Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Alena Štěpánková Veselá (* 1923)

• narozena 7. července 1923 v Brně

• ve válečných dobách studovala hru na varhany na brněnské konzervatoři

• oba rodiče v roce 1944 deportováni do koncentračních táborů, matka Helena vězněna v Ravensbrücku, otec Vítězslav v Buchenwaldu

• absolventka brněnské JAMU, na které od 50. let působila jako pedagožka

• coby varhanice od 50. let pravidelně koncertovala po celé Evropě i mimo ni

• v letech 1990 až 1997 první porevoluční rektorkou JAMU

• autorka autobiografické knihy Z rejstříků paměti (2013)

• laureátka medaile Za zásluhy I. stupně (2020)

Coby respektovaná varhanice procestovala svět. Na Západ – byť mnohdy s obtížemi – mohla jezdívat i v éře stalinismu nebo dobách tuhé normalizace, uznání získala doma i venku. Zatímco komunistická totalita ji nechávala víceméně na pokoji, během té nacistické měla – jak samá říká – dost tvrdej život. „Před našim domem jsem viděla nějaké velké auto. Hned mi došlo, že to jsou gestapáci, ale vůbec mě nenapadlo, že bych tam neměla chodit. Klidně jsem tam vlezla a oni: ,A, to je dcera.‘ No, odvezli rodiče, vykradli, co mohli a mě tam nechali. Samotnou,“ vzpomíná Alena Štěpánková Veselá.

Jako malá holka jsem měla klidný život. Jenomže potom přišli Němci

Alena Štěpánková Veselá se narodila 7. července 1923 v Brně. Rok po svém narození se s rodiči Helenou a Vítězslavem a starším bratrem Karlem přestěhovali z Falkensteinerové ulice do Krondlovy do domu, ve kterém Alena žije dodnes (2023), a to již stým rokem. Otec prof. Vítězslav Veselý byl uznávaným chemikem. Před první světovou válkou pracovně pobýval dva roky v Číně a o tuto zkušenost se pak podělil v publikaci O mé cestě do Číny. Vítězslav Veselý se přátelil s pozdějším nositelem Nobelovy ceny za chemii (1959) Jaroslavem Heyrovským. Oba muže krom přátelství spojoval vzájemný respekt, o čemž svědčí jejich dochovaná korespondence: „Slovutný pane profesore, s překvapením se dovídám[,] že Vaše oslava se týká šedesátin a s úžasem pročítám přehled Vaší tak obdivuhodně všestranné a pronikavé vědecké činnosti. Dovoluji si Vám tlumočiti své uctivé blahopřání a ujistiti Vás svým oddaným obdivem, J. Heyrovský,“ stojí například v dopise z 29. prosince 1937, tedy ze dne otcových šedesátých narozenin.[1]

Otec ovládal mnoho řečí, domluvil se německy, anglicky, francouzsky, italsky, rusky, španělsky[2] a během svého dvouletého pracovního pobytu dokázal pochytit i základy čínštiny – Alena má doma dodnes schovanou jeho čínskou čítanku, kterou si tehdy přivezl domů. Ke studiu jazyků odmalička vedl i svou dceru. Tu už od útlého věku učila rodinná přítelkyně Fräulein Lotte německy. Později – na osmiletém gymnáziu – přibyla znalost francouzštiny, latiny a angličtiny. Své schopnosti o mnoho let později několikrát zúročila, když jako úspěšná varhanice procestovala svět: „Kdybych nemluvila několika řečmi, tak jsem vůbec nikdy nic nedokázala,“ ohlíží se zpětně za svým prvorepublikovým dětstvím a dospíváním, na které ráda vzpomíná, a o poznání smutněji dodává: „Když jsem byla malá holka, měla jsem celkem klidný život. Jenomže potom přišli Němci.“

Jestli chcete, já bych vás zastřelil

Ve válečných dobách Alena studovala hru na varhany na brněnské konzervatoři. Dodnes si vybavuje proměnu atmosféry po atentátu na Heydricha v květnu 1942: „V tu dobu to bylo tvrdé. Vím, že jsme se všichni třásli, to bylo špatné. Každej měl strach, že ho zavřou,“ vzpomíná tehdy osmnáctiletá Alena. Zdaleka nejtěžší období však nastalo o necelé dva roky později. Počátkem roku 1944 si pro rodiče domů přijeli Hitlerovi muži: „Před našim domem jsem viděla nějaké velké auto. Hned mi došlo, že to jsou gestapáci, ale vůbec mě nenapadlo, že bych tam neměla chodit. Klidně jsem tam vlezla a oni: ,A, to je dcera.‘ No, odvezli rodiče, vykradli, co mohli a mě tam nechali, samotnou.“ Starší bratr Karel – mimochodem, stejně jako otec, také uznávaný chemik – žil tou dobou v Praze a dvacetiletá studentka konzervatoře tak zůstala odkázána jen sama na sebe: „Já vůbec nevím, z čeho jsem žila. To mě asi někdo podporoval, už si to nepamatuju. Faktem je, že všechno bylo improvizované. Ale nakonec jsem obstála,“ říká. „No ale měla jsem dost tvrdej život v tu dobu. To nebyla legrace,“ shrnuje.

Otce nacisté věznili v Terezíně a poté v Buchenwaldu, matku v Ravensbrücku. Alena Štěpánková Veselá vzpomíná na vyprávění svých rodičů přeživších holokaust: „V Buchenwaldu to bylo trošičku snesitelnější, relativně, než v tom Ravensbrücku. Měli tam dokonce vězeňské kvarteto, protože otec velice rád pěstoval komorní hudbu. Já jsem jim tam dokonce posílala noty, aby si tam mohli zahrát. Ale ten ženskej tábor byl mnohem horší, […] byl zázrak, že se oba vrátili. Za války to nebylo dobrý, vůbec.“ O této temné kapitole rodiče ani s odstupem času nechtěli mluvit, v paměti tak zůstává jen několik málo střípků: „Vím, že matka říkala, že jednou potkala nějakého vojáka, který je tam hlídal. A on jí nabídl, v dobrém: ,Jestli chcete, já bych vás zastřelil.‘ Jakože by jí udělal službu. Aby se tam už nemusela trápit. To jsou neskutečné situace.“

Člověk už byl Němců plnej

Proč oba rodiče skončili v koncentračních táborech? „Kvůli“ Harrymu Freundovi. Harry Freund (1908–1944) byl zapáleným trockistou, kritikem stalinských ideálů, zastáncem takzvané Levé opozice v SSSR, zakladatelem hnutí Leninská opozice, protinacistickým odbojářem. …a bratrancem Aleny Veselé Štěpánkové. V lednu 1944 Harryho Freunda nacisté zastřelili při přestřelce během zatýkání. Následovaly deportace příbuzných.[3] „Jeho žena a děti zmizeli někde v koncentráku. Mě kupodivu neodvezli, odvezli akorát rodiče a ti tam byli až do konce války,“ vypráví Alena Štěpánková Veselá. Po osvobození se domů vrátil nejprve otec Vítězslav, přibližně měsíc po něm naštěstí i matka Helena. „Byla chudák zbědovaná. Tam to bylo zlý,“ dodává její dcera.

Druhá polovina roku 1945 se nesla ve znamení úlevy a radosti. A taky kolektivní nenávisti, etnického a národnostního napětí i násilí na území Československa. Tehdy jednadvacetiletá Alena Štěpánková Veselá s obdivuhodnou upřímností vzpomíná na poválečné odsuny německých obyvatel, na kterých se podepsala tehdejší nálada ve společnosti: „Němce jsme rádi neměli, to je jistý. Takže mně to osobně nevadilo. Fakt je, že to nebylo ke všem spravedlivé, to je jisté, ale tehdy mně to nevadilo. Člověk už byl tak plnej těch Němců, že bych je nějak litovala, to se přiznám, moc ne.“

Jak jim to tam za Západě vysvětlím?

V poválečném období Alena dokončila konzervatoř a nastoupila na nově vzniklou brněnskou JAMU (založena roku 1947), kde studovala další 4 roky. Po jejím úspěšném absolutoriu – v první polovině 50. let – chvíli vyučovala na umělecké škole v Ivančicích a na Kvapilově umělecké škole v Brně. Nedlouho poté našla pedagogické uplatnění na své alma mater a s JAMU spolupracuje dodnes (2023). Coby vystudovaná varhanice už od padesátých let jezdila koncertovat do zahraničích zemí, včetně těch Západních. Co to v éře Československého stalinismu obnášelo? „Byl to velice tvrdý boj, abych vůbec vyjela. Ale byla jsem v tom celkem důsledná, nedala jsem pokoj, dokud mě nepustili,“ popisuje se smíchem. Důslednost spočívala především ve vyčerpávajícím přesvědčování soudruhů. Říkala jim: „Že je to ostuda! Jak jim to tam [na Západě] vysvětlím, že mě nechtějí pustit? Tak asi takhle.“

Během své profesní dráhy varhanice Alena Štěpánová Veselá procestovala svět. „Hrála jsem například na třech místech nad polárním kruhem a zážitky mám ohromný! Taky v Americe a v Kanadě jsem hrála. A všude jsem se hodně snažila propagovat českou hudbu,“ zmiňuje s odkazem na svého přítele Petra Ebena, jehož varhanní skladby v zahraničí ráda hrávala společně s dílem Johanna Sebastiana Bacha. „A tím, že to jsou varhany a nemáte nikoho k sobě na doprovod, tak musíte jezdit sám. Nesmíte se bát sednout si třeba do letadla nebo do vlaku sám. Ale všechno se to naštěstí zvládlo,“ dodává ke svým cestám. Tehdy naplno uplatnila své jazykové dovednosti, ke kterým ji odmalička vedl otec. Dodejme, že navzdory znalostem cizích řečí a mnoha příležitostem nikdy reálně neuvažovala, že by se ze Západu nevrátila: „Absolutně nikdy, co bych tam dělala?“ uzavírá.

Když se toho nahromadilo tolik, tak jsem řekla, že to asi nemůžu odmítnout

„Když jste někde zaujal, tak už o vás věděli a začali vás zvát. Nebo se to dělalo recipročně – já jedu někam a oni zase pošlou někoho k nám. Ale měla jsem hracích možností hodně, musím říct. A dost náročných,“ popisuje Alena Štěpánková Veselá, která v zahraničí prorazila jen díky svým schopnostem, bez jakýchkoliv konexí, a dokonce i bez členství v komunistické straně. „Naznačovali, to jo. Ale já jsem tam nevlezla. A nikdo mě nemohl donutit. […] Já ze sebe nechci dělat nějakého svatouška, prostě jsem měla svou hlavu [smích],“ vypráví pobaveně a dodává: „Ale fakt je, že já jsem byla výjimka, která nevstoupila do komunistické strany na JAMU.“

Tato neposkvrněnost komunistickou minulostí sehrávala důležitou roli v dění na JAMU během sametové revoluce. Bezprostředně po pádu režimu vznikla řada iniciativ na podporu Aleny Štěpánkové Veselé do čela akademie. „Nastal převrat a oni za mnou chodili a přemlouvali mně, abych dělala rektorku. A protože jsem do té partaje nevstoupila, tak mě chtěli zvolit. Chodili za mnou a dělali nějaké podpisové akce, abych do toho šla. A když se toho nahromadilo tolik, od těch studentů, tak jsem řekla, že to asi nemůžu odmítnout,“ vzpomíná.

Funkci rektorky JAMU zastávala v letech 1990 až 1997 a ze své pozice se jí podařilo dosáhnout řady úspěchů. „Zdědila jsem jedinou budovu, a to v dosti dezolátním stavu na Janáčkově náměstí. A když jsem končila, tak jsem měla čtyři budovy zrekonstruované, získala jsem pro školu mnohem větší prostory. Bylo to dosti náročné, ale škole se tím dost pomohlo, že získala ty výukové prostory – nemohli jsme zůstat tolik za Prahou, tak moc vzadu. Na to jsem docela hrdá, že se tohle podařilo,“ zhodnocuje závěrem své působení na akademické půdě Alena Štěpánková Veselá, která se v době vyprávění pro Paměť národa (2023) těšila úctyhodného věku sta let.

 

 

 

[1] Sken dopisu dostupný v dodatečných materiálech.

[2] Zdroj: Internetová encyklopedie dějin Brna. K 19. 6. 2023 dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2249

[3] Případu Harryho Freunda se podrobně věnuje historik Jan Dvořák (ÚSTR) v publikaci Historie jedné hereze. K 19. 6. 2023 dostupné z: https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2021/01/04.pdf