Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Štifter (* 1949  †︎ 2023)

• narozen 7. července 1949 v Praze

• část dětství vyrůstal v Roztokách

• neměl dobrý kádrový profil, dědečkové byli ředitelé a jeho rodina věřící

• vystudoval vysokou zemědělskou školu, specializoval se na zpracování plastových odpadů

• v roce 1968 se zapojil do obnovy skautského hnutí v Roztokách, stejně tak po roce 1989

• odmítl vstoupit do KSČ, i když by to znamenalo zajímavější zaměstnání

• po sametové revoluci se začal angažovat v komunální politice

• zemřel 22. září 2023

Moje dětství mělo dvě stránky

Martin Štifter se narodil 7. července 1949 v Praze na Vinohradech. Na své dětství vzpomíná v dobrém i špatném. „Mělo dvě stránky. Na jedné straně jsem měl rodinu, která o mě pečovala s velkou láskou, a vychovávala mě k tomu, abych si vážil svých bližních a abych měl rád lidi. A na druhou stranu jsem vyrůstal v 50. letech. A tak mám i z dětství velmi krušné zážitky, protože můj tatínek byl vyhozen z vysoké školy.“

Oba dědečkové se totiž vypracovali z chudých poměrů – jeden byl ředitelem sklárny a druhý ředitelem banky. A tak tatínek měl už zapsáno, že má buržoazní původ. Byl začleněn do Akce 77, která měla převést 77 000 lidí do výroby, a musel tak ze školy odejít těsně před státnicemi. Byl zařazen jako dělník do Kovony v Lysé nad Labem, kde se ale brzy projevila jeho dědičná vada, a sice že při těžké práci dostával křeče rukou. Martin má s tímto spojenou vzpomínku. „Šli jsme s maminkou z pracovního úřadu v Nymburce, byla se tam zeptat, kam ho s takovou chorobou zařadí. Řekli, že může dělat metaře. Maminka hrozně plakala.“ Naštěstí po čase díky známostem dostal tatínek místo v továrně Penicilinka v Roztokách, kam nastoupil jako zásobovač. Oba rodiče tak sice absolvovali učitelský ústav, ale učitelskému povolání se nevěnovali.

Byl jsem v kategorii „pracující inteligence“

Do Roztok se pak celá rodina přestěhovala a Martin tam začal chodit do školy. Ve třetí třídě byl ale na žádost rodičů přesunut do jiné třídy, důvodem byla jeho učitelka. „Těžce nesla, že jsem byl z rodiny věřících lidí a dávala mi to na vědomí.“ Na střední všeobecnou vzdělávací školu dojížděl do Kralup nad Vltavou. Tam byli učitelé ve škole vstřícní a otevření, jen když se psaly maturity, museli všichni přijít ve svazáckých košilích. „Byla to taková dohoda, pan ředitel říkal, že by měl problémy. ‚Na písemky v košilích, maturovat můžete v obleku.‘ […] Lidi se snažili nějakým způsobem protlačit, aby měli co nejméně problémů. Samozřejmě chránili i svoji kariéru, ale myslím, že to bylo hlavně kvůli nám.“

Po střední škole, kterou Martin ukončil v roce 1967, přemýšlel, co dál, ale bylo mu jasné, že jednoduché to mít nebude. Kromě původu dědečků oba rodiče pracovali na úřednických postech, navíc byli věřící. „Já jsem byl v kategorii, které se oficiálně říkalo pracující inteligence.“ Ani se tak nezkoušel hlásit na přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, o kterou byl velký zájem, ale rovnou se přihlásil na Vysokou školu zemědělskou.

O skautu jsem toho moc nevěděl, jen jsem to hrozně obdivoval

V roce 1968 se Martin zapojil do obnovy skautského hnutí. „Musím přiznat, že jsem o tom moc nevěděl, jen jsem to hrozně obdivoval. Strejda byl skaut, tatínek byl Sokol.“ V prvním roce na vysoké škole se tak stal nejdříve rádcem, po čase vedoucím oddílu. Dokončil si nováčkovskou zkoušku, složil skautský slib a absolvoval kurzy a lesní školy. Oddílu se také postupně podařilo získat pozemky, které jim patří i v dnešní době.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pro něj, stejně jako pro většinu ostatních, byla těžkou ranou. „Byl to hodně těžký okamžik, nad námi lítaly Antonovy a dodneška mě to nenechává klidným. […] Hned jsem volal svýmu kamarádovi a šli jsme do skautské klubovny a všechny papíry, všechno, jsme schovali. Měli jsme velkou obavu, že se budou opakovat represe, které byly v 50. letech.“ Skauting pak ještě fungoval do roku 1970, ale bylo jasné, že dlouho nevydrží.

„V Roztokách to bylo spojený s velkýma obtížema, popravdě řečeno dodneška to není objasněné, co se tady dělo. Došlo i k provokačním akcím, sledovala nás Státní bezpečnost, chytili jsme agenta, kterej nás poslouchal pod oknem. […] A naléhali na nás, abychom převedli skauting pod SSM.“ To ale Martin s ostatními nechtěli připustit. Zároveň ale měli pocit, že výchova k pravdomluvnosti se neslučuje s fungováním ilegálního oddílu. A tak roztocký oddíl rozpustili. Jejich klubovna a pozemky přešly pod SSM, který jejich osadu dále rozšiřoval.

Do strany jsem nechtěl vstupovat

Po vysoké škole byla Martinovou specializací mikrobiologie, konkrétně se věnoval zpracování odpadů. Po ukončení studia a absolvování vojenské služby nastoupil do rostlinného výzkumného ústavu. Nejdříve měl kancelář v Jilské ulici, když nedostal dobrý kádrový posudek, byl přeřazen na pracoviště do Ruzyně. Asi po pěti letech nastoupil do státní zkušebny elektrotechnické v Tróji. „Zkoušeli jsme i rozložitelnost umělých hmot a pracovali jsme na tom, jak plasty recyklovat nebo zlikvidovat.“ Tam se také přidal k organizování táborů pro děti zaměstnanců. „Přijali mě do party, která fungovala v tom našem podniku, a několik prázdnin jsme tam udělali ty děti šťastný.“

Stejně jako mnoha dalším, i Martinovi byl nabízen vstup do KSČ. On se tomu ale snažil všemožně vyhnout. „Musel jsme vyjadřovat nějakou občanskou angažovanost, do strany jsem nechtěl vstupovat, tak jsem byl třeba ve svazu včelařství nebo ve vědecko-technický společnosti.“ Když dostal nabídku asistentské pozice na Vysoké škole zemědělské, tak po pohovoru zjistil, že podmínkou je také vstup do strany. „Tak jsem napsal zdvořilý dopis, že o místo nemám zájem, že to je mimo mojí specializaci.“ Vstup do KSČ mu pak byl nabízen ještě asi dvakrát, ale vždycky se z toho vymluvil, třeba i tím, že přiznal, že je věřící a že s takovým přesvědčením do KSČ vstoupit nemůže.

Kontinuita skautingu se podařila zachovat

Z průběhu a výsledku sametové revoluce byl překvapen. „Málokdo očekával, že se to změní.“ Brzy se ale v práci začala dávat dohromady skupina lidí, která vytvořila akční výbor. „Ze začátku to nebylo tak v pohodě, protože ve všech podnicích byli milicionáři. Ty byli ozbrojený a vyhrožovali nám, že nad náma v Letňanech jsou ozbrojený složky.“ Přesto se zapojili do generální stávky, šířili tiskoviny a navazovali kontakty s ostatními podniky. Na schůzi Občanského fóra v Roztokách, kam dojížděl z Kralup, kde ještě tehdy bydlel, padl návrh, aby Martin vstoupil do rady města. Tak se dostal do komunální politiky, kde působí dodnes.

Po roce 1989 změnil zaměstnání a přijal nabídku práce v Penicilince, kde měl na starosti životní prostředí. A také se přestěhoval do Roztok. „Bydleli tady moji rodiče spolu s babičkou a dědou. Dům získali od původního majitele pana Friedmanna. Jeho rodina zahynula v koncentračním táboře, byl to jejich letní byt, on jediný přežil a přestěhoval se do Izraele.“

A po revoluci se Martin také hned vrhl na obnovování skautského oddílu. „Bylo velký štěstí, že v roce 1968 vznikla mezera. Že ty lidi, který pamatovali předválečnej a poválečnej skauting, tak že byli schopný tu organizaci vzkřísit a předat nám ty svý vědomosti. Kontinuitu se podařilo zachovat.“ I v dnešní době je zástupcem vedoucího oddílu vlčat. „Myslím, že zatím to má pořád smysl. Když mají děti špatnou náladu, nebo se jim na táboře stejská, tak moje dědečkovská funkce tam má svoji roli.“

Martinovým životním mottem, které si roky psal do diáře, byl výrok Komenského „‘Nebudiž násilí v ničem.‘ To si myslím, že je důležité pro vývoj společnosti, aby lidi vždycky měli dostatek prostoru pro to, aby spolupracovali a nedělali jiným zle,“ dodává závěrem.