Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Stejskal (* 1936)

• narozen 21. srpna 1936 v Brně

• svědek letecké bitvy nad Slavičínem v srpnu 1944

• v roce 1951 vytrhl ze školních učebnic obrázky Stalina a Gottwalda

• vystudoval Fakultu inženýrského stavitelství na VUT v Brně

• po vpádu vojsk Varšavské smlouvy pomaloval protestními hesly náměstí v Olomouci

• narušil schůzi Svazu československo-sovětského přátelství

• na počátku normalizace dostal výpověď ze zaměstnání u správy silnic

• jako projektant se podílel na dostavbě hokejové haly v Olomouci a výstavbě několika Priorů

• předseda stavebního družstva Stavební huť

• během sametové revoluce vystoupil s projevem na náměstí v Olomouci

• po pádu komunismu patnáct let podnikal

Milan Stejskal je ve svém oboru pojmem. Jako projektant a investor se podílel na dostavbě hokejové haly v Olomouci, výstavbě šesti Priorů, opravě mnoha památek a stavbách dalších významných objektů. Ve svých čtyřiaosmdesáti letech stále pracuje. Zpracovává projekty, posudky, dozory a odhady. Své místo v oboru si ale musel tvrdě vybojovat. Nepatřil totiž mezi příznivce komunistického režimu, což dával veřejně najevo. Už v posledním ročníku základní školy z učebnice vytrhal obrázky Stalina a Gottwalda, což mělo za následek špatný kádrový posudek. Z prvního zaměstnání zase dostal výpověď. Odmítal totiž přijmout okupaci po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a v Olomouci pomaloval náměstí protestními hesly a navíc narušil schůzi Svazu československo-sovětského přátelství.

 

U letecké bitvy

Milan Stejskal (Köhler) se narodil 21. srpna 1936 v Brně jako nejstarší ze tří synů rodičům Františkovi a Marii Köhlerovým. Otec pracoval jako stavař v armádě a kvůli jeho zaměstnání se rodina v roce 1937 přestěhovala do města Slavičín v podhůří Bílých Karpat, kde také prožili druhou světovou válku. Jedna z prvních vzpomínek pamětníka na válečné období se týká uvěznění jeho maminky v roce 1944. „Neposlouchala místní rozhlas a bylo nařízeno, že všechny ženy, které nejsou zaměstnané, musí na jednodenní brigádu do zemědělství. Maminka to neslyšela, a tak byl soud a na dvacet čtyři hodin ji ještě s dalšími dvěma ženami odsoudili do vězení v Uherském Brodu.“

Devítiletý Milan zažil také leteckou bitvu nad Slavičínem. Dne 29. srpna 1944 ze základny Foggie v Itálii odstartovaly americké bombardéry, které měly provést nálet na ropné rafinérie v Ostravě-Přívoze. Nad Slavičínem na ně ale zaútočily německé stíhačky. Milan se svou matkou vše pozoroval z kopce nedaleko jejich bydliště. „Měl jsem strašný strach. Viděl jsem to na vlastní oči. Viděl jsem, jak dvě německé stíhačky štuky ta letadla sestřelují a pak nemilosrdně střílejí do vyskočivších letců na padácích. Viděl jsem, jak pochodují zajatí letci, protože někteří dopadli živí. Mlčky jsme jim dělali špalír. Byli odvedeni do kasáren, kde tatínek sloužil,“ vzpomíná pamětník.

Během několika minut bylo sestřeleno deset amerických letadel a zahynulo 41 členů jejich posádek. Osmadvacet z nich bylo pohřbeno ve Slavičíně. „Vykopali společný hrob a tam je naházeli a zahrabali buldozerem. Byl to neoznačený hrob. V noci byl ten hrob obsypaný květinami. Pamatuji si, že páter Maňák při kázání v kostele nás prosil, aby se tam nenosily, protože jestli se tam ještě jednou objeví jediná květina, tak bude zatčen a odvezen do koncentračního tábora,“ vzpomíná Milan Stejskal a vyzdvihuje přitom statečnost pátera Františka Maňáka, který padlým letcům zařídil církevní pohřeb. Později se mu v roce 1948 před perzekucí komunistickým režimem podařilo dostat na Západ. Zemřel v roce 1961 v Austrálii.

Z obav před blížící se frontou si na konci války mnohé rodiny v blízkém lese vykopaly úkryty. „My jsme měli asi pět rodin taky vybudovaný kryt v lese. Asi dva metry hluboký, vlhko tam bylo. Pak jsme ho ale nepoužili. Kryty si dělali všichni. Les byl provrtaný kryty,“ vypráví Milan Stejskal. 21. dubna 1945 během bombardování města Rudou armádou zahynulo pět obyvatel Slavičína. O devět dní později, po těžkých bojích na hřebenech Bílých Karpat, v noci do města vstoupily první osvobozující rumunské jednotky. Milan s rodiči, sourozenci a dalšími rodinami tehdy trávil noc ve sklepě pivovaru a v domě pak měli nějakou dobu ubytované rumunské důstojníky. Pamětník také vzpomíná, že krátce poté u rodičů vyvolal značné zděšení. V okolí se totiž povalovalo spoustu nepoužité munice a jeden nevybuchlý granát si přinesl domů.

 

Vytrhl z učebnice obrázky Stalina a Gottwalda

V roce 1946 se rodina přestěhovala do Nového Jičína. Někdy v té době si změnili příjmení z německy znějícího Köhler na Stejskal. Milan chodil do tamního Sokola a jako žák se účastnil také na dlouhá léta posledního XI. všesokolského sletu v Praze. V únoru 1948 si totiž komunistická strana uzurpovala veškerou moc ve státě. Rodiče Milana i jeho sourozence vychovávali k vlastenectví a rozhodně nepatřili mezi příznivce nových pořádků. V posledním ročníku měšťanské školy v Olomouci v roce 1951 se tak Milan s dalšími šesti spolužáky spontánně rozhodli z učebnic vytrhat obrázky Stalina a Gottwalda. Jeden ze spolužáků to ale doma žaloval a případ přišla do třídy vyšetřovat Státní bezpečnost. „Paní učitelka Balcárková z češtiny a dějepisu měla červené tváře, jak ji poliskali, a všichni jsme museli ukázat učebnice. Tak jsme je ukázali a samozřejmě zjistili, že u sedmi žáků tam schází fotky. Tak jsme samozřejmě hledali nějaké výmluvy. ‚Na nástěnku jsme to potřebovali.‘ Měli jsme zakázaná studia, gymnázium. Paní učitelku Balcárkovou vyhodili, ředitele vyhodili. Tam jsem se poprvé s těmi estébáky setkal, ale neliskali nás, to jen učitele.“

Milan byl ale premiant třídy. Nemohl sice na gymnázium, ale díky studijním výsledkům ho nakonec pustili na stavební průmyslovou školu v Prostějově. Během prázdnin před nástupem do školy se podruhé ocitl před muži z StB. Při cyklovýletu na Vranovskou přehradu a hledání noclehu se totiž omylem ocitl u státních hranic. Ačkoliv rychle změnil směr jízdy, zatkla Milana pohraniční stráž a odvezla ho ke čtyřhodinovému výslechu do Břeclavi. U sebe měl tehdy otcovy vojenské mapy, což značně ztěžovalo jeho situaci. Naštěstí se vše vysvětlilo a byl propuštěn domů.

Milan Stejskal také vzpomíná, že během studia v Prostějově dostal ředitel školy výpověď. V brzkých ranních hodinách 10. dubna 1953 totiž komunisté z centra města tajně odstranili sochu T. G. Masaryka. Ještě ten den se na protest proti tomuto činu na náměstí shromáždilo dle odhadů dva až pět tisíc lidí a několik z nich obsadilo radnici. Demonstraci ukončil až zásah ozbrojených složek armády, Lidových milicí, SNB a StB. Milan Stejskal do Prostějova dojížděl a této demonstrace se neúčastnil, ale několik jeho spolužáků ano, což se zjistilo v následném vyšetřování. „Náš pan ředitel Černík prohlásil, že tam z našich žáků průmyslové školy stavební nikdo nebyl, a šel,“ dodává pamětník.

 

Pomaloval náměstí protestními hesly

Po úspěšném absolvování stavební průmyslové školy studoval Milan Stejskal Fakultu inženýrského stavitelství na VUT v Brně. I tam se ale nevyhnul problémům s režimem. V roce 1959 se určoval nejlepší student ročníku. „U nás to získala jediná komunistka v ročníku, která ani nechodila do školy a všechny programy a projekty kopírovala, ale protože byla komunistka, tak jí dávali jedničky,“ vzpomíná pamětník a dodává, že studenti se proti tomuto rozhodnutí vzbouřili. „Já netvrdím, že jsem tomu velel. Nevím, jak to bylo. Prostě byla třídenní studentská stávka. Za komunistů si nedovedete představit, co to znamenalo.“ Vedením fakulty byl jako původce stávky označen Milan Stejskal, za což mu hrozilo vyloučení. Díky jeho výborným studijním výsledkům to ale nakonec nemělo žádné následky a školu dokončil s červeným diplomem.

Po zkrácené vojenské službě nastoupil pamětník do projektové kanceláře u správy drah se sídlem v Olomouci, kde také bydlel s manželkou, dcerou a synem. Tam také v srpnu 1968 zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Jednou ráno se probudím, 21. srpna na moje narozeniny, slyším hukot letadel, pustím si rádio a najednou tu máme bratrskou pomoc, která přišla v noci. To byla ta sovětská vojska. V Olomouci byli Poláci. Tak jsem popsal olomoucké náměstí, aby azbuci táhli domů. Azbuci jsou lidé, kteří píší azbukou. ‚Moskva 2500 kilometrů‘ a tak dále. Samozřejmě to bylo natočené, nafilmované,“ vzpomíná pamětník, jak pomaloval náměstí protestními hesly.

Milanu Stejskalovi se nelíbilo, že se lidé smiřují s nastalou situací a nástupem normalizace. Když pak mělo proběhnout přátelské fotbalové utkání mezi správou drah a posádkou sovětských vojsk na stadionu TJ Lokomotiva Olomouc, rozhodl se, že utkání překazí. „Byl jsem vedoucím stavebních úprav a investic. V noci jsem vzal krumpáč a šel jsem vykopat a zničit branku. Byl to obrovský průser, sabotáž. Nikdo ale nepřišel na to, že jsem to byl já.“

Pamětník také vzpomíná, jak narušil schůzi Svazu československo-sovětského přátelství. „Bylo to dojemné. Všichni tam byli naveleni a jedna paní objímala ruského majora, dala mu kytici a pusu, jak nás osvobodil a tak dál. Teď si všichni stoupli a skandovali. Stejskal seděl a dělal si poznámky, kdo tam byl. A napsal jsem si: ‚Sekretářka odboru usnula.‘ Ona opravdu usnula. Tak to byl poslední hřebík do rakve,“ vzpomíná pamětník, který dostal následně výpověď ze zaměstnání. „Samozřejmě mě čekala lopata nebo tak. Tenkrát se začal stavět v Olomouci Prior, tak jsem se tam přihlásil a nikdo tam nechtěl jít, protože ten plat byl mizerný, ale já jsem musel živit rodinu. Měl jsem dvě malé děti. Tak jsem tam nastoupil a pan ředitel mi říkal: ‚Milane, my víme, že jste pomaloval náměstí, tak se podle toho chovejte,‘“ dodává.

Milan Stejskal se pak podílel na výstavbě šesti Priorů po celé republice a pro tělovýchovu také na stavbách několika atletických stadionů a atletických drah. V roce 1980 pak i přes varování přijal nabídku na dokončení přestavby hokejového stadionu v Olomouci. Přes úspěšnou realizaci ale dostal předvolání k výslechu. „Některé věci jsme totiž dělali podnikatelsky. Chodili za mnou lidi a říkali, jestli nepotřebuju osvětlení, že nám je dají zadarmo Technické služby města Olomouc. Nebo jestli nepotřebujeme vyrobit sklohliníkové dveře do šaten. Já jsem to ale jako Stejskal nemohl objednat, tak to objednala TJ Lokomotiva. A to byl ten průser, protože se nemohlo podnikat.“ Milanu Stejskalovi hrozil soud, ale nakonec prý vyšetřování z vyšších míst zastavili.

 

Lidé na náměstí v Olomouci mi tleskali

Někdy v polovině osmdesátých let se Milan Stejskal stal předsedou nově založeného stavebního družstva Stavební huť, které se především zaměřovalo na opravu památek. Tvrdí, že byl jediným nestranickým předsedou stavebního družstva v republice. V pondělí 20. listopadu 1989 byl pamětník pracovně v Olomouci. Ten den se na protest proti brutálnímu zásahu proti demonstraci na Národní třídě v Praze na náměstí v Olomouci sešly první hloučky nespokojených občanů. V úterý pak studenti svolali mítink, k němuž se připojil i Milan Stejskal se svou dcerou. Když pak mezi mnoha projevy vystoupil i okresní prokurátor s výzvou o rozpuštění nepovolené demonstrace, přihlásil se o slovo i pamětník. „To mě zvedlo a zařval jsem, ať mi podají tu židli. Tak mi dali židli a mikrofon a já se toho prokurátora zeptal: ‚Soudruhu prokurátore, mohu k vám mít několik dotazů? Ale prosím vás, odpovídejte ne vyhýbavě, ne dialektickomaterialisticky, ale ano, ne, nevím.‘ Chvilku mlčel. ‚Ano.‘ ‚Pane prokurátore, měl Lenin, když dělal Říjnovou revoluci, povolení od cara? Ano, nebo ne?‘ ‚Ne.‘ ‚Tak vidíte, tato demonstrace taky není povolená, cara tady nemáme. Ale nikdo nám to nezakáže.‘ Obrovský potlesk,“ vzpomíná pamětník, který byl následně pozván do Národního domu mezi úzkou skupinu nejaktivnějších protirežimních aktivistů. Následující den ale odjel pracovně do Frýdku Místku, čímž se nejspíš také vyhnul předvolání k výslechu na StB.

Po pádu komunismu a privatizaci družstva Stavební huť Milan Stejskal patnáct let podnikal. Ve svém oboru je stále aktivní i v roce 2021, ale vybírá si spíše projekty nekomerčních, charitativních organizací. „Není nic lepšího než demokracie. Proto se za ni musíme stavět, bojovat, zažívat ji a nějakým způsobem se postavit proti různým diktátorským a polodiktátorským režimům. A je jich teď na světě moc. Přesto si myslím, že se to daří,“ dodává na závěr inženýr Milan Stejskal.