Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandr Stejskal (* 1945)

• narozen 10. dubna 1945 v české vesnici Sofievka na ukrajinské Volyni

• v roce 1947 s rodiči reemigroval do Československa

• po krátkém pobytu na v Raspenavě se usadili na Broumovsku, kde žije pamětník dodnes

• vojnu absolvoval v Českých Budějovicích, kde zažil i vojenské cvičení „Vltava“

• vyučil se strojním zámečníkem, pracoval ve Strojtexu v Meziměstí a ve Vebě Broumov

• v roce 1975 začal pracovat u profesionálních hasičů, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 2003

• je předsedou regionální pobočky Sdružení Volyňských Čechů a jejich přátel, aktivně se zajímá o krajanskou historii a osudy lidí, publikoval několik článků a na Volyň se pravidelně vrací

Alexandr Stejskal se narodil 10. dubna 1945 v české vesnici Sofievka v oblasti Volyně na území dnešní Ukrajiny. „Po skončení prusko-rakouské války v roce 1866 bylo v českých zemích velice chudě a hodně lidí odjíždělo do Ameriky a do Kanady a můj dědeček odjel za rodiči do carského Ruska. Jelikož car Alexandr II. nabízel levnou půdu a většinou to byli zemědělci, tak kvůli té půdě odjeli do tak vzdálené země.“

Začátky Čechů na Volyni

Alexandrův dědeček Josef Stejskal se narodil v Naclavi u Jičína a jako dvouletý se vydal s rodiči do carského Ruska. Začátky na Volyni byly velice těžké. „Přijeli do liduprázdné země. Bylo tam akorát pár Ukrajinců, pár Poláků a hluboké lesy, vlci tam řádili a tak, takže začali úplně od začátku. Od takových malinkých domečků a svou pílí a svou prací se prakticky dostali na velice slušnou úroveň žití. Před vypuknutím první světové války už vlastnili čtrnáct hektarů země. Od cara dostali pouze hektar, pak si už museli přikupovat další zem. Měli pak i několik koní, práce byla velice těžká, protože museli nejdříve vykácet lesy, velice se nadřeli.“ Čechům se ale dostalo i pomoci. „Otec říkal, že jim v tom začátku strašně pomohli Židé, protože poznali, že jsou Češi pracovití, a pak když už měli sady a rodilo to, tak přijeli, nechali jim očesat třeba dvě hrušky. Ono se to dobře prodávalo, na ruském trhu vůbec nic nebylo. A říkal, co hlavně, že jim půjčili v začátku peníze třeba jenom na jedno procento za rok. Tak se jim v rozjezdu, když to nejvíc potřebovali, Židé nebáli půjčit.“

Co volyňský Čech, to muzikant

Češi přivezli do tamější chudé oblasti řemesla a technologie, například pluh, využívání hnoje v zemědělství nebo pěstování chmele, což místní obyvatelé do té doby neznali. Dodnes jezdí Alexandr navštěvovat svou rodnou vesnici Sofievku. „Dědův baráček je zachovalý, protože je to jako památka. Už v té době to mělo zinkový plech, který tam je dodnes nenatřený a drží. Dříve tam byly jen doškové, slaměné střechy.“

Kromě toho, že si Češi uměli poradit se zemědělstvím a řemesly, byli také velice zdatnými muzikanty. Alexandrův tatínek často hrával na harmoniku a oba rodiče i Alexandrova sestra chodili zpívat do kostela. „Vždycky si našli čas a každej druhej byl muzikant. To obdivovali na Češích, hlavně když hrála kapela, českou kapelu chtěl každej, ať to byli Židé, Němci, Rusové nebo Ukrajinci.“ České kapely pravidelně hrávaly lidem na pohřbech, svatbách i křtinách. Na Volyni celkově Češi významně přispěli k rozvoji kultury. „Co bylo první, že si tam hned vytvořili školu. A to si museli platit ze svého. Učitelé přijeli z Čech a dbali na to, aby se děti učily v českém jazyce. Češi dbali na to, aby když tam budou žít, aby uměli a nezapomínali český jazyk, aby se kulturně vzdělávali. Měli divadla, kroužky, byli v Sokolu. Vystavěli si kulturní domy a kostely.“

Čeští legionáři východní fronty

Volyňští Češi zareagovali na vypuknutí první světové války velice rychle a sjednotili se do takzvané České družiny, která pak dala podnět k založení českých legií. Mezi legionáře, kteří bojovali za svou vlast, patřil také Alexandrův dědeček Josef Stejskal se svými bratranci. „Češi měli obrovskou zásluhu na tom, že vznikly legie v Rusku. Až následně během roku, roku a půl vznikaly italské legie a tak dále. A když tam přijel Tomáš Garrigue Masaryk, tak říkal těm legionářům ‚Vy jste moji zlatí hoši‘, protože si jich vážil, že prakticky dali vznik naší státnosti.“

Politické bouře a kolektivizace zemědělství

Politická situace se zhoršila především po vypuknutí bolševické revoluce, která spustila občanskou válku a vyvrcholila až do polsko-sovětské války v roce 1920.¹ Poté se Volyň rozdělila na dvě části: západní připadla Polsku a východní sovětské Ukrajině. Alexandr Stejskal říká, že se jeho předkům poté dařilo dobře. Pak ovšem přišli Sověti. „Když přišli, že nás budou rozkulačovat, tak děda nalil do toho ruskýho majora asi půllitr vodky a on potom, když změkl, tak vzal dědu kolem ramen a říkal: ‚Čech, já vím, co jste tady vybudovali, já nejsem tak hloupej, ale já jsem dostal příkaz. Já jsem vás přišel rozkulačit, ale co já mám dělat. Já když tě nerozkulačím, tak mi utrhnou vejložky a jedu na Sibiř.‘ Tak říkal: ‚Víš, já ti vezmu jenom čtyři úly včel, že jsme vás nezastihli, že jste byli někde pryč.‘ Tak se s dědou takhle domluvili, vzali, naložili vojákama ty čtyři úly včel a vůz. Ony vyletěly, popíchaly je, tak to naházeli na kupu a někdo to pak vzal a dovezl zpátky.“

Druhá světová válka

„My jsme byli pod Poláky a do roku 1939 i ta naše část, kde jsme bydleli. My jsme byli dokonce rádi, že jsme byli pod tím Polskem, protože oni nechávali zemědělství, podporovali, tak se volyňským Čechům v těch oblastech velice dobře dařilo. Naproti tomu v Žitomíru opravdu kolem toho roku 1930 byl hladomor. Stalin chtěl násilím nahnat lidi do kolchozu, tak udělal hladomor, aby je přinutil, aby tam vstoupili. To se nás ale netýkalo, tak jsme byli rádi, že jsme byli pod těma Polákama.“ Po vypuknutí druhé světové války bojoval Alexandrův otec Vladimír Stejskal a strýcové v bitvách o Moskvu, v tankové bitvě u Kurska, v bitvě u Kyjeva a v dalších. „Nechalo to na nich velké následky… Třeba otcův bratr Emil, ten když šel na frontu, tak měl 85 kilo a přišel jako 40kilový. Prošel frontu, že i když byl Čech, po matce i po otci, tak Sověti říkali, jsi ročník ten a ten, tak půjdeš do sovětské armády, takže strýček Emil přišel opravdu jako chodící troska. Ale bylo štěstí zas, nad nima Pán Bůh držel ruku, jak se říká, sice měli podlomené zdraví, ale zas všichni přežili, což byl zázrak.“

Kromě mužů bojovaly rovněž volyňské Češky. „S muži odešlo i 422 mladých děvčat, většinou patnáct, šestnáct, sedmnáct let, 422 děvčat! Tehdy dobrovolně nastoupily z té Volyně na frontu společně s muži. Tři hned padly v prvních bojích, tak je pak stáhli z těch prvních a byly většinou zdravotní sestry nebo byly jako radistky a tak dále. Ale prostě šly, dobrovolně také nastoupily a byla to úžasná oběť, o čemž se tak moc nemluví.“

Tragédie v Českém Malíně, volyňských Lidicích

13. červenec roku 1943 nese velikou tragédii. Nacisté zde vyhladili volyňskou obec Český Malín. Zaživa zde bylo upáleno 374 Čechů, včetně 161 žen a 105 dětí. „Upálili je nejen ve chlévech a v kůlnách na nářadí, ale nahnali je hlavně do kostelů… To byla největší tragédie na českém obyvatelstvu prakticky bezdůvodně, nebyl důvod se tak krutě mstít těm lidem jenom kvůli tomu,² že oni prohráli bitvu u Kurska a Němci už cítili, že se asi uzavírá kruh a že asi budou mazat zpátky. Tak se takhle mstili na lidech… To byl Český Malín a vedle přes křižovatku byl ukrajinský Malín, tak tam ještě upálili 161 Ukrajinců. Tam možná i podnět malinko byl, protože oni pak ti banderovci šli i proti Sovětům, i proti Němcům, když viděli, že jim Hitler slíbil samostatnou Ukrajinu a pak to nedodržel, a oni pak šli z obou stran. Tak tam dejme tomu, že byl, ale ten Český Malín byl absolutně takový obětní beránek.“ Kromě Českého Malína, nazývaného volyňskými Lidicemi, potkal na Volyni podobný osud i české obce Michna-Sergejevka, Svatá u Buderáže a Janova Dolina.

Návrat do vlasti

Tehdy dvouletý Alexandr se s rodiči vrátil do Československa v roce 1947, dva roky po skončení války. „Nás sem přijelo v roce 1945 šest tisíc vojáků, kteří bojovali v 1. československém armádním sboru, včetně těch 400 děvčat, tak ti už tady zůstali v Čechách po ukončení druhé světové války. A my jsme přijeli, prakticky se dá říct za necelé dva roky v největších mrazech v únoru v takových těch nákladních vozech, co vozily Židy do Osvětimi, tak ve stejných vagonech jsme přijeli my sem. V únoru. Tak se to zacpalo slámou a ujížděli jsme, aby si to soudruh Stalin nerozmyslel, aby si nás tam nenechali.“ Usadili se spolu s dalšími asi patnácti rodinami v Broumově, v opuštěných místech po Němcích.

Po nástupu komunistů v únoru 1948 se jim ale žádného uznání nedostalo. „Když oni (volyňští Češi – pozn. ed.) viděli, jak tam Stalin řádil a co se tam dělo, tak si řekli, takovýhle komunismus nechceme, jak to tam viděli, co se děje s obyčejnými lidmi. Tak přijeli sem a viděli, že se tady naše země ubírá tím stejným směrem, čemuž se chtěli vyvarovat, tak řekli pravdu o Berijovi³ a o Stalinovi, co tam dělají s národem a tak, a našim mocným se to v té době nelíbilo po tom čtyřicátém osmém roce.“

První návštěva Volyně po repatriaci

„Poprvé jsem tam přijel v roce 1955, bylo mi 10 let a maminka mě vzala s sebou. Přestup jsme dělali ve Lvově, to bylo krásně opravené nádraží, nebylo rozbombardovaný, bylo nově opravený, a já jsem tam přišel s matkou. Šli jsme do čekárny a za čtyři hodiny nám potom jel vlak. A my jsme sešli dolů, a když jsem uviděl těch lidí bez rukou, bez nohou, těch fronťáků, měli řády na sobě. Teď tam dokonce seděli někteří na takovém širokém prkně, měli tam čtyři kolečka a rukama se odráželi od země a popojížděli. A já jsem říkal: ‚Mami, kam jsi mě to dovezla?‘ To si pamatuju, že jsem se rozbrečel. Strach. To jsem neviděl tolik invalidních lidí. To byli všechno váleční veteráni a matka mi tenkrát řekla: ‚Víš, to jsou lidi z Ruska, kteří přijeli,‘ a to bylo v roce 1955, ‚aby dětem přivezli nějaký chleba a brambory.‘ Tak si vezměte, jak to tam vypadalo v Rusku ještě deset roků po válce. Že nebyly ještě základní potraviny.“

Současnost

Alexandr pracoval mnoho let jako hasič a s manželkou Olgou vychoval dvě dcery. V roce 1968 uvažoval o emigraci do Kanady, ale nakonec zvítězila láska k vlasti. Velice si váží svých předků za jejich statečnost a obětavost. „Hluboce se skláním před našimi předky, kteří odtamtud odjeli, a hlavně co jsem na nich oceňoval, že oni nikdy nemluvili o tom, že jsou nějací vlastenci. To od nich člověk v životě neslyšel. Ale s odstupem té doby si čím dál více uvědomuji, že to opravdu vlastenci byli. Byli v cizí zemi a cítili s tou naší zemí víc než někteří lidi, co tu byli a zaprodali se Němcům a pak komunistům a všemu. A na volyňských Češích jsem si vždycky vážil, že nikdy nepodléhali ani těm bolševikům, ani Němcům, ani banderovcům. Nikam se nenechali organizovat. Nebyli komunisti. Tady, co znám z těch tisíců volyňských Čechů, tak znám dva, kteří vstoupili v roce 1962 do komunistické strany. Já jsem nebyl ani pionýr, ani jsem nebyl ve svazu mládeže, ani svazu přátel, ani komunista, nikdy jsem nikam nevstupoval, protože mi otec říkal: ‚Když tam vstoupíš, tak už tam jsi, a když nevstoupíš, tak nemusíš vystupovat.‘“

Dodnes žije Alexandr Stejskal v Broumově a je aktivním členem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a pravidelně jezdí na Volyň uctívat památku svých předků. „Važte si, že máme takhle krásnou zem, a bojujte za to, ať už nikdy nepoznáme válku.“

1) Historik Jaroslav Vaculík v dokumentu Volyňští, režie Ján Mančuška. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10490914163-volynsti/21356226463/

2) „Záminkou k vypálení bylo údajné napadení německé jednotky skupinou tzv. banderovců (ukrajinští nacionalisté).“ http://www.mistapametinaroda.cz/?id=394, http://www.pametnaroda.cz/anniversary/detail/id/69?locale=cs_CZ

3) Lavrentij Pavlovič Berija (1899–1953), původem gruzínský, sovětský politik a jeden z hlavních vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech.