Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Stibalová (* 1956)

• narozena 30. ledna 1956 v Kadani

• její matka byla za války totálně nasazená, otec musel narukovat do německé armády

• v srpnu 1968 bydlela v Perštejně, kde jako dítě prožívala invazi vojsk Varšavské smlouvy

• studovala na střední zemědělské škole

• pracovala jako matrikářka na národním výboru v Kadani, později na okresním městském výboru v Chomutově

• v době výbuchu černobylské jaderné elektrárny byla v porodnici

• o dění během sametové revoluce se postupně dozvídala od kolegů a také z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy

• v roce 2022 žila v Jirkově nedaleko Chomutova

Matka totálně nasazena, otec ve wehrmachtu

Anna Stibalová, rozená Žvaková, se narodila 30. ledna 1956 v Kadani. V nedalekém Perštejně strávila své dětství a mládí společně s rodiči a třemi sourozenci.

Její tec Viktor Žvak byl synem mlynáře na Hlučínsku. „Od tatínka vím, že Hlučínsko tenkrát patřilo k Německu a kluci museli narukovat do německý armády. Tatínek byl u wehrmachtu, dělal radistu a dostal se až na Sibiř,“ vypráví. Otcovi dva starší bratři si v Německu našli manželky a už tam zůstali. „Když bylo po válce, tak sem mohli jezdit. Takže […] nám taky někdy přivezli nějaký oblečení, co se tady nedalo koupit, gramofonový desky, spoustu žvýkaček, který nám spolužáci záviděli, vynikající čokolády.“

Matka Cecílie Žvaková pocházela z chudé rodiny, a když jí bylo šest let, zemřel jí tatínek. V patnácti letech tak musela hned nastoupit do služby. Narodila se v roce 1921, a tak patřila mezi ročníky, které byly během druhé světové války totálně nasazeny. „Vyprávěla mi, že byla v Hlučíně v nemocnici. Byla to nemocnice, která byla nejdřív civilní a potom vojenská, a měnily se tam fronty, chvíli tam byli Němci, chvíli tam byli Rusové. Vždycky tam přivezli raněný a ona tam dělala pomocnou sílu.“

Na své dětství vzpomíná moc ráda, protože téměř v každém domě v sousedství bydlely děti, se kterými se mohla přátelit. „Venku na ulici jsme hráli badminton, chodili jsme do lesa, u kořenů jsme si stavěli domečky, chodívali jsme na koupaliště.“ V době školní docházky si pak oblíbila divadlo a zpívání. „To mě drželo dlouho,“ říká pamětnice.

Dospělí běhali, že asi bude válka

V srnu 1968 žila Anna Stibalová stále v Perštejně a zrovna si užívala prázdnin. „Běhali jsme po venku, a když jsme se dozvěděli, co se děje, a dospělí běhali, že asi bude válka, tak jsem běžela za maminkou do práce, jestli něco není potřeba. Tak mě poslala do obchodu, abych nakoupila mouku, cukr, máslo, kdyby náhodou, aby to bylo doma. A pak mě uklidnila, říkala: ‚Buď doma a nestarej se o to.‘“ Sama tak invazi ve svých dvanácti letech tolik neprožívala, zato rodiče měli strach o její sourozence, zejména o bratra a sestru. Bratr totiž 1. srpna narukoval na vojnu a rodiče se obávali, aby nemusel odejít do Sovětského svazu. Sestra v té době pobývala na Ostravsku a měla velký problém dostat se domů. „Mamka měla strach a dokud nepřijela sestra domů, tak snad ani nespala,“ vzpomíná pamětnice.

Anna chodila na střední zemědělskou školu v Kadani. V patnácti letech vstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM). „Nebylo to o politice, scházeli jsme se, pomáhali jsme různý věci dělat pro vesnici. Dělali jsme senoseče, chodili jsme na brambory, sbírat ovoce. V klubovně jsme si pustili magneťák a učili jsme se tančit ty naše moderní tance. Byli jsme vynikající parta, jeden druhýmu nezáviděl, bylo to senzační, strašně ráda na tu dobu vzpomínám.“

Lékaři nám zakázali pít mlíko

Po škole nastoupila do práce na státní statek, za rok dostala nabídku zaměstnání na národním výboru. „Abych šla dělat matrikářku. To byla práce, která mě bavila ze všeho nejvíc, protože celý život jste s těma lidma v kontaktu,“ říká pamětnice. V roce 1985 se odstěhovala do Chomutova, kde nastoupila na okresní národní výbor. Poprvé se vdala v roce 1977, podruhé v roce 1985.

Roku 1986, když vybuchla černobylská jaderná elektrárna, komunistický režim o katastrofické události mlžil. Tehdy byla Anna Stibalová zrovna v porodnici. „Dozvěděli jsme se to vlastně od lékařů, protože nám zakázali pít mlíko. A je to z toho důvodu, že radiace se dostane na louky a s tou trávou to sežerou kravičky a ta radiace se dostává do mlíka,“ vypráví. Jinak se ale žádné detaily, stejně jako ostatní lidé v Československu, nedozvěděla.

V listopadu 1989 stále pracovala na okresním výboru. Dne 17. listopadu jeli někteří její kolegové do Prahy do divadla a hned po víkendu jí vyprávěli, co se v Praze dělo. „Něco jsme se dozvěděli z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, od každýho něco jinýho, a postupně jsme zvonili klíčema.“ V roce 2022 žila Anna Stibalová v Jirkově u nedaleko Chomutova.