Ing. Jan Startl

* 1938

  • „Pokud jde o ten Junák, tak my jsme vlastně nepřerušili. Tím, že už jsme byli starší, tak už jsme posléze nebyli organizovaní, abychom chodili někde v šátkách a tak dále. To, že jsme jeli na nějakou vodu ještě, tak jsme jeli jako vodáci. Tak nejvýš na nás dobře působilo to, když jsme jeli Berounku, tak si vzpomínám, že jsme si šli dát pivo někde v nějaké restauraci. Tam nebylo místo, ale my když jsme tam přišli, tak ti, co tam už seděli, se nás zeptali jako vodáci, co jako jedeme, a tak nějak se víc zeptali. A když jsme řekli, že jsme vodáci skauti, tak nám uvolnili místo, což jsme si považovali.“

  • „Ivan Havel byl jednak můj spolužák a jednak byl z vodáckého oddílu stejného jako já. To jsme jeli řeku Vltavu, Červenské proudy to byly, ty už dneska nejsou, tak tam jsme oba dva byli povýšení, že jsme byli kormidelníci. Jsme měli každý svoje družstvo, jedno byli Roháči, jedno byli Ledňáčci. Tam jsme s Ivanem zažili, že na těch Červenských proudech bylo takové ošklivé počasí, nechci teda říkat, ale tři dny a tři noci pršelo. My jsme už byli vedoucí toho družstva. Měli jsme samozřejmě stany a vybavení bylo, že jsme měli ešusy a museli jsme si udělat čaj ráno, abychom se aspoň nějak zahřáli. K jídlu byl porridge, to byly ovesné vločky. Kromě toho, že jsme spali pod jedním stanem, nesměli jsme se dotknout celty, protože by to jinak protékalo a pršelo by tam a bylo vlhko. No prostě, bylo to dost náročné. Ale pak teda vysvitlo slunéčko a bylo hezky a my jsme dojeli tu řeku. To jsme s tímhle tím Ivanem byli dost pohromadě. Ale na nějakém předcházejícím táboře byl bratr Ivana, což byl Václav. On byl už starší, byl o dva roky starší. On tam byl skamaráděný ještě s nějakým Lojzou, s kterým vždycky dělali takové výjimečnosti. Byli tak trošku mimořádný a my jsme na ně koukali s obdivem. Ale byli to taky jako skautíci. Teda tehdy jsme tomu nemohli říkat, že jsme skautský oddíl. Tehdy to bylo tak, jako že jsme oddíl, ale dělali jsme všechno to, co by skauti měli mít za zvyky.“

  • „Já jsem bydlel na Karlově náměstí a tam se stalo to, že v únoru v roce čtyřicet pět tam bylo bombardování Prahy, a ten nálet byl vedený jako směrem od Smíchova přes Vltavu a přes Karlovo náměstí, takže Karlovo náměstí taky obdrželo nějakou pumu, nějaké zásahy. A vedle nás byl dům v Malé Štěpánské, který byl zničený skoro celý. Nám to vybilo okna a vnitřní část, takže jsme 15. února odtud šli pěšky na Voznici u Dobříše, kde jsme strávili konec války, kde jsme byli do konce války. A to bombardování, to je strašná věc. To si pamatuju, i když teda z dětství si pamatuju jenom tohleto, protože to byl tak silný zážitek... Nevěděli jsme, jestli to přežijeme a co všechno ještě spadne na nás a zničí se. Vím, že na tom Karlově náměstí potom, když jsme tam přišli později, po nějakých dvou nebo třech letech, tak to tam pořád bylo spíš takové v ruinách než nějaké hřiště a než nějaký park. Vím, že mezi Černým pivovarem a Emauzy a Žitnou ulicí a Ječnou, tam byl ten dům číslo třicet, kde jsem bydlel, tak tam byly nějaké stromy a pod jedním tím stromem měl údajně být kryt, kde spadla bomba blízko, a tam to nepřežili ti, co byli schovaní v tom krytu. Snažil jsem se dozvědět, jak to tam dopadlo s tím krytem, jestli to tam bylo nějak objevovaný, jestli to tam bylo nějak vykopávaný a tak. Ale předpokládám, že to bylo tak, že ten kryt byl zničený a ti lidi, co tam byli, zahynuli. Jak to tam bylo bezprostředně po tom náletu, tak to už nevím. Ale vím, že když už jsme se tam vraceli asi po dvou letech do toho samého bydliště, na Karlovo náměstí číslo třicet, tak tam to parku ještě vůbec neodpovídalo. Byla to spíš taková ohrada neobdělaná, v dost špatném stavu. Svým způsobem to mělo pro nás pro kluky zajímavé momenty v tom, že jsme tam mohli dělat cokoli a nikdo nám nemohl říkat, že tam něco zničíme, protože tam už to zničené bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.04.2024

    (audio)
    délka: 02:07:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsme skautskou činnost nepřerušili

Jan Startl, 1956
Jan Startl, 1956
zdroj: archiv pamětníka

Jan Startl se narodil 20. prosince 1938 jako druhý syn pražského advokáta Václava Startla. Jeho strýc, středoškolský pedagog Jaroslav Startl, byl v Terezíně vězněn za účast na protinacistickém odboji. Po bombardování 14. února 1945 se rodina přestěhovala do Voznice u Dobříše, kde pamětník viděl odchod německé armády i příjezd té sovětské. Po návratu do Prahy se stal členem Junáka, po jeho zrušení v roce 1950 se dál účastnil ilegálních schůzek, výprav i letních táborů 22. vodního oddílu Šipka pod vedením Radka Trohaře. Do stejného oddílu chodili i Václav a Ivan Havlovi. Vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, kde se musel kvůli svému buržoaznímu původu účastnit letních brigád v Dole Zbůch. Až do roku 1989 pracoval jako odborník na elektrické tavení skla ve Státním výzkumném ústavu sklářské techniky v Praze. V osmdesátých letech byl sledován StB a kvůli podezření z případné emigrace nikdy nedostal výjezdní doložku do zahraničí. Po sametové revoluci se živil jako průvodce anglicky mluvících turistů. V době natáčení žil v Praze, kde provozoval rodinný penzion, a stále se scházel se svým skautským oddílem.