Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Štegmann (* 1943)

• narodil se 11. května 1943 v Olomouci

• vystudoval obor tělovýchova a biologie na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity

• hrál závodně volejbal

• 21. srpen 1968 prožil na cestě na chmelovou brigádu

• v roce 1969 byl za své postoje k okupaci vyloučen z gymnázia, kde učil

• nastoupil na Gymnázium Matiční

• radoval se ze 17. listopadu a věřil v lepší poměry

• žije v Ostravě

Richard Štegmann se narodil 11. května 1943 v Olomouci. Pocházel spíše z intelektuální a antikomunisticky založené rodiny, jeho matka byla úřednicí, otec byl vystudovaný právník, který dokonce po válce působil pár let jako soudce. Richard si vzpomíná, jak si rodiče v 50. letech doma povídali o politických procesech, otec se svými zkušenostmi z praktikování práva věděl, že je komunisty ohýbáno.

Když bylo Richardovi šest let, nastoupil na osmiletou základní školu v Olomouci a pokračoval ve svých studiích další tři roky na jedenáctiletce. Na škole byli protežováni mladí a podle jeho slov neschopní komunisté, zatímco ostřílení učitelé se báli o svá místa. 

Richard maturoval o něco později, než měl, protože v původním termínu státní zkoušky cvičil na spartakiádě. Na vysokou školu Palackého nastoupil v 17 letech a vybral si obor pedagogika. Nejdřív chtěl studovat tělovýchovu, ale brzy pochopil, že tělocvikáři jsou v učitelském sboru pátým kolem u vozu, a tak se začal více věnovat biologii, svému druhému oboru. 

Učitelem v Hladnově a na vojně

Po promocích v roce 1965 byl umístěn do Ostravy na Gymnázium Hladnov, kde rok učil a současně hrál volejbal za tehdy velmi dobrý tým Vítkovic. Naskytla se mu příležitost hrát volejbal profesionálně a vyučovat pouze na učilišti, ale odmítl. V roce 1966 nastoupil jako zdravotník na vojnu do Plzně, jakožto vysokoškolák pouze na rok. Díky tehdejšímu uvolňování režimu se mu s odstupem času vojna jeví vcelku komicky.

Přestože nebyl v Socialistickém svazu mládeže ani tam neplánoval vstoupit, chtěl se účastnit jejich výletů, a proto opakovaně vypisoval přihlášku, odjížděl na akce a po návratu ony přihlášky zmuchlal a vyhodil. Během roku mu to prošlo asi sedmkrát, a tak se například dostal dvakrát na lyže nebo jednou do Prahy.

Srpen 1968

Po návratu na Hladnov začalo pražské jaro. Richard se dokonce dostal se zájezdem do Jugoslávie, ze kterého se vrátil 19. srpna 1968. Den nato odjížděl večer se studenty na chmelovou brigádu. Okolo jedné hodiny v noci jejich vlak projížděl kolem Ruzyně, kde zahlédli přistávat mnoho letadel a smáli se pořádání leteckého dne během noci. Už o pár hodin později pochopili, co se děje, když u Loun zpozorovali kolonu tanků a mraky helikoptér.

Navzdory situaci v zemi chmelová brigáda proběhla bez problémů, pouze nálada byla stísněná a lidé drželi více při sobě. Richardovo působení na Hladnově skončilo o rok později, když se jako jediný zastal svého studenta, který čelil problémům po vyjádření nesouhlasu s okupací na mezinárodním táboře v NDR. Ředitel školy Richarda vyloučil. Ten ale s velkým štěstím získal post na prestižním Gymnáziu Matiční. Tamější ředitel respektoval jeho apolitický postoj a do ničeho ho nenutil.

Pamětník měl mnoho možností emigrovat, ale nikdy je nevyužil kvůli svým dětem, které na něj čekaly doma. Několikrát vycestoval se svou ženou za její rodinou do Francie, s kamarádem navštívil Rakousko, Švýcarsko nebo Itálii. Jezdit do ciziny mohl díky tatínkovi jedné ze svých studentek. Chtěl pro svoji dceru lepší známku z biologie, a protože pracoval na pasovém oddělení, Richarda za hranice výměnou za dobrý prospěch dcery pouštěl. 

Prostořeký učitel

Ve svých hodinách si Richard občas neodpustil narážky na režim, které si sám kolikrát ani neuvědomoval. Vážnost svých výroků naznal až poté, co za ním po jedné z hodin přišli jeho studenti s tím, že spolužákovi pěstmi rozmluvili nahlášení jeho postoje otci policistovi.

Až do pádu železné opony si udržoval apolitický postoj, nezajímal se o žádné mediálně známé kauzy, mnohdy ani netušil, kdo byl ve vedoucích politických funkcích, avšak s režimem nesouhlasil. Z novin četl pouze poslední stránku, Televizní noviny nesledoval a z rádií poslouchal jen Svobodnou Evropa. O jeho postoji věděli jeho nejbližší přátelé z volejbalového klubu, ať komunisté či ne, se kterými často vedl zapálené debaty či z legrace hrávali v týmech komunisti proti nekomunistům.

Sametová revoluce

Když 17. listopadu vypukla sametová revoluce, věřil, že se to již nedá zastavit, a tak šel na Masarykovo náměstí protestovat. Tehdy s sebou vzal jednu kolegyni. Postupně přibývalo více a více lidí, až se zaplnilo skoro celé náměstí.

Až po roce 1989 se začal více zajímat o politické dění, do té doby ignoroval vše spjaté s politikou, kterou sám nemohl změnit, a tak se snažil pouze přežít jako všichni ostatní.