Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Štěňhová (* 1923)

• narodila se 22. května 1923 poblíž Nového Bydžova

• její rodiče vlastnili malé hospodářství, během války museli odvádět dávky

• se svým manželem se seznámila na gymnáziu, společně se pak přestěhovali do Prahy, vychovali dvě děti

• manžel hrál v orchestru Československého rozhlasu

• aktivně se politicky neangažovala, sledovala však dění a byla zdrcena smrtí Jana Masaryka

• 21. srpna 1968 byla s manželem v Dánsku, všechny nabídky na emigraci odmítli

• s nadšením přivítala sametovou revoluci, naopak rozpadu Československa jí bylo líto

• celý život je jí důležitou oporou víra

Dětství

Marie Štěňhová se narodila 22. května 1923 v Prasku poblíž Nového Bydžova. Její rodiče dlouho nemohli mít děti a už přemýšleli o adopci. Nakonec se maminka podrobila lékařskému zákroku, po něm otěhotněla a narodila se Marie. Za dva roky pak ještě její sestra. Na tu dobu tak měli rodiče děti velmi pozdě – mamince bylo už třicet osm let a tatínkovi čtyřicet.

Když bylo Marii asi pět let, přestěhovala se s rodiči a sestrou do nedaleké osady Libeň u Měníku, kde měli její rodiče dům a malé hospodářství. Tam také strávila válečné období. Vzpomíná, že v té době museli odvádět určité množství potravin, nicméně když požadavky splnili, žádné problémy neměli. Pravděpodobně i díky tomu, že osada byla malá a od okolí odtržená. V Měníku také vychodila základní školu – první tři třídy se učily společně v jedné velké místnosti, čtvrtá a pátá třída byla v druhém patře. „Kam jsem chodila do školy, to bylo dva kilometry. Pamatuju sim že z té osady nás bylo jenom pár a ta nejstarší v zimě, když jsme šli do té školy, prošlapávala cestu a my ostatní jsme šli za ní. Nebo si pamatuju, to bylo krásný: Vždycky v létě ve škole, když byly otevřený okna a my jsme zpívali, tak nás maminka slyšela, jak pracovala na poli.“

Protože učení malé Marii docela šlo, přišel za tatínkem pan ředitel a navrhl mu, aby zkusila udělat přijímačky na gymnázium. V jedenácti letech tak složila zkoušky na osmileté reálné gymnázium v Novém Bydžově a školu vystudovala. Její sestra chodila do měšťanky také v Novém Bydžově a posléze do obchodní školy v Hořicích.

Když byla Marie malá, vyhořely hospodářské budovy, kde její rodiče hospodařili. Tatínek tak musel všechno znovu vybudovat a kvůli tomu se hodně zadlužil. Marie říká, že měla blíže k tatínkovi, který se jí s mnoha věcmi svěřoval. Každý rok měl velkou starost, jestli výsledky hospodaření budou stačit na splácení dluhu. Ještě pak i po maturitě, když začala pracovat na Okresním úřadě v Novém Bydžově, Marie se splacením dluhu pomáhala.

Život v manželství

Ještě na gymnáziu se seznámila se svým budoucím manželem a v roce 1943 se vzali. Přestože byla a stále je členkou Církve československé husitské, svatbu měli v katolickém kostele kvůli manželově rodině. Dva roky poté, v roce 1945, se jim narodil syn Pavel. Bohužel to bylo v době, kdy byly nemocnice plné zraněných a různě infikovaných pacientů a malý Pavel chytil nějakého stafylokoka a ve třech měsících, 27. června, zemřel. „To vlastně poznamenalo celej můj život. To je strašně krutý, když se vám to stane.“

Mariin manžel po střední škole studoval na konzervatoři hru na fagot a poté nastoupil do orchestru Československého rozhlasu. Vzhledem k tomu, že nebyl v komunistické straně, musel dělat přijímací konkurz dvakrát. Díky manželově práci dostali Stěňhovi poměrně brzy byt v Praze.

V roce 1948 byli Mariini rodiče už staří a neměli sílu starat se o hospodářství. Rozhodli se tedy, že ho prodají. Utržené peníze rozdělili mezi své dvě dcery, a Marie tak mohla koupit domek na Zahradním Městě. Tam se pak přestěhovala s rodinou i se svými rodiči. V Praze v té době už bydlela i její sestra, která během zaměstnání vystudovala Vysokou školu ekonomickou. Bohužel jednou potratila a pak už nemohla mít děti a bydlela tak sama v domku Řepích.

Vzhledem k tomu, že Mariin manžel s orchestrem často cestoval, byla dlouho doma s dětmi a starala se o domácnost. Ale aktuální dění stále sledovala: „Rádio byl můj společník.“ Pamatuje si, jak se zděšením sledovali politické procesy v 50. letech nebo jak je zasáhla smrt Jana Masaryka. V době, kdy už se nemusela celý den starat o děti, nastoupila do zaměstnání. Nejdříve pracovala v Ústavu péče o matku a dítě, poté přestoupila do Československé televize. Tam byla vedoucí skladu nábytku v oddělení rekvizit, což ji velmi bavilo.

S manželem se později podívala do Itálie a dvakrát do Dánska. Tam byli také 21. srpna 1968. Různí lidé jim tehdy nabízeli, aby zůstali a zpátky se nevraceli. Ale protože by jim chyběla rodina a domov, žádnou z nabídek nepřijali a do Československa se vrátili. Manžel dostával i na jiných cestách nabídky k emigraci, ale nikdy je nepřijal.

S nadšením Marie vzpomíná na listopad 1989: „To jsme byli nadšený, to jsme opravdu byli nadšený. No strašně. Jéžiš, to si pamatuju, to bylo radosti. Vzpomínám si, jak jsme jeli autobusem na Václavským náměstí a všichni jsme se objímali. No, to byla nádhera. To bylo krásný, opravdu.“ Naopak o pár let později těžce nesla rozpad Československa.

Život v domově seniorů

Její manžel ještě v mládí utrpěl úraz nohy, takže vcelku brzy začal mít vážné zdravotní problémy. Navíc se pak přidal ještě infarkt a mozková mrtvice, a nemohl tak už v orchestru hrát. U hudby ale zůstal a jezdil učit do lidové školy umění v Říčanech. V roce 1991 mu bohužel museli nohu amputovat a o čtyři roky později se manželé rozhodli, že se přestěhují do domova seniorů, kde Marie bydlí dodnes. Svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Když se zabydleli, byli s manželem velmi aktivní a připravovali hudební pásmo jak pro obyvatele jejich domova, tak i pro jiné domovy seniorů v republice. Mariin manžel se dožil osmdesáti let, zemřel v roce 2001. „To mi dalo sílu, že jsem až do konce mohla být s ním.“

V současné době bydlí Marie stále v domově seniorů, kde ji často navštěvuje její syn, vnoučata a pravnoučata. Její dcera, která měla těžkou cukrovku, zemřela v roce 2010. Každý rok jezdí Marie se svým synem na rodné Novobydžovsko, kde společně objedou místa, která jsou spojená s jejím dětstvím a rodinou. „Opuštěná jsem nebyla. Nikdy nejsem. Mám svou rodinu nade všechno a vím, že jsem jejím členem. A jsem šťastná.“

Na závěr Marie dodává: „Mám tu svou zemičku moc ráda,“ a věří, že se České republice povede stále lépe. Naději vkládá hlavně do mladých lidí: „Doufám, že ti mladí se toho ujmou a půjde to k lepšímu. […] Já těm mladým věřím, opravdu věřím.“ A radí jim: „Nikdy se, hoši, nedejte zlomit. I když se vám něco nepodaří, vstaňte a jděte dál. Opravdu to za to stojí.“