Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Alexandr Štípek (* 1920)

• narozen 29. února 1920 v Zálesí na Volyni

• 15. března 1943 vstoupil do Rudé armády

• obsluhoval protiletadlový a protitankový kulomet

• zúčastnil se bojů v Machnowce a Karpatsko-dukelské operace

• pod Duklou byl raněn, zasažen střepinou do ruky

• následně odjel na léčení do Krasnodaru na Kavkaz

• po válce se doléčil v Brně a kvůli dlouhému pobytu v nemocnicích byl vyřazen z armády

• usadil se v roce 1953 v Újezdu u Uničova

U protiletadlových kulometů pod Torčínem:

Alexandr Štípek se narodil v Zálesí na Volyni, tato oblast se nachází pod Polskem. Otec Alexandra Štípka bojoval v první světové válce. „U odvodu jsme byli tam v Polsku. A dvacátý ročník už nešel, ale devatenáctý ročník a osmnáctý už byly. Tam byla ruská vláda na Zdolbunově. Takže ti museli do armády. A těch propadlo hodně, protože šli pěšky a Stalin nás neměl rád. Oni šli beze zbraně.“

„Naši dědové jeli do Ruska, když byla první světová válka. Když kupovali pole, káceli lesy, to bylo strašné nadšení. Tak tam bylo hodně Čechů. Ale v republice se chodilo na vojnu sedm roků. A když šel do Ruska a oženil se, tak dostal propustku, ale Čech byl.“ Alexandr Štípek se musel ve škole dvě hodiny učit česky a ostatní polsky, bylo to podobné jako kdyby žil v Čechách.

V Zálesí navštěvoval v dětství Sokol, více uznávaní tam byli hasiči. Alexandr Štípek byl i trubač. Do armády taky šel s kapelou. „A tak jsem byl uznaný. Ale když  jsme šli na tu frontu, tak nás třídili. A už nám to říkali: ‚Ti muzikanti budou jenom zakopávat raněné a pomáhat. Ale hrát přitom.‘ A já povídám: ‚To teda ne. Já jsem měl rád střílet.‘ Před vojnou hrál na baskřídlovku.

12. března 1943 přijel Alexandr Štípek do Zdolbunova, poté do Rovna a dále do Lucku. Zde byli pod Torčínem. „Tam už jsme stáli. Já jsem byl u velkorážních kulometů. To jsme už dostali boty a české obleky. Měli jsme: první brigáda, první prapor a první rota.“ Velitelem byl Slovák Kostovič. Nastoupili v březnu 1943.

„Výcviky jsme moc nedělali. Pod tím Torčínem jsme jenom tak stáli proti letadlům. U Lucka. A tam jsem sestřelil letadlo. Já jsem dobře střílel.“ Bratr Alexandra Štípka byl ostřelovačem a padl. Alexandr Štípek sestřelil letadlo Ráma. „Ty dva ocasy jak měly, ten bombardér těžký. Rusáci byli z jedné strany a tak nám to uznali. Ostřelovali ten Luck. A já jsem pěkně (ho sestřelil), jak ho chytla ta světla, tak ho bylo vidět, a náš kulomet prostřelil pancéř. Tak pěkně nadletěl, střílel a já jsem byl z druhé strany. Padesát nábojů bylo v pásu a každý pátý byl svítící.“ Střílelo se v noci pod Torčínem. Bombardér spadl, sestřel byl uznán, ale byl přiznán jinému vojákovi. „Nějakému desátníkovi, to byl Slovák. On byl velitel na službě, ale vůbec s námi nebyl.“

Museli si vykopat v půdě metrové kolo, aby se tam vešel kulomet a aby s ním mohli hýbat.  Kulomet se chladil vzduchem a měl velké náboje. „Dobrý, nový stroj to byl. Ruský. Štít to mělo, jak se zaměřovalo. Kolo, pružina taková pohyblivá. To ses chytil, dotáhl ses, opřel ses, padesát nábojů zmačknout a už to letělo. Ten dum-dum svítící, průbojný, pět takových střídavých. A pak jsme je museli vyhodit. Červený kříž řádil, ale to bylo u Dukly. Tak tam se museli vyhodit, protože byl jak palec a jak chytil ruku nebo něco, tak tě roztrhal celého.“ Tyto náboje byly zakázány.

Boje v Machnowce:

Alexandr Štípek se zúčastnil cestou na Duklu bojů u Machnowky. „A jeli jsme lesem, bylo to na jaře, mlhavo.“ V té době byl už Svoboda generálem. „Se tam hádali s Kratochvílem. Kratochvíl pak zmizel a nastoupil tenhle.“ Cestou k Machnowce byli zastaveni ruským velitelem v černém plášti. „Zastavil nás a povídá nám rusky, že nesmíme jet dál, že jsme obkroužení. Tak se s generálem Svobodou hádali a generál rozhodil ten plášť a povídá: „Budeš počínat si generálu.“ Jako že budeš poslouchat. A on povídá: „Izvinite.“ Sedl na koně a jel. Tak jsme dopadli škaredě.“

Jeli skrz les a měli přijeli na louku. Jezdili se Studebakery, kterých měli celkově dvanáct a na nich měli přidělané kulomety. Tyto kulomety byly proti letadlům a tankům. Dojížděli a zastavili na louce. „Stmívalo se, šero ještě bylo. Teď povel vyčůrat se v lese na té cestě. A tak jsem slezl a jak jsem čůral, tak vidím, tam člověk. A tam byli ještě postřílení vojáci. Tam jelo před námi dvacet na koních a generál čekal, co ta rozvědka, že jeden se vrátí nebo tak.“ Němci je zpozorovali a všechny pozabíjeli. Alexandr Štípek přijel s armádou na louku, rozhodili jim jídlo a vojáci si složili kulomety dolů z auta. „Jen jsme je složili na té louce a najednou z toho vrchu Němci. Vylétlo na nás pět tanků, těch Tigerů. A teď přímou palbu.“ Bylo dvanáct vojáků, kteří složili kulomety a když přijížděli tanky, tak museli ustupovat. „A byla tam spálená stodola. Ta ještě z cihel, tam byly takové zdi. Shořená a jenom ty zdi stály. A tam byl ruský generál a Svoboda tam stál. A  více těch důstojníků za těmi stěnami schovaní. A náš četař Cupa, to byl Slovák. A vidíme najednou, jak jsme ten kulomet přitáhli sami, tak štábní kapitán Sedláček říká: ‚Zapište ty chlapce. ‘ A vylezl z té stodoly náš četař. Byl tam schovaný a byl to takový founě. Ten ruský nahan takový měl ze záchodu v Polsku, jak jsme stáli. Ty řetízky jak byly na záchodech, tak on to strhal. To všechno nosil. Byl to takový chrinda. Ale jak se přišlo na těžkou frontu, tak byl schovaný. Tak jsme teprve poznali co to je zač.“ Alexandr Štípek přitáhl spolu s kolegy jeden kulomet, přičemž jedenáct kulometů tam zůstalo. Večer boje utichly, tak kulomety dotáhli spolu s ruskými vojáky.

O západní frontě nevěděl. Dopisy dostával domů. Dostal dopis, pro který musel do Kamence Podhorskému ke svému švagrovi. Vyšel v pět hodin večer a v tu noc probíhala prohlídka armády. „A ten četař byl velitelem. A když jsem se vrátil, tak to svedl na mě, že jsem byl já tam velitelem. A velitelem musel být aspoň četař. Tak jsem druhý den vykopal metr na metr jámu. A voják mě hlídal, stál nade mnou celou noc. Akorát se tam dávaly hodnosti, já jsem měl dostat četaře. Nebyl jsem odsouzený. Říká: ‚Budeš tam sedět, dokud nepřijde soud. ‘ Tak jsem čekal na ten soud.“ Soud nepřicházel, mezitím byli vojáci povyšováni. A Alexandr Štípek nemohl být povýšený. Četař dostával postupně strach. „Já jsem čekal, že přijdou od soudu, ať se to vysvětlí.“ Měl strýce podporučíka a známého Balouna poručíka, kteří byli v polské armádě. Kdo měl hodnost v polské armádě, tak dostal stejnou hodnost jako v české. „Tak jsem šel za ním. Já se radím co bude, čekal jsem na ten soud. A ten Bečánu, to byl strejda, matky brácha, říká: ‚Četař je nejhorší voják v armádě, protože musí jít s rotou. A ten nás četař se schovával. On by byl degradovaný, akorát se oženil. Vzal si Češku v Rovně, a tak byl doma. Samozřejmě, měsíc po svatbě. Tak, aby nebyl degradovaný, tak to svedl na mě.“ Ovšem slovenští vojáci byli vyměněni. „Mě říká strýc: ‚Ty budeš u soudu. A svědky kde vezmeš večír?‘ Tak jsem toho nechal a čekal jsem až mě vyzvou. Jenomže jak povyšovali ty vojáky, tak dostal četař podporučíka. Tak hned přišli pro mě, abych nastoupil. A on mně podal ruku, jakože dostal hodnost. Tak jsem byl osvobozený.“ Soud se nakonec nekonal, nebyl tedy ani odsouzený. Zůstal obyčejným vojákem. Dostal vyznamenání za sestřelení letadla.

„A jeden voják tam měl pohřeb. Zastřelili ho, když se čistili zbraně. Tak tam byl pohřeb.“ Alexandr Štípek spolu s ostatními vojáky mu byl na pohřbu.

Alexandr Štípek vzpomíná na národy, se kterými se setkal. Rusové byli něj dobří vojáci. Když chytli Němce, tak se jej snažili dát do štábu. „Ale jak ho vzali jiní vojáci, takoví mladí ho vedli do štábu, mladí kluci šestnáctiletí, tak jsme zaslechli – my jsme je chtěli zavézt do toho štábu – a ten říká: ‚Zajdeš tam a zastřel je.‘ Tak to prováděli.“ Někteří Němci byli dobří. „Někteří, když jsi ho chytil, tak ukazoval děcka, prosil. Starší takoví. Ale ani moc nebyli, oni tak moc nešli (zajmout).“  Německy Alexandr Štípek neuměl. Když procházeli Němci okolo obydlí jeho manželky, tak brečeli nad kolébkou jeho potomka. Brečeli při vzpomínce na své děti. Často chtěli něco na jídlo při pochodu na frontu. Na frontě nesměli fotografovat a nedostávali žádné informace.

U Dukly:

Poté odjeli směrem na Duklu. „No tam nás propadlo hodně.“ Alexandr Štípek byl spolu s ostatními pod Duklou. „Jednou jsme vzali tu Duklu a pak jsme zase museli odstoupnout. A já jsem byl raněný, mám cizí kost. Palec jsem si musel ukousat, protože nůž jsem měl v pravé kapse a tam jsem nemohl, ta ruka byla zpřeražená. Ne úplně ta kost, ale ty nervy byly potrhané a tam byla střepina.“

Když byl na frontě, tak měl už dvě narozené děti. Manželka měla desetihektarové pole a koně a musela to dělat všechno úplně sama. Její sestra měla také manžela pryč. Všechnu práci na pole dělala spolu se sestrou a dědečkem. „A ještě ti banderovci byli. V noci se muselo se zbraní hlídat.“

V nemocnici v Krasnodaru:

Poté přišli do nějaké vesnice a ve chlévě se vyspali. Lidé jim přinesli deky a ostatní potřeby. Odtud jel do Krasnodaru, kde ležel čtyři měsíce. Střepinu nešlo vytáhnout. Doktoři odjeli na dovolenou, takže zůstali v nemocnici jen vrchní sestry. „A mě zmodrala ta ruka. Teplotu jsem dostal a už jsem věděl, že je konec. Oni bez doktorů nemůžou. A šel jsem za tou vrchní sestrou. A říkám ‚Sestro, řezat.‘ Ona se na to podívala a že nemůžu, že to nevydržím. A já povídám: ‚Vydržím!‘ Tam byla židle a tam mě spoutali na tu židli. A jak řízla tam, tak vylétla taková sklínka černé krve. A střepina taky vypadla. Ale stejně jsem měl nervy zpřetrhané.“ V Krasnodaru zůstal čtyři měsíce.

Po válce v ČSR:

Po příchodu do Československa se léčil v Brně, kde ho vyléčil doktor Frejka. Dostal náhradní kost. „Cizí kost jsem dostal, ale musel jsem na ní čekat. Nějaký řezník to byl, ale vyřízli mu to z nohy. Tak mě vyléčil z toho. Ale ty injekce - třicet jsem dostal streptomycinu - to je ještě ostřejší. Každý tři hodiny. Já pak jsem byl na to tak zvyklý, že jsem spal a sestřička jenom přišla. A každý tři hodiny injekci, den noc.“

V armádě zůstat nemohl kvůli svému zranění. Někteří jeho kamarádi, kteří zůstali, odjeli poté do SSSR do vojenských škol a stali se podporučíky. Na srazy a na vyznamenání jezdil do Olomouce.