Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbora Štěpánová (* 1959)

• narodila se 18. prosince 1959 v Praze

• už jako dítě v roce 1975 působila v divadle Semafor

• v roce 1982 maturovala na státní konzervatoři

• poté odešla do činohry Divadla JKT v Plzni

• v roce 1986 podepsala Chartu 77

• v letech 1986 až 1991 působila v divadle Františka Ringo Čecha v Praze

• v roce 1988 spoluzakládala recesistickou Společnost za veselejší současnost

• mezi roky 1990 a 1992 pracovala jako osobní sekretářka prezidenta Václava Havla

• v roce 2017 žije v Zákolanech u Prahy

Pokud něco charakterizuje osobnost herečky Báry Štěpánové, pak je to umění překvapit. „Narodila jsem se v druhé polovině 20. století,“ říká na úvod svého vyprávění. Má k tomu své důvody, které se dozvíme až na samém závěru jejího příběhu. Sebevědomá, usměvavá dáma, která v době před rokem 1989 projevila své nekompromisní postoje vůči tehdejšímu režimu, což u ní vyústilo v podpis Charty 77. Toto prohlášení z doby komunistické nesvobody podepsaly necelé dva tisíce odvážných. Z patnáctimilionového národa pouhých 2 000 podpisů! Kapka v moři, řeklo by se. Přesto měl tento dokument velký psychologický dopad na naši společnost, na myšlení lidí a tehdejší představitele moci velice podráždil a znepokojil. Bára Štěpánová patří k těm odvážným, kteří bez ohledu na následky svůj podpis pod tento dokument připojili.

Vzpomínky na dětská léta

Dětství prožila v rodině, která byla přes maminku spřízněna s rodem sociálního demokrata Rudolfa Batěka. Největší vliv na ni měl otec. „Je to výsostný intelektuál, introvert, vystudoval historii na filozofické fakultě,“ říká o něm. „Maminka ještě než promluví, tak poznáte, že je učitelka, s obrovským smyslem pro humor. Život jí ale asi nevyšel podle jejích představ. Pokud ale mám něco po mamince, tak je to právě tento smysl pro humor,“ říká. Bára vyrůstala v činžovním domě v pražské Libni ve skromných poměrech. Byt byl vybaven v socialistickém stylu, byla obklopena válendami a peřiňáky. Dominovala zde otcova knihovna, ze které si půjčovala velké množství knih nejen pro sebe, ale i pro své kamarády. Vždy měla co vysvětlovat, když knihy nevracela. Některé z nich otec již nikdy neviděl.

Nebyla jsem krásná holčička

V kolektivu školních dětí si připadala zvláštně. „Chodila jsem divně oblékaná, protože na mne šila prababička a já jsem nosila blůzičky a bolerka,“ vzpomíná. Vždy jí vyhovovalo být poněkud stranou a nepodléhat stádovitosti. „Byla jsem ošklivá, nebyla jsem krásná holčička, pihatá, zrzavá s křivými zuby. Viděla jsem, že musím svět dobýt něčím jiným než svou krásou.“ Nikdy neoplývala sportovním duchem, a pokud vzpomíná na nepříjemné zážitky ze školních let, jsou to vždy hodiny tělocviku. Běhat, chytat míč či skákat přes bednu, to pro ni nikdy nebylo. Od dětství ji však provázelo umění. Hrála na klavír, zpívala v Kühnově dětském sboru, v Národním divadle a díky divadelním zájezdům s představením Lišky Bystroušky se mohla podívat, jak vypadá život na Západě, v Německu a Itálii. Rodiče nikdy nebyli členy komunistické strany. „Byla jsem na ně pyšná a byla jsem ráda, že takoví jsou.“

Seznámení s Klimentovými

Klíčové pro její budoucí nasměrování bylo účinkování v divadle Semafor. Chodila ještě na základní školu, když si ji Jiří Suchý vybral do svého souboru. Účinkovala ve hře Sladký život blázna Vincka. „Byla to tehdy pro mne obrovská radost a nádherná zkušenost,“ říká. V té době se také seznámila se svojí první velkou láskou, Lukášem Klimentem, synem spisovatele Alexandra Klimenta. Dostala se tak velice blízko k autorům prohlášení Charty 77, jakými byli například Pavel Kohout, Václav Havel, Ludvík Vaculík či Milan Klíma. „O Chartě jsem věděla ještě dříve, než oficiálně vyšla. Později jsem se ptala mých rodičů, proč Chartu nepodepsali. Strašně moc jsem si přála, aby ji podepsali, a měla jsem pocit, že to měli udělat.“

Se svým přítelem Lukášem se v březnu 1977 účastnila pohřbu profesora Jana Patočky. Byla to událost, která probíhala pod dozorem StB a které se tehdy zúčastnilo mnoho osobností spojených s Chartou. Zažila zde zvláštní euforický pocit, který později prožívala i při účastech na protirežimních demonstracích. „Věděla jsem, že i kdyby na mne mířili a že udělám ještě tři kroky a že mne zastřelí, tak že prostě půjdu.“ S následným rozchodem s Lukášem Klimentem se těžce vyrovnávala. Měla ráda jeho rodiče a oni měli rádi ji. „Říkala jsem si, jestli jsem více nemilovala jeho rodiče než jeho.“

Role pastýřky

Při studiu na konzervatoři v hudebně dramatickém oddělení hostovala v jedné hře v Divadle E. F. Buriana. Před premiérou však měla konflikt s komunistickým ředitelem Josefem Větrovcem, což se projevilo na konzervatoři trojkou z chování a podmínečným vyloučením. Naskytla se ovšem nová příležitost a v hradecké Besedě získala díky režiséru Janu Grossmanovi hlavní roli ve hře Pastýřka putující k dubnu. Vzpomíná na ni dodnes a pokládá ji za jednu z nejlepších rolí ve svém životě. „Je to nádherný příběh holky, která je těhotná a ví, že porod nepřežije. Přesto, že mohla jít na potrat, se rozhodne, že svému dítěti nevezme ani jeden z těch devíti měsíců života. Ví, že duben je měsíc její smrti, jejího pozemského putování.“

Střet s ředitelem divadla

Angažmá v Plzni u Oty Ševčíka od roku 1983 jí přineslo role světového repertoáru, jakými byla Constance v Amadeovi, Saša v Ivanovovi, Laura ve Skleněném zvěřinci, Myška v Kočičí hře či role v Shakespearově Snu noci svatojánské. Člověk však nežije pouze svojí profesí, ale také občanským životem a problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. „Nikdy jsem nebyla v Pionýru ani v SSM. A tam mi říkali, pojď, to musíš. Já jsem říkala, nemusím. Napište mi, kde je to povinné. Když to bude povinné, tak to já budu ctít. Nebo do ROH. Říkala jsem, ne, ne, ne, prostě nebudu. Nebo prvomájové průvody. Ne, ne, nebudu prostě chodit. Dávat peníze na Fond solidarity? Chci vědět, na co přesně ty peníze půjdou, ne, prostě je nedám!“

Do divadla v roce 1984 nastoupil Jiří Pomáhač, který se stal ředitelem. „Nomen omen, soudruh, bolševik, komouš, takovej od pohledu, to, co si pod tím slovem pomahač představíte, to to bylo,“ charakterizuje ho Bára. Soudruzi tak jako na jiných pracovištích zavedli v divadle školu socialistické práce, do které Bára odmítla chodit. Vedení divadla ji razantně upozornilo, že pokud na toto školení nepřijde, budou se s ní muset rozloučit. „Tehdy jsem si řekla ne, tak tohle prostě ne! Abych slevila ze svých zásad? Neříkám, že jsem svatá, určitě jsem někdy udělala nějakou levárnu, nezachovala jsem se vždycky čestně. Ale jsou věci, přes které nejede vlak,“ říká. V Plzni podala výpověď a odešla do Prahy, kde dostávala příležitostné role v divadle či v televizi. Nebylo to pro ni jednoduché období. Začala hrát v divadle Františka Ringo Čecha a mnoho lidí se divilo, jak může být v takovém – podle nich – pokleslém divadle. Byla však obklopena herci, jako byl Oldřich Navrátil, Ota Jirák či Andrea Čunderlíková. Naučila se zde improvizaci, což jí předchozí angažmá neumožňovala.

Blížil se konec komunistického režimu

Chartu 77 podepsala v roce 1986. „Bylo to v Brně v paneláku u Petra Pospíchala na nějakém zájezdě. Strašně se mi ulevilo a byla jsem na sebe pyšná,“ říká. Ve společnosti to začalo vřít, množily se protesty proti režimu a lidé začali mít více odvahy. V okolních zemích se začaly komunistické režimy hroutit a přišly první demonstrace. „Tam jsem nesměla chybět!“ Při jednom takovém protestu na Václavském náměstí a snaze položit kytku k pomníku svatého Václava byla zatčena příslušníkem Bezpečnosti, majorem Šárou, naložena do antonu, což byl autobus určený pro převoz zatčených demonstrantů, a odvezena k výslechu na vyšetřovnu do Školské ulice. Nálada v autobuse byla ponurá do té doby, než do něho nastoupila Bára. „Jak jsem viděla ty vystrašené obličeje, vykřikla jsem: A zpívat se může, co? A začala zpívat Čechy krásné, Čechy mé.“ Ptala se, jestli mají lidé s sebou kartáčky, a viděla, že lidé hned dostali lepší náladu.

Spolu s ostatními byla odvezena na jakýsi dvorek do Školské ulice na vyšetřovnu Bezpečnosti. Ani tam ji humor neopustil: „Pojďte, jsme tu samí slušní lidé, tak si budeme vyměňovat adresy, ne?!“ Rozhodla se, že ji na kolenou nikdo neuvidí. Absolvovala výslech, sepsali s ní protokol a byla obviněna z útoku na veřejného činitele. Následoval soud a vyměření peněžitého trestu, který byl na tehdejší dobu vysoký. Tehdy však fungoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, zaměřený proti režimu. Obrátila se na jeho představitele, což byli Petr Uhl a Václav Benda, kteří jí se zaplacením příslušné částky pomohli. „Tento výbor fungoval naprosto dokonale. Pokud byl někdo zavřený, dokázali se postarat i o rodinu,“ říká Bára.

Běh třídou Politických vězňů

Dne 1. května 1988 byla založena Společnost za veselejší současnost. První velkou akcí byl každodenní běh třídou Politických vězňů vždy od 17.00 hod., a to pod heslem „Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás“. Postupně se k malé skupině připojovali další odvážlivci a tato akce získávala na popularitě. Zasílali pohlednice odsouzeným politickým vězňům, Havlovi, Marvanové, Němcové, Devátému, a ti je skutečně dostávali. Jak později někteří z nich uvedli, bylo to pro ně velké posílení v době nesvobody. Společnost za veselejší současnost pořádala i další akce. Tím, že o nich informovala rozhlasová stanice Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, získávala na popularitě. „Chtěla jsem jet do Paříže na kafe, chtěla jsem cestovat, chtěla jsem číst, chtěla jsem se dívat na filmy, chtěla jsem svobodně žít,“ uvádí Bára důvody, které ji vedly k tehdejšímu protirežimnímu postoji a dodává: „Co nás tehdy v disentu spojovalo, bylo žít ve svobodné zemi.“

V blízkosti Václava Havla

Dne 14. ledna 1990 nastoupila do kanceláře prezidenta Václava Havla. Bylo to spojeno s předáním dárku, symbolické koloběžky, kterou nově zvolenému prezidentovi dávala, aby se mu lépe zdolávaly dlouhé chodby mezi kancelářemi na Hradě. „Kdo tehdy pracoval na Pražském hradu, ten to dělal jako službu této zemi. Když jsem dělala sekretářku prezidentu republiky, dělala jsem to zadarmo. Říkala jsem, že já tam nechodím do práce, že večer hraji, že jsem tam kvůli Václavovi. Teprve po půl roce jsme museli podepisovat oficielní smlouvy o našem pracovním poměru. Mně to připadalo až skoro nemravné brát peníze za to, že máme svobodu.“

Ve funkci sekretářky Václava Havla byla s malou přestávkou na mateřskou dovolenou dva roky. „Měla jsem ho hodně ráda, ale jako ženská jsem měla jednu výhodu, nebyl můj typ chlapa, který by se mi líbil. Byl drobný, plachý, měl v sobě chlapeckou duši. Tím dostal Američany. Zvláštní druh chůze, působil velice bezbranně a přitom v něm byla obrovská síla. Tento drobný muž, se svou plachostí, který se každému klaněl a za všechno děkoval, to muselo být pro svět absolutní zjevení,“ říká. Podle ní se Václav Havel stal po zvolení prezidentem znovu vězněm. Opět ho někdo hlídal, vozili ho tam, kam někdy ani nechtěl jet. „Kdyby nebyl prezidentem, byl by nejspíše ředitelem Divadla Na Zábradlí a užíval by si života. Byla to od něho velká oběť, což si málokdo uvědomuje,“ dodává.

Za dobu, co byla v jeho blízkosti, poznala i jeho slabší stránky. „Nechtěl si lidi kolem sebe rozházet.“ Projevilo se to například při jeho první cestě do Ameriky. „Já jsem tehdy neletěla, byla jsem těhotná. Ale tehdy letěli snad všichni, celá zoologická, pavilon opic, hadi. Měl tehdy dva tajemníky a letět mohl jenom jeden. Ať se dohodnou, byla jeho odpověď na dotaz, který z nich má letět,“ vypráví.

Odchod z Hradu

„Najednou tam začali přicházet lidé, kteří ucítili, že kariéra hradního úředníka není zas tak úplně špatná, to nebylo nic pro mne,“ vysvětluje Bára. Dala výpověď a začala se naplno věnovat své profesní herecké dráze. S dojetím vzpomíná na své poslední setkání s Václavem Havlem. Bylo to po natáčení speciálního silvestrovského dílu seriálu Ordinace, kde si zahrál jeden krátký epizodní výstup. Byl na tom již fyzicky velmi špatně a byl již na odchodu z tohoto světa. „Měl šálu, byl takový celý propadlý, měl rýmu, dávala jsem mu pusu, on říkal Báro, Báro…. Pak už jsme se neviděli. A jediné, co mi udělal, že zemřel v den mých narozenin. Každé ráno, když se na své narozeniny vzbudím, tak všude se připomíná, že zemřel. Žádný prezident po něm už k tomu úřadu nebude mít takový vztah, jako měl on.“

Skepse

K současné politické situaci, zejména na Pražském hradě, je Bára velice kritická. „To, co máme nyní, je naprosté peklo, peklo, peklo, nemohu to nazvat jinak. (…) Lidi dnes nejsou schopni rozlišit, co je pravda a co je lež. Nevěřím v lidi. Uvědomila jsem si, že demokracie má velké slabiny. Když se dnes zeptáte lidí, co jste tehdy v roce 1989 chtěli… Svobodu? A co je to svoboda? Oni nevědí, co to ta svoboda je. Pro většinu lidí to nemá vůbec žádný význam, oni svobodu nepotřebují,“ myslí si.

O smyslu života a svobodě v Čechách

„Co je pro lidi smysl života? Mít více peněz, jet někam na dovolenou, čím vlastně tito lidé žijí? Když jim říkáte něco o svobodě, tak říkají, s tím jděte do háje s nějakou svobodou, já chci, aby mi přidali aspoň tři stovky v práci. Těchto lidí je asi více než nějakých uzoufaných intelektuálů, kteří se trápí nad smyslem života. Společnost se podivnou oklikou vrací k tomu, co tady bylo. Pomalu přicházíme o svobodu,“ říká Bára Štěpánová poněkud skepticky.

Motto

„Myslím si, že jsem nesmrtelná. Myslet si to můžu a nikomu tím neubližuji,“ říká a dodává, jaký nápis by si přála mít na náhrobním kameni: „Celý život jsem byla přesvědčena, že jsem nesmrtelná. Zmýlila jsem se. Celý život jsem byla přesvědčená, že pak už nic není. Doufám, že v tomto se také mýlím.“