Eduard Steun (* 1946)

Eduard Steun

„Jmenuji se Eduard Steun. Narodil jsem se 21. 6. 1946, v první letní den. Bylo to v pátek, v půl jedenácté večer a jako předzvěst mého narození přeletěl ráno nad myslivnou, ve které jsme bydleli, čáp.“ začíná velmi milý a moudrý muž vyprávění svého životního příběhu plného poezie a lásky, ale i dramatických a bizarních situací.

Kromě čápa nad myslivnou jsou s jeho narozením a dětstvím spojeny další kuriozity. Je prý posledním občanem narozeným v obci, kterou zanedlouho srovnala naše lidově-demokratická armáda se zemí. Takový byl totiž osud hornického městečka Litrbachy ve Slavkovském lese po poválečném odsunu jeho německých obyvatel.¹⁾

Tento fenomén jako by Edu provázel i během jeho dalších dětských let. Jeho novým domovem se totiž stala myslivna na Zlaté Studně²⁾, v osadě nedaleko Horské Kvildy, uprostřed pohádkové šumavské přírody. A protože řeč je o padesátých letech dvacátého století, ocitneme se spolu s ním uprostřed pravého „Divokého východu“ nebo, chcete- li, západu.

 

Četníkova odysea

Předtím se ale zastavíme i u příběhu jeho otce Roberta Steuna, křtěného jako Robert Rudolf Alexander von Steun (1904–1957). Historie rodu prý sahá do doby napoleonských válek, kdy Eduardův praděd dostal jakožto příslušník spojeneckých vojsk stojících proti Napoleonovi šlechtický titul. Později ho nacházíme na dalším ze zajímavých míst, která jako by Steunovu rodinu přímo přitahovala. Jako správce panství v Panenských Břežanech, smutně proslulém jako česká adresa Reinharda Heydricha. Edova děda ovšem životaběh a hlavně zaměstnání přivedlo do hutí v Hýskově u Berouna, kde se otec Robert Steun narodil. Studoval lesařinu, nějakou dobu také již tenkrát pobýval na Šumavě, na zdíkovském panství. Hledání obživy v těžké předválečné době ho však přivedlo do řad policie. Působil v Bděněvsi u Plzně, odtud pro zpravodajské služby podnikal i výpravy na Šumavu, kde prý rozvědky od zkompromitovaných pašeráků získávaly informace z Německa.

Za války byl dvakrát uvězněn nacisty. Od října 1938 do března 1939 v Regensburgu, když byl zatčen při překročení hranice mezi protektorátem a Sudety, jak se vracel do Bdeněvsi pro zapomenuté věci, podruhé byl pro údajnou zpronevěru peněz vězněn od srpna 1939 do června 1940 postupně v Praze na Pankráci, v Litoměřicích, Podmoklech, Drážďanech, Cvikově, Chebu a Budyšíně. Poté působil ve Chvalech u Prahy (dnes součást Prahy-Horní Počernice) a nakonec v Berouně.

 

Západočeský trojúhelník

Zděšen řáděním revolučních gard na konci války a poválečnými poměry u policie vrátil se k lesařině, a jako by se téměř neustále pohyboval v trojúhelníku Berounsko – západní Čechy – Šumava, přijal místo polesného v Litrbaších ve Slavkovském lese.

 

Hrůzný nález

Záhy po příchodu na nové působiště došel k senzačnímu, avšak hrůznému nálezu: „Když se otec po příchodu do Litrbach seznamoval s terénem, aby věděl, které lesy vůbec spravuje a podobně, tak to s tím praktikantem Kroupou spolu procházeli. A jednoho dne na takovém místě, jmenuje se to tam, myslím, Hasentanz, jako Zaječí tanec, na kraji lesa najednou objevili ze země čnící špičky bot.  Tak to rozhrnuli a byly tam mrtvoly. Tak to otec hned nahlásil na SNB nebo na nějaký úřad, hned přijeli z Plzně nějací odborníci a zjistilo se, že jsou to mrtvoly dvanácti žen z pochodu smrti z koncentračního tábora Svatava vedle Sokolova, tehdy ještě Falknova. No a teď je museli exhumovat. Tak tam nahnali ty Němce z Litrbach a ti to museli ručně vyzvedávat, bez nářadí a nesměli mít ani rukavice. Příšerný smrad prý to byl. A oni jako z trestu to museli tímhle způsobem dělat.“

 

Stěhování a vystěhování

V Litrbaších se manželům Steunovým – jak bylo později zjištěno, jako poslední zde narozený občan – narodil syn Eduard. To však již probíhal odsun jinak téměř výhradně německého obyvatelstva a v roce 1948 bylo nakonec městečko doslova rozstříleno v rámci nácviku bojové akce Československé lidové armády. Přestěhovali se do nedaleké Frankovy boudy. Tam se jim pro změnu stihla narodit Edova sestra Marta. Protože ale její maminka byla německého původu a místní správa se rozhodla svůj katastr vyčistit od Němců, stěhovali se opět o kus dál, do Havraní u Krásna. Ovšem ani tam se dlouho neohřáli, protože v roce 1949 po objevení inzerátu, že město Kašperské Hory hledá polesného pro revír Zlatá Studna, zamířil Robert Steun se svou rodinou neomylně ke třetímu vrcholu „svého trojúhelníku“, na Šumavu, na Zlatou Studnu. A my se s nimi, jak slíbeno, vracíme na tamní „Divoký východ“, totiž do padesátých let dvacátého století, do bezprostřední blízkosti státní hranice se „západním Německem“.

 

Divoký východ, nebo západ?

Z pohledu z Prahy bychom to tam tedy mohli nazvat Divokým západem, z pohledu z Bavorska a dalšího svobodného světa na západ od našich hranic Divokým východem. Nechť si laskavý čtenář vybere. Ovšem pětiletý kluk Eda tu prožil překrásné dětství uprostřed šumavských lesů a luk, v láskyplném prostředí své rodiny a zejména v rukách svého otce, vychovatele, který by podle jeho vyprávění mohl být předobrazem vzorného otce z každé pediatricko-psychologické a pedagogické publikace. Přestože byl pracovně velmi vytížen, představoval Edovi citlivě vše, co věděl o přírodě, zeměpise, historii či náboženství. Z jeho úst se dověděl i mnoho věcí z historie své rodiny, svého rodiště i jejich tehdejšího šumavského domova a vše potom složil spolu s tím, co zažil a viděl na vlastní oči, do nesmírně zajímavé mozaiky osudů míst a lidí, které nám vypráví.

Přestože Eda prožíval navzdory tehdejší ponuré době spíš běžné klukovské radosti a starosti, došlo zde i k opravdu nebezpečným a bizarním situacím, které tehdejší život v tomto kraji dennodenně provázely.

 

Šestkrát Ekrazit, prosím

„Také se tam ale hodně pytlačilo. A byli to hlavně ti vojáci ze Zhůří. To otce hodně štvalo. Upozorňoval je, ať toho nechají, avšak ten velitel stále tvrdil, že oni s tím nemají nic společného. Každou chvilku se ale na té Zlaté Studně objevil. Nebo projelo auto, ve kterém seděl, a za chvilku vždycky padla někde nějaká rána. Až jednou se nějak sami prozradili, když nakládali srnčí do auta. Otec je tam načapal, právě toho velitele a kuchaře. Tak oni se teď báli, že to otec někde řekne. V tu dobu jsme se právě stěhovali ze Zlaté Studny do Horské Kvildy. Tam jako první, než se barák dodělal, v podkrovní místnosti bydlel právě ten praktikant Kroupa. Jednou večer šel pro něco k sousedovi cestáři Předotovi a nechal na nočním stolku hořet svíčku. S tím, že se hned vrátí. Když se ale vracel, zastavili ho vojáci a že dál nesmí. Že mají nějakou akci a kdesi cosi. A když jim řekl, že tam nechal hořet svíčku, tak odvětili, že jim musí dát klíče a oni že ji sfouknou sami. Ale on že tam nesmí. No bylo mu to divné, proč nesmí jít domů, kde bydlí. Musel ale přespat u toho cestáře. Druhý den, když už se tam vozil nábytek, otec stál před tím barákem s hajným, který tam bydlel před námi. A najednou si všiml, že od baráku vede úzký pruh suché trávy a že to vede k tomu cestáři do stodoly. Tak mu bylo divné, co to je. Ptal se toho hajného, co tam kopali nebo od čeho to může být. Ten nevěděl. Ale držel zrovna v ruce šperhák. A tak tam tím šperhákem zalovil a on se mu chytil za dráty. Tak šli po tom, až do té stodoly a tam v seně byla zahrabána taková spínací skříňka. No a bylo jasno. Že barák byl podminovaný a my jsme měli vyletět do povětří. Tak otec okamžitě na SNB, pak přijeli nějací pyrotechnici z Plzně, vyndali ty nálože, no a začalo veliké vyšetřování. Stěhování se přerušilo a my jsme ještě zůstali na Zlaté Studně. Oni vyjmuli ty nálože, tam bylo šest ekrazitových náloží, a potom to na louce odpálili. Zůstal tam po tom kráter jako hrom. A při tom vyšetřování vyšlo najevo, že to udělali ti vojáci ze Zhůří. Ze strachu, aby otec někde nehlásil to jejich pytlačení. Tak se ho chtěli zbavit. To se potom provalilo. Ale jak to vyšetřování dopadlo, nevím, a snad se to tenkrát nedověděli ani rodiče. Vím jen tolik, že otec, když ještě býval u té policie v Berouně, tak měl nějakého známého, který se dostal na Ministerstvo vnitra. S ním o tom mluvil a ten mu řekl: ,Buď rád, že to takhle dopadlo, a víc se v tom nevrtej.‘ Takže takhle celá ta věc skončila. Ale už jsem tady nemusel být. Protože, jak ti pyrotechnici to líčili, tak celá ta strana toho baráku měla uletět. To bylo na šesti místech navrtané. Ale jak šikovně to bylo zase zadělané, že jen ten suchý pruh trávy to prozradil.“

 

Konec Zlaté Studny

Stejně jako v Litrbaších, zdejší Němci, kterých i v tomto kraji byla většina, museli sbalit padesát kilo nejnutnějších věcí a zamířit „domů“ do Německa. Zůstala po nich opuštěná stavení a hospodářství, která však většinou brzy přispěchali vojáci zbourat, aby se v nich nemohli ukrývat „diverzanti“.

„Ti Němci tam mohli zůstat, pokud neměli nějaký majetek nebo nezastávali nějakou funkci. Hajní, polesní, sedláci, kteří něco vlastnili, učitelé, ti všichni museli pryč. Ale ti lesní dělníci, ti tam mohli zůstat. Takže oni z té Zlaté Studny, ti už šli potom dobrovolně sami. Ale také si toho nesměli s sebou moc vzít. Spoustu věcí tu museli nechat. Ale v tom padesátém roce odešli z té Zlaté Studny všichni. A hned jak odešli, tak aby se tam nemohli ukrývat diverzanti, musel se barák zbourat. Takhle zanikla celá Zlatá Studna. Jedině tu hospodu dole pod myslivnou zachránilo, ale jen na krátký čas, Národní muzeum v Praze. Ti si tam udělali takovou, oni tomu řikali biologická stanice. Jezdili tam, většinou v létě, všelijací ti botanici, zoologové a podobní a zkoumali tam ty rostlinky, zvířata, chodili na Mezilesní slať… Zvlášť doktor Hanzák, to byl takový význačný zoolog, nebo botanik Ivan Klášterský.“

O tehdejších poměrech v kraji výmluvně vypovídá i následující tragikomická historka pana Steuna: „Šli jsme jednou s matkou do Kvildy na nákup. A když jsme procházeli kolem kostela, právě z něho vycházela kráva, na jednom rohu naražený věnec ze hřbitova.“

 

Král Šumavy

Šumava tehdy ještě nebyla jako o chvíli později neprostupně obehnána ostnatým drátem a obsazena hordami pohraničníků, proto v okolí česko-německé hranice panoval čilý „turistický“ ruch. Kromě běžných pašeráků nebo agentů zpravodajských služeb tudy, většinou za nocí, kráčely malé či větší skupinky lidí, kteří opustili své domovy i blízké a doslova riskovali život, aby jeho zbytek prožili ve svobodném světě. Málokdo se však odvážil na takovou cestu krásnou, ale drsnou a záludnou šumavskou krajinou sám. Když měli štěstí, našli někoho, kdo jim zprostředkoval služby tzv. převáděče, „hlavním zaměstnáním“ většinou pašeráka, ale někdy třeba i bývalého nebo i stávajícího příslušníka finanční stráže³⁾ nebo policie, kteří střežili hranici předtím, než se na Šumavu přivalily armádní jednotky pohraniční stráže. Z této doby pochází i příběh Krále Šumavy, který si ovšem ve stejnojmenném filmu⁴⁾ komunistická propaganda hbitě upravila k obrazu svému. Byl to ve skutečnosti zkušený a protřelý pašerák Kilian Nowotny pocházející ze Starých Hutí, který byl jako Němec spolu s dalšími po válce odsunut do Bavorska. Usadil se hned nedaleko za hranicemi a začal obchodovat se dřevem. Brzy ho ale kontaktovala předchůdkyně dnešní CIA, zpravodajská služba CIC s nabídkou spolupráce. Měl pomáhat jejím agentům dostat se bezpečně do Československa. S vidinou toho, že ještě snad přeci jen spatří svoje rodiště a domov, že si přivydělá tím, že na zádech při těchto cestách přenese tam i zpět nějaké zboží a že bude moci pomáhat i lidem toužícím po svobodě dostat se bezpečně na Západ, nabídku přijal. Pro své fenomenální schopnosti a množství zboží a hlavně lidí, které dokázal na jednu nebo druhou stranu hranice dostat, mu bylo přiřčeno přízvisko Král Šumavy.

 

Konec Krále Šumavy a zánik samoty Torfstich⁵⁾

Údajně jeho dvoutisící výprava se mu stala téměř osudnou. Po přepadení esenbáky u můstku přes Teplou Vltavu u Františkova nedaleko Kvildy se mu těžce raněnému podařilo lstí uprchnout zpět do Německa, kde mu na poslední chvíli zachránili život. Následky této výpravy byly přesto pro většinou zúčastněných tragické. Zbytek výpravy, Kiliánův komplic a dva muži pracující pro CIC, se několik dní marně skrývali v okolních lesích a pokoušeli se uprchnout. Byl však na ně uspořádán doslova hon a postupně byli chyceni a pozatýkáni. Tragický osud potkal rodinu Pöslovu ze samoty Torfstich poblíž Zlaté Studny, na okraji Mezilesní slati, kde prchající muži hledali pomoc. Přestože jejich návštěva prý skončila jen krátkým hovorem v okně, možná podáním trochy jídla, byli obyvatelé zatčeni také a jejich dům během jedné noci vydrancován a vypálen. Dnes na místě můžeme nalézt jen nepatrné trosky zarostlé vegetací. Pan Steun vypráví: „Druhý den tam šel bratr jako obvykle pro mléko. Když tam dorazil, strnul. Dům zdevastován, obyvatelé i zvířectvo pryč, v postelích ožralí esenbáci nebo vojáci. Nicméně jeden z nich mu na rozkaz nadřízeného ještě nějaké mléko přinesl. A vyprovodili ho se slovy: ,… a víckrát už sem nechoď, tady už nic nebude.‘“

 

Pozornosti bezpečnosti samozřejmě neušla ani myslivna na nedaleké Zlaté Studni, kde tehdy žili Steunovi. Žádnou záminku pro nějakou perzekuci zde však naštěstí nenalezli, a protože se zřejmě dostatečně vybili na Torfstichu, žádnou ani „nevyráběli“. Nicméně příjemné chvíle to jistě nebyly. Eduard Steun na ně vzpomíná takto:

„Museli jsme se sestrou sedět v kuchyni na otomanu a estébáci prohledávali celý barák. Chodili s matkou, otec nebyl doma. No a my jsme museli sedět na tom otomanu a hlídal nás voják se samopalem. Stál před námi, já si pamatuju, jak jsem si ho prohlížel, takže dodneška vím, co měl na sobě, jak vypadal, všechno. Vím, že měl ty, tomu se říká spínky, takhle kolem nohavic dole, že měl boty takové jako pracovní, to ještě nenosili ty půllitráky. To přesně vím, poněvadž jsem se mu díval na ty nohy, jak tam chodil, v ruce ten samopal. Ne že by ho měl namířený proti nám, to ne, ale prostě nás musel hlídat. Plný dvůr vojáků a policajtů a tihle tajní. Určitě to byli estébáci. Ale byli jak v uniformách, protože měli takové jako kožeňáky kabáty a na hlavě klobouky, oba úplně stejně oblečení. Byli u nás několikrát už předtím. Vždycky chtěli něco vědět. Vyptávali se, jestli se někdo neptal na cestu na hranice, a takovéhle věci. To bylo každou chvíli. No a když ta akce tam u těch Pöslů skončila, tak oni potom chtěli vědět, kde kdo přespal a tak. My jsme měli hned vedle myslivny stodolu. A ta byla věčně otevřená, protože jsme měli párek ochočených srnek a ty si tam chodily pro seno. Takže se mohlo stát, že by v tom seně někdo přespal. Tak teď naši trnuli hrůzou, aby se tam nenašla nějaká stopa, že tam někdo spal. Naštěstí tam ale nic takového nebylo. Ti estébáci u nás byli několikrát ještě i potom.“

 

„CENZUROVÁNO“

Návštěvy estébáků v myslivně byly celkem pravidelné, v noci se muselo kvůli ztížení orientace „diverzantů“ zatemňovat, otce často v terénu zastavili a legitimovali, různě místním obyvatelům komplikovali pohyb. Přesto se ovšem podařily i husarské kousky.

„Brácha, když byl půjčen na polesí ve Kvildě, měl lesnický úsek Černá hora. Nějakou dobu tam nebyl kočí s koňmi na přibližování dřeva, tak s koňmi od lesů jezdil brácha. Jednoho krásného dne se ztratily dvě Němky z Kvildy. Nikdo o nich nevěděl, prostě byly pryč. Pak nám najednou přišel korespondenční lístek z Německa. Na něm razítko CENZUROVÁNO, takové šikmé razítko, a babky v něm děkovaly bráchovi, že je převezl za hranice. No, táta myslel, že se zblázní. Že bráchu zabije. Protože to smrdělo tím, že dospělé zavřou a nás šoupnou někam do děcáku. To bylo hrozný. On je naložil na vůz, zaházel je senem a vezl k hranici. Jako že veze krmení pro koně. Pak z něho vylezlo, že je ještě potkal, ty pohraničníky. Ale poněvadž ho znali, tak s ním prohodili jen pár slov a on jel dál. Ale že má pod senem babky, to je vůbec nenapadlo.“

 

V té krásné Šumavě

V roce 1957 otec zemřel a rodina se ze Šumavy odstěhovala za svými příbuznými do severních Čech. A Šumava byla smutnější a smutnější. Přestože tu tenkrát nestála již přímo Edova kolébka, jak se zpívá ve zlidovělé písni Andrease Hartauera V té krásné Šumavě, nepsané šumavské hymně, vryla se mu Šumava nesmazatelně do srdce. To se ostatně celkem snadno stane i člověku, který tu zdaleka neprožil to co on. Když se sem pan Steun po letech vrací, mnoho míst svého dětství poznává jen stěží. Z jejich myslivny je rekreační chalupa, zůstala však na Zlaté Studni a v blízkém okolí sama. Ze stavení, která přežila, jsou dnes většinou penziony a hotely a v lese nejčastěji potkáte cyklisty ve značkových fofrovačkách. I tak je ale na Šumavě stále jako v pohádce. Doufejme, že to tak zůstane.

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

 

Poznámky:

1) Litrbachy slovy samotného Eduarda Steuna: „Moje rodné město ve Slavkovském lese, poblíž městečka Krásno, blízko Sokolova (dříve Falknov). Jediné stavení nezůstalo stát. Byl zde zřízen vojenský prostor a na městečku trénovala naše slavná a udatná armáda bojové akce včetně bombardování letectvem a ostřelování těžkým dělostřelectvem (natočili o tom i instruktážní film Boj o osadu). Všimněte si, kolik to jenom mělo názvů. Původní název byl Lauterbach, ale protože nedaleko odtud byla malá víska stejného názvu (a dopadla stejně), tak bylo městečko přejmenováno na Lauterbach Stadt, což se udrželo až do roku 1945. Potom to bylo přejmenováno na Město Litrbachy, ale protože to prý stále znělo moc německy, tak v roce 1947, když už bylo vše vystěhováváno, to dostalo název Litolazy. Ten se ale neudržel ani rok a objevil se název Čistá. Je to zřejmě přiléhavější, protože se to povedlo ,vyčistit‘ dokonale.“

 

2) Viz např. http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=868.

 

3) Viz například vyprávění paní Anny Šrotýřové, jejíž manžel byl právě jedním z nich, na www.pametnaroda.cz

 

4) Viz např. http://www.csfd.cz/film/4955-kral-sumavy/.

 

5) Podrobněji se těmto událostem věnovali v několika článcích tvůrci internetových stránek moskyt.net.

 

.