Miroslav Stárek

„Neměl jsem problémy s komunistickým režimem. Já jsem se nikdy nevystavoval proti komunistickýmu režimu a nereptal jsem, poněvadž jsem to bral jako dějiny, jako historii jsem to bral. Nebral jsem to jako ňákou frázi nebo něco takovýho, že to je divadýlko nebo něco takovýho, to byl děj, historický děj, že ano. Ale jako komunisté, jako u komunistů jsem oblíbenej nebyl. Nikdy jsem proti nim nebojoval ani jsem nagitoval proti nim, nesmiřoval jsem se s jejich zákony a s jejich stranou, do strany jsem nevstoupil, ale přímo abych agitoval proti nim, toho jsem se nedopouštěl.“

„A bylo to přesně v dubnu 1945, v první polovině dubna, když se na nás protrhla maďarská fronta. Tehdy jsme ustupovali. To bych žádnýmu… Nepřeju, nepřeju žádnýmu ten zážitek, to, co se děje při ústupu. Ať mně žádnej neřiká a nevypráví o ňákym hrdinství, o ňákym… To je zmatek nad zmatků, to si žádnej nedokáže představit. Hrdinství je to a odhodlání je to, že jsme plnili svůj rozkaz, necouvli jsme, třebas to stálo ztrátu života. Ale když se ustupuje, tak se ustupuje tak, aby se zdravou kůží člověk moh ustoupit a znovu se moh bránit. A to si nedovedete představit, jaký je to vypětí nervů a zděšení u každýho jednoho z nás. Dobře to řikal generál Klapálek, když byl jednou dotazovanej už po tej sametovej revoluci (zde se pamětník mýlí, gen. Klapálek zemřel již v roce 1984 – pozn. red.) u našich vojáků a měl takovej dotaz: ‚A co, pane generále, bál jste se, nebo jste se nebál?‘ Víte, co odpověděl? ‚Bál. Každý se bojí.‘“

„Naše firma přestala existovat, bratří Stárků, poněvadž nebyl materiál. Před odvodem do prizyvniky, to znamená do odvodu, jako branci nás připravovali, učili nás zacházet se zbraní, zacházet s granátama, dělat zákopy a to všechno. No, to se nám, možná, že se nám to v mnohym případě i vyplatilo, že něčemu jsme se naučili, potom, když jsme vstoupili do československej armády.“ Proč jste se rozhodl vstoupit do československé armády? „Do československej armády jsme se rozhodli nejenom já, ale my, volyňští Češi. Nás tam na Ukrajině nebo i v Polsku žilo 45 000 volyňských Čechů a my jako mládež jsme se rozhodli, a vůbec, my, kteří jsme dokázali udržet zbraň v ruce, jsme se rozhodli, že musíme pomstít hitlerovskému fašismu a Němcům to, co provedli u nás v čtyřicet třetím roku. My, jako volyňští Češi, máme svoje Lidice, Český Malín, kde zahynulo 370 občanů včetně dětí.“

„Když bylo po válce, nás Rusové přemlouvali, abysme jeli zpátky domů, na Ukrajinu, protože oni si nás počítali – přestože jsme Češi a byli jsme v československé armádě – si nás počítali, že jsme jejich občani. Byli jsme ruský občani. No pochopitelně, my když jsme se dozvěděli, když je konec války, tak jsme se radovali, jenom pár dnů jsme se radovali, že je konec války a že pudeme domů. Ale jo, my jsme se dozvěděli, že jsme přišli pod Rusko, pod Stalina, tak jsme posmutněli a sklopili jsme hlavy a řekli jsme si – co teď, co dál? Rusové nás přemlouvali. My mladý, co jsme byli svobodný, tak určitě žádný z nás nejel domů. A většinou jeli domů starší ročníky, tatínkové, kteří měli rodiče staří doma, nebo tatínkové, kteří měli… maminka zůstala a malý děti, ty jeli domů, taky jeli ti menší hospodáři, kteří jsme říkali: ‚Když Sověti nastolej takovej režim, jako byl vod toho třicátýho devátýho do toho jedenačtyřicátýho roku, tak mně se nic nestane, protože já nejsem tak zámožnej, aby mě vyvezli na Sibiř, tak vono to ňák bude…‘ A my, kterým se jednalo už, abych tak řek, který jsme věděli, že nás nečeká nic dobrýho, že to, co oni nám slibovali, že přijdeme domů, že nás demobilizujou, to jsme jim nevěřili, protože nebyla ukončená ještě rusko-japonská válka. Říkali jsme: ‚My pojedeme vedle domova, ale domů se nedostanem.‘ To je jedna věc. A druhá věc: Co by nás čekalo? Sibiř. A toho jsme se báli.“