Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Štěpán (* 1939)

• narozen 28. listopadu 1939

• v letech 1944 až 1945 zažil bombardování v Českých Budějovicích

• byl svědkem příjezdu americké i Rudé armády do Českých Budějovic

• v roce 1948 komunisté vyhodili otce Augustina Štěpána od policie

• po ukončení střední strojírenské školy se hlásil na VTA, kam ho kvůli otci nevzali

• v roce 1965 promoval na Strojní fakultě v Plzni

• v roce 1968 se aktivně účastnil protiokupačních aktivit v Českém Krumlově

• v roce 1969 byl komunisty vyhozen z práce v Papírnách ve Větřní

• aktivně se účastnil sametové revoluce v Českém Krumlově

• kandidoval v prvních svobodných volbách do městského zastupitelstva v Českém Krumlově

• v letech 1990 až 1993 byl místostarostou Českého Krumlova

• byl členem ODA

Bylo to asi 10. května 1945, kdy otec Augustin Štěpán probudil pětiletého Zdeňka Štěpána nezvykle brzo. Do Českých Budějovic právě přijížděla vojska americké armády a on chtěl, aby je šli spolu uvítat. Američané během dne obsadili celou Dlouhou louku. Za dva dny ale museli odjet. Ukázalo se, že České Budějovice byly za demarkační linií. Tři dny nato přijela Rudá armáda s koňmi na žebřiňáku. Vojáci byli ubytováni v kasárnách na Mariánském náměstí. „Důležitý je ten strašný rozdíl, ty čistí Američani, výborně živení. Jejich zásoby, to bylo všechno možný od ovoce přes maso a Rusové byli na tom špatně. Tam jsem si už jako malé dítě uvědomil, že pro jednu stranu má člověk obrovskou cenu a u té druhé půlky člověk není vůbec nic.“ Zdeněk Štěpán si už jako malý chlapec všiml propastného rozdílu mezi vzhledem a chováním sovětských a amerických vojáků. Dodnes se pozastavuje nad tím, jak je možné, že lidé neviděli nebo možná nechtěli vidět to, co jemu bylo jasné již v pěti letech. „A bohužel spousta lidí na to nedala a v tom osmačtyřicátým a ty volby v sedmačtyřicátým vyhráli komunisti. A dopadlo to špatně.“

Vždycky jsem se třásl

Zdeněk Štěpán se narodil 28. listopadu 1939 v Klavíkově ulici v Českých Budějovicích. Otec Augustin Štěpán původem z Vysočiny se s matkou pamětníka Martou Štěpánovou (roz. Češkovou) seznámil v Lišově, kde se vyučil a později i pracoval jako truhlář. V období hospodářské krize, kdy všeobecně ubývalo práce, odešel Augustin Štěpán se ženou do Liberce. Nabírali tam tehdy muže k dopravní policii. V Liberci žili až do září 1938, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a Češi museli z německého Liberce (Reichenberg) odejít. Štěpánovi se vrátili za rodinou do jižních Čech, do Českých Budějovic. Otec zde nastoupil k dopravní policii a matka pracovala na České poště.

Když vypukla válka, nebyl Zdeňku Štěpánovi ještě ani rok a více si vybavuje z vyprávění rodičů než z vlastních vzpomínek. „Rodiče žili ve strachu, ale mně o tom říct nemohli, to by bylo velice nebezpečné, já jsem byl nerozumný dítě.“ Oba rodiče byli vlastenci a demokraté. Zdeněk Štěpán vzpomíná na pozdější vyprávění otce, jak za války doma schovával české knihy, občas i varoval občany, že se k nim chystá gestapo.

Velmi dobře si ale vybavuje, jak se museli skrývat v krytu před nálety na konci války. Zdeněk Štěpán dodnes vzpomíná, jak se bál, jak děsivé to pro tak malé dítě bylo. „Když mě maminka v noci budila, to jsem se vždycky celý třásl. I když jsem si neuvědomoval, o co vlastně jde. Ale houkaly sirény, bylo to takový strašidelný a v noci do toho sklepa, to jsem z toho byl vždycky nešťastnej.“ Během druhé světové války bylo v Českých Budějovicích vyhlášeno celkem 329 leteckých poplachů. Štěpánovi se během náletů skrývali v krytu. „Kryt jsme měli dole ve sklepě, kde mužský z těch nájemníků udělali takovou výztuhu z trámů, no bylo to k smíchu, měli jsme tam lopatu, krumpáč. Kdyby to tam bylo bouchlo, tak jsme se odtamtud nedostali.“

Nálety jsme pozorovali z Dlouhého mostu

V Českých Budějovicích nebyl žádný strategicky důležitý průmysl (např. zbrojní) nebo jiný podnik strategického významu, ale vedly tudy nebo v bezprostřední blízkosti tři strategicky významné železniční tratě; z Českých Budějovic na Plzeň, z Protivína do Zdic a z Písku do Tábora. Železniční tratě a nádraží se tak stávaly cílem náletů spojeneckých sil. K nejtragičtějším a nejničivějším náletům v Českých Budějovicích došlo 23. března a 24. března 1945.

První den provedla spojenecká vojska nálet na českobudějovické nádraží. Den poté, 24.března 1945, došlo k druhému, mnohem ničivějšímu náletu. Hlavním cílem bylo opět českobudějovické seřaďovací nádraží, avšak v důsledku silného bočního větru se shoz pum přenesl mimo hlavní objekt a zasaženy byly různé části města: Koh-i-noor, Měšťanský pivovar, Žižkovy kasárny, Lannova třída, Havlíčkova kolonie a mnohé další. Zdeněk Štěpán s rodiči pozoroval oba nálety od Dlouhého mostu, viděl blížící se letadla a potom i černé sloupy dýmu nad městem. „Když bombardovali výtopny, tak jim to upadlo do Havlíčkovy kolonie. Tam jsme druhý den viděli baráky napůl, tam byly i časovaný bomby. Ty se pak zneškodňovaly druhej den. Tak tam jsem to viděl poprvé, tu hrůzu.“

Američané obsadili celou Dlouho louku

Bylo to asi 10. května 1945, kdy otec Augustin Štěpán přiběhl domů ze služby, probudil syna, vzal ho na ramena a šli se spolu podívat na Husovu třídu, kde už byla dlouhá kolona amerických vozidel. Američtí vojáci během dne zabrali celou Dlouhou louku. Zdeněk Štěpán vzpomíná, že byli slušní, dobře oblečení a volně se pohybovali mezi lidmi. Rozdávali jim čokoládu, konzervy, dětem dávali hračky. Američané za dva dny obdrželi rozkaz a museli České Budějovice opustit, byly už za demarkační linií. Rudá armáda dorazila pár dní nato. „Takže když jsme se pak učili, kdo osvobodil Budějovice, že to byla Rudá armáda, tak jsem věděl, že to není pravda.“

Vojáci Rudé armády se podle pamětníkových vzpomínek nacházeli v podstatně horším stavu než Američané, byli hladoví, špinaví. Velký rozdíl byl i v jejich chování. „Rusové se tady nechovali zrovna dobře. Oni byli málokdy puštění ven z Mariánských kasáren. A když se dostali ven, tak kradli hodinky a kola.“

Otce vyhodili od policie 

Na konci války v roce 1945 hledali v Českém Krumlově nové policisty pro doplnění místního policejního sboru. Otec pamětníka se přihlásil a s celou rodinou opustili České Budějovice. Augustin Štěpán v této době vstoupil do České strany národně socialistické (ČSNS).

Z počátku se vše vyvíjelo dobře, věci se však v průběhu roku 1947 začaly měnit. „Tatínek zjistil, že se u policie objevujou už v sedmačtyřicátým spousty mladejch policistů, kteří mají komunistickou legitimaci, a tak to oznámil poslanci Neumanovi, kterej byl za války jako rukojmí v Terezíně, a my jsme jejich rodinu s maminkou zásobovali moukou, máslem, které jsme získávali ve Čtyrech Dvorech.“ Augustin Štěpán požádal Aloise Neumana (1901-1977),[1] předválečného starostu Českých Budějovic a taktéž člena ČSNS, aby předal zprávu o nově hlásících se policistech s komunistickou knížkou poslankyni Miladě Horákové (ČSNS). Otec pamětníka neměl v této době důvod Aloisi Neumanovi nedůvěřovat. Rodiny si za války pomáhaly, děti se přátelily a oba byli členy stejné politické strany. „Ale pak se ukázalo, že byl Neuman už domluvenej s komunistickou stranou, že bude ministrem, a prostě to zrazoval a tím pádem to na tátu prasklo. A byl po únoru, hned začátkem března, vyhozenej od policie.“ Otec musel nastoupit jako bývalý truhlář do krumlovské rámečkárny, ze které později odešel pracovat do lomu, kde zůstal až do důchodu.

Osud otce měl vliv na celou rodinu. Zdeněk Štěpán nastoupil na základní školu T. G. Masaryka v roce 1945 v Českém Krumlově. Školu měl rád, nikdy neměl žádné problémy, patřil mezi premianty. V roce 1948 se však poměry na škole změnily a třída Zdeňka Štěpána dostala novou učitelku, manželku ředitele a podle pamětníka zarytou komunistku, která si na něho kvůli otci a jeho politickým názorům zasedla. „A já jsem to v té škole odnášel, ona na mě byla doopravdy nespravedlivá.“

Místo na konzervatoř na průmyslovku

Zdeněk Štěpán odmala hrával s otcem na housle. Později se naučil i výborně na trumpetu a hrál v několika kapelách. „A já, ačkoliv lajdák a necvičil jsem, tak mi to docela šlo a táta si myslel, že půjdu na konzervatoř po škole a já jsem se přihlásil do strojní průmyslovky.“ Střední průmyslovou školou strojní prošel bez problémů. Po maturitě v roce 1957 se neúspěšně hlásil na Vojenskou technickou akademii v Brně, kde chtěl studovat letectví. „Já jsem si tenkrát nedovedl spočítat, že z takovýhle rodiny mě nevezmou na tryskový letadla.“

Po maturitě začal Zdeněk Štěpán pracovat v Papírnách ve Větřní jako projektant. Nedlouho poté musel nastoupit na základní vojenský výcvik. První rok strávil ve Frenštátě pod Radhoštěm, později se dostal do poddůstojnické školy v Olomouci. Pamětník vzpomíná, jak ho tehdy mrzelo, že se nedostal na vysokou školu, jak se v průběhu vojny po nocích začal pomalu učit. „Ale nevěděl jsem vlastně proč.“ Po vojně se vrátil do práce ve Větřní. Šéf konstrukce hledal dva zájemce o studium na vysoké škole v Plzni. Zdeněk Štěpán se na strojní fakultu v roce 1960 dostal a studoval tzv. speciální kombinované studium. Dva a půl roku strávil v Plzni a dva a půl roku studoval dálkově při práci. V roce 1965 se stal strojním inženýrem.

Vypadali jako po válce v Budějovicích

21. srpen 1968 si Zdeněk Štěpán dodnes přesně pamatuje. Zpočátku nemohl uvěřit tomu, že do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Ráno jsem si pustil rádio a tam jsem slyšel Diensbiera, kterej byl v té době šéfem svazu mládeže nejvyšším.[2] To jeho ráčkování. A že jsou tady tanky a já jsem si myslel, že je to nějaká rozhlasová hra.“ Když se dostal do práce ve Větřní, bylo mu jasné, že o rozhlasovou hru nejde a že jsou v zemi skutečně vojska Varšavské smlouvy. V Papírnách ve Větřní vládla panika, lidé se báli.

Zdeněk Štěpán vzpomíná, jak vojáci Varšavské smlouvy ve městě provokovali, rozjížděli tanky chodníky, najížděli na auta. Připomnělo mu to příjezd vojáků Rudé armády do Českých Budějovic v květnu 1945. 

Měl jsem strach, co se stane

Zdeněk Štěpán před srpnem 1968 zakládal v Papírnách ve Větřní Radu pracujících. Rady pracujících vznikaly v Československu od jara 1968 a snažily se propojit koncepci socialistického vlastnictví výrobních prostředků s myšlenkou podílu na řízení a správě těchto výrobních podílů. Socialistické hospodářství bylo až do pokusu o reformu v 60. letech řízeno centralisticky shora. Pracující, ani vztah nabídky a poptávky v něm nerozhodovaly. [3] „Bohužel nedošlo k tomu uskutečnění, protože přijely tanky, takže se to vůbec nedotáhlo do konce, a naopak to sloužilo potom partajníkům. Měli vlastně seznam lidí a obvinili nás, že jsme zničili odbory a že jsme chtěli uchvátit vedení.“

Zdeněk Štěpán se účastnil protiokupačních aktivit. Během srpnových dnů spolu s policisty otáčeli směrovky na ulicích. Byl známý a o jeho protiokupačním postoji se veřejně vědělo. Už během srpnové okupace tušil, že pokud se k moci vrátí původní komunistická garnitura, nemusel by dopadnout dobře. „Bál jsem se, že se budou chovat jako po válce a budou zatýkat lidi, kteří by je mohli ohrožovat. Tak toho jsem se tak 14 dní bál. Ani jsem nechodil spát, seděl jsem u okna, měl jsem sbalené věci na motorce na nosiči, ale nevím proč. Protože kam bych byl asi tak jel?“

V roce 1969 byl Zdeněk Štěpán skutečně z práce v Papírnách ve Větřní vyhozen. Díky své odbornosti a zkušenostem však poměrně rychle našel práci v Českých Budějovicích, kde pracoval v různých podnicích jako projektant a vedoucí projekce až do důchodu. V sedmdesátých letech se jako vedoucí projekce velkou měrou podílel na výstavbě Polikliniky Jih, tehdy největší stavby Českých Budějovic. 

Kdyby nás tam alespoň jednou za rok pustili

Těsně po událostech srpna 1968 Zdeněk Štěpán s manželkou Evou Štěpánovou (roz. Soukupovou) chvíli zvažovali odchod z Československa. Rozhodli ale se zůstat. „Myslím, že jsme udělali dobře, že ten domov je jenom jeden.“ Jednoduše si neuměli představit, že by zbytek života strávili mimo zemi, kde se narodili.

Po roce 1968 se Zdeněk Štěpán dostal na západ jen dvakrát. Dodnes vzpomíná, jak na zpáteční pracovní cestě poprvé viděl rakouské Alpy a jak si roky na to přál zase do Rakouska vycestovat. „Pak byly léta, kdy jsme stáli na rozhledně na Kleti a koukali závistivě do Alp a já jsem si říkal, kdyby nás tam alespoň jednou do roka na neděli pustili, stejně bysme se vrátili.“ Svobodně vycestovat mohli Štěpánovi až po roce 1989.

První veřejný výstup po letech

O událostech listopadu 1989 se Zdeněk Štěpán dozvěděl z televize, pracoval tehdy jako projektant v podniku Státní statky. Asi 19. listopadu 1989 vzniklo ve Větřní Občanské fórum (OF). Zdeněk Štěpán s ostatními členy OF organizoval manifestaci před hlavní budovou podniku. Shromáždění se zúčastnily herečky Věra Papírková z Jihočeského divadla a Bibiana Šimonová. Zdeněk Štěpán tam po dlouhé době veřejně vystoupil s projevem, který sklidil velký úspěch. V dalších dnech byl odvolán ředitel Státních statků a lidé si zvolili nového.

Po roce 1989 Zdeněk Štěpán kandidoval v prvních svobodných volbách do městského zastupitelstva, kam se také dostal, a v letech 1990 až 1993 působil jako místostarosta Českého Krumlova a podílel se na porevoluční transformaci města. „Jsem na ten Krumlov pyšnej, protože je věčně v televizi, tak si myslím, že se nám podařilo nastartovat něco, o čem se nám nikdy nesnilo.“

Politika mě bavila

V roce 1990 se pamětník rozhodl vstoupit do Občanské demokratické aliance (ODA). „To už jsem byl na radnici a tam mělo ODA přes starostu už spoustu kontaktů na Dlouhýho, na Kroupu a takže mi to bylo blízký.“ Politika ho provázela celý život a vstup do politické strany byl dalším přirozeným krokem. Pamětník zároveň dodává, že v ní viděl i možnost budoucí kariéry. Zprvu ho zajímala více velká, parlamentní politika. V roce 1992 kandidoval po boku Vlasty Parkanové nebo Jana Kalvody do České národní rady za ODA, kam se ale nedostal. Po neúspěšné kandidatuře se věnoval pouze komunální politice. Členem ODA byl až do jejího rozpadu v roce 2007. Dodnes věří, že budoucnost pravicových demokratických politických stran spočívá v jejich vzájemné spolupráci a sjednocení.

Změnu režimu v roce 1989 hodnotí velmi kladně. „Dočkal jsem se něčeho, v co jsem nikdy nedoufal. A jsem za to hrozně vděčný. Takhle můžu promluvit kdekoliv, nic mi nehrozí.“

 

 

 

[1] Pamětník uvádí, že byl Alois Neuman vězněn v Terezíně. Podle dostupných informací byl Alois Neuman 1. září 1939 zatčen a poté uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald, kde byl vězněn až do 12. května 1945. Srv. Kovář, Daniel. Muži v čele budějovické radnice. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích, 2008, s. 67. ISBN 978-80-254-6999-6.

[2] Pamětník uvádí, že Jiří Dienstbier byl ve vedení svazu mládeže. Jiří Dienstbier v letech 1958-1969 pracoval jako rozhlasový zpravodaj pro Československý rozhlas a aktivně se podílel na vysílání Československého rozhlasu v srpnu 1968. Dle dostupných informací ale nebyl ve vedení svazu mládeže. Srv. Dienstbierová, Jiřina (ed.). Jiří Dienstbier rozhlasový zpravodaj. Praha: Radioservis, 2013. ISBN 978-80-87530-25-2.

[3] Kovanda, Karel. Zápas o podnikové rady pracujících 1968-1969. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2014, s. 85-109. SBN 978-80-7285-177-5.