Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilja Stern (* 1960)

• narozen 24. července 1960 v Praze

• jeho otec Vladimír Stern pracoval pro československou rozvědku

• invaze vojsk Varšavské smlouvy proměnila pohled rodičů na komunistický režim

• jeho rodina se stýkala s Františkem Kriegelem a Josefem Smrkovským

• v prosinci 1976 podepsali jeho rodiče prohlášení Charty 77

• zažil domovní prohlídku i výslechy, několikrát ho na ulici zbili neznámí muži, zřejmě tajní policisté

• měl problém dostat se na střední školu, vyučil se nástrojařem

• v letech 1978–1980 sloužil na základní vojenské službě u Vimperku, kde zažil šikanu a další výslechy

• z vojny utekl, aby se zúčastnil pohřbu filozofa Jana Patočky

• od roku 1984 zastávala jeho matka funkci mluvčí Charty 77

• dne 17. listopadu odvážel jako záchranář z Národní třídy zraněné protestující

• v roce 2022 žil v Malšicích v jižních Čechách

Jako dítě si Ilja Stern chodil hrát k otci, náčelníkovi odborné školy I. správy ministerstva vnitra, do práce se zbraněmi. Jen o několik málo let později se doma v obývacím pokoji setkával s Krieglem, Smrkovským nebo Havlem. Invaze vojsk Varšavské smlouvy jeho rodičům otevřela oči a proměnila jejich pohled na režim v Československu. Jejich změna smýšlení ovlivnila následující léta života Ilji Sterna. Nemohl studovat, zažíval šikanu. Z prominentní rodiny se stali nepřáteli státu. Poté, co rodiče navíc podepsali Chartu 77, byly domovní prohlídky, výslechy a bití na denním pořádku. Komunisté ho však nikdy nezlomili, celých třicet let, které strávil v totalitním státě, zůstal s hlavou vztyčenou.

Otce jsme až do osmašedesátého moc nevídali

Ilja Stern se narodil 24. července 1960 v Praze do čtyřčlenné rodiny. Měl o pět let staršího bratra Vladimíra a o šest let starší sestru Vladimíru. Jeho matka Jana Sternová, rozená Volková, pocházela ze západních Čech a byla profesionální baletkou. Její zdárnou kariéru přerušily válečné události. Její bratr Alois Volek už v té době působil u 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force (RAF). Tragicky zahynul v březnu 1945. Janu Sternovou s její matkou zatklo gestapu roku 1941, věznili je až do konce války, nejprve na Pankráci, později v internačním táboře ve Svatobořicích. Jejího otce, který se účastnil odboje, popravili v Berlíně v roce 1943. Když se tak matka s dcerou mohly vrátit po válce domů, neshledaly se s bratrem ani otcem. Možná právě válečné útrapy a vidina lepší budoucnosti přesvědčily Janu Sternovou k tomu, aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Ilja Stern jako malý rád poslouchal vyprávění o osudech svých příbuzných. Svého strýce, letce RAF, považoval za hrdinu a vzhlížel k němu.

Členem KSČ byl i pamětníkův otec Vladimír Stern. Ten pracoval pro československou rozvědku, která zajišťovala v systému Státní bezpečnosti (StB) informace zahraničního původu. Do služeb ministerstva vnitra vstoupil v roce 1948. Založil tzv. ,,Šternovu špionážní školu”, která měla připravovat zpravodajce na jejich práci. Za svou činnost obdržel několik služebních medailí.[1] Ilja Stern jako malý svého otce, který často jezdil služebně do zahraničí a přivážel dětem a manželce dary z cest, moc nevídal. V té době ale ještě moc nechápal, co jeho otec přesně dělá. „Když jsem začínal pobírat rozum, věděl jsem, že je asi u bezpečnosti. Ale jako šestiletý sedmiletý dítě vás tohle moc nezajímá. Párkrát jsem s ním ale byl v práci, to se mi moc líbilo. Tam jsem si mohl hrát se zbraněmi,“ vypráví. Později, když byl zvídavější, se začal otce na jeho práci ptát, ten ale mlžil. To mu prý zůstalo celý život. Kdykoliv se snažil zjistit podrobnosti, otec se dlouze rozpovídal. Po půl hodině si Ilja Stern uvědomil, že mu vlastně vůbec neodpověděl a konverzaci odvedl úplně někam jinam.

Kriegelovi jsem říkal dědečku

První roky svého života prožil Ilja Stern v Praze 6 v ulici Na Šmukýřce. Když mu bylo šest, přestěhovali se do Veletržní ulice v Holešovicích. O dva roky později přišla událost, která změnila život celé rodiny. V reakci na emancipační procesy československé společnosti, které usilovaly o větší občanské svobody a další reformy, překročila vojska Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968 hranice Československa. Sovětský svaz a další státy východního bloku chtěly demonstrovat svou sílu a znovu utáhnout šrouby režimu. V osudný den byli Sternovi na dovolené v jižních Čechách u řeky Nežárky. „Najednou jednadvacátého ráno jsem vylezl před chatu. Táta seděl na schodech na zápraží, měl hlavu v dlaních, úplně zhroucený, a dokola opakoval: ‚Taková to byla láska.‘ Pak jsme se hned začali balit, naskákali jsme do auta a jeli jsme hned do Prahy,“ vzpomíná. Vladimír Stern zažil rozčarování, milovaný Sovětský svaz ho zradil. Ačkoliv měla rodina ještě několik volných dní před sebou, ten den pro ně prázdniny skončily. „Cestou v Olbramovicích nás vymetl tank z cesty, museli jsme skočit do pole... Táta dozadu do auta schoval své dvě zbraně a tranzistorový rádio. Někde u Ořechu nás zastavili, přes cestu byl tank, začali nás lustrovat a chtěli otevřít auto a prohlídnout ho. Když se ty Rusáci dostali k zadním dveřím, já jsem se rozbrečel. Trošku je to zarazilo, ale nešli do toho. Takže já jsem málem potopil rodinu,“ říká o dramatické cestě do Prahy. Když se konečně dostali domů, otec ihned odešel do práce. Dlouhou dobu ho pak neviděl.

Někdy v roce 1969 si začal Ilja Stern všímat návštěv, které se u nich stále častěji objevovaly. Blízkým známým rodiny byl František Kriegel. Ten jako jediný člen vládní delegace v srpnu 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol, který omezoval suverenitu země. Zároveň hlasoval proti dočasnému pobytu sovětských vojsk. V roce 1969 ho vyloučili z Ústředního výboru i z KSČ.[2] Právě Františka Kriegla si pamětník nejvíce oblíbil: „On si mě skoro adoptoval, mohl jsem mu říkat dědo. Z něho jsem byl úplně uvařený, i z jeho manželky Rivy, to byli skvělí lidi. Strašně rád jsem poslouchal, jak vzpomínal, když byl na frontě,“ vypráví. Kromě manželů Krieglových je navštěvoval také přední reformní komunista Josef Smrkovský a Vladimír a Marie Říhovi – pozdější signatáři Charty 77.

Havel a Patočka seděli u nás v obýváku a povídali si

Situace se pomalu vyostřovala, Vladimír Stern byl v srpnu 1970 z rozvědky propuštěn pro svůj „nepřátelský poměr k socialistickému zřízení“. Kvůli tomu, že vstup vojsk Varšavské smlouvy označil za okupaci, ho vyloučili také z KSČ a přišel o hodnosti i vyznamenání. Úřady mu odebraly řidičský průkaz i pas.[3] Od té doby si jen těžko hledal práci. „Šest let se měsíčně potácel od práce k práci. Buď mu rovnou řekli, že ho nevezmou, nebo ho zaměstnali a po třech nedělích ho vyhodili. Pak skončil jako technický pracovník na Praze pět, tam byl asi poslední dva roky před důchodem,“ říká. Aby se pětičlenná rodina uživila, začala Jana Sternová, která byla do té doby v domácnosti, pracovat jako skladnice v železářství. V roce 1975 se Ilja Stern rozhodoval, kam dál. Bylo jasné, že na střední školu se nemá šanci kvůli postoji rodičů k režimu dostat. Chtěl se tedy vyučit puškařem, to mu ale komunisté nedovolili. Nedostal se ani na učiliště na automechanika. Nakonec se směl vyučit alespoň nástrojařem.

Druhá polovina sedmdesátých let se u Sternových nesla v duchu častých návštěv z prostředí disentu. Nastalá normalizace zasáhla všechny sféry společnosti, režim se znovu upevňoval, už v té době je nejspíš odposlouchávali, jak vzpomíná Ilja Stern: „Pak to začalo být vážný, všude seděli na patrech estébáci a lustrovali. Dělo se to všechno v otevřeném duchu, dělali si [naši] z nich [z komunistů] legraci. Táta tušil, že ten byt je napíchnutý, ale oni nedělali žádný konspirační teorie, tam se to prostě řešilo všechno otevřeně.“ StB si vedla svazky na oba rodiče i Ilju Sterna samotného. Tajná policie ve spisu prověřované osoby (PO)[4] evidovala Ilju Sterna pod krycím jménem Moped. Svazek se ovšem nedochoval, je zničený.

V prosinci 1976 podepsali Vladimír a Jana Sternovi jako jedni z prvních prohlášení Charty 77, na jejímž vzniku se podíleli. Tato inciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. O Sternovy se začala StB zajímat zase o trochu více. „To už bylo náročnější, protože to už byly domovní prohlídky, obtěžování od estébáků na ulici a takový. Kolikrát jsem šel z učení a zatáhli mě do průchodu, dostal jsem pár facek a zase mě vyhodili ven. To bylo tenkrát v podstatě normální. Když třeba zatýkali mámu, která šla se mnou na autobus, tak jsem se vyhraňoval, a tak jsem zase dostal pár facek,“ vypráví, co musel po Chartě zažívat. Ačkoliv StB se snažila celé rodině znepříjemňovat život, i nadále se setkávali se svými známými a diskutovali nejen o politické situaci. Tehdy se u Sternových začal objevovat i filozof a přední představitel Charty 77 Jan Patočka nebo budoucí prezident Václav Havel.

Zbytečné dva roky života

Poté, co se vyučil, začal díky doporučení známého pracovat jako sanitář v motolské nemocnici. Brzy mu však přišel povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Měsíc předtím, než roku 1978 narukoval, emigrovala jeho sestra. Kromě toho, že jeho rodiče byli signatáři Charty, tak přibyl další škraloup na jeho kádrovém profilu. Začínalo mu být jasné, že vojna pro něj rozhodně nebude příjemná. Povolali ho do Českých Budějovic, kde však nezůstal, soudruzi si ho přehazovali jako horký brambor, až skončil u Vimperku na Šumavě. „Objížděli jsme všechny jednotky, snažili se mě někde udat. Ve Vimperku byla jedna normální kasárna a druhá kasárna asi dva kilometry nad Vimperkem, jmenovala se o U Sloupu. Tam byli jen politicky nespolehliví a basmani [vězni]... Tam jsem skončil,“ popisuje. Tehdy pro něj začaly dva nepříjemné roky života. Vzpomíná, že životní podmínky tam byly opravdu špatné, v budově nebyly záchody, a tak branci chodili vykonávat potřebu do lesa. Jedlo se z ešusů, které se myly v nedalekém potoce. Nevyhnula se mu ani šikana: „Vemte si čtyřicetimetrovou chodbu, kde vám hadicí na hašení vylejí vodu, do toho zamíchají mýdlo, a Stern s tím, kterého taky chtěli potopit, tak ty to vytřeli – ale tkaničkami od bot. Ano, čtyřicetimetrovou chodbu jsme museli vytřít tkaničkami od bot. A vytřeli. Skončili jsme za dvanáct hodin,“ říká.

Za celé dva roky ho ani jednou nepustili domů na dovolenou, nedostal ani opušťák. Mnoho dní strávil ve vojenském vězení kvůli různým prohřeškům, ať už šlo třeba o to, že odmítal velitele oslovovat soudruhu nebo kvůli dvěma útěkům. První z nich se odehrál po úmrtí Jana Patočky. „Chtěl jsem vidět rodiče potom, co se dělo. Chtěl jsem aspoň chvilku být doma... Na pohřbu byl lítající vrtulník a rachot z motorek, byl jsem tam s rodiči a byl jsem spokojený člověk,“ vzpomíná. Když se chtěl vrátit do Vimperka, už na něj na nádraží čekali vojáci, aby ho odvedli zpátky. Následujících dvacet jedna dní strávil za mřížemi. Druhý útěk měl stejné vyústění, akorát se stihl sám vrátit až do kasáren. Kromě těchto peripetií ho na vojně několikrát vyslýchala vojenská kontrarozvědka. Důvodem byla hlavně emigrace jeho sestry. „Jeden výslech byl už před vojnou, ale já jsem to nebral jako výslech, to bylo podání informace. Bylo to jen na VB [Veřejné bezpečnosti] v Holešovicích. Pak je ale zajímalo všechno. Ptali se, s kým sestra utekla a tak. Byly to klasický regulérní výslechy. Dva se mě ptali čtyři pět hodin... Nic jsem jim neřekl. Nedělo se se mnou nic násilného,“ popisuje.

Nesnáším bezpráví

Po dvou letech strávených v otřesných podmínkách na vojně čekalo na Ilju Sterna překvapení. Dozvěděl se, že má dvouletou dceru. Nedlouho po návratu se oženil a spolu se svou novomanželkou a jejich dcerou se přestěhovali do společného bytu. Stále ale musel čelit nevůli komunistického režimu. Výslechy byly pro něj už vcelku běžnou záležitostí, naučil se s tím žít a už věděl, jak s estébáky jednat. „Na co se mě zeptali, tak jsem buďto mlčel, nebo jsem odpověděl, pokud mi to přišlo prokazatelný. Třeba, když se ptali, jestli u nás byli nějaký lidi, tak jsem řekl: ‚Jo, ty tam chodí normálně.‘ Jinak jsem mlčel. Někdy se rozčilovali, někdy ne,“ vysvětluje, jak se u výslechů choval. Osmdesátá léta dál plynula a Ilja Stern pokračoval v práci řidiče-záchranáře v nemocnici v Motole, se ženou se jim narodila druhá dcera. Od začátku roku 1984 jeho matka zastávala funkci mluvčí Charty 77. S manželem tak museli čelit neustálé pozornosti StB. Pamětník vzpomíná, že jeho matka musela snášet mnohem větší nátlak než otec. „Byli na ni vysazený. Dodneška si myslím, že se táty báli. Dělalo to na mě ten dojem. K němu měli odstup, ale s mámou si nebrali servítky,“ říká. Jana Sternová, která za druhé světové války zažila výslechy gestapa, celý život trvala na tom, že StB je daleko horší než německá tajná policie.

Ani v druhé polovině osmdesátých let zájem o Ilju Sterna ze strany státu zcela nepovoloval. Připomínkou toho mu bylo každoročně datum 21. srpna. „Na výročí invaze, když jsem byl ve službě, tak za mojí sanitkou jezdila Volha. To bylo celý den. Bylo to vtipný, vždycky jsem jim ale ujel,“ vypráví, jak si ho tajná policie hlídala, aby se nepokusil o nějakou akci. Roku 1989 se stále častěji konaly protirežimní protesty. Dne 17. listopadu proběhla ohlášená studentská demonstrace, kterou pořádkové jednotky brutálně rozehnaly. Toho dne byl v práci, přivolali ho i na Národní třídu, kde došlo ke střetu protestujících s těžkooděnci. „Měl jsem noční a už jsme tam jeli. Vezli jsme staré manželé, které ty policajti zbili tak zbytečně, že já jsem byl úplně šílený. My jsme je odvezli Na František. Já byl přesvědčený, že to byl jediný výjezd na Národní třídu, ale podle dochovaných dokumentů jsme tam byli ještě dvakrát, ale já to mám úplně vytěsněný... Já nemám rád bezpráví a tohle se mě hodně dotklo,“ vypráví.

Osudná demonstrace rozhýbala dění v celé společnosti, komunismus padl. Ilja Stern mohl konečně žít svobodně, nadále se věnoval rodině a práci záchranáře. V roce 2022 žil v Malšicích v jižních Čechách.

 

 

[1] KAŇÁK, Petr, Jiřina DVOŘÁKOVÁ a Zdeňka JUROVÁ. Československá rozvědka a pražské jaro [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016 [cit. 2023-04-26]. ISBN 978-80-87912-46-1. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Ceskoslovenska-rozvedka_pdf.pdf

[2] František Kriegel. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-04-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kriegel

[3] KAŇÁK, Petr, Jiřina DVOŘÁKOVÁ a Zdeňka JUROVÁ. Československá rozvědka a pražské jaro [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016 [cit. 2023-04-26]. ISBN 978-80-87912-46-1. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Ceskoslovenska-rozvedka_pdf.pdf

[4] StB si osobní spis prověřované osoby (PO) vedla na osoby, o které se zajímala zejména proto, že z jejich strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu. (Zdroj: Vysvětlivky k evidenčním pomůckám. Abscr.cz [online]. [cit. 2023-04-26]. Dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/)