„O naši obec se bojovalo celý týden. Ona je na rovině. Skoro na konci obce bylo takové trhovisko, jmenovalo se to Zelničky, a tam si Němci postavili několik kulometných hnízd. Sledovali tu asi kilometr dlouhou rovinu. Ve dne se tam nikdo nedostal, protože jak se tam někdo pohnul, okamžitě kulomety spustily. Večer když se setmělo, tak nebylo vidět a tenkrát ještě neměli dalekohledy s nočním viděním. U nás bylo asi šest rodin schovaných ve sklepě. Bylo asi devět hodin a přiběhl můj kamarád: ‚Stašo, su tady Rumuni!‘ Otočili jsme se a za ním stála skupina asi pěti šesti vojáků. Tak jsme je přivítali. Oni nám říkali: ‚Hitler kaput! Viktoria!‘ Tak jsme je přivítali úsměvy a podáním ruky. Mluvit jsme nemohli. Dali jsme jim víno. Tatínek dal jeden pětadvacetilitrový sud. To bylo za chvíli pryč.“
„Když jsem chodil do posledního ročníku učitelského ústavu, tak mě před maturitou napadla taková bláznivá myšlenka, a to uspořádat národopisnou výstavu v aule ústavu. Od nás z Hroznové Lhoty jsem si dovezl různý malovaný a vyřezávaný nábytek, starodávný a moderní, různé výšivky, keramické věci a malby na skle, kolovraty a části krojů a podobně. Všechny školy z Kroměříže, tam bylo hodně škol, Kroměříži se říká moravské Atény, tam chodily, ale také okolní školy. A samozřejmě také veřejnost. Vstupné bylo dobrovolné. Výstava se strašně líbila. A protože já jsem byl organizátor a také při zahájení jsem tam byl v kroji s děvčatama, tak jsem se najednou stal úžasně populární mezi profesory, mezi studenty i mezi občany.“
„Jako školák a dospívající jsem byl členem Orla. Všichni byli členy Orla. V liďáku byl veliký dvůr, kde bývala veřejná cvičení. Orlové z Hroznové Lhoty a ze všech okolních měst a vesnic sem jezdili. Bývalo to hodně slavnostní. Vždycky šel průvod z lidového domu do kostela s muzikou a potom zase zpátky. A na dvoře pak bývala veřejná cvičení. Bylo to velice pěkné.“
„Pro mě a vůbec pro všechny učitele, kteří byli katolíci nebo byli vůbec věřící a chodili do kostela, to bylo špatné. Vyžadovalo se po nás vystoupit z církve, vychovávat v marxismu-leninismu, zúčastňovat se školení a chodit na pracovní brigády. To byla taková práce navíc a zadarmo. Potřebovali jsme ale osvědčení od JZD nebo obecního úřadu pro odbor školství, že jsme se zúčastnili brigády. Já jsem i přesto zůstal svému přesvědčení věrný a nikdy jsem do kostela nepřestal chodit. Chodil jsem tam s celou rodinou veřejně. Když jsem učil v Nivnici, tak pan řídící a vůbec všichni učitelé už byli vypořádaní s církví a do kostela nechodili.“
„Jenda Smetka a já jsme jeli dělat zkoušky do Kroměříže do arcibiskupského gymnázia. Vezli nás tam tatínkové. Přijeli jsme tam a já na to gymnázium koukal jak na zjevení, protože takovou budovu jsem v životě neviděl. To je obrovský ústav vedle kroměřížského zámku, spojené jsou chodbou. A vedle jsou zahrady. Vešli jsme hlavním vchodem, tam byly sestřičky, které nás přijímaly. Tatínkové museli zůstat v hovorně u hlavní brány, kde se konaly návštěvy. Pro nás přišel jeden profesor a zavedl nás do poschodí do jedné třídy. Nikoho jsem neznal, jen Jendu Smetku. Koukal jsem, jak se někteří klepou strachem, někdo byl červený, někdo byl bledý. Celkem tam sedělo asi třicet studentů, samí chlapci.“
„Poručík Bauer si nás nechal nastoupit a položil nám otázku: ‚Kdo umí hrát na nějaký hudební nástroj?‘ Že kdo má doma hudební nástroj, tak dostane dovolenku, aby si pro něj dojel, a že založíme hudební skupinu. Začali jsme se koukat jeden po druhém a pak jsme se rozesmáli. Nikdo se nehlásil, tak ten poručík říká:‚To nevěřím, že by nikdo z vás na nic nehrál. Já to myslím doopravdy!‘ Několik kluků se přihlásilo. Jak se potom ukázalo, tak se přihlásili i ti, kteří nástroj neměli a hrát neuměli. Když pak přijeli bez nástroje, tak dostali za trest basu. A ti, co měli nástroj, tak začali zkoušet. Já jsem se nehlásil. Říkal jsem si, že to bude nějaký podfuk. Jak to na vojně bývá – přihlásí se a pak je pošlou škrábat brambory. Já jsem doma ale hrával. Potom když ta skupina začala zkoušet, tak mě to zajímalo. Šel jsem se podívat, zrovna zkoušeli nějakou skladbu a byly tam nějaké vyšší tóny. Jeden trumpetista to nebyl schopen zahrát. ‚Půjči mi to, já to zkusím,‘ říkal jsem mu. Já jsem si liboval ve výškách. Zahrál jsem to a zrovna přišel velitel roty a slyšel mě, jak troubím. Říkal mi, proč jsem se nepřihlásil. Já na to, že mám nástroj, ale doma. Dal mi dovolenku, to bylo zrovna na Vánoce, tak jsem si jel domů pro trumpetu. Pak jsem s nimi začal hrát.“
Jan Staša se narodil 8. února 1926 v Hroznové Lhotě na jihovýchodní Moravě. Oba rodiče pracovali v zemědělství, rodina se starala o sedm hektarů půdy a vinohrad. V rodině vyrůstalo šest dětí, všechny rodiče vychovávali v pevné katolické víře. V dětství chodil Jan Staša do Orla, podobně jako další děti ve vesnici. Studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a měl se stát knězem. Škola však byla v roce 1942 uzavřena a zabrána Němci. V letech 1942 až 1944 pak navštěvoval dvouletou školu pro lidové umění Jana Uprky v Hroznové Lhotě. Po válce nastoupil na učitelský ústav v Kroměříži, maturoval v roce 1948. Poté vyučoval dva roky v Nivnici. Pro něj jakožto silně věřícího člověka měla pedagogická činnost na počátku padesátých let mnohá úskalí, se kterými se jen těžko smiřoval. Přes naléhání odmítl vystoupit z katolické církve. 1. října 1950 nastoupil povinnou vojenskou službu ve Vyškově. Záhy byl však přiřazen k Pomocným technickým praporům (PTP), údajně z důvodu záporného vztahu k manuální práci. Od prosince 1950 fáral v uhelných dolech v Orlové. Stal se členem nově založené vojenské kapely, kde hrál na trubku, jejich skupina dosáhla řady úspěchů. 30. dubna 1951 byla celá skupina převelena do Karviné a rozšířena na posádkovou hudbu. Nahrávali do ostravského rozhlasu, koncertovali na nejrůznějších kulturních akcích a při slavnostních příležitostech vojenských i civilních. Nacvičili také operetu Svadba v Malinovke. Hudebníci samozřejmě i nadále fárali. Na Dole Mír se Jan Staša dokonce dostal mezi nejlepší pracovníky, do tzv. Úderky štábního kapitána Emila Zátopka. Do civilu byl propuštěn v roce 1953. Po zbytek života pracoval jako učitel na nejrůznějších školách (Vápenice, Starý Hrozenkov či Uherské Hradiště) nebo jako vychovatel v dětském domově. Jan Staša zemřel 29. října 2014.
