Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Stejskalová (* 1925)

• narozena 15. dubna 1925 v Kyškovicích

• otec bojoval na ruské frontě a vstoupil do legií

• 1938 – rodina byla vysídlena z Prachatic

• 1939 – usadili se v Unhošti

• 1939 – nastoupila do učení v umělecké knihařské dílně u Josefa Brouska

• po smrti Josefa Brouska v roce 1949 převzala knihařskou dílnu a později i živnost

• 1972 – stala se knihovnicí v Unhošti

• v současnosti zpracovává vzpomínky členů své široké rodiny

• spolupracuje s Melicharovým vlastivědným muzeem v Unhošti

Na popud své učitelky sepsala v patnácti letech ve slohové práci matčiny vzpomínky na její rodiče. Historie a knihy pak Naděždu Stejskalovou provázely celý život. Vyučila se v umělecké knihařské dílně v Unhošti a v sedmdesátých letech se zde stala knihovnicí. Celý život se věnuje sběru vzpomínek členů své rodiny a podněcuje blízké k sepisování svých pamětí.

Naděžda Stejskalová se narodila 15. dubna 1925, v roce, kdy její otec konečně po letech získal zaměstnání jako berní úředník. Rodina se postupně rozrostla a na několik let se zabydlela v Kouřimi v takzvaných nouzácích, což byly bytové domy pro dělníky a úředníky se společným sociálním zařízením. I přesto na tuto část dětství vzpomíná nejraději: „V roce 1934 se konala slavnost 500 let bitvy u Lipan, tak jsme tam jako děti účinkovaly. Na takové ohromné stráni znázornili naši republiku a děti tam tvořily vlajku. Byly jsme podle toho ustrojený. (...) A neměly jsme ani tušení, že jednou bude válka.“

Pohraničí

Dětství se přehouplo do doby dospívání a ve třinácti letech se pamětnice a její tři sourozenci přestěhovali kvůli tatínkově práci do Prachatic. V domě s německými sousedy vycházeli dobře, ale pohraniční město tradičně rozlišovalo mezi Čechy a historicky početně hojnějšími německy mluvícími obyvateli. Takto například vzpomíná na jedny Vánoce: „Náměstí rozdělovala kašna. Na jedné straně stáli Němci a na druhé Češi. Ti zpívali česky, ti německy, a nepřipadalo mi, že by tam byly nějaké rozmíšky. Ale už na jaře 1938 začali jezdit naši vojáci k hranicím.“ Maminka jim nechávala po dětech posílat buchty a nálada v městečku se pomalu měnila. Naproti prachatické sokolovně schůzovali henleinovci a na podzim roku 1938 po postoupení Sudet přišel zvrat. Tatínek se vrátil z práce s novinou, že se mají do večera sbalit. Vzít si mohou jen tolik, co se vejde do poloviny vagonu. „V půl deváté jsme byli na nádraží. Pamatuji si, že jsem kulhala o holi a v kleci nesla čížka.“ Spolu s dalšími rodinami úředníků vyjeli neznámo kam a s půlnoční přestávkou v Číčenicích k ránu skončili v Protivíně. „Přednosta berňáku začal vyjednávat, aby nás pustili do zámku. A moc teda nechtěli. (...) Ale pak jsme se nastěhovali a začali jsme tam i chodit do školy. V zámku to vypadalo jako přichystané pro jeho majitele. Bylo to tam naparáděný. A nejlepší bylo, že máti tam vařila na takovým petrolejovým vařiči. Ale nikdo to tam nezapálil, i když dětí tam bylo dost.“ Na konci října roku 1938 se na tatínkovu žádost přestěhovali do Unhoště, kde už se rodina usadila natrvalo.

Začátek okupace

Na počátku roku 1939 se Naděžda Stejskalová spolu se sourozenci ocitla na několik měsíců v ozdravovně. Ještě v Kouřimi totiž všichni onemocněli spálou a její kulhání se vysvětlilo prodělanou lehčí dětskou obrnou. Z doby krátce po návratu z léčebny si vybavuje vzpomínku na okupaci Československa: „My jsme bydleli na kraji Unhoště, v Karlovarský ulici, u Lhotů. Pak stál ještě jeden barák a pak bylo vidět na cestu. Na druhý straně měli Lelkovi zahradnictví. A přijížděli Němci. Padal sníh. Zima byla, taková hrozná sibérie. Do Unhoště se přes závěje ani nemohli dostat. Takže to nějak objížděli – jeli rovnou na Prahu. Tak to jsem na to teda koukala. A jak jeli v těch otevřených autech a na motorkách, museli být pěkně zmrzlí.“ 

Knihy, samé knihy

„Měla jsem v Prachaticích chodit do Rodinné školy Boženy Němcové, a jelikož v Unhošti jsem nevěděla co, tak přišel do školy ředitel Chvoj a zeptal se, jestli by se dvě děvčata nešla učit do uměleckého knihařství k Josefu  Brouskovi,“[1] vzpomíná Naděžda Stejskalová na chvíli, kdy poprvé uslyšela jméno svého budoucího mistra. O práci v knihařské dílně neměla žádnou představu, přesto ji nabídka zaujala a po příchodu ze školy vyslala tatínka na výzvědy. Otec se vrátil s tím, že se má přijít v září k Josefu Brouskovi ukázat. Po prázdninách pamětnice nastoupila do učení a větší starosti než počínající světový konflikt jí dělaly úkoly od mistra. Prvně se musela naučit správně nožem ořezat tužku, a když prošla touto zkouškou a osvědčila se, mohla se začít věnovat skutečné práci na knihách. Po čtyřech měsících bylo jasné, že se osvědčila, a uměla už svázat knihu a vyzdobit ji zlatou ořízkou. Když pak přišel požadavek, aby mladá unhošťská děvčata nastoupila na práci v lese, jak bylo tehdy zvykem, vymohl si mistr pro „Natašenku“, jak si ji překřtil, výjimku a nechal si ji v dílně.

Naděžda Stejskalová se podílela na vzniku devíti soukromých tisků z jedenácti, které spatřily světlo světa v době mezi lety 1922 a 1947 (tituly vzniklé v době německé okupace antedatovali vročením 1983). Vytiskli například prózu tamějšího učitele F. Springera Dny v přílbici, Kytici Karla Jaromíra Erbena, drobné práce starších českých autorů nebo Modlitbu za vlast V. B. Třebízského a Velikonoční poselství E. Beneše z 28. října 1946.

V roce 1949 Josef Brousek zemřel. Už během jeho nemoci se pamětnice starala o chod dílny, a tak se logicky stala jeho pokračovatelkou i po jeho smrti. Od paní Brouskové dílnu odkoupila a v roce 1958, poté co bylo uvolněno zakládání živností, přebrala už jako vdaná paní po svém mistrovi i jeho firmu, kterou udržela až do roku 1971. V následujícím roce nastoupila jako unhošťská knihovnice a začala spolupracovat s Melicharovým vlastivědným muzeem. V regionálním periodiku například publikovala své vzpomínky na Josefa Brouska a sbírá memoáry svých blízkých. Po smrti manžela Karla Stejskala se seznámila s Jiřím Perglem (členem pražské odbojové skupiny Předvoj, nahrán pro PN), který se stal na dlouhou dobu jejím druhým partnerem. V poslední době zveřejňuje své články na stránkách internetového zpravodaje SenSen.

[1] Josef Brousek (narozen v roce 1882) byl vyhlášený precizně řemeslně zpracovanými vazbami podle vlastních návrhů, návrhů kladenského výtvarníka Stanislava Kulhánka nebo svého bratra, malíře a restaurátora Karla Brouska. Spolupracoval s několika lokálními nakladateli, pro které připravoval přednostní výtisky nebo nakladatelské vazby.

Redakční poznámka: Text je autorizován pamětnicí.