Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivo Stehlík (* 1963)

• narozen 1. dubna 1963 v Novém Městě na Moravě

• otec Jaroslav byl strojní inženýr, celý život pracoval ve Žďasu (Žďárských strojírnách a slévárnách)

• děda Alois vyráběl „zlatičky“ pro zlacení knih, dodnes známé jako „stehlíkovky“

• matka Marie se narodila v Hradci u Ledče nad Sázavou, statek komunisté jejím rodičům zabavili

• vystudoval ostravskou vysokou školu báňskou, obor geologie

• pracoval v Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře

• vojnu odsloužil v raketové základně u Dobříše

• v roce 1988 se přestěhoval za manželkou Jitkou do Volar a začal pracovat jako dřevorubec

• ve Volarech se seznámil s místními oponenty komunistického režimu Miroslavem Crhou a dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými

• v prachatickém lesním závodě zakládal a vedl Občanské fórum

• po prvních svobodných volbách byl místostarostou Volar

• pomáhal při prosazení vzniku Národního parku Šumava

• v roce 1999 vydal Dřevorubecké pohádky, přestal dělat dřevorubce a stal se nakladatelem a distributorem knih

• vydal mimo jiné knihu rozhovorů, které vedl s příznivci národního parku, nazvanou Šumava domovem

Les a Národní park Šumava ho provázely většinu života. Spisovatel, nakladatel a distributor knih Ivo Stehlík dělal léta dřevorubce. Zážitky ze samoty uprostřed šumavských lesů ho inspirovaly k napsání Dřevorubeckých pohádek. Jako místostarosta Volar vedl na začátku devadesátých let jednání o vzniku národního parku na Šumavě, jezdil se podívat, jak funguje sousední Národní park Bavorský les. Říká, že odpor proti parku v českém pohraničí byl tužší než v „pinktlich“ Bavorsku: „Co pohraničník, to komunista nebo alespoň prověřený člověk. Spousta dalších měla různé výhody a výjimky, o které po revoluci přišla. Tihle lidé v pohraničí zůstali.“ K parku měli podle Ivo Stehlíka negativní vztah nejenom proto, že část přírody měla zůstat bez zásahů člověka, ale též proto, že to byla „věc spojená s novým režimem“. Aby dal hlas také lidem, kteří park chtějí, vydal knihu rozhovorů s jeho příznivci Šumava domovem.

Dědečka zná většina knihařů

Ivo Stehlík se narodil 1. dubna 1963 v Novém Městě na Moravě, žil ve Žďáru nad Sázavou. „Narodil jsem se na den ptactva,“ připomíná. Jeho otec Jaroslav byl strojní inženýr, celý život pracoval ve Žďasu (Žďárských strojírnách a slévárnách). Pro knihaře je pojmem pamětníkův děda Alois Stehlík, který vyráběl „zlatičky“ pro zlacení knih. Vyznačovaly se tím, že zlatý text byl za tepla mírně vtlačen do desek. Dodnes se dají na internetu najít inzeráty lidí, co shání zlatičku Stehlík.

„Děda pocházel z chudé rodiny, měl ale vizi, že chce mít velkou strojařskou dílnu s vlastními zaměstnanci,“ říká Ivo Stehlík. „Podařilo se mu to, protože se dobře oženil, vzal si ženu z velkého statku.“ Nejdřív vyráběl takzvané stabilní motory, které se používaly například pro pohon celých mlýnů nebo dílen. Pak s bratrem Václavem, který dělal v Praze knihaře, vymyslel vlastní konstrukci zlatičky. „Komunisti v padesátých letech dědovi dílnu sebrali, ale nechali ho v ní pracovat,“ říká pamětník. „Dělal dál zlatičky pod hlavičkou Sony. Většina českých knihařů ‚stehlíkovky‘ stále používá.“ Po roce 1989 převzal tradici rodinné dílny pamětníkův strýc Luboš, vyráběl dál zlatičky či koncová chapadla na roboty pro automobilové linky. Nedávno rekonstruoval stabilní motor, který vyrobil jeho otec a pohání mlýn v Trhonicích.

Pamětníkova matka Marie se narodila v Hradci u Ledče nad Sázavou, kde měli její rodiče Josef a Marie Pártlovi statek. „Děda vyprávěl, že při dřině na statku měl volno jen v neděli, do kostela chodil kolem místních povalečů, kteří postávali před hospodou. Pokřikovali na něj: ‚Ty pitomej sedláku, my ti všechno stejně jednou sebereme,‘“ vypráví Ivo Stehlík. „Právě oni, coby představitelé strany, mu přišli statek po roce 1948 rozkulačovat. To dědu nejvíc mrzelo.“ Pamětníkovy rodiče nahnali do jednotného zemědělského družstva (JZD), když nebyli schopni plnit nesplnitelné dodávky. Později se dozvěděli, že ve hře bylo i jejich vystěhování z Hradce: „Na nějaké zábavě se dědovi podnapilý soused svěřil: ‚Hlasovali jsme o tobě. Ale protože jsi mi tenkrát půjčil samovaz, tak jsem tě podržel. Tři ku dvěma jsme rozhodli, že ty tu zůstaneš.‘“

Na dětství ve Žďáru nad Sázavou vzpomíná Ivo Stehlík rád. Když mu byly necelé tři roky, nastěhovala se jeho rodina do jednoho z prvních paneláků vznikajícího sídliště. „Bydlely tam samé mladé rodiny,“ vzpomíná. „V domě bylo asi 20 stejně starých dětí, měli jsme dobrou partu. Sídliště se teprve stavělo, všude byla spousta míst, kde jsme si mohli hrát a válčit s jinými partami. Ještě víc času jsem trávil v nedalekém lese okolo přehrady Staviště.“

Na gymnáziu nebyl zrovna výborný student, takže na vysněnou biologii na Karlově univerzitě si netroufl. Zkusil fakultu veterinárního lékařství, ale nepřijali ho. „Hrozilo, že půjdu na dva roky na vojnu,“ říká. Aby tomu předešel, nastoupil na ostravskou Vysokou školu báňskou, zajímavý mu připadal obor geologie. „Stal jsem se báňským inženýrem a lanařili mě do severních Čech,“ říká. „Dostal bych zajímavý plat a byt. Ale představa, že bych skončil v severočeském smogu, se mi ani trochu nelíbila.“ Nakonec nastoupil do Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, kde pracovala jeho o rok starší spolužačka z vysoké školy.

Zhruba po měsíci v práci nastoupil Ivo Stehlík na roční povinnou vojenskou službu do raketové základny u Dobříše, které se přezdívalo Klondajk. Bylo tu umístěno několik raket sovětské výroby a fungovala mezi lety 1985 a 2001. „Nebyl jsem u raket, ale v rotě bojového zabezpečení,“ říká. „Dělal jsem staršinu, měl jsem pod sebou hromadu lidí, řidiče, strážné, kuchaře.“ Na tenhle rok svého života nevzpomíná rád. „Byl to nový a prestižní útvar,“ říká. „Co chvíli se jezdil někdo z ministerstva nebo vedení armády dívat, jak funguje. Neustálá buzerace. Kvůli těmhle návštěvám byl co 14 dnů nějaký mimořádný poplach.“

Šikanu řešil v roli staršiny jednou, když přistihl na chodbě mazáka, který nutil mladší vojáky, aby se navzájem fackovali. „Začal jsem na něj řvát a pak jsme si dali s dotyčným do držky, kamarádi ho raději odtáhli, chtěli se mnou být zadobře,“ vypráví Ivo Stehlík. „Tím se to smázlo, nikdo nestál o nějakou ‚mimořádku‘ a o to, aby ten kluk šel do basy.“

Stal se ze mě dřevorubec

Během vojny se Ivo Stehlík seznámil se svou manželkou Jitkou z Volar. Mohl za to jeho kamarád z vandrů, povoláním dřevorubec Aleš Tesař, který ve Volarech koupil dům a pamětník za ním jezdil. „Moje žena je už jedna z mála lidí na Šumavě, kteří mají ryze šumavský původ, předci obou jejích rodičů tu žili po generace,“ říká. „Příbuzní z otcovy strany byli Němci, většina z nich byla odsunuta.“

Mladí manželé se v roce 1988 rozhodovali, zda budou žít na Vysočině, odkud pochází Ivo Stehlík, nebo se nastěhují do Volar. „Rozhodli jsme se pro Volary a jsem tomu rád,“ říká Ivo Stehlík. Chtěl dělat dřevorubce se svým kamarádem Alešem, nastoupil proto ke státním lesům, k Lesnímu závodu Prachatice. „Je to krásná práce, nikdy nezažijete stejný den. Les je pokaždé jiný, dříví je pokaždé jiné, každý den vidíte jiná zvířata a máte čistou hlavu,“ říká. „Zpočátku je to dřina, měsíc a půl jsem jen chodil do práce, jedl a spal. Nic víc jsem nezvládl, než se tělo zatáhlo. Pak už to bylo v pohodě.“

Hajný nechával dvojici, již vedl zkušený dřevorubec Aleš Tesař, volnou ruku. Zavedl ji do lesa, kde se dělala prořezávka (u mladých porostů upravuje budoucí druhovou skladbu lesa a snižuje přílišnou hustotu stromů), probírka (u starších porostů odstraňuje stromy nemocné, poškozené či bránící v růstu perspektivnějším) nebo těžba a pak přišel práci zkontrolovat. „Dělalo se na úkol, placeni jsme byli podle vytěžených kubíků nebo prořezaných hektarů,“ říká Ivo Stehlík.

„Můj kamarád Aleš je asi nejlepší dřevorubec, jakého jsem kdy v životě viděl, a s velkým citem pro les,“ míní Ivo Stehlík. Vysvětluje, že dobrý dřevorubec musí umět směrovat strom, který kácí – při soutěži má stromem trefit kolík, zatlučený do země. „V praxi potřebujete strom prohodit mezi ostatní, aby spadl na zem,“ říká pamětník. „Když ho na okolní stromy pověsíte, přiděláte si hodně práce,“ popisuje. Musí umět odvětvovat tak, aby se při tom moc nenadřel a „nevyjel“ spoustu benzínu. A „dořezávat na podložku“ tak, aby „nebrnkl řetězem o zem“, protože by ho musel brousit.

Jeho kamarád tohle všechno uměl s elegancí tanečníka baletu. „Kolikrát jsem se zastavil v práci a jen jsem ho pozoroval,“ vzpomíná Ivo Stehlík. „Je to obrovský svalnatý chlap, váží přes metrák, pila v jeho rukou vypadala docela malá,“ vypráví. „Ale když šel okolo stromu a odvětvoval ho, bylo to tak plynulé, tak krásné jako balet.“

Crhu StB sebrala u naší stodoly

Do Volar se Ivo Stehlík nastěhoval v srpnu 1988, toho roku v září nastoupil do lesa. Bydleli s manželkou ve velikém statku jejích rodičů. „Jen obytný dům má přes 400 metrů čtverečních. Většina z něj ale nebyla v tu dobu obyvatelná, žili jsme v jedné místnosti, kuchyň jsme měli společnou s Jitčinými rodiči a babičkou,“ říká. „Postupně jsme půlku baráku přestavovali pro nás.“

Brzy se seznámil s místními oponenty komunistického režimu Miroslavem Crhou a jeho spolužáky ze základní školy, dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými. Byli v kontaktu s Hnutím za občanskou svobodu (HOS), které v říjnu 1988 založil signatář Charty 77 Rudolf Battěk. Cílem hnutí bylo spojit demokraticky smýšlející síly v totalitním státě. Ve svém úvodním manifestu hnutí požadovalo pluralitní demokracii, vznik drobného a středního podnikání či ochranu životního prostředí.

Miroslav Crha (později si změnil jméno na Bohumil Harmonický) byl podle knihy Sametová revoluce v českých obcích, městech a regionech, kterou v roce 2014 vydala Vysoká škola evropských a regionálních studií a Jihočeské muzeum, jedním z nejvýraznějších oponentů komunistického režimu v kraji. Státní bezpečnost (StB) lesního dělníka a stavebního technika Lesního závodu Prachatice Miroslava Crhu sledovala kvůli účasti na pražských demonstracích v říjnu 1988 a v lednu 1989 (takzvaný Palachův týden).

Na jaře 1989 sepsal Miroslav Crha petici, v níž požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice. Jeden výtisk, pod který se podepsala řada převážně mladých lidí z Volarska, Vimperska a Prachaticka, předal osobně Úřadu předsednictva vlády ČSSR, druhý na velvyslanectví USA. Zájem StB vzbudila také lesní brigáda, kterou pro zhruba třicítku lidí zorganizoval v červenci 1989 a vydělané peníze měly být použity jako podpora politicky stíhaným lidem a jejich rodinám. Sbíral také podpisy pod petici Několik vět, kterou Charta 77 zveřejnila v červnu 1989. Pokus Miroslava Crhy zorganizovat setkání asi 60 členů HOS Státní bezpečnost překazila.

Druhý pokus už vyšel. Na zemědělské usedlosti Stögrova huť u Volar, kde žila dvojčata František a Ondřej Klišíkovi, se sešlo přes 50 lidí. (Bratry Klišíkovy proslavila kniha rozhovorů spisovatele Aleše Palána Raději zešílet v divočině, vydaná v roce 2018; na samotě se narodili jako potomci rumunských Slováků, kteří dosídlili Šumavu po vyhnání Němců.)

Právě detaily ze setkání na usedlosti Klišíkových si Ivo Stehlík živě vybavuje: „Miroslava Crhu tehdy policajti sebrali přímo u naší stodoly, když tlačil káru s basami piv a limonád, pohoštěním pro lidi, kteří se u Klišíků sejdou,“ vypráví. „Vznikla z toho humorná situace, Míru strčili do auta, ale co s károu? Policajt v uniformě zabušil na naše vrata, měl před sebou káru a řekl památná slova: ‚Tohle si tady pan Crha nechá.‘“ Vzpomíná si také, že „starý Klišík“ tehdy zabil berana, aby „všechny ty lidi uhostil“. „Nepekl se na rožni, ale na pekáčích. Část berana jsme pekli u nás, pak jsme s ním utíkali zadem přes les, aby nás také někde nesebrali a nevzali nám ho,“ vypráví Ivo Stehlík.

Spolu se ženou podepsal Několik vět, ale větší potíže s místní StB neměl. „Několikrát si mě pozvali na kobereček a domlouvali mi, abych nejezdil na žádné demonstrace, abych sekal latinu,“ vzpomíná. „Tchán mě jednou, když se vrátil z hospody, zastavil a důrazně mě upozorňoval, ať netahám Jitku do takových věcí. Ale to už bylo pozdě, už jsme v tom byli zatažení oba.“

Dva muže ze Státní bezpečnosti potkával ve Volarech i po revoluci. „Jeden začal pracovat jako opravář aut. Druhý byl vyučený zlatník a mám pocit, že se vrátil k řemeslu,“ říká Ivo Stehlík. Když se s nimi potkal, pozdravili se, ale o tom, co bylo před revolucí, mezi nimi nikdy nepadlo ani slovo.

Na radnici jsme se učili plavat

Sametová revoluce pro něj znamenala obrovskou úlevu. „Nebyl jsem ale takový nadšenec jako někteří mí kamarádi, kteří jezdili na demonstrace do Prahy a vraceli se nadšení,“ říká Ivo Stehlík. „Vyprávěli třeba, jak je taxikář zadarmo vezl k vlaku, aby ho stihli: ‚Pražský taxikář, dovedeš si to představit, pražský taxikář!‘ Říkal jsem jim: ‚Tohle za půl roku pomine, život se vrátí do normálních kolejí.‘“

V prachatickém lesním závodě Ivo Stehlík zakládal a vedl Občanské fórum (OF). „Politika mě vždycky zajímala. Takových lidí nebylo mezi lesními dělníky zase tolik,“ vysvětluje svou roli. „Navíc jsem neměl problém jednat s lidmi a měl jsem pověst, že se motám kolem disentu. A nebyl jsem zatížený minulostí, stará struktura, v závodě sem byl krátce a bylo mi teprve sedmadvacet.“

Angažmá v Občanském fóru považuje za velkou školu života. „Člověk zjišťoval, že lidi, o kterých si myslel, že to myslí dobře, si přes Občanské fórum chtějí jen vyřizovat účty,“ popisuje. „O jednom velmi aktivním člověku později vyšlo najevo, že byl kandidát komunistické strany, ale už do ní nestihl vstoupit. A najednou z něj byl velký občanský fórista.“

Vybavuje si, že jedna z prvních věcí, kterou OF prosadilo, bylo sesazení ředitele závodu, „kovaného bolševika“. Jméno muže, který ho vystřídal, si už Ivo Stehlík nepamatuje a neví ani, jestli závod vedl lépe. „Už jsem tam dlouho nepobyl, v roce 1990 mě ‚vůle lidu‘ vystřelila na radnici a ke státním lesům jsem se pak už nikdy nevrátil,“ říká.

V prvních volbách nakonec nebyl na kandidátce Občanského fóra, ale nezávislých. „Došlo k názorovým rozkolům, udělali jsme si kandidátku v čele s Miroslavem Crhou,“ říká. Zastupitelstvo nakonec obsadilo Občanské fórum se sedmi mandáty, Stehlíkovi nezávislí s pěti a komunisté se třemi mandáty. Starostou se stal lídr kandidátky OF, učitel Svatopluk Vokurka, místostarostou měl být Miroslav Crha. „Rozjížděl už ale stavební firmu, neměl čas,“ říká Ivo Stehlík. „Tak to padlo na mě.“

Čtyři roky na radnici byly podle něj hektické. „Nikdo z nás neměl ani ty nejmenší zkušenosti, Sváťa byl učitel, já dělal ve výzkumném ústavu a pak v lese. Personál radnice se navíc hodně proměnil, tak z 50 procent tam byli noví lidé, vznikala nová oddělení, živnostenské, životního prostředí,“ říká. „Byli jsme hozeni do vody a museli plavat. Orientovat jsme se začali asi tak po roce. Ale kolegové z jiných měst, se kterými jsme se potkávali, na tom byli úplně stejně.“

Z agendy na radnici si Ivo Stehlík pamatuje hlavně vracení majetku městu a stavbu čističky odpadních vod. Peníze na čističku ale město nemělo, potřebovalo je získat od Státního fondu životního prostředí. „Říkali jsme si: ‚Žádné známé tam nemáme, zkusíme taktiku každodenního setrvalého, velmi slušného tlaku,‘“ vypráví. „Se starostou jsme si rozdělili dny, on volal na fond v pondělí, ve středu a v pátek, já v úterý a ve čtvrtek. Ptali jsme se: ‚Tak jak to vypadá s naší žádostí, jak se to posunulo?‘ Pro toho úředníka to bylo otravné, jediná šance, jak se nás zbavit, byla dát nám peníze. Ale možná bychom je dostali i bez toho, kdo ví.“

Při pohledu zpět na čtyři roky na radnici je pyšný na to, že se povedlo udělat čističku. A pak na to, že založil tradici Volarských slavností dřeva. „Chtěli jsme nějakou slavnost, která by lidi stmelila, přivedla do města rodáky,“ říká. „Jsme na zlaté stezce z Pasova do Prachatic, ale její slavnosti dělají Prachatice i dvě města na německé straně. Pak mě napadlo, že ve Volarech se vždycky zpracovávalo dřevo, před odsunem Němců tu bylo největší seskupení roubených domů ve střední Evropě.“ Od roku 1994 se tak na náměstí předvádí stará řemesla, soutěží se o putovní dřevák a město se každý rok snaží překonat rekord v počtu lidí obutých do dřeva na jednom místě.

Naopak na to, jak volarští politici na začátku devadesátých let nastavili fungování městských lesů, pyšný není. „Jsou postaveny jen na výdělečné bázi, lidé z města nemohou od lesů získat dřevo za rozumných podmínek,“ říká. „Měli jsme to nastavit jinak, vybrat jiného ředitele, který by tomu dal jinou tvář.“

Pohraničníci národní park nechtěli

Jako místostarosta Volar byl Ivo Stehlík také u vzniku Národního parku Šumava. Připomíná, že to nebyl nový nápad, protože o zřízení národního parku se mluvilo už za první republiky, po válce o něj usiloval rodák ze Železné Rudy, učitel, vědec a spisovatel Julius Miloš Komárek. Podařilo se mu iniciovat vznik Tatranského národního parku (byl vyhlášen roku 1949), na Šumavě ale neuspěl. Znovu marně se o to snažila v šedesátých letech parta mladých ochránců přírody.

„Těsně po revoluci vzniklo zhruba deset variant, jak by národní park mohl vypadat,“ vzpomíná Ivo Stehlík. „Když se to dostalo do fáze serióznějšího projednávání, debatovalo se o třech variantách – malé, střední a velké.“ Podle malé varianty měl park být jen v oblasti Modravy a Kvildy, v místech, která přiléhají k Národnímu parku Bavorský les. Velká varianta počítala s tím, že součástí parku bude i část Královského Hvozdu na Železnorudsku a na jihu Boubínský prales. V březnu 1991 byl nakonec Národní park Šumava vyhlášen v rozloze střední varianty.

Podle Ivo Stehlíka byl klíčovou osobností při vzniku parku ornitolog a ochránce mokřadů Jiří Janda, dlouholetý šéf Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. „Byl to nesmírně komunikativní a přátelský člověk,“ říká. „Koordinoval jednání, dokázal je odlehčit, otupit hroty. Měl být ředitelem parku, bohužel se zabil v autě.“

Vzpomíná, že v Národním parku Bavorský les, kam se jezdili podívat, jak život s parkem funguje, ho zaujalo, jak jsou obce na jeho území díky přílivu turistů bohaté. A jeho tehdejší šéf Hans Bibelriether (bavorský park vedl v letech 1979–1998) je ujišťoval, že také v Německu byla řada lidí proti jeho vzniku. „Říkal nám: ‚Všichni Bavoráci jsou pinktlich, když nemáte hnůj zařezaný do kostky, perfektně nabílenou fasádu, dokonalou střechu a muškáty v oknech, jste švajneraj. A teď necháte přírodu, ať si v lese dělá, co chce?‘,“ vypráví Ivo Stehlík. „Jenže u nás to bylo mnohem horší, míchala se do toho rezidua pohraničního území. Hranici nehlídali normální policajti, co pohraničník, to komunista nebo alespoň prověřený člověk. A tihle lidé v pohraničí zůstali.“

K národnímu parku měli podle Ivo Stehlíka bývalí příslušníci Pohraniční stráže (PS) negativní vztah nejen proto, že část přírody má zůstat bez zásahů člověka, ale i proto, že to byla „věc spojená s novým režimem“, která narušila „jejich staré dobré pořádky“. „Péesák, to byl někdo. Měl privilegia, mohl kdykoliv do pohraničního pásma, kam jiní nesměli,“ vypráví. „Od kamarádů, kteří dělali v počátcích parku jeho strážce, jsem slýchal různé historky. Jednou třeba v nejchráněnější první zóně potkali bývalého péesáckého velitele, který tam přijel autem a udělal si s rodinou piknik. Říkal jim: ‚Vždycky jsem sem jezdil. Tak o co jde? Vždyť se známe, přece z toho nebudeme dělat problémy.‘ Trvalo dlouho, než si lidé uvědomili, kde jsou hranice. Musely padnout pokuty. Těžko se smiřovali s tím, že jejich privilegia jsou pryč.“

Za velkou chybu v počátcích národního parku Ivo Stehlík považuje to, že převzal zaměstnance Vojenských lesů a statků, kteří na tomto území do jeho vzniku hospodařili. „Nebyli to žádní příznivci nového režimu ani nového přístupu k lesu,“ říká. „Naopak, byli největšími nepřáteli vzniku parku. Najednou se stali jeho zaměstnanci, měli naplňovat jeho cíle, kopat za něj.“ Podle Ivo Stehlíka se to projevovalo tak, že „sice ne oficiálně, to si nemohli dovolit“, ale neoficiálně „nasazovali vedení parku psí hlavu“ a „podkopávali jeho autoritu“.

Dnes už je podle Ivo Stehlíka situace jiná, protože „přišli mladí lesníci s jiným vzděláním a jinými názory na lesnické hospodaření“. „Obrovské vášně především lesnické veřejnosti“ ale kdysi vzbudil hlavně spor o to, zda zasahovat, nebo nezasahovat proti kůrovci. „I já jako dřevorubec jsem byl vychovaný v tom, že kůrovec se musí porazit, kůra oloupat či aspoň postříkat jedem, každý hajný vám to řekl,“ přiznává.

Postupně ale došel k tomu, že kůrovec k lesu patří, nedá se vyhubit a příroda bez zásahů člověka si umí poradit. Za mezní zážitek považuje Ivo Stehlík bouři, kterou zažil v první zóně národního parku u Kamenného kostela, skaliska pod Trojmezím. „Veliké balvany tam byly potažené tenoučkou vrstvou hlíny a na nich rostl les,“ vypráví. „Když přišla vichřice, země se začala vlnit. Jak vítr ohýbal vršky smrků k zemi, kořeny v mělké vrstvě hlíny se zvedaly a po zemi šly viditelné vlny. Byl to životní zážitek, chvíli jsem na to koukal, pak jsem pochopil, že mi jde o život a mazal z lesa, co mi síly stačily. Druhý den byla většina lesa polámaná.“

Došlo mu, jak složitá by byla obnova lesa lidskými silami. „Ke každému vysazovanému stromku by se musela přinést putna hlíny,“ říká. „Když ale necháte přírodu, aby si poradila, nakonec si poradí, a líp. Nastoupí pionýrské dřeviny, břízy, horské jeřáby, i v takovém místě si najdou kopičku hlíny, kde se semeno usadí, vyroste, nakonec se tam les vrátí.“

Psal jsem pohádky pro dcery

Vlnící se zem u Kamenného kostela viděl Ivo Stehlík někdy v půlce devadesátých let. To už měl za sebou jedno volební období na volarské radnici a znovu dělal dřevorubce. „Pochopil jsem, že vedení města není práce pro mě a znovu už jsem nekandidoval,“ říká. „Mám problém respektovat autority, se starostou jsme se nerozešli v nejlepším. Neumím ani delegovat pravomoci na podřízené. Proto mi bylo jasné, že musím dělat sám na sebe, bez nadřízeného a podřízených. Vrátil jsem se do lesa, ovšem jako živnostník.“

Protože práce okolo Volar nebyla, jezdil za ní víc než 20 kilometrů do národního parku. Tehdy ale neměl a ani nechtěl mít auto, párkrát to zkusil na kole: „Na záda jsem hodil batoh s pilou, na jedno řídítko starého kola Ukrajina dal kanystr s benzínem, na druhé kanystr s olejem a vyrazil jsem. Dojel jsem ale do lesa tak zmordovaný, že z práce už moc nebylo.“

Pak začal přespávat v lese, ve spacáku pod plachtou. Samotu uprostřed národního parku, kde zůstával odpoledne, když ostatní dělníci odjeli sám, dnes považuje za jeden z nejkrásnějších časů svého života. Právě tady začal psát pohádky pro děti, které pak vyprávěl svým dvěma dcerám, Jolaně a Barboře. „Neřekl jsem jim, že to píšu sám. Tvrdil jsem, že potkávám pohádkového dědečka a měním s ním příběhy za buchty. Pak mi pro něj dcery začaly dávat speciální svačinu,“ usmívá se Ivo Stehlík. „Pohádky vycházely z toho, co jsem v lese zažíval. Třeba k té o zakletém červenáčkovi mě inspiroval ptáček červenka, který několik dní seděl kousek za mnou, když jsem loupal kůru ze stromů. Bylo to logické, dělal jsem mu pastvu, odkrýval larvy kůrovce a čerstvě vylíhlé bílé brouky, ale přesto zvláštní, jiný pták u mě takhle nesedal.“

Pohádky psal při práci v lese dva roky a v roce 1999 je sám vydal pod názvem Dřevorubecké pohádky v nákladu šesti tisíc kusů. To mu znovu změnilo život – přestal dělat dřevorubce a stal se nakladatelem a distributorem knih. „Nemůžete sedět na dvou židlích,“ říká. „Začátky byly dobrodružné. Nechtěl jsem auto, narval jsem krosnu 30 kily knih a vyrazil vlaky a autobusy po republice. Někdy jsem jezdil i týden v kuse, sbíral jsem odvahu oslovovat knihkupce, knihy jim nabízet. Když nic neprodáte a pořád vláčíte těch 30 kilo knížek, jsou čím dál těžší.“

„Byla to doba před mobilními telefony a internetem,“ připomíná Ivo Stehlík realitu konce devadesátých let. Podnikání ale rozběhl, začali ho oslovovat další nakladatelé, aby nabízel také jejich knihy, začal jezdit autem. Dnes jako distributor nabízí kolem dvou tisíc titulů a jeho Knihy Stehlík – nakladatelství a internetové knihkupectví už vydalo 25 vlastních titulů.

Například knihu Křivořezání, průřez čtyřmi ročníky mezinárodního řezbářského sympózia na Křivoklátě s fotkami řezeb a pověstmi o křivoklátských strašidlech. O řezbářství, které je koníčkem Ivo Stehlíka, je i kniha Sjezd vodníků na Soumarském mostě, podnětem k ní bylo každoroční setkání amatérských řezbářů ve Volarech, které končí hrou s čerstvě vyřezanými loutkami.

Ivo Stehlík vydal také knihu fotografií Jindřicha Štreita z burjatské osady Kiržinga, doplněnou etnografickými texty o Burjatech, jejich náboženství a současném životním stylu. „Nesehnal jsem sponzory, i když jsem jich obešel možná šedesát,“ říká. Víc než tisícový náklad stál Ivo Stehlíka 200 tisíc korun. Z fondu starosty na knihu přispěl jen starosta jeho rodného Žďáru nad Sázavou – třemi tisíci. „Nakonec jsem to ustál,“ vrací se Ivo Stehlík ke krizi v roce 2000.

Roku 2007 vydal knihu Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952, jejímž autorem je Ladislav Feierabend, meziválečný národohospodář, vrcholný představitel meziválečného družstevnictví (ředitel Kooperativy) a ministr financí v londýnské exilové vládě Edvarda Beneše. „Rukopis objevila Naďa Johanisová, když v londýnských antikvariátech pátrala po podkladech pro své knihy,“ říká Ivo Stehlík. „Našla ho v krabici od bot převázané motouzem, na které byl nápis Czechoslovakia.“ Také Nadě Johanisové, vysokoškolské pedagožce, která je známá kritikou stávajícího modelu ekonomie a prosazováním větší ekonomické udržitelnosti a spravedlnosti, vydal Ivo Stehlík dvě knihy – Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem a Ekonomičtí disidenti.

Když se v roce 2016 znovu rozvířila debata kolem Národního parku Šumava díky novele zákona 114 o ochraně přírody a krajiny, rozhodl se Ivo Stehlík přidat také svůj hlas. O rok později vydal knihu rozhovorů Šumava domovem, vedl je s 37 lidmi, kteří na Šumavě žijí. „Rozčílilo mě, že v médiích se neustále přehrává stejná písnička od stejných lidí, kteří hází na národní park špínu,“ vysvětluje. „Řekl jsem si: ‚Jsi nakladatel, můžeš vydat knihu, kde dáš šanci místním lidem, kteří park chtějí.‘“ V knize mluví aktivní nebo bývalí politici, lesáci, učitelé i zaměstnanec benzinové pumpy.

Kromě vydávání a prodeje knih se dnes Ivo Stehlík věnuje hospodaření na rodinném statku, kde chová ovce a koně, a dělá v šumavském parku „průvodce po divočině“. „Jsou to místa, kam se návštěvníci normálně nedostanou, někam s nimi mohu jít jen jednou za rok, někam třeba čtyřikrát do roka, někam smí jít jen malá skupinka třeba čtyř lidí,“ říká. Zájem je podle něj o Modravské slatě, Křemelnou či „bobří vycházku“. „Dělám průvodce po divočině rád,“ říká. „Jdou do toho lidi, kteří jsou připraveni na nekomfort. Vrací se unavení, mokří, špinaví – ale nadšení.“

Na podzim 2023 se chystá vydat další knihu pohádek, tentokrát pro svého dvouletého vnuka a stejně starou vnučku. „Jmenuje se Jeřábe, vrať se zpátky zas,“ říká Ivo Stehlík. „Je o jeřábech popelavých, kteří žijí kousek od nás.“