Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Václav Štěpánek Ph.D. (* 1959)

• narodil se 31. července 1959 v Dačicích

• rodiče Ludmila a Vratislav Štěpánkovi působili jako duchovní v Československé církvi husitské

• studoval ruštinu a bulharštinu na Filozofické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• během studií se stýkal s brněnskými intelektuály a chartisty

• v roce 1982 odjel na studijní pobyt do Jugoslávie

• v roce 1983 vysokou školu úspěšně ukončil

• ve stejném roce nastoupil na základní vojenskou službu v Lešanech ve Středočeském kraji

• na vojně založil armádní folklorní soubor Radost

• od roku 1986 působil jako redaktor v časopise Věda a život

• o rok později začal redigovat i ekologický časopis Veronica

• v roce 1989 podepsal Několik vět

• aktivně se zapojil do sametové revoluce v Brně

• na počátku 90. let působil na Balkáně jako válečný zpravodaj pro deník Lidová demokracie

Oba rodiče působili jako duchovní v Církvi československé husitské, což do značné míry předznamenalo jeho život. Víra mu dodávala odvahu: na vysoké škole se přátelil s lidmi, z nichž mnozí podepsali Chartu 77. Aktivně se zapojil do sametové revoluce v Brně. Na počátku 90. let působil jako válečný zpravodaj na Balkáně.

 

Srpnovou invazi sledoval z okna bytu

Václav Štěpánek se narodil do silně věřící rodiny 31. července 1959 v Dačicích. Otec Vratislav začal v roce 1949 studovat na pražské Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. Studium úspěšně absolvoval v roce 1953, kdy byl vysvěcen na kněze. Po vojně působil jako kněz v Náměšti nad Oslavou a v náboženské obci Brno – Botanická. „V občanské výchově na základní škole jsme měli říct, jaké povolání dělají naši rodiče. Když jsem to řekl, sklidil jsem posměch od některých spolužáků i učitelky. Ta tenkrát říkala, ať si z naší rodiny nikdo příklad nebere,“ dodává pamětník.

Své dětství prožil Václav Štěpánek v domě na rohu České a Joštovy ulice v Brně. Díky výhledu z okna měl mnohé důležité okamžiky dějin města jako na dlani. Když mu bylo devět let, sledoval odsud i přijíždějící tanky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

„Ráno jsme vstali a slyšeli hlášení z rozhlasu. Rodiče plakali a říkali, že je všechno v háji. Na mě to působilo velmi depresivně, přestože jsem nechápal, co přesně se stalo,“ vzpomíná pamětník a dodává, že jeho rodiče během invaze roznášeli letáky, mimo jiné s hesly Za Dubčeka a Za Svobodu.

Invaze v srpnu 1968 násilně přerušila období pražského jara, během kterého mše svaté navštěvovalo o poznání více lidí. S nástupem normalizace se to však změnilo a církve se dostávaly pod neustálý tlak. „Československá církev husitská však naštěstí nebyla pod tak silnou kontrolou jako církev římskokatolická,“ srovnává pamětník.

 

O Chartě 77 se dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy

V roce 1974 se Václav Štěpánek dostal na gymnázium se zaměřením na matematiku a fyziku. „Jeden tamní profesor tehdy říkal otci, že mě vzali, aby se neřeklo, že diskriminují lidi se špatným způsobem,“ dodává.

Se spolužáky poměrně běžně poslouchali vysílání Svobodné Evropy, kde se poprvé dozvěděli o Chartě 77. O tomto prohlášení se záhy dozvědělo i vedení gymnázia, které jej ústy tehdejšího ředitele ideologicky odsoudilo. „V souvislosti s tím k nám musela o Chartě promluvit i naše třídní profesorka. Bylo na ní vidět, jak je jí to trapné. Nakonec se do toho zamotala tak, že její řeč nám byla vlastně sympatická a dodnes ji považujeme za velmi odvážnou.“

 

Na vysoké se přátelil s brněnskými intelektuály, měl přístup k samizdatům

Po ukončení gymnázia se Václav Štěpánek dostal na Filozofickou fakultu Jana Evangelisty Purkyně v Brně na obor slavistika, kde se specializoval na ruštinu a bulharštinu. „Nebyl to můj vysněný obor, ale přivedl mě k mému budoucímu zájmu o Balkán,“ doplňuje.

Samotné studium Václava Štěpánka příliš nebavilo. Mnohem raději se věnoval studentskému životu. S přáteli se scházel v brněnské restauraci U Čápa, kde se tvořila komunita tzv. Čápovců, tedy lidí, kteří studovali kolem roku 1968. „Mnozí z nich podepsali Chartu 77, pronásledovala je Státní bezpečnost a k Čápovi denně chodila šťára,“ dodává pamětník. K Čápovi chodil Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Jan Steklík, Ivo Karbulák, Oleg Sus další.

Vedly se tam debaty o politice, které podle pamětníka někdo odposlouchával. „Jednou mě na chodbě zastavil profesor Kolejka a ptal se mě: ‚Co vy jste u toho Čápa zase dělali? Vy jste pomlouvali všechny státníky. Víš, co nám dalo úsilí vás z toho vysekat?,‘“ popisuje pamětník benevolentní přístup některých vyučujících. Z nich rád vzpomíná na profesora Zdeňka Smejkala, který na filozofické fakultě vedl filmový klub. „Běžně nám promítal naše i sovětské trezorové filmy a sál byl vždy plný.“

Kromě toho bylo během studií poměrně snadné dostat se k samizdatové literatuře, např. od Ludvíka Vaculíka nebo Josefa Škvoreckého. „Dostávali se k nám především od přátel z lékařské fakulty, kde nebyl tak silný ideologický dozor jako u nás. Sami jsme ale nic z toho nepřepisovali.“

Díky přátelům, kteří žili v Polsku, získal Václav Štěpánek přístup k materiálům společenského hnutí Solidarita, které od roku 1980 usilovalo mimo jiné o omezení cenzury, propuštění politických vězňů, přístup k informacím či právo na stávku v Polsku. „Všechny tyto materiály včetně odznáčků Solidarity jsme měli u sebe během jednoho setkání se spolužáky v Tyršově parku, kde jsme zpívali i písničky od Karla Kryla. Přišli si tam pro nás příslušníci a chtěli nás vzít na stanici. Před budovou si to ale rozmysleli a řekli nám, ať jdeme domů. Tenkrát nám spadl kámen ze srdce,“ popisuje pamětník, který do polského hnutí vkládal velké naděje. Vojenský puč, ke kterému v zemi došlo v roce 1981, proto vnímal s velkým zklamáním.

Na sklonku studia v roce 1982 se Václavu Štěpánkovi splnil sen a na čtvrtý pokus získal devizový příslib, díky kterému mohl vycestovat do Jugoslávie. „Ten stát mně učaroval. Tehdy jsem uvažoval o tom, že bych tam emigroval. Ale strach mi to nedovolil.“

 

Na vojně spoluzaložil armádní folklorní soubor

Po absolvování vysoké školy v roce 1983 nastoupil Václav Štěpánek na základní vojenskou službu ve vojenském cvičišti v Lešanech ve Středočeském kraji, které během druhé světové války sloužilo vojákům SS. „Náš útvar působil jako taková rakousko-uherská armáda v malém. Byli v ní Maďaři, Romové, Východňáři, Poláci i několik neodsunutých Němců.“

Již před vojnou se Václav Štěpánek zapojil do brněnského Slováckého krúžku, kde hrával na housle. Proto se během vojenské služby rozhodl spoluzaložit vojenský folklorní soubor Radost, kde působil jako primáš. „Ten název jsme si pochopitelně sami nevybrali,“ dodává.

Soubor tvořilo pět muzikantů a deset tanečníků. Jelikož se jednalo o čistě mužský sbor, předváděl mužské tance: verbuňk, odzemek a další. „Kroje na vystoupení jsme si obstarávali tak, že si kolega vzal opušťák, jel domů na Slovensko a tam kroje zapůjčil,“ popisuje pamětník. Skupina se účastnila armádních soutěží a dostávala se na celostátní úroveň.

 

Po vojně neměl práci, hrozilo mu zatčení za příživnictví

Po vojně v roce 1986 zůstal Václav Štěpánek rok bez práce. „Během jedné z hospodských policejních kontrol jsem se musel schovat, aby mě nezatkli za příživnictví,“ vzpomíná. Tenkrát jej oslovil Jan Steklík, který pracoval v časopise Věda a život s tím, že do redakce hledají někoho na záskok. „Mělo se jednat o pozici na tři měsíce, nakonec jsem tam zůstal tři roky.“

Vedení redakce bylo vůči režimu poměrně benevolentní. „Existovala zde oficiální redakční rada a pak ta neoficiální, kterou tvořila řada vyhozených akademiků. Psali do časopisu pod různými zkratkami,“ popisuje pamětník.

Když na jaře 1989 Václav Štěpánek díky kontaktům s přáteli Čápovci podepsal Několik vět, povolal si jej tehdejší šéfredaktor časopisu na kobereček. „Ptal se mě, co to má znamenat. Na to jsem mu odpověděl otázkou, jestli vůbec ví, o čem se v tom dokumentu píše. Odpověděl, že neví,“ popisuje pamětník poměrně svobodnou diskuzi se svým tehdejším šéfem.

 

Zapojil se do sametové revoluce v Brně, prožíval ji jako v polosnu

Sametovou revoluci považuje Václav Štěpánek za jedno z nejhektičtějších období svého života. „Uléhal jsem s velkou nervozitou a nadšením, a tak jsem vše prožíval jakoby v polosnu.“ O událostech v Praze 17. listopadu 1989 se dozvěděl prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Od pondělí se v Brně pořádaly demonstrace, kterých se účastnil. „Vzpomínám si na projev Radomíra Malého, ve kterém řekl, že Gottwald byl masový vrah.“

Během listopadových dnů rozvážel letáky a informoval lidi o revolučních událostech na Vysočině.

V prosinci 1989 se Václav Štěpánek účastnil cyklu besed v Divadle bratří Mrštíků, kde hovořil o ekologii. Toto téma bylo v 80. letech jednou ze součástí protirežimního hnutí. Ekologii se sám věnoval nejméně od roku 1987, kdy vedle Vědy a života redigoval i ekologický časopis Veronica. „Na besedách jsem hovořil o nutnosti obnovit soukromé zemědělství a o dopadech industrializace zemědělství,“ vzpomíná.

Jako novinář byl pamětník přítomen u celé řady jednání Občanského fóra, které vedl mimo jiné Jaroslav Šabata. „Byl to člověk s velkým přehledem, a zároveň do roku 1969 komunistický funkcionář.“

 

V 90. letech působil na Balkáně jako válečný zpravodaj

Jelikož časopis Věda a život v roce 1991 zanikl, přestoupil Václav Štěpánek do deníku Lidové demokracie, který vydávala Československá strana lidová. „Když jsem se dozvěděl o rozpadu Jugoslávie a válečných konfliktech, požádal jsem tehdejšího brněnského šéfredaktora Antonína Drobného, zda bych mohl na Balkán odjet jakožto válečný zpravodaj. Vedení mi to nakonec povolilo,“ vypráví pamětník o okolnostech svých cest.

Jako válečný zpravodaj se pohyboval na bývalé rakousko-uherské vojenské hranici, zejména v regionu Kordun v severní části Chorvatska a v regionu Lika, které hraničí s Bosnou a Herzegovinou.

Dvakrát se dostal do ohrožení života, když mu nad hlavou létaly kulky. „Daleko horší pro mě ale byly rozhovory s uprchlíky, kteří přišli úplně o všechno. Jejich život se jim sesypal jako domeček z karet a museli přebývat v naprosto improvizovaných podmínkách.“

Kromě pohybu ve válečných zónách byla pro Štěpánka obtížná i samotná novinářská práce. „Často bylo složitější reportáž odeslat než napsat. Museli jsme vždy vyhledat někoho, kdo má počítač a mailovou adresu. Ale všechny strany konfliktu se nám snažily vyjít vstříc, protože měly pocit, že budeme prezentovat tu jejich pravdu,“ vysvětluje.

Jako novinář se v 90. letech cítil poměrně svobodně a nikdo jej v jeho práci neomezoval. „Dnešní novinařina je svázaná, dnes bych se jako novinář živit nechtěl,“ hodnotí. Za konec svobodného světa v nejmladších dějinách považuje události 11. září 2001. „Nastala doba, která se mi příliš nelíbí. Společnost se začala rozdělovat na nesmiřitelné tábory, které si navzájem nechtějí a neumějí porozumět.“

Z toho důvodu nabádá Václav Štěpánek ke kritickému myšlení a ověřování informací z několika hodnověrných zdrojů. „Nepodléhat jednoduchým pravdám. A nebýt apriori nepřítelem toho, kdo má jiný názor. Jedině tak si může člověk udržet zdravý rozum,“ doplňuje.