Josef Stehlík

„(21. srpen tě zastihl kde?) Ten mne zastihl právě v Černé Vodě. (…) My jsme tam přijeli s tím naším divadlem, hráli jsme tam a pak se opili a největší vtip večera, tam v životě nepřeletělo letadlo, největší vtip byl: ‚Poláci nás přepadli.‘ Ráno se probudíme, byly tam tanky a byla to polská armáda. Ještě s těžkou kocovinou jsme jeli do Prahy, byli jsme u rozhlasu, tam jsme se mlátili a házeli kameny. Tam to vybuchovalo, to jsem se neodvážil, ale běhali tam takoví s těmi kramlemi, ti procvakli vzadu ten barel a další tam dali hořící noviny. Tam pak hořely tanky. Pak jsme se vraceli zpátky, v tom stěhováku jsme spali, šli jsme k mostu k elektrickým podnikům (Hlávkův most), najednou začali střílet. (…) Nesmělo se přecházet přes řeku. Najednou nějaká paní přišla, že s ruským komandýrem domluvila, že deset nás může přejít přes řeku. S kalašnikovy nás převáděli na druhou stranu. (…) Ukazovali jsme jim, že tam máme stěhovák a že tam skutečně spíme, že tam máme postel. Jeden (voják) nás hlídal a celou noc chodil okolo toho našeho stěhováku, abychom neutekli či nedělali záškodnickou činnost.“

„Už ve škole jsem začal hrát muziku a divadlo, pak jsem už myslel jen na divadlo. Založil jsem kočovný kabaret Kočka (KOČovný KAbaret). Každý rok (1966–1968) jsme dva měsíce o prázdninách jezdili po Čechách a Moravě, hráli jsme ‚Kultura z bůra‘, tehdy to bylo ještě dost peněz. Přišli Rusové, byl to politický kabaret, a byl konec. Zabavili nám stěhovák, který jsme měli předělaný na spaní a pro divadlo. Sebrali nám nástroje a zesilovače, na které jsme si sami vydělali. Holt jsem nesměl dělat divadlo. (…) Neměl mne rád takový kulturní šéf Karlových Varů, který se jmenoval nádherně – Joža Lokajíček. Lokajíček se dozvěděl, že hrajeme v Praze, takže mi zakáže sochařinu a tyhle věci. Takže jsme hráli v Brně a v Olomouci. Můj bratr a sestra zůstali ve Švýcarsku, kde byli na dovolené. Já jsem nechtěl odejít, že někdo musí tady zůstat a něco dělat. Po dvou letech jsem pochopil, že nelze nic dělat.“

„Dostal jsem na policii předvolání, proč jsem tenkrát ve Velké Hranici řekl, že komunisté jsou něco a něco. Já jsem tenkrát už ani nevěděl, že jsme ve Velké Hranici hráli. Tak jsem se pokoušel odejít pryč z Čech. Koupil jsem si zájezd u Čedoku, požádal jsem o devizový příslib a dostal pozvání od sestry z Basileje. Odpověď byla vždy nět, nět, nět, tak se mi povedlo až po deseti letech, v roce 1978, utéct a zůstat tady ve Švýcarsku. Jak jsem nesměl v Čechách pracovat jako sochař, tak tady jsem přišel ve čtvrtek a v pondělí jsem již začal dělat jako kamenosochař u mého dnes nejlepšího přítele Ludvíka Stockera. Takže můžu dělat v oboru, který jsem miloval a který miluju.“