Anna Stará

"To byl barák na spadnutí, to byly trámy, navrchu byla sýpka dřív, tolik šrotu tam bylo, od myší, padaly myšince do pusy. Oni měli dostat stoprocentní náhradu, že neměli konfiskát. Kdo měl konfiskát, tak nemohl dostat ani restituci zpátky. Oni ale měli dostat rovnocennou náhradu. Jenže to byl barák… stěna jim spadla do ložnice. Tam byl chlív a to bylo promočené a spadlo jim to na postel. Potkany prolezlé… Tam nám taky potkani obrali vánoční stromek. A ve Vlasaticích to bylo to samé. Taky měli dostat stoprocentní náhradu a nedostali nic. A když tatínek hledal nějaký jiný barák, ještě tam byly baráky, tak ´No jo, vy jste starej. Tady je dvanáct hektarů pola, to nemůžete dostat. Vy byste to neobdělal.´ Tak nesehnal."

"Tam to bylo hrozný, co vám vám vykládat. Tam bylo sněhu a všeho. Naši nebyli zvyklí na takové podnebí, z jižní Moravy. Ráno jsme třeba vstali a nemohli jsme dveře otevřít, to bylo sněhu a všeho."

„Já už nemluvím chorvatsky. Já jsem ani ty děcka naše chorvatsky neučila. Protože já jsem věděla, že to není čistá řeč, kde se uplatní, s takovou řečí?“ „Byli jsme ale patnáctkrát v Jugoslávii, tam jsme se domluvili.“ „Ne, tam jsme se nedomluvili s nimi.“ „Dobro došli! Dobar dan!“

"Náš Michal padl v Itálii ve druhé světové válce. Bylo mu … ve čtyřiadvacátém roce se narodil, tak mu bylo dvacet let, když ho vzali na vojnu. Padl těsně před koncem války. Ani nám nedali vědět, co se s ním stalo. To přišel nějaký voják z Drnholce, byl tam s ním, tak věděl, že je mrtvý, tak to přišel říct rodičům, ale naše maminka chudák pořád myslela, že se vrátí. Tak my jsme nedělali rekviem v kostele, to jsme nenechali. To se dělaly takové umělé pohřby, rakev a fotka. To my jsme neměli, mamka furt myslela, že se vrátí. Jenom ten pán z Drnholce nám přišel říct, že je mrtvý. Až potom maminka, tady se narodila, měla bratra, on utekl za hranice, žil v Rakousku a on ho nechal toho Michala hledat přes Červený kříž. Tak potom jsme se dozvěděli i číslo hrobu v Itálii. Potom ta Mařa tam ho šla hledat."