Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Štěpán (* 1967)

• 6. prosince 1967 – narozen v Jihlavě

• 1985 – spoluzakládá punkovou skupinu Hrdinové nové fronty

• 1987 – koncert na Rockfestu v pražském Paláci kultury

• 1988 – koncert na Rockové bilanci v pražské Lucerně

• 1989 – rozpad kapely

• 2015 – vydán vinyl k 30. výročí kapely Hrdinové nové fronty

Tatínek byl divočák a maminka pedantka

Pavel Štěpán se narodil 6. prosince 1967 v Jihlavě. Má o pět let staršího bratra Petra. „Moji rodiče byli velice skromní a naprosto úžasní. Moje maminka byla učitelka a tatínek byl elektrikář.“ Babička pracovala jako děvečka na statku, zamilovala se do sedlákova syna a otěhotněla. Sedlákův syn si však chudou dívku vzít nesměl, a tak babička vychovávala pamětníkovu maminku sama. Maminka vystudovala učitelství a s babičkou se přestěhovaly do malé školy v jihlavské čtvrti Červený Kříž, kde maminka učila a babička pracovala jako školnice.

Tatínek byl manuálně velmi zručný a také patřičně hrdý na to, že se živí rukama. „Tatínek byl takový divočák. Maminku měl jako svoji třetí ženu.“ Prvních pět let života strávil Pavel Štěpán s rodinou ve školním bytě, který maminka měla. Pak postavil tatínek nedaleko domek, kam se se ženou a dětmi přestěhoval. Do školy pamětník chodil v Červeném Kříži a až do čtvrté třídy ho učila jeho maminka. „Maminka byla pedantka. Často jsem doma dostal i ukazovátkem. Jednou o mě zlomila ramínko.“

Hodně času trávil se svým starším bratrem a s kamarády z okolí. Nejraději jezdili po okolí na kolech. „Dodnes mě překvapuje, že mě maminka nechala takhle jezdit na kole, protože za mého dětství vedl přes nás hlavní tah na Prahu. Tam jezdil jeden kamion za druhým, obří provoz.“

Pavel Štěpán se narodil pár měsíců před okupací Československa v roce 1968, takže si na ni pochopitelně nevzpomíná. Ví jen, že rodiče jim o okupaci vyprávěli vždy jen velmi opatrně a s hrůzou, aby něco nevhodného neřekli ve škole. Až mnohem později zjistili, že jejich otec natáčel průjezd sovětských vojsk Jihlavou v srpnu 1968 a bál se, aby u něj film někdo nenašel. „Nikdy nám o tom neřekl, našli jsme to v jeho věcech, až když zemřel.“

Bubny jsme neměli, tak jsme vzali kýble od primalexu 

Poté, co Pavel Štěpán absolvoval základní školu, odešel na Střední odborné učiliště energetické v Sokolnici u Brna „Za mých mladých let bylo hrozně těžký dostat se na střední školu. Já jsem v devítce měl na vysvědčení čtyři trojky, a kdo měl trojky, tak se tam nemohl dostat.“

Jeho bratr začal v době dospívání hrát v kapele. „Brácha je o pět let starší a už měl svoji kapelu. Jednou si doma něco zkoušel na kytaru a říkal mi: ,Pojď, budeš mi tady do toho bubnovat.‘ My jsme doma bubny neměli, tak jsem si vzal dva obří kýble od primalexu. Na to mě brácha učil první rytmy.“ Bubnování pamětníka zaujalo a časem si pořídil skutečné bubny. Do hudební výchovy však nikdy nechodil a dodnes nezná noty.

Na učňáku, kam chodil, měli tzv. kulturní místnost, která disponovala poměrně dobrým hudebním vybavením. Se spolužáky tam založili první kapelu. Když mu bylo asi šestnáct let, založili v Jihlavě s kamarády Béďou Musilem a Leošem Kosteleckým kapelu Sidol.[1] Složili asi deset skladeb, a dokonce vystupovali na hudebních přehlídkách v okolí. „Dokonce jsme jednou hráli i na nějaký Písni politický. Ale odtamtud nás vyhodili.“

Kapela Sidol hrála hudbu ve stylu novoromantismu, ale kamarádili se s kluky z místních punkových kapel. Ti chtěli, aby Sidol zahrál na malém festivalu, který punkeři pořádali. Béďa Musil však nemohl dorazit, a tak se domluvili, že ho pro jeden večer nahradí pamětníkův bratr Petr. „Mělo to obrovskej úspěch. Ještě jsme se nejmenovali HNF, ale Vylízaný palice. To bylo vyloženě jen pro ten večer.“ Petr Štěpán hrál v kapele Admirál Bob, ale po úspěchu toho večera se rozhodl kapelu opustit. Kluci odešli ze Sidolu, a tak v roce 1985 vznikla punková kapela Hrdinové nové fronty. „Kapela je organismus a každá buňka musí s další buňkou fungovat, a pokud nefunguje, tak se to projeví na tý hudbě.“

Jihlavský policajti jsou úplně zlatý

Kapela Hrdinové nové fronty se pohybovala mezi jihlavskou komunitou pankáčů a mániček. Proti těmto subkulturám normalizační režim poměrně tvrdě vystupoval, ostatně jako proti každému, kdo se odlišoval. Šikana podivně se oblékající mládeže se však setkávala s širokým souhlasem společnosti, která si nechala snadno vnutit obrázek výtržníků a pobudů. „Kolikrát se stalo, že jsme šli po ulici. Zastavilo auto z kriminálky, sbalili nás a odvezli na výslech.“

Po ukončení učiliště začal Pavel Štěpán pracovat jako elektrikář. Několikrát si pro něj Veřejná bezpečnost přišla i do práce a odvedla ho k výslechu. „Do toho samozřejmě i klasický pozvánky. Celá kapela jsme dostali pozvánku na výslech do Jihlavy. Tam jsme byli po půl hodině... Říkali nám, jestli víme, že to jsou fašistický symboly. A že o Kiss si taky všichni myslí, že jsou to rockeři, ale jsou to fašisti, protože mají na konci ty dvě ‚s‘.“

Jihlavská Veřejná bezpečnost však byla velmi mírná. I když k výslechům chodili kluci z kapely často, nikdy se nesetkali s vyšší mírou agresivity. „Když kluci z Příbrami, z Prahy, ze Strakonic přijeli do Jihlavy a měli možnost se setkat s jihlavskou policií, tak říkali: ,Vy tady máte úplně ráj na Zemi, protože ty jihlavský policajti jsou úplně zlatý proti ostatním!‘“ Větší komplikace vždy nastaly při výslechu na Státní bezpečnosti v Brně. Z těch už měl pamětník strach a bylo jasné, že estébáci jim výmluvy, které u jihlavské policie prošly bez problémů, nevěří. K výslechům na StB byl mimo jiné předvolán kvůli podpisu protistátních petic. „Jednou jsem od těch StB dostal facku, že jsem spadl ze židle. Právě kvůli těm peticím.“

Kromě výslechů a neustálé šikany ze strany policie se nesouhlas režimu projevoval i rozháněním koncertů kapely. „Naběhlo tam dvacet týpků. Koncert skončil. Kontrola občanek, někoho naložili a někoho nechali být.“ HNF se ve svých textech proti režimu dost jasně vymezovali. Jejich nejpopulárnější píseň se jmenovala „Svět se posral“ a v textech byly i odkazy na okupaci z roku 1968.

Pamětníkovi a jeho kamarádům samozřejmě nebyl tlak ze strany režimu příjemný, ale nijak zvlášť je netrápil. Jemu jakožto elektrikáři dost dobře nemohli zakázat, aby dělal své povolání. Kluci se alespoň snažili, aby si jich policie pokud možno nevšímala. „Z nás to tehdy šlo, my jsme takoví chtěli být. Bylo nám svým způsobem úplně jedno, jaký následky to bude mít.“

Pro sourozence Pavla a Petra bylo také velké štěstí, že jejich rodiče je v jejich hudbě podporovali. Maminka byla jako učitelka v komunistické straně a kvůli aktivitě svých synů měla velké problémy v zaměstnání. „Rodiče byli v tomhle naprosto úžasný. Vždycky drželi při nás. Máma jako kantorka s tím pak měla obrovský problémy. Ona byla skvělá učitelka a skvělej člověk. Všichni na ni vzpomínají.“ Za své učitelské úspěchy získala dokonce ocenění. „Na ÚV KSČ jí řekli: ,Paní Štěpánová, my bychom vám tu cenu dali, ale jelikož máte syny, kteří dělají problémy systému, tak my vám to nedáme, protože jste si je neuměla dobře vychovat.‘ Tohle nám máma řekla až po revoluci.“

Svět se posral

Během normalizace mohly legálně existovat jen kapely, které prošly tzv. přehrávkami. Kromě znalosti not a hudby se na přehrávkách kontrolovala i nezávadnost textů a politicko-ideologické znalosti muzikantů. Členové kapely HNF na žádné přehrávky nešli, protože bylo naprosto jasné, že by jimi nikdy neprošli. Působili tedy ilegálně. „Když něco není povolený, tak to nemůže být zakázaný.“ Koncerty měli na různých potajmu pořádaných festivalech nebo večírcích. Až neuvěřitelně rychle získávali fanoušky a brzy se stali zásadní kapelou tehdejšího punkového hnutí. Během dvou let kapelu poslouchalo několik tisíc lidí.

Ke konci osmdesátých let začal režim hudební cenzuru lehce povolovat a skrze čím dál častější festivaly a hudební přehlídky si u mládeže snažil získat podporu. V roce 1987 se konal velký festival Rockfest v pražském Paláci kultury. Organizátoři z řad SSM[2] měli kapelu HNF rádi a rozhodli se riskovat její koncert na tomto ostře sledovaném festivalu. Požádali jen hudebníky, aby nehráli oblíbený „Svět se posral“. Kluci se nakonec rozhodli píseň přece jen zahrát. „Při prvních tónech lidi začali pogovat a zpívat s náma. Takže jsme to udělali kulišácky. Zpívali to za nás lidi.“

Jako vrchol kariéry HNF hodnotí Pavel Štěpán koncert na Rockové bilanci v Paláci Lucerna v roce 1988. „To byl prostě úžasnej koncert. Bylo tam několik tisíc pankáčů a my, když jsme přicházeli na pódium, tak se celá ta vlna pankáčů zvedla a nahrnula se pod pódium. Ta atmosféra byla naprosto fantastická. To bych asi hodnotil jako vrchol HNF.“ Díky kapele se pamětník dostal i mezi undergroundové hudebníky. Mimo jiné hráli s Garáží Tonyho Ducháčka, s Mejlou Hlavsou nebo se setkali s Ivanem „Magorem“ Jirousem. „Určitě se nepovažuju za odvážného člověka, my jsme to dělali, protože nás to bavilo, a vůbec nám nedocházely ty věci, který s tím byly spojený.“

Během sametové revoluce v listopadu 1989 byl už Pavel Štěpán ženatý a jeho manželka byla na rizikovém těhotenství. Nemohl tedy odjet na demonstrace do Prahy. Vzpomíná na to, jak do Jihlavy přijížděli herci z Prahy a z Brna a vyprávěli o neuvěřitelných změnách ve společnosti i v politice.

Kapela HNF hrála pouhé čtyři roky. V roce 1989 se její členové rozhodli dělat každý trochu jinou hudbu a také je ty velmi intenzivní čtyři roky vyčerpaly. Každý den trávili hodiny ve zkušebně a neustále skládali nové písně. „Ty čtyři roky mi strašně ovlivnily celý život. Formovaly mě natolik, že jsem za to obrovsky vděčný, že jsem si tím mohl projít... Pak už jsme cítili, že chceme tu muziku dělat jinak.“

I přes krátkou dobu existence kapely Hrdinové nové fronty se z ní stala legenda, ke které se punkeři dodnes vrací. Na to poukazuje i fakt, že vinyl, který bývalí členové HNF vydali v roce 2015 při příležitosti 30. výročí založení kapely, byl okamžitě vyprodán. „Jsem přesvědčený o tom, že skupina Hrdinové nové fronty ovlivnila stovky až tisíce lidí. Stal se z toho obrovskej hudební fenomén. Dodneška mi to vyvolává úsměv na tváři, když vidím osmnáctiletý pankáče, který mají koženou bundu a na zádech mají HNF.“

„Nemyslím si, že žijeme úplně ve svobodné době. Každopádně mě se žije hezky a žije se mi mnohem lépe než za komunismu. Všechno je tisíckrát lepší než před rokem 1989. Před ním byl ten svět tak šedivej a prázdnej, že v něm člověk jen těžko hledal smysl života... Dělejte věci naplno. Plňte si svoje sny a jděte si za nimi tvrdě. Jestli něco chcete, tak pro to musíte něco udělat. Samotný vám to do klína nespadne. Život je krásnej a hlavně nedělejte vědomě zlo a neubližujte vědomě lidem a bytostem kolem sebe.“

[1] Název kapely převzali z názvu chemického přípravku na čištění kovů.

[2] Socialistický svaz mládeže.