Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Stehlíček (* 1936)

• narozen 26. března 1936 ve Zlíně

• otec Martin měl v Bojkovicích velké kamenosochařství

• v průběhu druhé světové války živilo rodinu hospodářství

• 29. srpna 1944 pamětník sledoval, jak německá letadla sestřelila několik amerických bombardérů v okolí obce, nad Bílými Karpaty

• 12. dubna 1945 zasáhly Bojkovice letecké bomby; 12 lidí zahynulo, sestra Zdenka utrpěla zranění

• v dubnu 1958 byli otec s matkou odsouzeni za nedovolené podnikání a spekulaci

• 16. prosince 1959 otec Martin Stehlíček zemřel v pankrácké věznici na rakovinu

• v roce 1993 Nejvyšší soud rozhodl, že nedošlo k trestné činnosti; otec s matkou byli rehabilitováni

• Jaroslav Stehlíček se vyučil automechanikem, později vystudoval střední školu automobilní

• v srpnu 2023 žil v Bojkovicích

„Dodnes nevím, jak jsem jako devítiletý kluk ten plot přeskočil. Otec zakřičel: ‚Do sklepa!‘ Jak jsem na to reagoval? Vyrazil jsem do sklepa, on už byl přede mnou. Celý dům se otřásl, jak ta bomba spadla na ten beton, to nebylo do měkkého. Dům se celý otřásl,“ vzpomíná Jaroslav Stehlíček na bombardování Bojkovic 12. dubna 1945. Zahynulo tenkrát dvanáct lidí z jedné ulice. Jaroslav byl zrovna venku a nestačil před bombami utíkat. Zachránil se jen náhodou. I když jim bomby rozbořily dům, rodina se zachránila. Tatínek zemřel až o třináct let později, v komunistickém vězení.

Jaroslav Stehlíček se narodil 26. března v roce 1936 jako nejstarší syn kamenosochaře Martina Stehlíčka a jeho ženy Marie, rozené Benešové. Rodina žila v novém domě v Bojkovicích na Uherskobrodsku. „Náš dům byl nejkrásnější v Bojkovicích, projektoval ho inženýr Vaverka z Brna,“ ukazuje fotografii.

Tatínek měl dílnu, zaměstnával několik dělníků. Rodina měla také hospodářství a polnosti. O dva roky později se manželům narodila ještě dcera Zdenka a po válce nejmladší syn Jindřich (Inek). Rodině se dařilo dobře, Martin Stehlíček byl velmi šikovný umělec a měl řadu zakázek. „Maloval také obrazy a portréty vlastní technikou vyškrabáváním,“ přibližuje pamětník.

Buch, buch, buch, volá Londýn

Do klidného života ale zasáhla druhá světová válka. „Když jsem začal chodit do obecné školy, tak jsem nějak poznal, že Němci nejsou žádní kamarádi. Pak přišla válka, náš život byl poznamenán tím, že jsme se museli živit sami, na poli. Z Brna k nám jezdili známí pro sádlo. Prase nám rostlo dva roky a nevyrostlo,“ říká pamětník. „My jsme ho vykrmili a podstrčili nové,“ vysvětluje. „Udili jsme maso a pálili slivovici. Přestože nás třikrát udal udavač, přežili jsme,“ popisuje. „Bylo tolik udavačů, že kdyby nebyli, tak by gestapo nemělo práci,“ dodává Jaroslav Stehlíček.

Rodina poslouchala i zahraniční rozhlas. „Ta doba byla víc než zlá. A když se poslouchal Londýn, tak se daly peřiny na okno, dala se lať a rádio se dalo na banánek, aby se tam naladily krátké vlny. Bylo to buch, buch, buch, volá Londýn,“ popisuje.

Sestřelená americká letadla

Dne 29. srpna 1944 neposlouchali rozhlas, ale hluk, střelbu a výbuchy. Téměř nad hlavami se jim odehrála bitva nad Bílými Karpaty. „Bylo asi půl jedenácté, deset jich tu spadlo. Ty německé stíhačky napadly deset osamocených amerických bombardérů a jeden po druhém je sestřelily. Jeden spadl do Rudic, jeden na Vyškovec. To byla taková palba, že jsme měli obavy se podívat ven. Jedno letadlo spadlo půl druhého kilometru od nás, byla to taková tlaková vlna, že nám to vyrazilo dveře,“ popisuje pamětník událost, při které zahynulo dvacet osm amerických letců. Dodnes má doma schované střepy a nábojnice, které se po události našly v polích.

Jediný z Američanů, který přežil, byl devatenáctiletý navigátor z letadla, které bylo sestřeleno u Rudic. „Josef Sobotka vozil mrtvé do Slavičína, po válce, v září 1946, byli exhumováni a odvezeni na francouzský centrální hřbitov amerických vojáků,“ říká pamětník.

Na místech, kde padli američtí letci, vyrostly pomníčky. Lidé se u nich scházeli, ale komunistickému režimu se to nelíbilo. Dokonce vymýšlel, jak jim zabránit se k nim dostat. „Komunisté znemožnili, aby se lidé dostali do kopce k pomníku u Krhova. Polili to tam vodou, bylo tam bahno, já jsem se tam dostal na motorce, ta vyjela všude,“ vzpomíná.

V osmdesátých letech k pomníčkům jezdila i delegace zastupitelského úřadu USA z Prahy. Všechno samozřejmě pečlivě hlídala StB a vedla o akcích záznamy.[1] Jaroslava Stehlíčka kvůli tomu vedli jako prověřovanou osobu s krycím jménem „Norton“. „No ano, motocykl Norton jsem měl, jezdil jsem na něm,“ reagoval na informaci o tom, když se dozvěděl, pod jakým krycím jménem Státní bezpečnost jeho osobu vedla. Nasadili na něj i informátora a jednou si ho pozvali na výslech. Potvrzují to záznamy z Archivu bezpečnostních složek.[2] „Oni se mě ptali, jestli jsem tam byl a co jsem tam dělal. Tak jsem jim řekl, že jsem tam byl, když to měli vyfotografované, nemělo cenu lhát. Říkal jsem, že jsem tam stál a díval jsem se na ty Američany,“ uvádí Jaroslav Stehlíček. Ke spolupráci ho prý nikdy nevyzvali, svazek prověřované osoby založili v roce 1986.[3] 

Strýček přivezl dolary a leteckou bundu

Pamětníkův strýc John Naumoff létal v americké armádě. „Byl to syn sestřenice mojí maminky. Ona v roce 1912 odešla do Ameriky a tam se vdala za Bulhara Naumova (John si později jméno změnil na Naumoff), se kterým měla syna Johna (narozeného v roce 1917),“ vysvětluje pamětník. Teta se synem se ale prý z Ameriky vrátila, John se vyučil v Bojkovicích holičem, ale v roce 1937 opět odjel do Spojených států za strýcem. Tam se nechal v roce 1941 naverbovat do armády a jako schopný mladík se dostal k letectvu. „Látal na západní frontě. Dělal fotografie nepřátelského území, ty mi potom ukazoval a některé mi dal. Ale komunisté je zabavili,“ říká Jaroslav Stehlíček.  

John po válce zůstal ještě u letectva a obstarával letecký most se Západním Berlínem. Přijel se podívat i do Bojkovic. „Přijel po válce v lednu v džípu až z Frankfurtu nad Mohanem. Daroval mi leteckou kožešinovou bundu. Fotografie je ještě v muzeu ve Slavičíně a ta bunda je tam, myslím, také,“ vzpomíná.

Tehdy osmadvacetiletý letec spával u Stehlíčkových nebo v Luhačovicích. „Dívky byly potěšené, když s nimi poseděl jako americký pilot a platil dolary. Přežil válku, nebyl zasažený. Ale říkal, že kdyby se něco stalo, tak z lightningu se nedá vyskočit, musí se obrátit vzhůru koly, odpoutat se a spadnout dolů,“ Jinak by člověka zachytila výškovka,“ vysvětluje pamětník. Do Bojkovic pak přijel ještě jednou, poté nastoupil komunistický režim a strýček zůstal za hranicemi.

Kvůli strýci Johnu Naumoffovi ho Státní bezpečnost prý nikdy nekontaktovala, vedla o něm ale podle  Archivu bezpečnostních složek záznamy kvůli návštěvám manželčina strýce v Německu, po kterých samozřejmě musel psát hlášení. „Musel jsem napsat, kde jsem byl, co jsem tam dělal, s kým jsem se sešel. S tím jsem neměl problém něco napsat,“ říká pamětník. Na návštěvě byli v Německu i v roce 1969. „Říkal nám, ať tam zůstaneme, hned vedle něj byl volný byt. A druhý den jsem mohl nastoupit do továrny Opel. Ale maminka mě přitáhla domů,“ vysvětluje. 

Bombardování nepřežilo 12 lidí

Dne 12. dubna 1945 zažily Bojkovice ještě dramatičtější událost. Rumunské královské letectvo zasáhlo bombami celou jednu ulici (v obci se pak dlouho vedly spory, kdo ji vlastně bombardoval). „Šel jsem si prohlédnout tank, který stál pod okny. Voják ale nikde. Tady nebyl žádný Němec, proč to tady stálo, to nevím, ale panzerfausty se válely po zemi v autě,“ popisuje pamětník. „Jak jsem byl u pásu, tak jsem slyšel svištění. Pak jsem se podíval nahoru a tam heinkely. Tak jsem nasadil tempo, tady jsem doběhl kolem tanku a u sousedů spadla bomba, tři mrtví. Běžel jsem dál, spadly dvě bomby před dům. V těch dírách byla pochovaná celá naše střecha, další bomba padla do splavu,“ popisuje.

Jaroslavu Stehlíčkovi se podařilo dostat se do sklepa pod domem. Jeho sestra Zdenka byla zrovna na ulici s kamarádkou Mařenkou. Mařenku zasáhla střepina smrtelně, Zdena byla zraněná. Dvě střepiny se jí dostaly do plic. Zranění přežila, ale střepiny jí v plicích zůstaly. Ani lékaři v brněnské fakultní nemocnici je nechtěli vyoperovat, bylo to podle nich příliš riskantní.

Rodiče vynášeli rakve kolem nevybuchlé bomby

V domě Stehlíčkových, uprostřed obývacího pokoje, byla zaražená nevybuchlá bomba a explodovat mohla každou chvíli. Za pokojem byl sklad s rakvemi. „Bylo tady dvanáct mrtvých a museli se pochovat. Maminka s tatínkem proto šli do domu a kolem té bomby vynášeli rakve ven,“ popisuje hrdinství svých rodičů Jaroslav Stehlíček. V obci se pak konal velký pohřeb.

Rodina od osudného bombardování do konce války bydlela v Šumicích u strýce. Bombu z obývacího pokoje museli vykopat zajatí Němci, Rusové je pak za obcí zlikvidovali. „Byly tady nápisy: Achtung bombe, ale byli takoví odvážlivci, kteří chodili do domu krást, i když stráž četníků tady hlídala, aby lidé nevykrádali domy,“ říká pamětník. Ve Stehlíčkově domě zbylo nevytlučené jedno okno. Otec musel zbylá zabednit.

Obec osvobodila rumunská armáda. „Rusové je hnali před sebou hore tím Lopeníkem. Takže nás osvobodili Rumuni,“ říká Jaroslav Stehlíček. „Rumuni, když táhli obcí, tak nám v domě rozřezali veškeré tapecírungy a udělali si z nich onuce do bot. Když jsme se vraceli od strýce ze Šumic, tak na cestě ležely maminčiny klobouky. Rumuni, když bylo v květnu horko, tak šli v těch kloboukách,“ směje se pamětník při vzpomínce.

Komunisté poslali do vězení oba rodiče

Radost z osvobození trvala jen krátce. Rodina opravila dům, v roce 1947 se narodil nejmladší syn Jindřich. Jednu totalitu ale vystřídala druhá. Tatínek se ještě vrátil k řemeslu a podnikání. V roce 1954 mu ale komunisté zavřeli obchod a chtěli znárodnit i kamenosochařství. Přesvědčovali ho, aby vstoupil do komunálních služeb, kam nechtěl. Poslali ho tedy pracovat do lomu, kde osekával kamenné kostky na most. Ve volných chvílích se živnosti věnoval sám, už bez zaměstnanců. „Komunisté mu dílnu zaplombovali, on to ale urazil, a to byl podnět k tomu, aby ho obvinili z takzvané spekulace,“ říká pamětník. Dle vyprávění jej v následném procesu odsoudili k pěti letům vězení. „Prokurátor Šaňo prohlásil: ‚Ten Stehlíček moc vinen není, ale my na něho něco najdeme,‘“ vzpomíná Jaroslav Stehlíček.

Maminku dle vzpomínek odsoudili na dva a půl roku. „Maminka musela jít do kriminálu proto, že tlačila vozík s obrubami na hrob na hřbitov. Museli ji pustit za osm měsíců, protože by tam umřela. Kdyby umřela, byla by to velká ostuda pro kriminál, a tak ji poslali do nemocnice. Dostala obrnu lícního nervu, zhubla dvacet kilo, ani vlastní dcera ji nepoznala,“ popisuje.

Sotva se maminka z následků útrap ve vězení zotavila, čekala rodinu další rána. Ve věznici na Pankráci zemřel tatínek. „Dostal rakovinu slinivky břišní. Zemřel 16. 12. 1959. Kdyby byl doma, a ne na Pankráci, tak by se dožil dalších deseti dvaceti let,“ říká pamětník. Komunisté původně chtěli rodinu vystěhovat z domu, ve kterém plánovali zřídit školku, ale po smrti Martina Stehlíčka od toho upustili. „Museli jsme si ale platit nájem ve vlastním domě,“ podotýká pamětník. Martin a Marie Stehlíčkovi byli plně soudně rehabilitováni až po pádu komunistického režimu. Nejvyšší soud rozhodl o rehabilitaci v roce 1993.

Živnostníci byli pro socialismus škodná

Jaroslav Stehlíček se vyučil automechanikem. „Živnostníci, obchodníci byli třída, která byla pro socialismus škodná. Já jsem skončil jako automechanik, ale měl jsem vyznamenání, tak jsem se dostal na vyšší průmyslovou školu automobilní,“ říká. Sestra se dostala na gymnázium do Strážnice a pak na nástavbovou pedagogickou školu do Sobotína proto, že byla takzvaný válečný poškozenec.

Jaroslav Stehlíček jezdil třicet sedm roků za prací do Uherského Hradiště. „Denně osmdesát kilometrů vlakem, to byla šichta. Nakonec jsem se vypracoval na vedoucího technického oddělení, do důchodu jsem šel ve dvaašedesáti letech,“ říká.

Okupace, dějiny se opakují

V Uherském Hradišti zažil i srpnové události roku 1968. „V Hradišti už byli Rusové, z kanceláře jsem měl okna do ulice, na náměstí, tam už byly tanky. Byla to čistá okupace, jako za Hitlera. Násilné teroristické vniknutí do cizího státu. A dějiny se opakují,“ poznamenává pamětník s odkazem na válku na Ukrajině. „Co provedl Putin, je zločin,“ říká s rozhořčením. „Bojím se, že ten medvěd ruský bude dělat nemalé starosti, a mám obavy, že kdyby tomu soudruhovi Putinovi hrklo v hlavě, tak je schopen tu atomovou bombu někam hodit,“ dodává.

Rodnému domu Jaroslav Stehlíček zůstal věrný po celý život. „Když jsem se v šedesátém roce vrátil z vojny, byl dům ve špatném stavu,“ říká. Sourozence vyplatil a dům postupně opravil. „Co ten dům stál peněz, to nemohu ani říct. Ale jsem rád, že v tom domě bydlím. Starosti s tím jsou, ale rád to dělám,“ uzavírá své vyprávění.

[1] Akce „Bumerang“.

[2] Záznam o pohovoru – SPO „Norton“.

[3] Návrh na ukončení prověřování – SPO „Norton“.