Hana Sternlicht

„Když jsme přišli v prosinci do Terezína – on byl stavěný pro nějaké tři nebo čtyři tisíce obyvatel – a když my jsme tam přišli na konci dvaačtyřicátého roku, tak už tam bylo deset tisíc obyvatel. A šlo to až do padesáti tisíc. Co jsme nevěděli, bylo, že to ghetto je tábor, do kterého se sice přijíždí, ale také z kterého se odjíždí. A toho jsme se všichni báli. Protože nikdo nevěděl, kam to vede a co nás tam čeká. Každému bylo jasné, že už to lepší nebude, i když už v Terezíně to bylo dost těžké – tam denně umíraly stovky lidí. Hlavně staří a nemocní, kteří nemohli pracovat. Kdo mohl pracovat, tak si ještě vyměnil nějaké rajče, které mohl ukrást na zahradě, kde pracoval, za kousek chleba od někoho jiného. Začali jsme pracovat myslím ve třinácti nebo ve čtrnácti. Pamatuji si, že mě jednou poslali ven z ghetta sundávat lipový květ pro Němce. Já jsem ve šplhání nebyla nejlepší, ale dostala jsem se nahoru. Ale právě pod můj strom se postavil ten německý hlídač. Já jsem nemohla trhat samým strachem, že na něj spadnu. Takže jsem tam seděla a čekala, až se on pohne. A on se pohnul a odešel dál, takže jsem potom mohla také slézt z toho stromu dolů.“

„To byla ta nejstrašnější cesta z všech těch cest, co jsme vlakem dělali. To nebyly ani dobytčáky, to byly vagony na uhlí, protože byly nahoře otevřené. My jsme měli každý jednu deku, která samozřejmě se sněhem a deštěm promokla. A viděli jsme také ty bomby, které na nás padaly. Nebo ne na nás – padaly a my jsme se modlili, aby to nebylo na nás. Šestnáct dní skoro bez jídla. Myslím, že v těch Budějovicích nebo kde nám uvařili polévku. A potom jsme stáli někde, kde nějaký pán svrchu z mostu shodil chleba, který pak spadnul k nám do vagonu. To jsem se ale jen přitiskla do kouta, aby mě lidi nerozšlapali, protože to byla válka o ten chléb. Boj, ne válka.“

„To bylo před návštěvou švýcarského Červeného kříže. Museli jsme drhnout chodníky, vymalovaly se domy, které tam byly, ale jen zepředu, kudy měla projít ta návštěva. Malé děti mohly ven z ghetta, dostaly kus chleba s marmeládou, a směly ho dokonce sníst. Do výkladů dali všelijaké zboží, jako například hořčici. Ti Švýcaři ještě ani nebyli venku a už se to zase z těch výkladů vybíralo. Dokonce založili banku a natiskli peníze, za které si člověk nemohl nic koupit.“

„My jsme byli dlouho zavření v těch vagonech, a když je otevřeli, byla už tma, jen reflektory. Za strašného řevu a strašného štěkotu psů a povelů: ,Los!‘ a ,Raus!‘ jsme museli ven. Myslela jsem, že se budu moci nadýchat čerstvého vzduchu, protože ten vagon byl plný k udušení. Tam ale nebyl čerstvý vzduch, to bylo něco nasládlého, něco divného, hrůza. Museli jsme se řadit do pětistupů, postavit se a pomalu jít. Samozřejmě zavazadla zůstala ve vagoně a my jsme se pohybovali dopředu, kde na konci stál doktor Mengele a pravou rukou posílal buď napravo, nebo nalevo. Když jsme se tak přiblížili, vidím, že jedna žena jde doprava a jedna doleva. Naivně jsem si myslela, že když nebudu stát vedle maminky, ale vyměním si to s paní z druhé strany, tak maminka půjde na jednu stranu, ta paní na druhou a já pak zůstanu spolu s maminkou. To nefungovalo, samozřejmě.“

„V Holicích vylezu z vlaku a koukám: nic se nezměnilo. Všechno, jak bylo, jako by vůbec žádná válka nebyla. Já jsem chtěla křičet: ,Lidi, já jsem zpátky!‘ Ale nepoznávala jsem nikoho. Dovlekla jsem se až k našemu domečku a zaťukala jsem na dveře. Otevřela mi nějaká mladá paní, a až když jsem jí vysvětlila, kdo jsem, tak mě pustila dovnitř. Byli ke mně moc milí, byli to mladí manželé. Náš domeček Němci rozdělili. Ani jsem se nepodívala dál, nevím proč, zrovna tam nikdo nebyl, nevím. Každopádně jsem nevěděla, co se sebou, pak mě nechali vykoupat. Potom jsem poprosila, aby zavolali jednu kamarádku rodičů, které jsem říkala teta, paní Jíšovou. Měla kdysi trafiku a čtyři velké děti, které žily v Praze, a ona přišla a vzala si mě k sobě. Tak jsem se pomalu zotavovala. Naštěstí jsem nebyla nemocná a s dietou jsem se z toho dostala.“

„Tak jsme se dostaly do baráku. Dvanáct na kavalci. Když se jedna chtěla otočit, otočilo se všech dvanáct, protože jsme byly jako sardinky. Starousedlíci nám řekli, že máme sníst všechno, co se dá, a snažit se moc nepít. Já jako naschvál, nevím proč, jsem nejedla vůbec nic, nemohla jsem to polknout. My jsme nebyli rozmazlení z Terezína, ale z té polévky, kterou nám dali, byl cítit písek mezi zuby. To nešlo a pít už vůbec ne. Ale ten kousek chleba, který jsem dostala, jsem se první noc rozhodla nechat na snídani a dala jsem si ho pod hlavu. To nebylo dobré, protože ráno tam ten chleba nebyl. Moje štěstí bylo, že jsem tam nebyla dlouho.“

„Vlak zastavil v Mauthausenu. Cesta do lágru vedla do kopce a to bylo poprvé, kdy jsem si řekla, že je konec, tohle už nezvládnu. To si řeklo určitě víc lidí. My jsme se chtěli zastavit u studně, tam byla nějaká studna, chtěli jsme se napít, ale Rakušané po nás házeli kameny, protože byl na nás strašný pohled. Nějak jsme se dostali do lágru. První, co jsem v lágru viděla, byla hromada mrtvol, které po noci múzlmani vybrali z těch baráků. Pak nás vzali zase na odvšivení nebo dezinfekci, stáli jsme venku nazí na dvoře. Potom nám rozdali nějaké pánské spodky plné vší. V tom byl tyfus.“