Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Stará (* 1936)

• narozena 17. února 1936 v Lounech

• matka po porodu zemřela

• otec založil novou rodinu a přestěhovlai se do Libochovic

• vystudovala pedagogické gymnázium v Teplicích

• poté 21 let učila na škole v obci Klapý

• při práci vystudovala pedagogickou fakultu v Praze

• později učila na zvláštní škole v Libochovicích, stala se i ředitelkou

• podílela se na obnově židovského hřbitova u Terezína

• v roce 1994 odešla do penze

Vstup do života neměla Jaroslava Stará, rozená Rašková, nejšťastnější. „Narodila jsem se v Lounech. Pravou maminku jsem nepoznala – po porodu bohužel zemřela,“ vzpomíná dnes čtyřiaosmdesátiletá Jaroslava na 17. únor 1936. V té době žila s rodiči Janem a Boženou Raškovými v obci Pátek nad Ohří. A protože po úmrtí své ženy, stalo se tak dvě měsíce po porodu, zůstal tatínek s novorozenou Jaroslavou a ještě starší dcerou Alenou sám, začal si hledat novou známost. 

„Babička byla stará a těžko zvládala dvě malé děti. A tak se oženil s novou maminkou a přestěhovali jsme se do Libochovic. Tam jsem přišla, když mi byl rok a půl a sestře čtyři roky,“ vzpomíná dnes Jaroslava.

Dětský pohled na odsun židovských obyvatel

To už se ale blížil začátek druhé světové války. A ačkoli byly Jarmile zhruba dva až tři roky, pamatuje si, jak byla přítomna vyhnání obyvatel ze Sudet. „Pamatuji si, že jsme šly s maminkou v Libochovicích na nákup. Přišly jsme na náměstí, kde bylo plno lidí, měli tam kufry, batohy, kola, vozíky. Bylo to vyhnané obyvatelstvo ze Sudet a úřad měl za úkol najít těmto lidem ubytování,“ vzpomíná Jarmila s tím, že si dodnes pamatuje, jak byla vyděšená z toho, co viděla, ačkoli tomu jako malé dítě ještě nerozuměla.

Kromě toho byla Jaroslava svědkem odsunu libochovických Židů. „V neděli jsme jeli k babičce na návštěvu. Přijeli jsme do Pátku a bylo tam bílo – v bílých prostěradlech zavázané rance. Gestapo totiž Židům zakázalo kufry, tak si takto zabalili věci a čekali na vlak od Loun, aby je odvezl do Terezína,“ vzpomíná. Součástí transportu byl i její spolužák Ruda Štern. „Nerozuměla jsem tomu, ale moje maminka začala plakat, takže nás tatínek sbalil. Kdyby ji totiž někdo viděl, tak by z toho měla polízanici, že lituje Židy,“ vysvětluje.
„Tati, kam jedou?“ ptala se tehdy svého otce malá Jaroslava. „Byla jsem prvňačka, tak než sebral myšlenky, nevěděl, jak mi to má vysvětlit,“ vzpomíná Jaroslava. Tatínek jí řekl, že budou bydlet jinde.

Na dotaz jak ovlivnila druhá světová válka její dětství odpovídá: „Docela silně Její rodina už patřila k těm, které si koupily rádio a poslouchaly vysílání rozhlasu. „Tatínek sezval sousedy a poslouchali Londýn. A to už jsme byli pod německou nadvládou, už byl Protektorát Böhmen und Mähren a bylo to trestné,“ vysvětluje a dodává: „Všichni sousedi tam seděli. A všem šlo o život.“

Smysl pro spravedlnost

Jaroslavy tatínek pracoval v Lounech u Československých státních drah. Tam byl také přítomen zátahu gestapa, které zatýkalo nejen vojenské představitele, ale i komunistické odbojáře „Gestapo přijelo v kožených kabátech, měli klobouky a udělali takzvanou decimaci. Každý desátý z řady musel vystoupit a byl odvezen do koncentráku,“ říká Jaroslava. Její tatínek se takto vrátil domů a v ruce nesl dva kufříky. Jeden byl jeho, ve kterém si nosil svačinu, ten druhý patřil zatčenému sousedovi, panu Krahulíkovi. „Už se nevrátil, skončil v Mauthausenu,“ dodává.

Na školní léta vzpomíná Jaroslava ráda. Ostatně, právě docházka do školy ji předurčila k tomu, že se i ona sama o něco později stala učitelkou a této práci se věnovala celý život. Přivedla ji k tomu její učitelka, ve které měla tehdy malá Jaroslava vzor. Na ní ji nejvíce fascinoval smysl pro spravedlnost. V té době chodila cvičit do Sokola a na přání rodičů se společně se sestrou Alenou učila hře na housle. „Ale dokončily jsme to spíš silou vůle naší druhé matky, přestalo nás to bavit,“ popisuje. 

Nicméně právě hra na housle a hudební sluch se jí nakonec hodily, když se rozhodla pro kantořinu. „Na učitelském ústavu v Teplicích, to bylo tenkrát pedagogické gymnázium, byly housle povinné,“ vysvětluje. Kromě toho se, a to prakticky celý život, věnovala divadlu. Při té příležitosti se dokonce potkala s Pavlem Landovským, na kterého vzpomíná jako na „silného revolucionáře“.

Učení jako splněný sen

Příchod komunismu a změna politiky ovlivnil rodinu podle Jaroslavy „docela kladně“. „Moje starší sestra totiž studovala sociálně-právní školu v Praze. A naši by to neutáhli. Pracoval jen tatínek, byl dělník, kovář a jeho plat nebyl závratný. Rodiče by mi nemohli platit internát, tak mi většinu za pobyt a jídlo platil stát,“ říká k tomu Jaroslava.

Učit pak začala na malotřídní škole v Klapém u Litoměřic, kam dostala takzvanou umístěnku a také se zamilovala. V roce 1959 se provdala za Václava Starého, který pracoval jako elektrotechnik v SECHEZE Lovosice. O tři roky později se manželům narodila dcera Jana. Po přestěhování do Klapého se angažovala  ve výboru Československého svazu žen, kde organizovala kulturní život. Připravovala například poznávací autobusové zájezdy po republice či návštěvy divadelních představení.

Nakonec zůstala na tamní škole pracovat celkem 21 let. Později si ale Jaroslava začala uvědomovat, že ze svého malého platu nebude mít nikterak velkou penzi. Znala se tehdy s ředitelem zvláštní školy v Libochovicích, který ji nakonec přemluvil, aby šla pracovat k němu. Mělo to jedinou překážku, aby mohla práci vykonávat, musela jít studovat. V novém působišti v Libochovicích nejen učila, ale později se stala i ředitelkou. Do penze chtěla odejít v roce 1992, nakonec si práci ještě o dva roky prodloužila a ještě poslední rok učila osm hodin týdně.

Život jako procházka růžovým sadem

Sama Jaroslava ani její manžel nikdy ve straně nebyli. A cestovat, říká, mohli také. Podívat se byla například v drážďanské galerii v tehdejší Německé demokratické republice (NDR), navštívila také Polsko či Maďarsko. Od Revolučního odborového hnutí (ROH) také dostala nabídku na cestu do Sovětského svazu. Tehdy jí bylo padesát let. „Vybrala jsem si Leningrad, protože jsem byla zvědavá na Ermitáž. A najednou vybouchnul Černobyl a vlna prvního záření šla právě k severu,“ popisuje Jaroslava. Že se jeden z prvních mraků hnal právě na severské státy, se dozvěděla z vysílání rádia Svobodná Evropa. „Hlavní hygienička na to obyvatelstvo vůbec neupozornila,“ vysvětluje Jaroslava, proč cestu do Leningradu nakonec odmítla.

Žádné větší příkoří ona ani její rodina za minulého režimu podle svých slov nezažívala. „Ne že by to byla procházka růžovým sadem, to není v žádném režimu, ale že by to bylo moc krutý, to jsem nepocítila,“ hodnotí dnes.

Revoluční zmatek

To už se ale za pár let přiblížil revoluční rok 1989. „Nejdřív jsem nevěděla, že se něco děje,“ říká. Z počátku se to hlavní podle ní odehrávalo v Praze. „Do Klapého přijeli studenti – to byli nositelé zprávy, že je nějaký pan Havel,“ vysvětluje. Jméno znala ale opět z poslechu rádia Svobodná Evropa, kde na pokračování četli knihu Dopisy Olze. „Na vesnici se něco revolučního zas tak nedělo. Nikdo nevěděl, co se děje, zpočátku byl zmatek. Tak nějak to vplulo do mého života. Změnila se politika, osvobodili jsme se od vlivu východu a padli jsme pod vliv západu. Vstoupil sem kapitalistický řád, předtím tady byl socialistický. A uvolnilo se soukromé podnikání,“ popisuje Jaroslava, jaké změny ve společnosti vnímala.

Díky vlastní zkušenosti, protože ona sama měla židovské spolužáky, kteří byli odvezeni do Terezína a už se nikdy nevrátili, se také zapojila do obnovy židovského hřbitova a spolupracovala s Památníkem v Terezíně. V srpnu roku 2019 oslavila s manželem plných 60 let manželství. Dnes žije Jaroslava v Domově důchodců v Libochovicích, už je na invalidním vozíku a o manžela a částečně i o sebe by bylo složité se postarat. S rodinou je ale v kontaktu. „V pátek mě tady naloží, jedu domů, potěším se s dědečkem, nebo taky pohádám, a v neděli mě zase přivezou zpátky. Člověk se má celý týden na co těšit,“ uzavírá.