Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lydia Sternová (* 1929)

• narozena roku 1929 v Bytči na Slovensku v židovské rodině

• válku přežila s matkou a sestrou v internačním táboře v Seredi na Slovensku

• podílela se na organizaci útěků čs. Židů do Izraele

• zatčena v roce 1953, po devítiměsíční vyšetřovací vazbě odsouzena na čtyři roky, propuštěna po dva a půl roce

• od konce války do roku 1965 žila v Československu, především v Teplicích-Šanově, v Praze a později v Bratislavě

• emigrovala do Izraele v roce 1965

Paní Lydia Sternová žije dnes sama v městě Nes Ciona na jihu telavivské aglomerace, kam se před lety přestěhovala, aby po smrti svého manžela mohla být nablízku svému mladšímu synovi a jeho rodině. V Izraeli žije od roku 1965. Prožila si ve svém životě dost útrap, jako ostatně většina z příchozích imigrantů do Izraele. Zažila internační tábor slovenského státu a československé komunistické vězení, kam byla odsouzena v padesátých letech (1954) za napomáhání emigrace do Izraele. „Dva a půl roku jsem byla s matkou a sestrou v táboře v Seredi, dva a půl roku jsem byla ve vězení. Takže jsem toho zažila dost. Celá rodina zahynula. Mého otce vzali s prvním transportem do Majdanku a tam ho zastřelili. To vím od matky. Jinak celou rodinu zabili, z matčiny i otcovy strany.“

Mládí

Narodila se 6. května 1929 v Bytči na Slovensku. „Měli jsme tiskárnu a obchod se školními potřebami a papírem. Náš arizátor, který se vyučil u mého otce, potřeboval moji matku, aby mu pomáhala. Nebyl tak šikovný. Bydleli jsme v domě rodičů prezidenta Tisa. On se narodil v Bytči a jeho rodiče tam měli dům. Jeho matka měla moc ráda moji matku. Byli to takoví sedláci, moc hodní lidé to byli. Ne jako jejich syn (smích). Ještě si pamatuji, že jednou říkala mojí matce: ,Oni mi ho jednou zabijú.‘ No jo, také ho pověsili po válce. Ona prosila svého syna, aby matce poslal bílou legitimaci. To znamenalo pro židovské občany, že jsou potřební pro (národní hospodářství). Tak jsme se mohli pár měsíců takhle zachránit. Moje matka ale pomáhala ukrýt přátele. Jeden, co tam bydlel, to ale oznámil. Tak nás poslali do Seredi. Měli jsme štěstí, že židovská obec (v té době) dala hodně peněz Tisovi, aby nešly transporty.“ 

Před válkou vycházeli s většinovým křesťanským obyvatelstvem výborně, po návratu z tábora se její matka vrátila do Bytče, ale s některými lidmi vztahy byly již nadobro poškozené. „Chtěli ji tam snad i zastřelit, odstěhovala se proto do Žiliny.“ V Žilině dlouho nežili a celá rodina se přestěhovala do Čech. 

Pomoc při emigracích do Izraele

Lydia (Lída) Langová se brzo po válce provdala za staršího obchodníka Juliána Šorbana. „Byla jsem mladá a hloupá,“ komentuje dnes svůj první sňatek. Spolu s manželem po únorovém převratu a po změně politiky komunistického Československa v průběhu roku 1949 začali organizovat útěky československý Židů do Izraele. Síť však byla v roce 1953 prozrazena a izraelský velvyslanec byl vypovězen z Prahy. „Začali jsme pomáhat pašovat lidi do Izraele. Samozřejmě to bylo za komunistického režimu velmi riskantní. (…) Moc jsme jeden o druhém nevěděli. Každý měl určité spojení jen jeden s druhým. Byli lidé, kteří načerno převáděli přes hranice. Kde a jak přesně to probíhalo, to vám už nemůžu říct. My jsme jen našli lidi, kteří chtěli odjet do Izraele, a jeden druhému jsme se snažili pomáhat. Dost jich odjelo. Nakonec ti, co jsou napsaní tady v té obžalobě, moc jsem z nich neznala. Byli jsme spojení jen se Samuelem Veselým, co já jsem věděla… Kolik věděl můj muž, to já nevím. Snažili jsme se je převést. Nakonec tu rodinu chytili. Jak je chytili? Měli malé dítě a zapomněli mu dát nějakou tabletku, aby spalo. Začalo na hranicích plakat, a tak je chytili. (…)“

„Nakonec to byla rodina s dvěma dětmi, to byla ta poslední, co chytili na hranicích. Všechno prozradili, jmenovali se Kalinovi.“ Komunistická bezpečnost se zřejmě nedomnívala, že by Lydia Šorbanová nic podstatného nevěděla. Při vyšetřování došlo i na fyzické násilí. „Dvanáct lidí zavřeli. Mne také mezi nimi. Velvyslance vyhostili, zavřeli velvyslanectví, vyhostili ho jako nežádoucího. Nejdříve jsem byla v Litoměřicích, nevím, jak dlouho, měsíc či dva. Pak mě převezli na Pankrác. Byla jsem vyslýchaná devět měsíců, což je proti všem mezinárodním konvencím, ale komunistům to nevadilo. Dost jsem vytrpěla, byla jsem bita, dodnes neslyším na pravé ucho, protože mi praskl bubínek. Můj drahý manžel mě do toho ještě více vtáhl, protože žárlil, nežárlil, já nevím. Nebyl v pořádku. Já jsem dostala čtyři roky, za dva a půl roku mne propustili.“

Vyšetřovací vazba na Pankráci

Devět měsíců ve vyšetřovací vazbě byly pro ni nejhorším obdobím života. „Když mě vzali z cely, tak mi zavázali oči. Nechali mě venku stát, nevím, jestli hodiny, ale bylo to dost dlouho. Postavili vedle mě psa. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem udělat krok. (…) Bála jsem se. Jen mi řekli, že je tam pes, abych se nehnula. (…) Nepovedlo se jim to, že by ode mne něco získali. To bylo na Pankráci.“

Manžel Julián Šorban při výsleších na ni všechno řekl, dokonce si i vymýšlel skutky, které neprovedla. Snažil se ji prý očernit, jak jen mohl.

„Když jsme stáli proti sobě při výslechu, tak jsem mu naplivala do očí. Tak se mne snažil potopit. Pak jsem dostala pár facek (smích). Nevím, zdá se mi, podle toho všeho, že my ženy jsme byly silnější než muži. Duševně jsme byly  silnější než muži.“

Zápas o syna

Malého syna jí odebrali i přes to, že by se o něj mohla starat jeho babička. Matka si musela svého syna vybojovat. „Neměla jsem žádné zprávy, moje matka taky ne, chtěla také vědět. Začala jsem držet hladovku. Asi čtyři dny jsem nejedla. Nakonec mi dovolili napsat matce, kde je můj syn. Ona se pak postarala, že ho pak našla. Byl v dětském domově. Řekli mi to až po té hladovce. Říkala, že tam taky dost trpěl. (…) Chtěli mi syna vzít, říkali mu, že je sirotek. Jedna učitelka ho chtěla adoptovat. Moje maminka ale byla neuvěřitelně silná žena, tak ho dostala z toho dětského domova. Starala se o něj a moje mladší sestra byla s mým synem jako sestra. Nebyl mezi nimi velký rozdíl. (…) Hodně jsem četla ve vězení, i komunistické knihy, za dva a půl roku mne za dobré chování pustili domů.“  

Po návratu z vězení

Po propuštění pracovala jako vedoucí dopravního oddělení družstva Keramo. Měla prý v práci štěstí na lidi, kteří jí pomáhali a kteří také moc nesympatizovali s komunisty. V osobním životě se už tolik nedařilo, rozpory, které vznikly mezi manželi Šorbanovými, byly tak hluboké, že je nedokázali překonat. Rozvedli se a na konci padesátých let se paní Lydia podruhé provdala za obchodního zástupce textilního podniku a stala se z ní paní Sternová. Manželé Sternovi se pak přestěhovali do Bratislavy. 

V roce 1965 si Lydia Sternová zažádal o povolení k vystěhování do Izraele. Vystěhovaní probíhalo se souhlasem československé vlády, organizováno bylo izraelským velvyslanectvím. Doba byla příznivá k vystěhovaní, československé úřady tehdy nedělaly žádné obstrukce, paní Lydia si směla vzít do Izraele veškerý majetek. Mnohé kusy nábytku, které se dnes nacházejí v jejím izraelském bytě, pocházejí ještě z Československa.

Vztah k víře

Na otázku, jaký měli vztah k židovskému náboženství, Lydia Sternová odpověděla:„Nebyli jsme religiózní. Slavili jsme svátky. Rodiče mého otce byli pobožní, rodiče matky ne. Tak jsme to drželi a věděla jsem, co jsou židovské svátky. Nebyli jsme nějak religiózní. S křesťanskými sousedy jsme byli moc zadobře. Tedy tenkrát, za války.“

Lydia Sternová má dva syny. Syn z prvního manželství dnes žije v Německu, mladší syn žije v Izraeli. Se svými syny má výborné vztahy: „Ten, co žije v Německu, mi volá tak dvakrát týdně, mladší mi telefonuje každý večer.“ Poté, co zemřel její druhý manžel, se přestěhovala do města Nes Ciona, kde žije její mladší syn, aby si mohli být nablízku.

Když jsem se zeptal, jaké je její životní poselství budoucím generacím, Lydia Sternová odpověděla s vědomím neustále přítomného arabsko-izraelského konfliktu: „Aby byli zdraví, aby nebyla ta válka. Aby bylo ticho. To by bylo důležité. Aby děti a vnoučata byly v pořádku.“