Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Stára (* 1955)

• narozen 28. srpna 1955 v Praze

• jeho rodina vlastnila velkostatek Čertousy v Horních Počernicích

• o statek přišli v akci Kulak v roce 1953

• v roce 1974 pamětník ukončil Střední hotelovou školu v Poděbradech

• po dvouleté vojně v roce 1976 nastoupil do hotelu Intercontinetal v Praze

• v roce 1993 skončil v hotelu a s bratrem zahájili záchranu rodinného statku

• poslední pozemky dostali v roce 2003

• ze statku je hotel Čertousy

• od roku 2008 je členem pražské ODS a provozuje hotel Chvalská tvrz v Horních Počernicích

„Rodičům řekli, že na to mají týden. Že zapečetí dům a během toho týdne si musí zajistit prostor, kam si odstěhují všechny svoje věci, jako nábytek, porcelán, sklo, obrazy, prostě všechno. No a otec tam šel druhý den a tam už byla spousta cizích lidí, kteří si brali, cokoliv je napadlo. Tak si šel stěžovat a ten nucený správce statku mu řekl, že s tím nemůže nic dělat. Takže jim v tom roce 1953 v podstatě nic nezbylo. Jenom třeba stůl po dědečkovi, který mám dodnes ve své pracovně a moc pro mě znamená,“ vzpomíná na vystěhování rodiny z rodinného hospodářství Richard Stára.

Jedny kalhoty, jedny boty

Narodil se 28. srpna 1955 v Praze v Horních Počernicích jako druhý syn. Bratr Jaroslav se narodil v roce 1949 ještě na velkostatku Čertousy, o který rodiče přišli v „akci Kulak“ v roce 1953. Richard se tak narodil do celkem chudých poměrů. Na dětství ale vzpomíná jenom v dobrém. „Bydleli jsme v dvoupokojovém bytě bez teplé vody. Ale díky tomu, že jsem si v té době vůbec neuvědomoval politickou situaci, která byla pro moje rodiče hrozně složitá, tak jsem prožíval dětství jako každej normální kluk. To, že jsem měl jedny kalhoty a jedny boty, to bylo v té době tak nějak normální. Samozřejmě tu hrůzu padesátých let jsem začal chápat až mnohem později.“

Statek v Čertousích rodina koupila v roce 1905 a postupně z něj vybudovala velmi úspěšný hospodářský objekt o rozloze 160 hektarů. Otec Jaroslav Stára byl účetní a staral se o veškeré ekonomické záležitosti. S nástupem komunistické strany k moci v roce 1948 se však situace pro soukromé vlastníky a podnikatele velmi zhoršila. Od roku 1951 rodina postupně přicházela o polnosti, skot, vybavení velkostatku atd. Všechno vyvrcholilo v letech 1952 až 1953, kdy jim velkostatek KSČ bez milosti sebrala. Ještě mohli na pozemku půl roku bydlet, ale do vily k nim nastěhovali další tři rodiny. V roce 1953 už museli statek opustit natrvalo. Přestěhovali se tedy do malého bytu na okraji Horních Počernic. „Vzpomínám, že když už jsem byl trošku starší, tak jsem se ptal otce, jestli se nemohli nějak bránit. A on mi řekl, že nebyla vůbec žádná možnost. Že spíš naopak čekal, že jednoho dne zazvoní u dveří policie a půjde do vězení,“ popisuje pamětník.

Ve škole o tom ale nemluvte

Otec Jaroslav Stára potom nemohl z logických důvodů sehnat normální zaměstnání. „Byl to kulak a nepřítel lidu. Nakonec dostal na výběr, že může jít pracovat do dolů, nebo do hutí. Tak šel do hutí do Kladna. Vstával každé ráno v půl páté a čistil kovové nádoby. „Táta už nikdy nemohl vykonávat, na co měl školu. Už mohl dělat jen podřadné práce. Dlouho byl v těch hutích a pak rozvážel brambory. Ale nikdy si nestěžoval. I když jsme přišli o všechno, tak nikdy nebyl zlomenej,“ vypráví Richard Stára.

Přátelé rodičů byli vesměs také bývalí podnikatelé, a tak se doma o politické situaci mluvilo celkem otevřeně. Vztah Richarda Stáry ke KSČ byl tedy od dětství jasně daný. Ve škole byla situace samozřejmě úplně jiná. Tam se nesmělo říkat vůbec nic. „Zpětně vidím, jak strašně divná a zvláštní doba to byla. Každá doba má samozřejmě svoje pro a proti, ale tehdy ten pocit nesvobody byl hrozně silnej a nejhorší bylo, že člověk jak v tom žil, tak mu některé věci začaly připadat normální,“ vzpomíná Richard Stára. 

Kluci, vstávejte, začala válka!

Jedenadvacátý srpen 1968 si Richard Stára pamatuje naprosto živě. „Ještě 20. srpna večer u nás byli nějací kamarádi našich rodičů a vím, že se řešila politika. Kolem jedenácté večer už začala létat ruská letadla kolem kbelského letiště. Rodiče nás s bráchou poslali spát. Kolem šesté hodiny ranní nás vzbudila maminka se slovy: ‚Kluci, vstávejte, je válka.‘ To byl naprostej šok pro mě a nevěděl jsem, co to přesně znamená. Pak už jsem viděl, jak kolem projíždí třeba šedesát ruských tanků. Bylo to hrozný. A ani jsem si neuvědomoval, že kdyby po nich třeba někdo hodil jen kamenem, tak ho můžou zastřelit.“

V osmé třídě psal Richard Stára slohovou práci na téma, čím bych chtěl být. Ani sám neví proč, ale napsal, že by chtěl dělat v pohostinství a někdy třeba mít svůj vlastní podnik. V oboru vydržel až do současnosti. Základní školu ukončil v roce 1970 a nastoupil na Střední hotelovou školu v Poděbradech. Studium vyplňoval atletickým tréninkem. Jeho bratr byl mistrem republiky v desetiboji. V roce 1974 pamětník odmaturoval a nastoupil do nově otevřeného pražského hotelu Intercontinental. Ani jemu se však nevyhnula povinná vojenská služba, a tak musel odsloužit dva roky vojny v Kolíně. „Na vojnu jsem se samozřejmě netěšil, i když jsem byl v té době velký sportovec a věděl jsem, že třeba fyzicky asi nebudu mít problém. Z dnešního pohledu vidím vojnu jako ztracené dva roky. Na druhou stranu si myslím, že aspoň pár měsíců vojny by dnešním mladým prospělo. Mít aspoň nějaký respekt ke starším, k autoritám, umět pracovat v kolektivu, zažívat kritické situace a tak dál. To myslím dnešním mladým dost chybí,“ popisuje Richard Stára. 

Špatné věci člověk vytěsní

Jak ta doba byla absurdní, dokládá například fakt, že byl mladý Richard, ač z rodiny nepřítele státu, na vojně přidělen k jednotce, která měla za úkol odposlouchávat také nepřátele státu, tedy americkou armádu a jednotky NATO v Evropě. Za nějakého hrdinu se nikdy nepokládal, ale rád vzpomíná, jak některé informace velitelům zatajovali a jak měli v „druhém uchu“ tajně puštěné Radio Luxembourg. Díky své sportovní a bezkonfliktní povaze vojnu přečkal bez větší úhony. „V povaze člověka je vytěsňovat to špatné a uchovávat si vzpomínky na to hezké. Samozřejmě vojna byla v mnoha ohledech otřesná, všelijaká nesmyslná buzerace, vstávání v pět ráno a v mrazu běhat kolem baráku. Ale mladej člověk je silnej a všechno nějak zvládne.“ 

Po návratu z vojny v roce 1976 se vrátil do hotelu Intercontinental, kde strávil dalších téměř dvacet let. Snažil se soustředit na práci a politiku moc neřešil. Navíc se mu postupně narodily tři děti. Do komunistické strany nikdy nevstoupil a podle svých slov ani necítil nějaký silný tlak, že by tak musel učinit. Několikrát ho soudruzi chtěli získat ke spolupráci, ale marně. Richard Stára svůj postoj ke KSČ měl vždy jasně definovaný.

„Kdyby mi ještě ráno 17. listopadu v roce 1989 někdo řekl, že padne komunismus, tak bych mu absolutně nevěřil. Nějaké změny samozřejmě byly cítit a kusé informace z okolních států se k nám taky dostávaly. Dneska se tomu říká fake news a dezinformace, prostě tehdejší Státní bezpečnost a komunistická strana neskutečně mátly občany, zatajovaly věci, šířily strach a tak dále. Takže valná většina lidí v republice vůbec netušila, co se doopravdy děje. Každopádně to byly nejúžasnější okamžiky, které jsem v životě zažil. Narození mých tří dětí, samozřejmě, a pak tohle,“ vypráví Richard Stára. 

Zničená ruina. Ale naše

Téměř po dvaceti letech v hotelu Intercontinental v roce 1993 skončil a s bratrem vrhli všechny síly na restituci a následnou záchranu rodinného statku Čertousy v Horních Počernicích. „O restituci jsme poprvé zažádali někdy v roce 1992 a poslední pozemky jsme dostali v roce 2003. Bylo kolem toho spoustu byrokratických a jiných zádrhelů a hlavně ten pozemek byl celý v naprosto dezolátním stavu. Museli jsme vymyslet, z čeho budeme opravu financovat a co vlastně s pozemkem uděláme. Jelikož jsme ani jeden neměli zemědělské vzdělání, tak jsme skot, který nám byl vrácen, prodali na jatka. A naštěstí se nám povedla nějaká změna územního plánu a část pozemků jsme taky prodali. Postupně jsme postavili hotel Čertousy, který funguje dodnes. Ten dnes vede můj bratr. Já vedu hotel Chvalská tvrz, který je na druhé straně Horních Počernic. Myslím, že naši rodiče by byli moc rádi, že jsme to místo zase přivedli k životu,“ popisuje pamětník.

V roce 2008 vstoupil do ODS a začal se věnovat komunální politice v místě svého bydliště, v Praze 14. V roce 2022 je Richard Stára členem regionální rady a předsedou místního sdružení ODS Praha Horní Počernice.