Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl jsem snadná kořist
narozen 21. ledna 1935 v Tišicích, v zemědělské rodině
otec dostal v době kolektivizace nálepku „kulaka“
pamětník vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
zde navázal přátelství s Vladimírem Strakou, členem protikomunistické skupiny Vladivoje Tomka
po studiích pracoval ve Vojenském historickém ústavu
roku 1960g vydírán StB pro neoznámení činnosti skupiny Vladivoje Tomka, pod nátlakem podepsal spolupráci
v letech 1961 až 1972 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV
StB s ním ukončila spolupráci v roce 1968
v letech 1972 až 1974 pracoval jako vedoucí dokumentačního oddělení ve Scénografickém ústavu
v letech 1974 až 1979 vedoucím dokumentačního oddělení v Divadelním ústavu
v letech 1979 až 2005 vědeckým pracovníkem divadelního oddělení Národního muzea
v 80. letech opět čelil nátlaku StB, na spolupráci již nepřistoupil
po zveřejnění Cibulkových seznamů v roce 1992 rezignoval na funkce v Národním muzeu a dále se věnoval vědecké práci
spoluautor monografie Prozatímní divadlo a mnoha dalších publikací o dějinách českého divadla
zemřel 30. prosince 2023
Narodil se jako jedináček 21. ledna 1935 v Tišicích, malé obci mezi Neratovicemi a Všetaty, rodina žila na konci vesnice ve stavení z 18. století zvaném kaberna (hospoda) při Červeném mlýnu na Košáteckém potoce. Matka pocházela z rodiny Veselých z Tišic, otec od Mladé Boleslavi. Děda Václava Štěpána Antonín Veselý býval v Tišících starostou a dožil se devadesáti šesti let. „Všichni jsme samozřejmě byli pokřtěni, ale k náboženství jsem nikdy nepřilnul, lépe řečeno k církvi jsem nepřilnul, nikdy jsem rodiče neviděl v kostele, to spíš my jsme se tam scházeli s kluky z vesnice. Otec byl sedlák, sokol, rodiče byli vlastenci, po válce byli v organizaci Národní souručenství a později se stal otec předsedou lidové strany v Tišicích.“
Po mnichovském diktátu v roce 1938 před jejich dům přijela chatrným náklaďáčkem rodina se dvěma dětmi, která se vystěhovala z oblasti Sudet, z Jablonce. Anna Štěpánová, Václavova maminka, je neváhala ubytovat u nich v domě. Rodina Pudilových se se Štěpánovými přátelila až do konce života. Ne tak šťastně dopadla rodina bratra pamětníkovy babičky. Ten se oženil ve dvacátých letech s Židovkou. Spolu s dalšími Židy z Tišic (kde žila početná židovská komunita, asi deset rodin) byla deportována do Terezína a strýc do pracovního tábora v Breslau (dnešní Wroclaw). Dvě děti přijala do péče Václavova babička. Okupace také znamenala krutý dohled nad jejich hospodářstvím ze strany gestapa, Václav vzpomíná na spolužáka, jehož otec, soudce z Litomyšle, byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře, na heydrichiádu, na cedulku na rádiu o zákazu poslouchat západní rozhlas pod trestem smrti a na důstojníka wehrmachtu, který ho spolu s ostatními dětmi honil kolem domu na koni, když 15. března 1939 projížděl wehrmacht touto oblastí. Otec pořádal v jejich špejcharu na konci války i přes zákaz taneční zábavy pro deset až patnáct lidí.
Na konci okupace procházel vesnicí transport zajatců z východu na západ, neznámo kam, bylo dovoleno je nakrmit a napojit, vařila se pro ně polévka a pekl se chleba. U železniční závory pozorovali projíždějící vlak s československou vlajkou a příslušníka wehrmachtu, jak na ni střílí. V jejich besídce se shromáždili chlapi, kteří si říkali partyzáni a plánovali vyhodit do povětří mostek přes Košátecký potok, nakonec si to však rozmysleli – když z jiné strany vsi přijelo pár vozidel wehrmachtu, rychle se rozutekli. O pár let později se z nich stali bojovníci proti kulakům. Právě za kulaka byl označen i otec Václav Štěpán, který vlastnil pouhých pět hektarů půdy a několik krav a prasat. Stát jim sebral všechno, i techniku, a do hospodářských budov se nastěhovali noví lidé.
Události související s únorem 1948 vnímal pamětník už jako kluk velice přesně. „Nepochybovali jsme, že se jedná o puč, a i ve věci úmrtí Jana Masaryka jsme měli jasno. Jeli jsme na jeho pohřeb, všichni se dívali na kytičku konvalinek, která byla přiložena k jeho spánku a která podle mnohých zakrývala ránu po kulce…“ Alarmující byla také klukovina, kdy jeden ze spolužáků na gymnáziu pomaloval portrét Stalina a jistý zarputilý komunista, školník, ho našel zmačkaný v koši. Inicioval vyšetřování, při kterém tři muži v kožených kabátech buráceli ve třídě a vyhrožovali, že studenty nepustí, dokud se viník nepřizná. Když Václav Štěpán viděl, že to nikam nepovede a začíná se smrákat, vzal to na sebe a jednoduše se přiznal, i když na vině byl známý sígr Tonda Blecha. Nakonec se nikomu nic nestalo.
I přes nepříznivý posudek z rodné vesnice, který měl možnost si přečíst později při nástupu do zaměstnání a mimochodem byl roztrhán, byl Václav Štěpán přijat na filozofickou fakultu a začal studovat historii. „Byl to zázrak, ten rok totiž proběhla školská reforma Zdeňka Nejedlého a jejím vlivem se na vysoké školy hlásily dva ročníky studentů najednou, poněvadž byla zrušena nižší gymnázia a my jsme museli celou oktávu odchodit během léta 1953. Protože nás s kamarádem nikde nevzali, přihlásili jsme se na filozofickou fakultu už po skončení přijímacího řízení a byli jsme připuštěni ke zkouškám před všemi profesory bez toho, aby o nás něco věděli.“ Na přednášky chodili i takzvaní ádékáři, absolventi dělnických kurzů, což byli posluchači bez maturity.
Ve studentském kruhu se Václav Štěpán také přátelil s Vladimírem Strakou, který mu při příležitosti oslav uzavření prvního ročníku vyprávěl, že se účastnil akce takzvané Tomkovy skupiny, která v roce 1952 přepadla se zbraněmi v ruce vojenskou hlídku u strašnické vysílačky. Vladimír Straka těžce nesl smrt jednoho z vojáků, když sloužil běžnou prezenční službu. „Nikdy by mě nenapadlo, abych to oznámil, přestože jsem se s tímto druhem odporu proti režimu neztotožňoval.“
Pamětník dokončil fakultu v roce 1958 a získal umístěnku do Ostravy v Krajském domě osvěty, kde sehnala práci i jeho manželka. Po roce a čtvrt se mu podařilo najít místo ve Vojenském historickém ústavu v Praze, v té době už čekali rodinu. Oženil se 20. září 1959. V roce 1960 se najednou ve vojenském ústavu objevili dva muži a odvezli ho na ministerstvo vnitra. Marně se dotazoval proč. „Tam začala jedna z nejtěžších etap mého života. Zeptali se mě, jestli znám Vladimíra Straku.“ Toho vzali z výkonu služby do vyšetřovací vazby, kde vyzradil, že Václav Štěpán byl informován o jeho účasti v Tomkově akci. Vladivoj Tomek byl odsouzen k trestu smrti a jeho žádosti o milost nebyly vyslyšeny. Byl popraven symbolicky v poledne 17. listopadu 1960. Vladimír Straka byl odsouzen na osm let a po šesti letech podmínečně propuštěn. Když se s Václavem Štěpánem setkali, nikdy už o celé záležitosti nemluvili.
„Nejdřív se mnou mluvili dva nebo tři pánové velmi mírně, jestli znám Vladimíra Straku, a to jsem se trošku roztřepal, protože jsme byli členy našeho studijního kroužku, a pak se zeptali, jestli znám jeho názory na režim. Odpověděl jsem, že jsou přiměřené… Pak se zeptali, jestli vím o nějakých akcích, které Vladimír podnikl s kamarády před vstupem na fakultu. Pochopil jsem, že není dobré zapírat, že byl vzat do vazby a mé jméno zmínil jako někoho, komu se svěřoval. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že Vladimír byl velmi excitovaná povaha a že jsem mu ani mnoho nevěřil, ale oni začali citovat z jeho výpovědi, že jsem byl podrobně informován, pokoušel jsem se tu věc poněkud zlehčit, že to byl mladý kluk, který na Tomkově akci ani neměl být, a že se jí nezúčastnil se zbraní v ruce a že jsem u něj nikdy neviděl tak výrazný odpor k režimu, aby to vedlo k diverzním činům, jenže jejich reakce se opakovaly: ‚No tak už si uvědomte, že spadla klec, ale my vám pomůžeme.‘ Došlo mi, že z té situace jsou jen dva východy a jedna cesta vede do vyšetřovací vazby… Nijak jsem se nedozvěděl, jak by spolupráce s nimi měla vypadat…“
Muži, kteří se nepředstavili, vyslýchali Václava Štěpána několik hodin. Hovořili s ním o jeho postojích k režimu, o jeho plánech žít normálně a plánech pokračovat ve studiu a psychickým nátlakem ho přiměli k podpisu formulace: „Nabízím, že se budu s patřičnými orgány scházet a odpovídat na otázky a s nikým o tom nebudu mluvit.“ Muži opakovali, že pamětník není v pozici, kdy by měl na výběr: „Byl jsem pro ně mimořádně snadná kořist, byl jsem pětadvacetiletý kluk, měl jsem ženu, se kterou jsem ani neměl kde bydlet, tou dobou byla u rodičů a čtyři měsíce po porodu… Nechat ji samotnou a nechat se zavřít pro mne nebyla alternativa… Nakonec jsem podepsal, aniž bych tušil, co to pro mne bude znamenat. Říkali: ‚To se dozvíte!‘“ Tu noc Václav Štěpán nespal a chodil křížem krážem Prahou, otřesen pocitem stigmatu, ochromen až poznamenán nabytou rolí práskače a také vyděšen: „Nikdy jsem nebyl ten druh člověka, který by se uměl přetvařovat ve společnosti, věděl jsem, že to na mně všichni okamžitě poznají, že mám problémy toho druhu, a v tu chvíli jsem nemohl požádat nikoho v té traumatické situaci alespoň o psychologickou pomoc…“
Dokonce i manželce se dokázal svěřit až za několik měsíců. Nadále fungoval normálně a chodil do zaměstnání, až dostal zprávu, že má v pravidelných intervalech volat na určité číslo a chtít Jardu. „Nikdy jsem neznal jejich skutečná jména, všechno to byli Jardové.“
S jedním z těch hlavních se setkal asi dvakrát nebo třikrát v Mánesu a pamětník vyprávěl, že má obavu, že na něm všechno každý pozná. Odpověď zněla: „My vás všechno naučíme.“ Žádné školení však Václav Štěpán nikdy nedostal. Jeho prvním úkolem bylo navštívit mezinárodní konferenci v hotelu International v Dejvicích a zde navázat kontakty. „Chodil jsem několik desítek minut před hotelem a pak jsem se vrátil domů.“ Druhý kontakt se odehrál v konspiračním bytě v Žitné ulici číslo 30, kde dostal za úkol napsat jména svých spolužáků od obecné školy. Tomuto testu jej vystavil estébák, ze kterého šla hrůza. Počátkem roku 1961 pamětník změnil zaměstnání a začal pracovat v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, kde se věnoval tématu českého anarchismu. Jeho dalším úkolem ze strany StB mělo být podávání informací o nových spolupracovnících, jednalo se o doktora Molnára, Antonína Hradilíka a Miloslava Noska. „Nevím, co je na nich zajímalo, ale později jsem dvě jména z těch tří našel v Cibulkových seznamech, sdělil jsem o všech v podstatě, že se se mnou odmítají bavit vzhledem k věkovému rozdílu.“ Miroslav Nosek několik měsíců nato spáchal sebevraždu. Napsal vysvětlení svého činu, které se týkalo obvinění z neoznačených citací v odborné práci, vložil je do aktovky a rozešel se proti vlaku...
„Žádnou zprávu jsem tedy nakonec podávat nemusel a stále jsem sděloval: ‚Nechtějte po mně, abych donášel, co kdo u piva řekl, jsem ochoten jedině sdělovat své názory na to, jaké je veřejné mínění o věcech, které v šedesátých letech probíhaly, například jsem se účastnil zásadní kafkovské konference, která se považuje za počátek událostí Pražského jara, a účastnil jsem se diskusí, které k tomu spěly.‘“ Všechny své promluvy s StB vydával Václav Štěpán za své vlastní názory, schůzek bylo asi dvacet a ke konci roku 1967 zcela ustaly. V posledních případech se měl sejít se dvěma muži na Národní třídě v masně, kde hovořili u dršťkové polévky. „Byli to takoví strejcové, z nichž už rozhodně nešel strach, přestal jsem být pro ně zajímavý, myslím, že to mělo souvislost s Pražským jarem. Jsou ale dva lidé, o kterých jsem mluvil jmenovitě, kdy jsem se nezachoval ideálně a měl bych se jim omluvit; první byl můj vzdálený příbuzný z manželčiny strany, o kterém jsem potvrdil, že opravdu nebyl přítelem bolševického režimu, a druhý případ byl jistý velký bohém, který plánoval odchod za hranice a pořádal velkolepé rozlučkové večírky po pražských kavárnách. Po pár měsících skutečně emigroval do Austrálie.“
V letech 1960 až 1962 absolvoval Václav Štěpán postgraduální studium estetiky, seznámil se s Pavlem Boškem, Antonínem Moskalykem a Věrou Linhartovou, byl zakládajícím členem Estetické společnosti a vzpomíná, že od Pražského jara si stejně jako ostatní velmi mnoho sliboval. Mladými studenty, kteří vstoupili do KSČ, byl přemlouván, aby se také pokusil změnit stranu zevnitř a obrodit ji, ale nikdy tak neučinil. V roce 1968 ho naléhavě zval spolužák, který se dostal na stáž do Londýna, aby s rodinou přijel a opustil Československo. To už probíhaly změny ve funkcích a pamětník byl zvolen plénem předsedou závodního výboru. „Přesvědčili jsme ředitele ústavu Ladislava Štolla k rezignaci, a proto jsem později také musel odejít, stejně jako jiní, kteří nevstoupili do Institutu československo-sovětského přátelství.“
Příchod sovětských vojsk se ohlásil zvuky letadel přistávajících na ruzyňském letišti. „Odvezl jsem syna k rodičům, kde už byla i dcera, a šel jsem pěšky na Strahov z Libně, tramvaje nejezdily, viděl jsem studenty, jak nesou zkrvavenou vlajku, pak nějakého udatného plukovníka, jak stál s portrétem Dubčeka před ministerstvem vnitra, zažil jsem okamžik, kdy lidé na protest stáli zády k projíždějícím tankům… U obchodního domu Bílá labuť jsem byl s manželkou, když kolem projížděl džíp a začali z něj střílet do budovy nakladatelství Svoboda. My jsme se utekli schovat do prodejny a pak demonstrativně rozstříleli celou fasádu.“
V Ústavu české literatury se začaly projevovat důsledky kapitulace. Václav Štěpán se se svými spolupracovníky snažili udržet původní stav všemi legálními prostředky, psaly se petice, ale normalizační proces nic nezastavilo. S rodinou odjel za přítelem Janem Krejčím do Londýna, kde žili v jednom pokoji v jeho bytě a pamětník se tam pokoušel najít uplatnění na různých univerzitách v oboru slavistiky. Po několika týdnech se však vrátili do Československa. Po výpovědi v Ústavu české literatury v Akademii věd působil v Ústavu scénografie. V roce 1969 vešlo v platnost nařízení, že vědečtí pracovníci mohou být zaměstnáni výhradně na rok nebo na kratší dobu. To umožnilo režimu zbavit se bezdůvodně kohokoliv nežádoucího. Po změně poměrů odešel Václav Štěpán z Ústavu pro českou literaturu (1972) a začal působit ve scénografickém ústavu, kde založil dokumentační oddělení.
StB jako by na něj zapomněla, klid bez jediného kontaktu trval čtrnáct let. Znovu o sobě dala vědět v podobě návštěvy dvou nebo tří mužů přímo na jeho pracovišti. Dotazovali se, zda je jeho švagr, známý disident Rudolf Battěk, ochoten emigrovat. „Byli za mnou pětkrát, byl jsem tehdy ve stavu, že bych skočil z Nuselského mostu, ještě tam nebyly ty zábrany... Tvrdili, že mě mohou zničit...“ V tomto případě však na spolupráci již nepřistoupil.
Z dokumentace uložené v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že Václav Štěpán se během osmdesátých let přesunul z kategorie KTS (kandidát tajné spolupráce) mezi PO (neboli prověřované, v očích estébáků tedy podezřelé osoby). Sledoval aktivity své dcery Báry v řadách recesistické protirežimní Společnosti za veselejší současnost a účast na listopadových událostech, sám byl mluvčím Občanského fóra na půdě Národního muzea v prvních týdnech a byl svědkem toho, jak Vlasta Chramostová uváděla Národní muzeum do nové doby. V roce 1992 vyšly kontroverzní Cibulkovy seznamy. Václav Štěpán zareagoval okamžitým vypovězením celého svého příběhu, rezignací na funkci vedoucího oddělení a všechny další a odešel z místa.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10
Příbeh pamětníka v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10 (Iva Chvojková Růžičková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10 (Iva Chvojková Růžičková)