„To bylo zrovna 7. března 1957, přišli za mnou do továrny, měla jsem zrovna ranní směnu: ,Vezměte všechny svoje věci a přijďte do kanceláře.´ Zastavila jsem stroj a říkám si: ,Musím se podívat na dvůr.´ A viděla jsem auto. My jsme už čekaly, že na nás tak nějak dojde, protože nás sledovaly, to jsme tak nějak viděly, ale my jsme byly mladý a my jsme si z toho více méně utahovaly. To bylo pro nás takový dobrodružství. Třeba... když někdo šel za námi, tak jsme si řekly: ,Tak ty běž doprava, já půjdu doleva a teď, co bude ten člověk dělat.´ Přešlapoval, nevěděl, koho má sledovat. Prostě my jsme z toho měly opravdu takovou... myslely jsme si: ,Co nám můžou udělat, vždyť nic neděláme?´
No, ale toho 7. března, teda února (byla zatčena 7. února 1957) nás odvezli, tady dvě z Hrádku... sestra Jana a já a z Hradce sestru Věru. Tak tři jsme byly v Hradci. Praha přišla pak za námi. ,Vy jste byly v dubnu.´ (obrací se na sestru Milenu). Sebrali další čtyři, takže sedm nás sebrali z toho našeho počtu. No, a nevěděly jsme, proč nás sebrali. My jsme se jich ptaly, říkali: ,To uvidíte, to uvidíte!´
Udělali u nás prohlídku, všechno rozhrabali, všude do všeho vlezli. Říkali mně ještě, že to můžu sbalit, my jsme tam měly takový zbytky látek a všechno. Jsem říkala: ,Tak jestli tady zůstanu, tak si to uklidím, a jestli mě vezmete s sebou, tak si to ukliďte vy.´
No, a odvezli nás tedy do Hradce. Teď to přestrojení do toho mundúru, všechno vám vezmou. Teď vás strčí do cely, než jsem se rozkoukala trošku, tak jsem si tam jako klekla a chtěla jsem zasvětit ten čas, co jsem tady, tak abych předala znovu svůj život, a už pro mě přišli na výslech. To vždycky bylo to řinčení klíčů. No, a tak musíte jít po chodbě, pěkně ruce za zády, než mě to naučili... A pak se jich tam sešlo, prostě hemžilo se jich tam plno. Já jsem seděla na takovém prkýnku u zdi, taková klapačka to byla.
A teď... já jsem před tím četla knížku, jak to bylo, když Němci zavírali. Podle čeho posuzovali. Tak jsem si říkala: ,No, to mě budou bít, z kterýpak strany dostanu první?´ Tak jsem si je tak prohlížela, kolem mě lítali, každý papíry: ,Co je to? Co je to? Co je to?´ Ale já jsem je tak nevnímala, jenom jsem si říkala: ,Tak odkud to začne?´ Pak přišel ,kuťák´, takový ten, co tam vedl ten výslech, a ten na mě zařval: ,Mám vám zavolat psychiatra?´ A tím mně pomohl! Tak jsem přišla k sobě a říkám: ,Děkuju, nepotřebuju, jsem klidnější než vy!´ A pak byl ukončený ten první výslech. No, ale pak to bylo... jeden za druhým. A vždycky nás chtěli tak jako: ,Jak to, že vás vidím v takovým úboru?´ Jsem říkala: ,To není můj vkus, to je vkus ministerstva vnitra.´ To mně připadalo takový... Mně dávalo velkou sílu to, že náš zakladatel byl taky v Dachau a ve vězení a vypravoval, jak to tam zvládal, co mu dalo sílu k tomu. Říkal, že si říkal, že Bůh dává svému dítěti vždycky nejlepší plínky, i když obsahují někdy trny a bodláčí, ale že v nich může nejlépe prospívat a růst, takže se nemusíme ničeho bát. Tak jsme měly takovou jistotu a byly jsme na to hrdý, že jsme jako jediný z těch sester z tý světový komunity, jsme byly zavřený, tak jsme to považovaly jako takovou čest, že máme kousek osudu našeho zakladatele. To nás tak jako neslo a dávalo nám to takové určité nadšení a sílu.“