Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Antonín Štícha (* 1924  †︎ 2017)

• narozen v roce 1924 v Podmoklech nad Labem

• v roce 1939 musela rodina opustit pohraničí

• spolupracoval s odbojem

• totálně nasazen v Německu

• po obvinění, že dává jídlo vězňům z koncentračního tábora, byl zatčen gestapem

• přeřazen do pracovního tábora Bummelandlager

• po náletu na továrnu uprchl zpět do Československa

• skrýval se až do začátku Pražského povstání

• připojil se k 1. praporu střelce Jana Čapka

• po válce se přihlásil do armády

• dodnes je aktivní v mnoha spolcích

Antonín Štícha se narodil v pohraničních Podmoklech nad Labem v roce 1924. Již od tří let navštěvoval tamní Sokol. „Čechů nás tam žilo jen necelých čtyřicet rodin, jinak to byl německý kraj. Když se tamní Němci po nástupu Hitlera a pod vlivem Henleina radikalizovali, pomáhali jsme tehdejší finanční stráži upozorňovat na ty z nich, kteří překračovali hranice se zbraněmi.“

Z pohraničí byli Štíchovi spolu s ostatními Čechy vyhnáni v roce 1938. Pamětníkovi bylo tehdy čtrnáct let a v přerušeném studiu děčínského gymnázia pokračoval v Praze, kam se rodina přestěhovala. Odsunutí obyvatelé z Podmokel se v Praze scházeli ve vršovickém Sokole. Tam také Antonína Štíchu jednoho dne kontaktoval bratr Novák, náčelník jednoty sokolské z Podmokel. „Znal mého otce, oba pracovali u dráhy, a zeptal se mě, jestli bych mu mohl občas něco vlakem přivézt či odvézt. Souhlasil jsem a ani ne za měsíc mě se stejnou prosbou oslovil bratr Zelenka,¹ který za války používal krycí jméno Hajský. Jezdíval jsem tam, kam mě poslali.“

Co přesně vozil, pamětník netušil, ale jeho tajemné výlety vlakem skončily až po atentátu na Heydricha. Tehdy mu jiný člen Sokola řekl, ať na všechno zapomene. Později se Antonín Štícha dozvěděl, že skupina lidí kolem Zelenky-Hajského pomáhala organizovat úkryt mimo jiné i pro parašutisty z výsadku Anthropoid, včetně toho posledního, v kostele sv. Cyrila a Metoděje. 

Po maturitě, v roce 1943, byl pamětník poslán na práci nejprve do továrny Jawa na Pankráci, kde se vyráběly součástky pro letadla Junkers. Když přišel příkaz, že ročník 1924 bude totálně nasazen, musel odjet na práci v říši. Přidělen byl do továrny Junkers v Köthenu. Díky znalosti němčiny mohl pracovat ve výdejně nářadí. Po dvou měsících ho ovšem jeho nadřízený udal, že dává jídlo vězňům z nedalekého koncentračního tábora, kteří byli do továrny přiváženi na práci. Obvinění bylo vážné a pouze díky přímluvě dvou jiných nadřízených Antonín Štícha neskončil v koncentračním, ale „jen“ v pracovním táboře Bummelandlager. 

„V únoru 1945 došlo k náletu na Nordhausen. Kluci, co mě znali z Junkersky, mi půjčili civil. Říkali, že to tam znám, umím německy, musím utéct. Jeden z těch, co se mě tehdy zastali, mi poradil, že až budu jednou utíkat, mám jít po frontovém pásmu, protože tam se těžko kontroluje.“ Na útěku se setkal s dalšími Čechy prchajícími také z totálního nasazení. Již na českém území nastoupili do vlaku. Jízdenky se tehdy mohly kupovat pouze na vzdálenost sedmdesát kilometrů. Průvodčímu, který si všiml, že jedou už delší dobu, bez okolků přiznali, že prchají z říše. Místo udání jim poradil, kde a jak mají z vlaku vystoupit, aby se vyhnuli kontrole.

Po návratu do Prahy se Antonín Štícha skrýval v továrně ve Vysočanech. Po jednom z náletů šel domů mamince říct, že se mu nic nestalo. Co následovalo potom, dodnes nedokáže pochopit. „Mluvil jsem s ní mezi dveřmi sotva dvě minuty, když šel kolem tehdejší protektorátní policista, pan Henz, a říká: ‚Já bych s tebou potřeboval mluvit.‘ Jako sousedovi jsem mu důvěřoval a šel s ním. Odvedl mě do Michle na policejní stanici, tam mě předal dvěma policistům a už jsem šel směr Pečkárna.“ O následném výslechu pamětník nerad mluví, před studenty na nahrávce pouze zmiňuje, že do té doby měl zuby netknuté, a dnes má všechny umělé. Ty svoje totiž nechal na podlaze ve výslechové místnosti.

Z nebezpečné situace se mu podařilo dostat. Přiznal se totiž, že utekl z Köthenu, kde byla továrna zničena náletem. Řekl, že jeho nasazení v říši mělo stejně po deseti měsících skončit, takže se vrátil do Prahy a přihlásil se zpět do továrny na výrobu letadel Junkers. „Prověřovali, jestli to tak bylo. Volali do Junkersky a oni tam prohlásili, že pro ně dělám. Volali na pracák a tam řekli: ‚Ano, byl poslán do Junkers Köthen.‘ Jiné zprávy naštěstí neměli a dál už nic nezjišťovali. Proč mě ten policista udal, jen proto, že jsem utekl z reichu? To nevím dodneška.“

Po propuštění se pro jistotu dalších několik týdnů skrýval ve vysočanském úkrytu. 5. května se k němu dostala zpráva, že se v Praze něco děje. Podařilo se mu připojit k jednotce 1. praporu střelce Jana Čapka. Byli vysláni na Kačerov, kde už byl připraven vojenský zátaras. Velení se ujal bývalý ruský legionář. V dolní Krči byli rozmístěni Němci. Během krátkého klidu zbraní působil Antonín Štícha i jako překladatel. V jeden moment se ocitli pod palbou a jednotka se dočasně stáhla na Pankrác. „Němci později začali vyhrožovat, že pokud neustoupíme, začnou popravovat zajatce. My jsme jim zpátky hrozili, že zlikvidujeme lazaretní vlak, který stál na nádraží ve Vršovicích.“ Během několika dramatických dní Pražského povstání viděl spoustu krve, mrtvých a raněných. Několik jeho kamarádů padlo. Po celou dobu ale všichni věřili, že konec války je blízko.

Po válce se pamětník přihlásil na vojenskou akademii a stal se profesionálním vojákem. Velel tankovým jednotkám a také učil na vojenské katedře. V roce 1968 mu byl z důvodu nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy zastaven služební postup. Hodnost plukovníka získal až při rehabilitaci v roce 1990.

Plukovník Antonín Štícha je dodnes činný v několika spolcích a organizacích (například v Českém svazu bojovníků za svobodu). Účastní se besed a pietních akcí souvisejících s druhou světovou válkou.  

¹ http://www.ouhaj.cz/jan-zelenka-hajsky-3-3-1895-17-6-1942/gs-1056/p1=213 – br. Zelenka-Hajský, stručné informace a fotografie.