Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Štěpán (* 1950)

• narodil se 10. března 1950 v Jičíně, žil v Turnově a v Lomnici nad Popelkou

• jeho otec byl farářem Církve československé husitské

• v roce 1968 absolvoval gymnázium

• na Vysokou školu pedagogickou ho nepřijali z politických důvodů

• do roku 1970 pracoval v Praze jako pomocný knihovník

• po svatbě pracoval v Technolenu v Lomnici nad Popelkou

• po doplnění vzdělání se stal dílenským mistrem

• do politiky se aktivně zapojil v listopadu 1989

• v podniku založil stávkový výbor a spolupracoval s Občanským fórem

• v letech 1998–2002 působil v zastupitelstvu města Lomnice nad Popelkou

• je divadelním ochotníkem, působí také v semilském klubu sběratelů veteránů

Rodina faráře Československé husitské církve

Petr Štěpán se narodil 10. března 1950 v Jičíně. Do roku 1960 žili Štěpánovi v Turnově a poté v Lomnici nad Popelkou. Petrův otec Josef Štěpán byl farářem Církve československé husitské. Maminka Věra, vyučená krejčová, byla většinu života v domácnosti a pečovala o tři syny. Později pracovala v továrně, aby měla nárok na důchod. 

Petra odmala zajímala historie. Dědeček prodělal první světovou válku na frontě na rakouské straně a nerad o tom mluvil. O to více pamětník naslouchal vyprávění jiných lidí o legionářích, o Masarykovi, prohlížel si časopisy z první republiky a knihy, které již byly v jeho době zakázané.

Rodina žila nábožensky, ale jak Petr říká, Církev československá husitská, v níž otec působil jako farář, byla hodně civilní. Když na počátku padesátých let komunisté zahájili proticírkevní represe, neví, do jaké míry se to dotklo otce. „Museli jsme se stěhovat z Turnova do Lomnice nad Popelkou a je pravda, že to bylo z moci úřední, takže otec byl asi v Turnově nežádoucí. V Lomnici ale dál působil v církvi,“ vzpomíná.

Do školy nastoupil ještě v Turnově v roce 1956. Záhy si začal uvědomovat, že rodiče se stýkají s podobně smýšlejícími přáteli; víra je odlišovala od většinové společnosti. Kvůli tatínkovu povolání zažíval od dětí různé posměšky. Náboženství režim považoval za přežitek a věřící za myšlenkově zaostalé. Přece jen ale Církev československá husitská nebyla tolik perzekvována jako církev římsko-katolická, a tak se pamětník v roce 1965 dostal na tříletou Střední všeobecně vzdělávací školu (dnes gymnázium) v Semilech.

 

1968: hlavně mířící na diskutující lidi byly nabité ostrými náboji

V roce 1968 bylo Petrovi osmnáct let a pokoušel se dostat na pedagogickou fakultu. Nevzali ho, pravděpodobně z kádrových důvodů, i když oficiálně mu to nikdo nepotvrdil. Věřící adepti učitelství neměli v socialistickém školství co dělat. Když otec vznesl písemný dotaz na rektora školy ohledně nepřijetí syna, odpověď mu přišla v obálce nadepsané: „Soudruh farář Josef Štěpán.“

„To myslím mluví za vše, to není třeba komentovat,“ usmívá se dnes pamětník. Našel si práci pomocného knihovníka v Praze, kam se jel představit 21. srpna, právě v den, kdy ozbrojení vojáci vojsk Varšavské smlouvy začali obsazovat území Československa.

„Vystoupil jsem v Praze na Masarykově nádraží, a když jsem vyšel na ulici směrem k Obecnímu domu, v ulicích jezdili Rusové a na chodnících stáli lidi. To byl obraz jako z té známé fotky z roku 1939 – jak přijíždějí Němci na motocyklech a lidi stojí, pláčou a svírají pěsti. Bylo to totéž,“ vypráví pamětník.

Dva dny strávil v emocemi rozbouřených pražských ulicích, kde se také střílelo. Strach prý neměl, až na jeden okamžik. „Ten strach přišel až zpětně, když jsem si uvědomil, co se mohlo stát. Stáli jsme na Václaváku u těch obrněnců a pak mi došlo, že hlavně mířící na diskutující lidi byly nabité ostrými náboji. To si v tu chvíli nikdo neuvědomoval,“ vypráví Petr.

 

Palachův pohřeb byl tryznou

O půl roku později, když už pracoval jako knihovník, procházel místem, kde se před okamžikem upálil Jan Palach. „Nesl jsem nějaké knihy do Národního muzea, a když jsem šel zpátky, bylo už po tom činu. Byl jsem pak na pohřbu Jana Palacha a byl jsem kousek od rakve, když ji vynášeli z Karolina. Říkalo se, že to bylo horší, než když zemřel Masaryk. Cítím úctu a respekt k jeho činu,“ říká pamětník.

 

Na vojně přepsal Černé barony

V roce 1970 Petr narukoval na vojnu do Pardubic. Odtud má zajímavou vzpomínku, která se týká zakázané knihy Černí baroni, již sháněl, ale do ruky se mu dostala až na vojně, kam ji přinesl jeden z vojínů. Byla mu tak vzácná, že se rozhodl přepsat ji na stroji. „Jezdil jsem na vojně se sanitou, a měl jsem tedy nepřetržitou pohotovost na brigádní ošetřovně. Také jsme tam spali. Po nocích jsem přepisoval Černé barony na stroji. Jednou mě nachytal náčelník, podplukovník. Byl vynikající, byl úplně mimo režim. Tehdy se na vojně musely vyndávat z psacích strojů na noc tiskové válce, aby je nikdo nevyužíval k ‚nepravostem‘. Náčelník se mnou o něčem diskutoval a já jsem se pořád točil před tím strojem, tak aby to neviděl. Ale stejně se podíval, co to píšu. Začal lamentovat, že nás všechny zavřou a ať toho hned nechám. Otočil se a šel pryč. Zavřel dveře, ale ty se za chvíli znovu otevřely a on se zeptal, kolik mám kopií. Měl jsem jich přes kopírák pět. A on, že jedna je tedy pro něj a ať mě prý nikdo nechytí. Tak to je taková perlička, že i takoví lidé na vojně byli,“ vypráví Petr.

 

Výlet do Prahy na Václava Havla

Ještě na vojně se oženil a pak dostal práci v Lomnici nad Popelkou v Technolenu, v barevně. Doplnil si odborné vzdělání a po nějaké době se stal mistrem. O vysoké škole už pak neuvažoval, raději se věnoval rodině a také svému velkému koníčku – amatérskému divadlu a automobilovým veteránům.

O politiku se zajímal zpovzdálí. Doma poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, přímý kontakt s disentem neměl, ale sledoval texty Václava Havla a doma měl i text Charty 77, ovšem nešířil ji. V roce 1988 se doslechl, že Václav Havel bude mluvit na Václavském náměstí, a tak si udělali rodinný výlet i s tehdy desetiletou dcerou.

„Václavák byl ale obšancovaný a nechtěli nás tam pustit. Nakonec jsem je umluvil, že jsme přijeli vlakem na celodenní výlet dceři ukázat to podstatné v Praze, a tak nás tam pustili. Ale tam jsme zjistili, že demonstrace je přesunuta na Škroupovo náměstí,“ vzpomíná Petr.

 

Listopad 1989 v Lomnici nad Popelkou

V době sametové revoluce v listopadu 1989 prožíval nejšťastnější chvíle svého života. Byl aktivní v Semilech a spolupracoval s Občanským fórem v Lomnici, kde také v továrně usiloval o plnou účast na generální stávce 27. listopadu. V továrně i na ulicích se sice horlivě diskutovalo, ale do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se někdo stávky zúčastní. „Já jsem si nikdy moc pusu nezavíral. V pondělí ráno jsme si s několika kolegy řekli, že na tu stávku půjdeme, a jak to udělat, aby šlo co nejvíce lidí. Tak jsme se sešli v naší mistrovské kanceláři a obvolali pár pracovišť. Založili jsme stávkový výbor. Během dopoledne jsme to rozšířili po továrně tak, že se nakonec většina lidí přidala, a v poledne jsme šli na náměstí,“ vypráví pamětník.

Na Semilsko přijížděli významní listopadoví aktivisté z Prahy. „Pořádaly se mítinky, dostali jsme k dispozici divadlo, byli jsme na náměstích, probíhaly diskuse s politiky. Setkali jsme se tak s Jiřím Dienstbierem, Václavem Žákem, Vavrouškem, Bojarem a dalšími. Když to dnes zhodnotím, byla to nejšťastnější doba v mém životě. Věřil jsem, že se to jednou stane, ale absolutně jsem si nemyslel, že se toho ještě dožiju. Byl to radostný šok, když se to pak vyvíjelo tak, že už se starý režim snad nevrátí,“ vypráví Petr.

 

Minulost se musí připomínat

Petr Štěpán v letech 1998–2002 působil v zastupitelstvu města Lomnice nad Popelkou. Je považován za lokálního patriota, stále hraje v ochotnickém divadle a připomínat vlastní historii považuje za důležité hlavně pro další generaci, která by se měla zajímat o dění ve společnosti a měla by umět rozpoznat signály zla, které tu už byly.

„Mně se těžko chápe, když se někde na střední škole dělá anketa a vyjde najevo, že někteří studenti nevědí, co byl 17. listopad, a dokonce ani kdo byl Václav Havel. Takže to připomenutí je určitě důležité,“ uzavírá své vyprávění Petr Štěpán.