Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Stibicová (* 1933)

• narodila se 14. srpna 1933 v Turkovicích na Pardubicku

• vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na FF UK

• do roku 1970 profesorka na chemické průmyslovce v Pardubicích

• 1969 - odsouzena za rozšiřování letáků k výročí 21. srpna 1968 na šest měsíců s podmínečným odkladem na dva roky

• 1977 - podpis Charty 77

• do roku 1989 se živila jako uklízečka a soukromou výukou angličtiny

• kromě Charty 77 se zapojila do Demokratické iniciativy a Iniciativy sociální obrany

• od 1990 vyučovala na gymnáziu a konzervatoři v Pardubicích

• spolupracuje s organizací Amnesty International

• počátkem 90. let se angažovala v Občanském fóru a Občanském hnutí v komunální politice

• vedla personální rekonstrukci pardubické věznice

• stála u vzniku městské policie

Školství musela opustit

Jarmila Stibicová se narodila 14. 8. 1933 v Turkovicích v okrese Pardubice. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni ideály masarykovské republiky,“ charakterizuje své rodinné zázemí. Vystudovala češtinu, ruština a angličtinu na FF UK, do ledna 1970 působila jako profesorka na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pro své angažmá v letech 1968-69 musela ale školství opustit.

Do opozice

Jarmila Stibicová byla ve vedení přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN), v roce 1968 a v době kolem upálení Jana Palacha organizovala akce stávkového a hladovkářského charakteru (na protest proti zadržení Stanislava Devátého). Za rozšiřování letáků k výročí 21. 8. 1968 byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později se opakovaně ocitala v cele předběžného zadržení. „To bylo tak, že jste nikdy nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se vrátíte. Ale v zásadě to byly jen ty zadržení.“ Příslušníci StB obtěžovali i příbuzenstvo, na babičku se vyptávali u vnučky ve školce, pražských synovců zase na tetu. „Ti už to brali jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat.“

Uklízečkou a ve svobodném povolání

Po odchodu ze školy pracovala jako uklízečka na poloviční úvazek, soukromě vyučovala angličtinu – jako svobodné zaměstnání na povolení MěNV. Po druhé svatbě (první manželství skončilo rozvodem) zanechala uklízení a zůstala jen jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 ale povolení, jež se muselo každý rok obnovovat, již nedostala. Chartu podepsal i manžel Jarmily Stibicové. „To byla vždycky u každýho otázka volby, jaký jsou priority, a pro mě bylo důležitý, abych žila v souladu sama se sebou.“

Charta v Pardubicích

V Pardubicích bylo chartistů jen několik: manželé Stibicovi, Zdeněk Ingr vedený u StB, vyhozený voják-letec Zbyněk Čeřovský; „postupně pak se nabalovali další lidi. Sice tu nebyli chartisti, ale byli tu lidi, kteří s náma byli v kontaktu, čili tady byla spousta aktivit. Nejpočetnější byla undergroundová mládež a mládež vůbec.“ Činnost vymezovalo několik okruhů – distribuce tiskovin ilegálních a zahraničních, petiční činnost, literatura. Pardubičtí udržovali kontakty s Prahou (P. Uhl, A. Šabatová aj.), Brnem, „na bytové semináře se jezdilo nejčastěji do Prahy k Hejdánkovům a do Brna, tam to bylo různý, paní prof. Komárková, Šimsovi atd.“ Žádné kontakty neměli s bývalými komunisty v Obrodě, s výjimkou dr. Loskota, důležitého lokálního funkcionáře vyhozeného po srpnu 1968. „S nima my jsme navázali kontakt až se vznikem Občanského fóra.“

Za podstatný úkol považovala paní Stibicová orientovat mládež, uspořádala mj. výpravu mladých lidí za Václavem Havlem na Hrádeček.

Drsný zážitek ve věznici

Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého byla paní Stibicová odvezena k prohlídce do ženské věznice – dostala se do rukou sadisticky orientované dozorkyně, která ji, ač zadržená uvedla, že je po gynekologické operaci, nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod. Podmínky, jež spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než jaké poznala u StB - „u těch estébáků alespoň určitý respekt byl“. Soud nakonec podnět vznesený proti hladovkářům zamítl a vše skončilo pouze pokutami.

Narůstající odvaha i spolupráce s StB

Získat Jarmilu Stibicovou pro spolupráci se StB ani nepokusila. „Já jsem zavedla ten styl, že oni jsou lidi pod moji úroveň, a odmítala jsem vypovídat. Co ale zkoušeli, byla ta akce Asanace, vystěhovat s tím, že když se nevystěhujeme, musíme počítat se zhoršením situace, což teda opravdu nastalo, že to (zájem StB) bylo častější.“ Narůstaly také ale odvaha a solidarita lidí, kolem roku 1989 již sami přicházeli zájemci o podpis např. Několika vět. Ilustruje to i vzpomínka na faráře, který zmínil „mučedníka Jana“ během tzv. Palachova týdne v pardubickém kostele sv. Bartoloměje.

Spíše zdrženlivá je paní Stibicová v hodnocení lidí, kteří StB donášeli: „Nejvíc křičí ti, kteří nic nedělali. Ale když to byla třeba rodina, který hrozili vzít děti… Něco jinýho jsou ti, kteří za to dostávali peníze, nebo ambiciózní lidé, kteří to dělali dobrovolně.“ Připomíná také nešťastníky, kteří závazek pod tlakem podepsali, ale pak se tím trápili a „snažili se nějak vybruslit. Nejhorší je ale to, že ti, kteří to celé organizovali, skončili s vysokýma penzema a chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaný a vězni z padesátých let živořej. I chartisti leckdy dostali žebrácký důchody.“ Spis vedený StB na paní Stibicovou podlehl skartaci, takže materiály, jež na ni vedla StB, zná jen z útržků a okrajových zmínek jinde.

Demokratická iniciativa a VONS

Jarmila Stibicová fungovala též jako určitý spojovací článek k Demokratické iniciativě a k Iniciativě sociální obrany. „Oni (tj. režim) se pokoušeli vystupovat proti lidem nikoli soudně, ale například sociálně nebo pomocí psychiatrických tlaků a já jsem měla na pardubické psychiatrii dobrý kontakty přes doktora Šimka a primáře a doktora Ruleho.“ Touto cestou pomohla např. Jiřímu Wonkovi.

Angažovala se i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), stejně jako později u Amnesty International: šlo o pomoc právní, materiální, angažmá ve věznicích a zajišťování publicity případům politického stíhání. „Těch případů bylo mnoho, já už si to ani nepamatuju. Ti lidi když se vrátili z vězení, tak pak přišli a poděkovali, že se to ve věznicích projevilo, že se k nim začali chovat slušněji.“

Další ústrky ze strany StB

Vystřídala několik zaměstnání v regionu, jež jí pravidelně ukončovala StB: „Poté jsem již učila pouze načerno známé.“ Jarmile Stibicové ovšem hrozil malý počet let odpracovaných na důchod, takže musela znovu nastoupit jako uklízečka. „Teprve od února 1990 jsem nastoupila, vlastně tedy po dvaceti letech jsem nastoupila na gymnázium Pardubice. Kromě toho, že jsem začala učit, jsme se samozřejmě angažovali v Občanském fóru.“ Patří k posledním obviněným osobám za komunistického režimu – v pondělí 20. listopadu 1989 byla zatčena StB cestou na shromáždění do divadla, kde měla přečíst prohlášení. Příslušník Veřejné bezpečnosti ji ovšem ujistil, že prokurátor celou věc, stejně jako podobné záležitosti v poslední době, odloží. „Změna chování příslušníků Veřejné bezpečnosti byla patrná již při rutinním zadržení kolem 28. října, kdy bylo zřejmé, že se od režimu začínají distancovat.“

Zájem o věci veřejné i po listopadu 1989

Paní Stibicová zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, pracovala v bezpečnostní komisi, vedla personální rekonstrukci ve vězení v Pardubicích, účastnila se sněmů OF v Praze. Po volbách 1990 a štěpení Občanského fóra se přidala k Občanskému hnutí „jako většina disentu. ODS byli většinou lidé z šedé zóny nebo ti, kteří se nijak neangažovali nebo jen vyměnili legitimaci.“ V dalších volbách již nekandidovala a dala přednost působení v Amnesty International. „V politice je člověk velice často zatažen do věcí, se kterými nesouhlasí,“ říká chartistka z Pardubic. Nadále však zůstala členkou komisí při zastupitelstvu, podmínkou ovšem bylo, aby šlo o skutečnou práci, nikoli politickou činnost. „Stála jsem u vzniku městské policie, připadalo mi důležité, aby k policii přišli noví lidé. Podílela jsem se na tom, co se do češtiny překládá jako výchova k lidským právům.“

Po dva roky vyučovala souběžně na gymnáziu a na konzervatoři: „To jsem zjistila, že to fyzicky už opravdu nelze zvládat, tak jsem zůstala na té konzervatoři. Práce tam byla zajímavější, tam byli již studenti cílevědomí, kultivovaní uměním, mnozí starší.“ V době konání rozhovoru již paní Stibická byla v důchodu, na škole suplovala a vedla kurzy angličtiny pro seniory při magistrátu.

Důraz na peníze až na prvním místě, konzumerismus a touhu po materiálnu, upozadění etiky a v důsledku toho i korupci, stejně jako nezájem o věci přesahující vlastní dvoreček považuje paní Stibicová za neblahé dědictví bolševického myšlení.