsunuta, mi mnohem později, když jsme se mohly navštívit, vyprávěla, že když na podzim roku 1945 na zahradě v Pekařově sbírala jablka, přišel k ní ruský voják. Asi uměl trochu německy, protože jí řekl: ,Příští rok už tady žádná jablka trhat nebudeš!‘ Divila se proč, ale on jí nic víc k tomu neřekl. Asi už musel vědět, že budou všichni odsunuti,“ vzpomíná pamětnice.

Myslel si, že se odsunutí vrátí

Ačkoli Marianna Staňková se svými pěti bratry vyrůstala v úplně prázdném a vybydleném Pekařově, jejich tatínka se nikdy nepodařilo přesvědčit, aby se z tohoto místa přestěhovali jinam. „Táta si myslel, že se odsunutí Němci zase vrátí. Myslel, že je to jen na určitou dobu. Proto ani nedovolil svým synům z opuštěných domů něco vzít. Nikdy se odtud nechtěl odstěhovat, a tak jsme zůstali.“ Okolní opuštěné domy byly plné věcí, jejich obyvatelé je opustili ve spěchu. Němci byli v roce 1946 nuceni odejít ze svých domovů narychlo a jen s nejnutnějšími potřebami. Jejich zavazadla nepřesahovala padesát kilogramů. Protože německá menšina v Československu v předválečné době tvořila téměř pětadvacet procent obyvatelstva, jejich odsunem zůstala řada obcí úplně vylidněná. Tato místa bylo nutné znovu osídlit. Z tohoto důvodu přišli do Pekařova kolem roku 1955 Slováci z Rumunska. Tito lidé do Československa přišli v rámci osidlování obcí, z nichž byly vyhnáni sudetští Němci. Původně šlo o Slováky, které během 18. a 19. století do severního Rumunska vyhnala bída a potřeba hospodářské kolonizace. V jejich případě byl tedy návrat do Československa reemigrací [1]. „Rumunští Slováci začali osidlovat horní konec vesnice. Co bylo volné, tam se nastěhovali. Neměli jsme s nimi žádné konflikty, byli to milí lidé,“ vzpomíná na tyto události Marianna Staňková. Ta v této době studovala pedagogickou školu a později se stala učitelkou v mateřské škole.

Věci měli schované v poli

To, že odsun je jen dočasný, si mysleli i někteří sudetští Němci, kteří museli odejít, a tak si kolem svých domů schovali cenné věci. Pamětnice vzpomíná na to, že když potom někteří odsunutí mohli přijet zpět jen na krátkou návštěvu, seznámili se s rumunskými Slováky, kteří žili v jejich domě. „Němci měli schované cennosti v poli, například porcelán. Také si mysleli, že se jednou vrátí. Češi se ale brzy dozvěděli, že Němci něco v poli hledají. Pak bylo kolikrát slyšet, jak vyhazují kameny a rozhrabují to,“ vzpomíná. Postupem času mohla pamětnice s rodinou do Německa vyjet navštívit příbuzné a přátele. Poprvé, když byla v šesté třídě. Šlo to pouze na speciální povolení a nejezdilo se často. I později však opakovaně navštěvovala rodinnou přítelkyni. Jmenovala se Bertha Göttlicher, a v Pekařově bydlela o tři domy dál. Její manžel musel narukovat a padl ve válce. Ona byla odsunuta i se svými rodiči. „Vyprávěla mi, že když přišla do Německa, tak se místní na odsunuté Němce dívali skrz prsty, jako na něco podřadného. Nechtěli je tam,“ vypráví Marianna Staňková. Stejnou zkušenost měla i její teta. „Manžel jí padl ve válce a ona musela odejít i s dětmi. Umístili je v nějaké německé rodině. Jejich děti tam brečely, že nemají hlad a musí jíst. Její děti naopak brečely, že nemají co jíst. Ty odsunuté Němce tam vůbec nechtěli.“

Roky šly dál

Marianna Staňková se seznámila se svým mužem Josefem na zábavě a v roce 1962 se za něj provdala. Narodily se jim dvě děti, Jaromír a Ivana. Kvůli manželově práci, který byl dřevařským inženýrem, se neustále stěhovali, ale pamětnice vždy pracovala ve svém oboru, jako učitelka ve školce. O politickou situaci se, dle svých slov, vůbec nezajímala a nevěnovala jí moc pozornosti, nijak zvlášť se jí nedotkl ani rok 1968. V roce 1989 se byla, když už bydlela s rodinou v Praze, podívat ze zvědavosti na Václavské náměstí. Mrzelo ji pak rozdělení Československa na dva samostatné státy. V roce 2024, v době natáčení, bydlela v Praze a v jejím rodném Pekařově trávili s manželem vždy léto na chatě. Během natáčení uvedla, že je nejdůležitější mít zdraví, práci a dobrého partnera.

[1] Více o problematice reemigrace rumunských Slováků naleznete na těchto webových stránkách: https://reemigranti.ocelak.cz/