Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Stiborová roz. Slouková (* 1932  †︎ 2022)

• narodila se 26. května 1932 v Olomouci

• roku 1948 otec zemřel na následky autonehody

• pamětnice musela v šestnácti letech nastoupit do práce

• v roce 1952 se provdala za Ivana Stibora, přestěhovali se do Prahy

• plánovali emigraci, navázali ilegální styky se Západem

• v roce 1955 byl jejich emigrační plán vyzrazen a manželé byli odsouzeni k nepodmíněným trestům

• pamětnice byla celkem pět let v pracovním táboře v Želiezovcích a v pardubické věznici

• manžela po pěti letech pustili na amnestii

• po propuštění v roce 1960 začínali znovu

• v létě 1968 se dostali na dovolenou do Bulharska

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodli zůstat v zahraničí

• na podzim roku 1968 dostali azyl v Kanadě

• k definitivnímu návratu do vlasti se rozhodli až v roce 2001

• zemřela 24. června 2022

Dlouhá léta byla pro mě Marie Stiborová pouze anonymní sousedkou, která za sebou na chodbách našeho paneláku zanechávala příjemnou vůni svého parfému. Ona i její manžel Ivan vždy působili, jako by zrovna utekli z prvorepublikového filmu. Kukátkem v našem přízemním bytě jsem jako malá občas pozorovala, jak pan Stibor drží své manželce dveře od výtahu a jak jí vzápětí nabízí rámě. Mí rodiče i já jsme na Stiborových tiše obdivovali jejich přirozenou eleganci a slušnost. K bližšímu kontaktu, než bylo uctivé „Dobrý den!“ na chodbě, mezi námi však dlouho nedošlo.

S Marií Stiborovou se má rodina blíže seznámila až poté, co její manžel zemřel. Vdovu jsme začali pravidelně navštěvovat a právě během společných setkání nám postupně odkrývala svůj životní příběh, který byl výrazně poznamenán událostmi 20. století. Do doby, než jsem se s ní seznámila, jsem osobně neznala nikoho, jehož soukromý život by byl tak zásadně určován „velkými dějinami“. O to silněji na mě její životní peripetie zapůsobily a o to více jsem chtěla zamezit tomu, aby byl tento příběh zapomenut. Touto formou bych tedy ráda zaznamenala životní osudy Marie Stiborové, mé sousedky, se kterou jsem se nakonec sblížila tak, že se stala mou třetí, „adoptovanou babičkou“.

Dětství za druhé světové války

Narodila se v Olomouci 26. května 1932 jako druhé dítě manželů Sloukových. Pokřtěna byla jako Marie Terezie, odmalička jí však všichni říkali Pájo. Tato přezdívka pamětnici zůstala dodnes. Maminka Ludmila doma pečovala o Marii a její další tři sourozence, tatínek František byl maloobchodníkem. Svou rodinu živil prodejem ovoce a zeleniny, které pěstoval v pronajatých sadech.

Prvním dějinným zvratem, který zasáhl do života Marie Stiborové, byla všeobecná mobilizace v září 1938, v jejímž rámci byl tatínek odvelen do olomouckých kasáren. Doposud neznámou situaci jí rodiče vysvětlili se slovy, „že bude asi válka“. Tehdy šestiletou Páju ovládl strach: bála se, co bude s tatínkem.

Období protektorátu a druhé světové války zastihlo pamětnici ve školní lavici. Podle jejích slov však školní výuka i v nelehké době probíhala vcelku normálně; jedinou novinkou byla povinná němčina, kterou nikdo ze spolužáků neměl příliš v lásce.

Při vzpomínce na tuto dobu se většině vrstevníků Marie Stiborové vybaví především hlad, který tehdy jako malí snášeli obzvlášť těžce. Tuto vzpomínku však ona s ostatními pamětníky nesdílí. Díky tatínkovi totiž za války hladem netrpěli. Jako obchodník s ovocem a zeleninou mohl za svůj obchodní artikl vyměnit jiné nedostatkové potraviny. O svůj relativní dostatek se však Sloukovi neváhali podělit s potřebnými. Když jednou její tatínek „vyšmelil“ pytel mouky, maminka z něj upekla několik bochníků chleba. Ty pak rozdala mezi skupinu sovětských válečných zajatců, kteří byli v Olomouci nasazeni na nucené práce.

„Hra na schovávanou“ před bombardováním i rudoarmějci 

O síle válečného běsnění se Marie Stiborová na vlastní kůži přesvědčila ke konci války. Od poloviny roku 1944 až do května 1945 se nad územím protektorátu odehrálo několik leteckých bitev mezi spojeneckými a německými letadly, která útočila na průmyslová centra v Čechách a na Moravě. Dodnes má v živé paměti, jak se jedno ze spojeneckých letadel zřítilo nedaleko olomouckého hřbitova. Jednalo se o jeden z amerických bombardérů, které se 17. prosince 1944 zřítily v okolí Olomouce po letecké bitvě nad Hanou.

Bombardování průmyslových oblastí však pro pamětnici a její rodinu znamenalo jediné: ukrýt se ve sklepě a nebezpečí tam přečkat. Tato „hra na schovávanou“ před padajícími bombami dospívající Marii jednou přivodila nervový šok. Celá bez sebe chodila po sklepě kolem dokola a něco si pro sebe mumlala.

Na přelomu dubna a května 1945 se začaly šířit zprávy, že se s blížící se Rudou armádou schyluje ke konci války. Radostnou zprávu však brzy zatemnily zvěsti o znásilňování žen, které měli na svědomí vojáci kráčející v prvních liniích Rudé armády. Proto si bezmála třináctiletá Marie i s maminkou musely znovu „hrát na schovávanou“. Před neurvalými rudoarmějci se tentokrát schovávaly na chodbě pod neckami.

Rychlý vstup do světa dospělých

Poválečná léta byla v rodině Sloukových poznamenána tatínkovým úmrtím. Ten zemřel v únoru 1948 na následky zranění, která utrpěl při autonehodě. Ztráta živitele i náklady na manželovo tříměsíční léčení v soukromém sanatoriu pro ovdovělou paní Sloukovou představovaly obrovskou finanční zátěž. Z toho důvodu se pamětnice musela po základní škole v necelých šestnácti letech vzdát možnosti dalšího studia a nastoupila do práce.

Začala pracovat v olomoucké čistírně a v roce 1951 získala díky svým schopnostem dokonce vedoucí pozici v pobočce podniku Chrištof – čistírny a barvírny Vyškov. Ta sídlila v dnešním Zlíně, který od roku 1949 nesl jméno prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.

V té době vstoupil do života mladé slečny Sloukové její budoucí manžel Ivan. Seznámili se v Olomouci na plaveckém stadionu. Odpoledne se zde pořádaly taneční zábavy a právě na jednu z nich Ivan tehdy devatenáctiletou Marii pozval. Z jazzového večírku se vyvinul vztah. I přes prvotní maminčiny námitky vůči o 7,5 roku staršímu partnerovi se pamětnice za Ivana provdala a 5. května 1952 začala nový život jako Marie Stiborová.

Příprava na emigraci

Ivan, rovněž rodák z Olomouce, byl studentem medicíny. Studií však musel v roce 1949 zanechat, jelikož odmítl vstoupit do KSČ. Během následujícího dvouletého pobytu na vojně se rozhodl, že z Československa odejde. Se svým odhodláním emigrovat na Západ se později svěřil i své manželce. „Zeptal se mě, jestli s ním chci utéct. A já byla zamilovaná, takže jsem samozřejmě chtěla jít s ním,“ vzpomíná Marie Stiborová na moment, kdy se rozhodla odejít s manželem z Československa. Právě kvůli plánovanému útěku se Stiborovi po svatbě usadili v Praze, kde měli na přípravu cesty lepší podmínky i kontakty než doma v Olomouci.

Přes švagra pamětnice se tu mladý pár seznámil s manželi Tydlitátovými. Ti bydleli v domě, ve kterém se nacházelo íránské velvyslanectví. Tydlitátovi přes něj pašovali ze Západu nylonové punčochy, cigarety a hodinky, které následně prodávali na černém trhu. Stiborovi využili jejich styků se zahraničím a zaslali přes ně dopis Rádiu Svobodná Evropa, v němž žádali o vyslání osoby, která by jim pomohla překročit československé hranice.

„Jste zatčeni“

Avšak v říjnu 1954, dříve než se Stiborovi vůbec mohli spojit s převaděčem, byli Tydlitátovi kvůli své překupnické činnosti zatčeni. A jelikož věděli o úmyslu Stiborových emigrovat do zahraničí, brzy se to při výsleších dozvěděla i StB.

Do podniku, ve kterém Ivan s Marií společně pracovali, je StB přišla zatknout 9. března 1955, tedy až několik měsíců poté, co byli zadrženi Tydlitátovi. Po strohém oznámení „Jste zatčeni!“ v kanceláři ředitele následoval převoz do vazby v Bartolomějské ulici. Zde byli Stiborovi od sebe odděleni a poté dennodenně vyslýcháni až do 4. května, kdy se konal soud. Den před svým třetím výročím svatby byl mladý pár obžalován z trestného činu velezrady. Ivan, který se při výsleších snažil vzít všechnu „vinu“ na sebe, byl odsouzen k desetiletému a Marie k pětiletému trestu vězení.

Tehdy třiadvacetiletá Marie Stiborová byla k výkonu trestu převezena do slovenské obce Želiezovce nacházející se u maďarských hranic. Zde musela spolu s dalšími nejen politickými vězeňkyněmi pracovat na velkém státním statku. Výhradně manuální práce spočívala v různorodé zemědělské činnosti – od setí obilí, okopávání řepy, sušení tabáku až po práci v kravíně či výpomoc při žních. Jako „holka z města“ si na podobnou práci musela teprve zvykat, výhodou však bylo její mládí. „Ostatní ženské, všechny ty profesorky a právničky, byly mnohem starší než já, mohly být mými maminkami,“ vzpomíná Marie Stiborová.

Po roce stráveném v Želiezovcích byla pamětnice kvůli epidemii žloutenky převezena do ženské věznice v Pardubicích. Zde byly pracovní podmínky o něco snesitelnější, ženy pracovaly na „švadlárnách“, „káblovnách“ či „korálkárnách“. V Pardubicích zůstala Marie Stiborová až do konce svého trestu. Veškeré nabídky na předčasné propuštění výměnou za „spolupráci“ striktně odmítala. „Chtěla jsem si to všechno poctivě odsedět,“ říká.

Nový začátek

V březnu 1960 byla propuštěna na svobodu. Její manžel měl tou dobou za sebou teprve půlku svého trestu. Přesto nemusela Marie Stiborová na svého manžela dlouho čekat. V rámci amnestie vyhlášené prezidentem republiky u příležitosti 15. výročí osvobození Československa byla totiž podmíněně propuštěna i část politických vězňů a mezi nimi byl i Ivan. Po letech odloučení Stiborovy čekal již druhý společný začátek.

V průběhu šedesátých let se Stiborovi snažili odrazit od psychického i materiálního dna, na které je srazilo pět let strávených v nápravně-pracovních táborech. Jejich nový život na „svobodě“ socialistického Československa byl naplněn především usilovnou prací v přiděleném zaměstnání. Marie Stiborová se také snažila doplnit si zameškané vzdělání a přihlásila se do večerní školy, z té však byla jako bývalá vězeňkyně vyloučena. Na základě trestu režim Stiborovým dlouho nedovoloval vycestovat ani do socialistického zahraničí. První výjezdní doložku získali až v létě 1968, a to na dovolenou do Bulharska. To se pro ně nakonec stalo pouze přestupní stanicí na cestě za jejich novým domovem.

Konečně emigrace

Dne 21. srpna 1968 Stiborovy v černomořském letovisku zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do okupované vlasti se vrátit nechtěli: báli se, že jako bývalí „muklové“ by za nynějších vyhrocených podmínek byli znovu perzekvováni. „Řekla jsem Ivanovi, že se domů nevrátím, že jsem si kriminálu už užila dost a že budu klidně někde umejvat záchody,“ vzpomíná Marie Stiborová na chvíli, kdy se s manželem vlastně již podruhé rozhodli emigrovat na Západ.

Hned 22. srpna Stiborovi odjeli do Vídně. Odtamtud pokračovali do Bernu na kanadské velvyslanectví, kam se šli jen zběžně informovat o možnostech, které se jim jako politickým uprchlíkům nabízely, neuvažovali vůbec o tom, že by opustili Evropu. Za dva dny však měli na velvyslanectví připravené dvě letenky do Kanady. Dne 17. září 1968 přistáli na torontském letišti.

Již potřetí spolu Stiborovi začínali od nuly. Hned po příletu se jich ale ujal imigrační úřad, který jim zajistil ubytování, půlroční kurzy angličtiny a nakonec i zaměstnání ve městě Kitchener. Město vzdálené asi sto kilometrů od Toronta se stalo jejich novým domovem. Marie Stiborová začala pracovat v pojišťovně a Ivan jako strojní konstruktér v továrně na pneumatiky. Oba v tomto zaměstnání setrvali až do důchodu.

Díky své pracovitosti, spořivosti (a také s pomocí hypoték) Stiborovi po určité době dosáhli životního standardu, který jim dokonce umožňoval zasílat peníze domů rodině. Po té se jim po celou dobu velmi stýskalo. Do Československa je však už nic kromě rodiny nelákalo. V roce 1973 bylo Stiborovým uděleno kanadské občanství a Marie s Ivanem už nepočítali s tím, že by se do Československa vrátili. V Kanadě jednoduše začali nový život.

Postupný návrat do vlasti

Stiborovi se zpět nehrnuli ani po roce 1989: obávali se, že změna režimu není trvalá. Od poloviny devadesátých let začali mezi svými oběma domovy „pendlovat“. Půl roku strávili v Praze, půl roku v Kitcheneru. S přibývajícími lety však bylo stěhování čím dál tím náročnější, a tak se v roce 2001 definitivně usadili v Praze, kde Marie Stiborová žije dodnes.

I přes silné bolesti kolen zůstává ve svých čtyřiaosmdesáti letech aktivní seniorkou. Pravidelně přijímá návštěvy, chodí na koncerty vážné hudby a v létě se chystá na dovolenou do Rakouska. Pro moji rodinu již dávno není tou anonymní sousedkou, a to nejen proto, že jsme poznali její příběh 20. století.