Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jan Stavěl (* 1952)

• narodil se 22. října 1952 v obci Hrubčice na Hané

• v roce 1955 musela rodina vstoupit do družstva

• babičce sebrali komunisté zemědělské stroje, přestože nebyli kulaci

• obecnou školu vychodil v rodné obci, měšťanku v Bedihošti

• poté nastoupil na gymnázium do Prostějova

• se spolužáky si založili v 60. letech klub pro poslech rockové hudby

• maturoval v roce 1972

• pokračoval ve studiu zubního lékařství na Univerzitě Palackého v Olomouci

• promoval v roce 1977

• po roční vojenské službě v Písku začal pracovat v Holešově

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• přestože se nechtěl politicky angažovat, založil v Holešově Občanské fórum

• několik let působil jako zastupitel v obci

• v době natáčení v roce 2023 žil a pracoval se svým synem v Holešově

Na jaře roku 1968 si dospívající Jan Stavěl prohlížel na půdě svého rodného domu v Hrubčicích staré dokumenty. Náhodně našel dopis z padesátých let, kterému vůbec nerozuměl. V úředním dopise si přečetl návrh, aby byl jeho otec Ladislav prohlášen za kulaka, vesnického boháče, a jako s takovým s ním bylo nakládáno. Když přiběhl se zvídavými otázkami za otcem, nic se od něj nedozvěděl. Rozpovídala se až maminka.

„Návrh podal v roce 1955 náš vesnický tajemník, i když otec se svými 18 hektary nesplňoval podmínky, aby ho mohli považovat za kulaka. Ale věnoval se chovu prasat a pěstování jetele na semeno, takže ho chtěli rozkulačit. Naštěstí tehdejší náš vesnický předseda KSČ (Komunistická strana Československa) byl otcův kamarád. Přišel za ním, že tentokrát ještě mohl prohlášení otce za kulaka stáhnout, ale příště už ho nikdo nezastaví. Otec musel vstoupit do družstva a vložit tam své polnosti.“

Přestože Jan Stavěl vyrůstal za doznívajícího stalinismu, jeho dětství bylo radostné, plné dětských her a četby dobrodružné literatury. Oběma babičkami byl pamětník vedený k víře - jednou babičkou k víře katolické, druhou k husitské. Nikdy kvůli tomu nebyly v rodině rozpory. V době, kdy Jan Stavěl dopis objevil, vedl otec úspěšný chov prasat v místním jednotném zemědělském družstvu. Teprve od matky se pamětník dozvěděl, že tomu tak vždy nebylo.

Volali babičku z pole, že jim berou mlátičku

Jan Stavěl se narodil do tradiční zemědělské rodiny na Hané v obci Hrubčice 22. října 1952. Rodiče Ladislav a Drahomíra měli celkem tři syny - Drahoslava, Jana a Jiřího. Rodina hospodařila asi na 18 hektarech a díky předávání rodové zkušenosti se jim v zemědělství dařilo. „Otec vstoupil do národně socialistické strany. S komunisty nikdy nesouzněl, ale smýšlením byl socialista,“ vzpomíná Jan Stavěl na svého otce.

I rodiče maminky postihla nucená kolektivizace. Přestože původně pocházeli dědeček a babička z matčiny strany z velkých gruntů, byli spíše chudí a měli jen malou chaloupku. Snažili se dokoupit si sami polnosti, aby se mohli také živit zemědělstvím. „Našetřili si peníze na mlátičku. Na začátku padesátých let takhle jednou pracovali na poli, a tu na ně volali, ať jdou rychle domů, že komunisté obcházejí stavení a zabavují stroje. Tu mlátičku jim samozřejmě zabavili. I když nebyli žádní kulaci,“ vypráví kus z rodinné historie pamětník.

Všechny regály byly prázdné 

Základní školu vychodil v rodných Hrubčicích a později v Bedihošti. Jan Stavěl přibližuje, jak prožil šedesátá léta na gymnáziu v Prostějově: „I pro mě to byla doba uvolnění. S kamarády jsme si založili klub, kde jsme poslouchali rockové desky. Až zpětně jsem pak zjistil, že nás současně přihlásili do svazu mládeže.“ Na gymnáziu četl v té době ještě dostupné autory jako Solženicyna nebo Kunderu, které na začátku sedmdesátých let komunistický režim zakázal.

„Na 21. srpen roku 1968 si pamatuju úplně přesně. Rodiče na mě ráno hlasitě volali, že mám rychle vstávat, protože nás obsadili Rusové. Když mě rodiče pak poslali do krámu pro rohlíky, zůstal jsem hledět. Všechny regály byly prázdné. Lidé se zásobili, protože čekali, že bude válka. Byl jsem ještě dítě. Nevím proč, ale nějak jsem tušil, že jen tak neodjedou, že to celé bude trvat 20 let. Ještě v době pražského jara, kdy se uvolňovala politická a společenská situace, otec uvažoval, že by si vzal zpět svoje polnosti a zase pracoval sám za sebe. Ale než to stihl, přijeli Rusové a bylo po všem.“

Na gymnáziu maturoval v roce 1972. Navzdory tomu, že se chtěl věnovat archeologii nebo filozofii, se vydal na zubní lékařství. „V době nastupující normalizace nemělo smysl jít studovat filozofii. A navíc staršímu bratrovi rodiče zrovna koupili anatomický atlas pro mediky za 2 800 korun. Tak aby se využil aspoň dvakrát,“ směje se pamětník.

Chodil na koleje poslouchat Hutku

Na vysoké škole nebyl pod žádným politickým tlakem. Nemusel absolvovat ani zkoušku z marxismu-leninismu. Normalizaci ale pocítil například tak, že vedoucími kateder nebyli největší odborníci z oboru, ale jen komunisté. „Protože jsem měl rodiče blízko Olomouce, neměl jsem nárok na kolej. Bydlel jsem proto až za Olomoucí ve Chválkovicích. Studentského života jsem si tak příliš neužíval. Ale chodili jsme hodně například na Jaroslava Hutku, který hrál v Olomouci mezi studenty často,“ vzpomíná pamětník.

Promoval v roce 1977. Díky režimem rušenému rádiu Hlas Ameriky zaznamenal Chartu 77. K podpisu ji však nikdy nedostal. V době normalizace často uvažoval o emigraci, ale neuměl si představit, že by odešel tak daleko od domova. „Werich někde řekl, že pokud se člověk rozhodne pro emigraci, měl by to udělat do 30 let. Pak už si zvyká jen velmi těžko. Obávám se, že to by byl přesně můj případ. Už na vysoké škole mi připadalo, že jsem vlastně daleko,“ směje se Jan Stavěl.

Po povinné roční vojenské službě, kterou odsloužil v Písku, si našel místo v Holešově. Zde působil jako zubař celý život a zde ho také zastihl rok 1989. „Stýkal jsem se se spisovatelem Zdeňkem Zapletalem, který tehdy pracoval jako lékárník v Holešově. Ten mi také přinesl k podpisu petici Několik vět, kterou jsem podepsal. To už ale nebylo rozhodně nějaké hrdinství v roce 1989.“

Během sametové revoluce nebylo nic problém

Přestože se politicky nikdy nechtěl angažovat a aktivně se neúčastnil ani demonstrací proti totalitě v listopadu 1989, rozhodl se spoluzaložit Občanské fórum. „Existovalo několik skupin, které se daly dohromady. Zkušení politici, lidovci a pak lidé z okruhu disentu. Byl jsem překvapený, když jsem ve fórech viděl i lidi, kteří byli ještě před půl rokem ve straně. Taky jsem se divil, když jsme přišli za předsedou městského výboru, abychom požádali o vlastní místnost, že nám okamžitě vyšel vstříc a najednou nic nebyl problém.“

Po sametové revoluci úspěšně kandidoval do městského zastupitelstva a politicky se soustředil na školství a zdravotnictví. Jeden čas jezdil do Kroměříže za disidentem Martinem Hassou, manažerem Občanského fóra a později Občanské demokratické strany, aby sdíleli zkušenosti s novým politickým uspořádáním. Více se ale věnoval praxi zubního lékaře. Kolektivizovaný majetek stát rodině vrátil.

Když se pamětník zamýšlí, co za životní zkušenost by předal další generaci, vrací se v myšlenkách znovu do sedmdesátých a osmdesátých let. „Zpětně vidím, že jsem byl hodně pasivní. Dlouho jsem nevěřil, že se to může zlomit. Ani v době perestrojky, kdy nastoupil Gorbačov, jsem tomu stále nevěřil. Až když začaly politické změny v Polsku, Maďarsku a Bulharsku, začal jsem věřit. Mohl jsem být společensky rozhodně aktivnější,“ hodnotí sebekriticky.