Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judith Steinerová-Freudová (* 1919)

• narozena v sionistické rodině v Brně v roce 1919

• vystudovala židovské gymnázium v Brně

• v prosinci 1939 odjela do Palestiny

• v Jeruzalémě vystudovala ošetřovatelství

• pracovala jako ošetřovatelka, učitelka ošetřovatelství, ředitelka školy pro zdravotní personál

• krátce po příjezdu do Palestiny se provdala za pozdějšího profesora hudby, skladatele a dirigenta Eliho Freuda

• žije v Jeruzalémě

natáčená spolu se svým manželem profesorem Eli Freudem

(narozeným 14. června 1914 v Terstu)

Manželé Freudovi žijí v bytě v centru Jeruzaléma. Judith Steinerová, ročník 1919, stále mluví velmi dobře česky, její o pět let starší manžel, hudebník a vystudovaný právník Eli Freud češtinu již hodně pozapomněl. Není však divu, vezmeme-li v potaz, že češtinu ve větší míře nepoužíval více než sedmdesát let a že jeho rodným jazykem byla němčina. Po většinu času tak za oba mluví manželka Judith: „Žili jsme velice rádi a velice dobře v Československu. Bohužel to skončilo, když Hitler dostal Sudety. 15. března okupovali Čechy a Moravu. Věděli jsme, že je to konec, ale nevěděli jsme, že to bude takový konec. Měla jsem štěstí. Byli jsme tři sourozenci. Já a můj starší bratr jsme měli štěstí, že jsme dostali vízum, že jsme mohli přijet jako studenti do Palestiny. Bylo velice těžké se dostat do Palestiny, protože to Angličané nepovolovali. Měli strach před Araby, bylo to velmi omezené.“

Judith Steinerová se narodila v Brně v sionistické židovské rodině. V Brně navštěvovala jedinou židovskou střední školu v Československu, která měla vyučující jazyk češtinu. Patřila mezi první studenty české třídy, předtím se na židovských školách vyučovalo jen německy. Učilo se podle československých školských osnov, pouze se kladl větší důraz na židovskou historii a kulturu, ve škole probíhala i výuka hebrejštiny. Judith Steinerová chodila i do židovské tělovýchovné organizace Makkabi. „Můj tatínek a moje maminka byli sionisté. Ačkoliv jsme velice milovali Československou republiku, vždy jsme se chtěli odstěhovat do Palestiny. Dělali jsme analogii, že osud Čechů je jako osud židovského národa,  v tom pohledu, že národní obrození bylo silné v polovině 19. století a na konci 19. století vznikal politický sionismus s Theodorem Herzlem. Viděli jsme v tom určitou podobnost. Chtěli jsme zůstat v Československu až do té doby, kdy můj mladší bratr dostuduje střední školu.“ To se však nepovedlo. Přišel rok 1938 a 1939, odchod do Palestiny se musel urychlit.

Měla jsem velké štěstí

Paní Steinerová byla vybrána mezi stovku studentů, kteří mohli na podzim 1939 odejít z protektorátu do Palestiny. Bylo to již po vypuknutí války. „Z Československa se vypravilo sto židovských mladých studentů na Hebrejskou univerzitu,  do Technionu v Haifě a taky na konzervatoř v Jeruzalémě. Byl to zázrak, že nás Hitler nechal vyjet. 1. září 1939 Hitler napadl Polsko, měli jsme strach, že nebudeme moci odjet. Mohli jsme odjet, i když byla válka. Itálie ještě nebyla ve válce. Nechali nás odjet. Byl to zázrak. Od prosince do ledna 1940 sto studentů z Československa jsme jeli z Prahy obyčejným vlakem do Terstu a odtud lodí do Haify.“  

Do Palestiny připlula 19. prosince. Na stejné lodi přicestoval i její budoucí muž Eli Freud. „Na lodi jsme se moc spolu nebavili. Věděli jsme o sobě, že se naši rodiče navzájem znají. Pořádně jsme se seznámili až tady v Jeruzalémě.“ Judith Steinerová nastoupila ke studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Asi po dvou letech zjistila, že ji studium tolik nebaví, a přešla k více praktickému oboru – ošetřovatelství, kterému se věnovala celý život.

I jejímu staršímu bratrovi se podařilo uniknout, do Palestiny připlul 5. prosince o čtrnáct dní dříve než Judith Steinrová. Během války vstoupil do Židovské brigády, po válce odešel studovat do Spojených států, kam se později i natrvalo přestěhoval. 

Ostatní příbuzní tolik štěstí neměli. „Mému dědečkovi bylo 76 let, když ho poslali do Treblinky. My to máme všechno napsané. Když jdete do toho terezínského domu, tak dostanete všechny údaje. Moje tetička Anna Steinerová byla předsedkyně velké židovské ženské organizace Vico. Ona mohla odjet, ale ona chtěla zůstat se svým židovským národem. Tak šla do Terezína a pak do plynu do Osvětimi. To je náš osud.“

Povolání ošetřovatelky

Po třech letech studia ošetřovatelství pracovala Judith Steinerová od roku 1944 do roku 1989 jako ošetřovatelka, učitelka ošetřovatelství a později byla ředitelkou a děkankou ošetřovatelské školy. „V roce 1983 jsem šla do důchodu tady v Jeruzalémě, šest let jsem pak ještě řídila malou ošetřovatelskou školu.“ V letech 1963-1966 cestovala často do Afriky, zejména do Malawi. Izrael se v rámci rozvojové pomoci věnoval výchově ošetřovatelů a ošetřovatelek.

Cesty za „kořeny“

V roce 1996 pobývala krátkodobě v České republice v Brně, kde přednášela ošetřovatelství na zdravotní škole. Celkem Judith Steinerová do Česka přijela po roce 1989 čtyřikrát. Dvakrát zde byla s rodinou a vnoučaty, dvakrát jen se svým manželem. „Dvakrát jsme jeli s vnukem. Máme vnuka, kterému je dnes už třicet let. On je teď v Americe, dokončil PhD. a MD. S ním a ještě s jednou vnučkou jsme tam jeli. Manželova rodina je z Moravy, byli jsme u Uherského Hradiště, Uherský Brod, Napajedla, Holešov.  Pro nás to bylo velice těžké, poněvadž to je jako, kdybyste chodil na nějaký hřbitov. Ani půl Židů tam nezůstalo a byly tam židovské obce velice zajímavé. Tak jsme tam byli dvakrát. Také jsme jim ukázali, kde on žil ve Vídni, kde já jsem žila v Brně, kde jsem se učila, kde jsem bydlela. Ukázali jsme jim naše ‚kořeny.‘Byli jsme tam dvakrát.“ Ještě mají dvě vnučky, které s prarodiči v zemi svých předků nebyly, ale Freudovi se tam již nechystají.  Emočně je to velmi vysilující, zvláště v takovém pokročilém věku. Navíc mnoho památek po židovském osídlení Čech a Moravy se nezachovalo. „Vzpomínky jsou velice smutné. Když přijedete do Hradiště, ani hřbitov tam není. Němci nic nedělali, Němci jen spálili synagogy. Hřbitovy zničili komunisté. Nebylo to snad z antisemitismu, ale oni chtěli ty kameny. Například Moravská Ostrava. Moje babička zemřela normálně, ale není hrob. Teď je tam nějaký park. Je to smutné.“

Manželé Freudovi žijí v Jeruzalémě. Judith Steinerová-Freudová je aktivní v místní pobočce spolku Hitachdut Joce Čechoslovakia (Sdružení občanů pocházejících z Československa).

O manželovi

Manžel Judith Steinerové, profesor hudby Eli Freud se narodil v roce 1914 v dnes italském Terstu v rodině profesora tamního gymnázia. Jeho otec pocházel z českých zemí, měl na území historických zemí domovské právo. Po válce se vrátil do Československa, žili však delší dobu i ve Vídni. Eli Freud ve Vídni studoval hudbu, pak se přestěhoval do Prahy. V Praze studoval právnickou fakultu. Při studiích si přivydělával hraním na hoboj v symfonickém orchestru FOK, hrál též v barrandovských filmových ateliérech.

Práva dostudoval, ale doktorát si už neudělal. „Viděl jsem, že to nemá smysl.“ S nástupem Hitlera k moci v sousedních zemích a nakonec i v okupovaných českých zemích viděl, že jako židovský právník nebude mít žádnou perspektivu. Po příjezdu do  Palestiny si uvědomil, že neovládá tak dokonale zdejší zákony ani úřední jazyky, aby se mohl věnovat právničině. Od počátku se tak věnoval plně hudbě.

Hrál v Jeruzalémském symfonickém orchestru. Vzpomíná na to, že se symfoniky se dostal i do káhirské opery, kde hráli Dvořákovu Novosvětskou. To bylo však v roce 1942, před založením státu Izrael. První a na dlouhou dobu poslední příležitost podívat se do Egypta. Hrál v izraelském rozhlase, věnoval se výuce hudby, také skládal kompozice pro komorní orchestry. Byl zakladatelem Jeruzalémského komorního orchestru, v Izraeli také založil Bachovu společnost. Hudbě vyučoval i v zahraničí, pobýval krátkodobě v západním Německu.

Judith Steinerová-Freudová říká, že měli velké štěstí, že její děti poznaly babičku a dědečka. Manželovi rodiče s nimi totiž odjeli do Izraele, její rodiče zahynuli. „Hodně lidí v Izraeli v naší generaci je nepoznalo. Mladí přišli a jejich rodiče zůstali tam.“

O válkách v Izraeli

Jak paní Steinerová-Freudová vzpomíná na arabsko- izraelské války, zejména na tu první, kterou měla možnost sledovat v Jeruzalémě takřka v první linii? „Pracovala jsem v nemocnici jako First Aid – první pomoc. Měli jsme tu v Jeruzalémě hodně mrtvých. Nemohli jsme moc oslavovat. Doufali jsme, že to bude poslední válka. Dívali jsem se na to jako na nějaký zázrak. Nic jsme neměli a všechny arabské armády na nás zaútočili. A přece my jsme zvítězili. Doufali jsme, že naše děti to nebudou mít. Je to šedesát let a máme každých několik roků válku. Je to těžké. Když pracujete v takovém povolání jako já, tak vidím, co se děje. To je naše země, nemáme nic jiného. Bude se oslavovat, poněvadž něco jsme tu udělali. Doufáme, že jednou bude mír. Nevěřím, že to zažijeme, ale snad naše děti jednou zažijí mír.“