Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Ondřej Šteffl (* 1954)

• narodil se 20. listopadu 1954 v Praze

• po maturitě na gymnáziu vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK s výborným prospěchem

• v letech 1978 až 1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV

• v roce 1986 obhájil kandidátskou práci ze sociologie

• zároveň pracoval jako externí učitel matematiky a fyziky na pražských gymnáziích

• v roce 1990 založil Gymnázium PORG, do roku 1995 zde působil jako ředitel

• v roce 1995 založil společnost Scio, která začala připravovat testy pro hodnocení výsledků vzdělávání a pro přijímací řízení

• v roce 2015 vznikla první ScioŠkola, dnes jich funguje již devatenáct

• během pandemie stál za spuštěním systému kontrolovaného online testování, za což společnost obdržela první cenu ve výběru Financial Times: Tech Champions 2021 v kategorii Cybersecurity and IT

• dnes je stále členem vedení a spolumajitelem společnosti Scio

Ondřej Šteffl se označuje za vizionáře. Od dětství u něj byl patrný mimořádný matematický talent a již jako student matematicko-fyzikální fakulty začal přemýšlet o tom, jak ve školách lépe učit matematiku. Postupně se jeho zájem rozšířil na celou oblast školství a ihned po sametové revoluci stál za vznikem první soukromé školy, gymnázia PORG. O několik let později se jako zakladatel společnosti Scio začal věnovat oblasti testování a v roce 2015 vznikla první z dlouhé řady ScioŠkol. Dnes svoje vize naplňuje právě v jejich rozvoji a těší ho, že se staly nedílnou součástí alternativního školství v Česku.

Otec se bál, že přijde nový Hitler

Ondřej Šteffl se narodil 20. listopadu 1954 v Praze. Odtud pocházela i matka Zdeňka Štefflová, absolventka právnické fakulty, která později pracovala jako podniková právnička. Její otec byl ředitelem v Deylově ústavu pro nevidomé, kde učil hlavně hudební výchovu. Po únoru 1948 musel toto místo opustit a odstěhovat se s manželkou na Šumavu. Tam prarodiče strávili zbytek života. Ondřejův otec Arnošt Ungár měl v době narození syna již dvě dospělé dcery z prvního manželství. Pocházel z židovské rodiny v Dolném Kubíně. Jeho rodným jazykem byla maďarština, vystudoval slovenské gymnázium v Košicích a poté lékařskou fakultu v Praze; po ukončení studia pracoval jako zubní lékař. Za války se mu podařilo vyhnut transportu a skrýval se, ale synovi o této době mnoho nevyprávěl: „Dodnes bohužel nevím ani u koho, mohl bych jim být vděčný za jeho i svůj život.“ A dodává: „Zajímavé je, že v pražské synagoze, kde je seznam všech Židů, kteří zůstali v koncentračních táborech, je i jeho jméno se správným datem narození, ale očividně v žádném koncentráku nezůstal. Ale zůstalo tam celé jeho příbuzenstvo kromě dvou neteří, které odešly do Izraele.“

Tatínek tak přišel o rodiče i tři sourozence a ani období po roce 1948 pro něj nebylo jednoduché. Byl předválečným komunistou a na počátku padesátých let minulého století byl na dva roky odsouzen. Ani v tomto případě ale pamětník nezná bližší okolnosti: „Otec se, co já vím, politicky dost angažoval před válkou a angažoval se i poté, co ho propustili, došlo k jeho rehabilitaci a režim se uvolnil. A dokonce si myslím, že se angažoval i kolem roku šedesát osm. Ale on to doma nikdy neříkal, protože byl zkušený a věděl, že ty věci se mohou všelijak převrátit. Například jako dítě Žida jsem křtěný, protože on se bál, že přijde nový Hitler. Po šedesátém osmém se stavěl k režimu velmi negativně. Strašně mě mrzí, že se nedožil listopadu osmdesát devět.“ Z dostupných materiálů lze zjistit, že „v listopadu 1949 byl Arnošt Ungár zatčen a dán do vyšetřovací vazby“. Důvodem byly schůzky jeho přátel, některých komunistických funkcionářů (např. Evžen Klinger, Záviš Kalandra), lékařů či představitelů armády, kteří dle Státní bezpečnosti představovali ilegální trockistickou skupinu (ve skutečnosti byly styky čistě společenské, nejčastěji vyplněné hrou v karty). Během jedenáctiměsíční vazby se mu i přes psychické a fyzické mučení nepodařilo prokázat prakticky žádnou trestnou činnost. Klíčoví svědci, Záviš Kalandra a Evžen Klinger, nemohli být k jeho případu řádně vyslechnuti, neboť první byl popraven v červnu 1950 a druhý trpěl ve vazbě těžkými zdravotními problémy. Přesto byl nakonec Arnošt Ungár postaven před soud a v prosinci 1951 odsouzen za pobuřování na dva roky odnětí svobody. Jelikož byl trest odpykán vazbou, byl ihned propuštěn na svobodu.“ To všechno se ale podepsalo na jeho zdraví, zemřel, když bylo Ondřejovi sedmnáct let. Syn tak neměl ani možnost do jeho života nahlédnout hlouběji jako dospělý.

Rodiče se seznámili po otcově návratu z vězení a brzy se vzali. Příjmení dostal Ondřej po matce, která si nepřála, aby se jmenoval stejně jako jeho nevlastní sourozenci. Dětství prožíval jako radostné období: „Na tu dobu jsme byli relativně bohatá rodina, měli jsme auto, což byla tehdy luxusní záležitost. Rodiče o mě velice pečovali. A otec byl velmi tolerantní.“ Rád vzpomíná, jak navštívili otcovy neteře v Izraeli, kam se pamětník potom podíval ještě několikrát: „Prvně jsem navštívil s otcem Izrael v roce 1964. Byl to veliký zážitek, v době totality, kdy se nemohlo cestovat.“

Jak systém podivně fungoval

Na rok 1968 a srpnovou vojenskou invazi má jen matné vzpomínky: „To jsme byli zrovna na návštěvě na Šumavě, maminka mě vzbudila ve čtyři hodiny ráno a plakala.“ Jinak s ním rodiče politickou situaci příliš neřešili. Ale i on, stejně jako většina dětí vyrůstajících v rodinách, které nepodporovaly normalizační politiku, dostal základní informaci, která ho uvedla do veřejného života: „Poprvé jsem se setkal s politikou, když mě doma poučili, že ve škole se říká něco jiného než doma, že jsou to dvě různé věci.“ Časem pochytil od otce, který poslouchal Hlas Ameriky v maďarštině, a tedy ho komunisté u nás nerušili, i další informace. Ve škole Ondřej již od základní školy vynikal v matematice, a tak si po maturitě v matematické třídě gymnázia v roce 1973 vybral ze svého pohledu nejjednodušší cestu, tedy matematicko-fyzikální fakultu. Jako plus bral i to, že byla ušetřena normalizačního tlaku: „Politika tam pronikala jen zcela okrajově přes předměty jako dějiny mezinárodního dělnického hnutí. Jinak my jsme si tam dělali matematiku a nikdo nám do toho nemluvil.“

Na konci vysoké školy hledal s přáteli cesty, jak poznat svět za hranicemi Československa. Z omezených možností se jim zdál nejzajímavější Sovětský svaz. Ale ani tam nebyly hranice otevřené pro každého: „Popíšu, jak to fungovalo. Sehnali jsme hlavičkový papír nějaké organizace SSM a razítko, což v té době nebyl vůbec žádný problém. Na ten papír jsme napsali jména nás osmi, co jsme spolu chtěli jet, čísla pasů a já nevím co ještě… a že se vyměňujeme s nějakou komsomolskou organizací v Moskvě, kterou jsme si zcela vymysleli. Odevzdali jsme pasy a ten papír v pasovém oddělení Veřejné bezpečnosti. Po měsíci nám to vrátili a do pasu jsme dostali kýžené razítko AB-obměn, se kterým jsme mohli vycestovat do Ruska. Ale teď bylo ještě potřeba zajistit, abychom mohli v Rusku cestovat, kde jsme chtěli. Tak jsme zase připravili jménem SSM papír, že tahle skupina bude cestovat po trase Moskva, Abakan, Kyzyl, Abakan a zpět. A pak přišel ten hlavní trik, na který jsem dodnes pyšný. Vymysleli jsme, že ten papír necháme úředně přeložit do ruštiny. Na takovém dokumentu je stužka ve státních barvách, plno razítek, pečetě. S tím když jsme přijeli na hranice v Rusku, tak na to koukali a říkali: ,To je divný, do Kyzylu cizinci normálně nejezdí, ale když to tady mají napsaný…‘ A vystavili nám tzv. puťovku, na které bylo napsáno, po jaké trase se máme pohybovat, a nikdy jsme s tím neměli sebemenší problém. Svědčí to o tom, jak ten systém podivně fungoval. Udělali jsme to třikrát.“

S koncem vysoké školy se také blížila vojenská služba. I Ondřej se snažil této obávané a hlavně dlouhé povinnosti vyhnout. Byl v té době velmi hubený a s vidinou modré knížky hubl dál. A nakonec ji na základě diagnózy porucha výživy skutečně dostal. K tomu dodává: „Myslím si, že můj otec to ještě někde zařídil, než zemřel. On měl strašně známých z politiky i jako zubař, tedy i mezi lékaři.“ Po ukončení studia chtěl pamětník nastoupit na matematicko-fyzikální fakultě na aspiranturu, ale nakonec dostal přednost jeho kolega-straník: „Aspirantské místo bylo jedno a druhý kolega, který se tam hlásil, byl ve straně. Musím ale říci, že co se týče matematiky, tak byl také excelentní. Během vysoké školy na nás vytvářeli značný nátlak na vstup do strany. Tlačili hlavně na nás, kteří jsme byli dobří, a spousta spolužáků podlehla.“

Již na škole jsme přemýšleli, jak by se dalo učit jinak

V roce 1978 nastoupil do Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV, kde s krátkým přerušením působil až do sametové revoluce; v roce 1986 tam obhájil kandidátskou práci ze sociologie. Z té doby vzpomíná na absurdnosti normalizačního režimu, jako bylo například vyplňování formulářů v kádrovém oddělení každé dva roky; už z dřívější doby věděl od otce, že je důležité vyplňovat je stále stejně. Po vzniku prohlášení Několik vět pod něj připojil svůj podpis: „Když se na to člověk zpětně dívá, tak to žádnou odvahu nevyžadovalo, ale tenkrát se to považovalo za velmi zvláštní krok zejména v instituci, jako byl Ústav pro filozofii a sociologii. Bylo jasné, že by z toho mohly vzniknout potíže, ale než se tak stalo, tak se to celé zhroutilo.“  Ve druhé polovině roku 1989 se mu podařilo domluvit, aby ho známý, žijící jako emigrant v USA, pozval k sobě coby programátora. To byla v té době již povolená možnost, jak se dostat na Západ. A právě tam se dozvěděl o pádu berlínské zdi i o událostech 17. listopadu.

Hned po návratu se pamětník zapojil do společenského dění a zároveň přemýšlel, jakým směrem se bude ubírat. Přitom sehrálo klíčovou roli to, že již jako student vysoké školy a následně i po jejím skončení začal externě pracovat jako učitel matematiky a fyziky: „Již tehdy jsme s kamarádem začali přemýšlet, jak by se dalo učit jinak, vymýšleli jsme i učební pomůcky. Jednou jsme se dohodli s inspekcí a podařilo se nám asi na dvaceti gymnáziích dát písemku z matematiky. Zjistili jsme, že studenti nic neumí, ale publikovat nám to nedovolili.“ A protože sametová revoluce otevřela možnosti pro zásadní změny, Ondřej Šteffl se nejen zapojil do práce ve Školském výboru, ale již v září 1990 stál za otevřením první soukromé školy v tehdejším Československu, gymnázia PORG. A zájem byl obrovský: „První rok jsme přijali asi stovku studentů, přihlášeno jich bylo okolo pěti set. Za první rok o nás vyšlo šedesát článků.“ Škola byla založena jako nadační fond a Ondřej Šteffl se stal jejím ředitelem. Financována byla ze školného a z dotací, jejichž získání bylo tehdy velmi snadné, stačilo uvést počet studentů. Ve výuce se stavělo na novém přístupu ke studentům i na vysoké kvalitě vyučujících. Pamětník vedl školu čtyři roky, když dostal chuť zkusit něco dalšího: „Dnes vím, že umím projekty rozjíždět, ale nebaví mě je dopiplávat.“

Nejdůležitější je začít řešit včas rizika

Po odchodu založil společnost Scio s myšlenkou připravit Národní srovnávací zkoušky: „Společnost Scio se od svého vzniku věnovala zejména hodnocení výsledků vzdělávání, její zkoušky využívá v přijímacím řízení více než sedmdesát fakult vysokých škol v Čechách, na Slovensku i jinde. A v roce 2015 jsme otevřeli první ScioŠkolu v Praze na Chodově. Ta rozvíjí cesty, jak připravit děti pro spokojený a plnohodnotný život v polovině 21. století. Od září 2023 již bude fungovat po celé republice devatenáct ScioŠkol, z toho dvě střední a dvě expediční, v režimu týden expedice a tři týdny online výuky.“ Dnes společnost postupně přebírá syn Jon, pamětník se na řízení podílí jen koncepčně a podle svých slov jako vizionář. 

A jaká je dnes jeho vize školství? Jak se dívá na rozpor mezi testováním a rozvojem škol, které nejsou primárně výkonové? „Na střední školy by se neměly dělat zkoušky vůbec. Nabídka by měla odpovídat poptávce, ale pokud to tak není, školy si musí studenty vybrat. A mohou si je vybírat podle kvalitních testů,“ říká a zároveň se zamýšlí i nad obsahem výuky. Dříve si velmi přál, aby se součástí učiva stala i oblast psychologie, která se zabývá osobním rozvojem, což se dnes alespoň částečně děje. Ale má další vizi, a to aby se do vyučování dostaly informace o tzv. kognitivních zkresleních, tedy aby lidé pochopili, jak přemýšlejí a jaké dělají ve svém rozhodování chyby. Vedle toho nechybějí úvahy o umělé  inteligenci: „Myslím, že to změní životy nás všech. Odborníci se shodují, že ten náraz bude ohromný. Svět se bude měnit čím dál rychleji a bude plný nejistot a na to je třeba být připraven. To se týká nejen nás dospělých, ale hlavně dnešních dětí. Školy by je na to měly připravovat, ale dělají to málo.“

Z hlediska společenského vývoje po sametové revoluci vidí jako klíčovou událost s dlouhodobým negativním dopadem volbu prezidenta Václava Klause proti Janu Sokolovi: „Stačilo málo a mohli jsme být dnes jinde.“ Zároveň doufá, že nedávná prezidentská volba Petra Pavla by mohla přinést žádoucí změnu. Na vládě Petra Fialy oceňuje zahraniční politiku, ale nelíbí se mu asociální politika ODS a trvalá podpora velkých podnikatelů. K tomu dodává: „Ve školství je to podobné. Jsou tam lidé, kteří chtějí, aby školství bylo dobré hlavně pro ‚naše chytré děti‘ čili děti elity. O ty ostatní se nestaráme. Nakonec se nám to ale jako u té ekonomiky vymstí. My musíme dělat školství takové, aby se mým dětem, o jejichž vzdělání se postarám sám, dobře žilo s těmi, které takové podmínky nemají. Všichni vidíme jen své děti a přemýšlet o kousek dál je pro nás těžké. Ale pro budoucnost je to klíčové.“