Eva Štixová

* 1941

  • „S maminkou jsme šly do transportu a s celou rodinou, jak jsem už řekla, toho 26. ledna 1942. Zůstala jsem s matkou na malém městě, v jedné místnosti ve velkém domě, kde se střídalo padesát lidí ve dne a padesát v noci, podle toho, jak pracovali, a já jsem tam byla s nimi. Tím možná se mi zachránil život. Moje matka pracovala na nádraží. Nosila kufry a já jsem byla v tom domě. Chvilku jsem byla v nějakém tom dětským domově nebo školce, ale to bylo jen krátce. No, tak jsme prožívali Terezín. Byli tam také plzeňští Židé, takže ti se tam o mě také v té místnosti trochu starali. Ale myslím si, že jsem tam byla jediné dítě. Já si toho moc nepamatuju a všechno vím jako z ústního podání.“

  • „Narodila jsem se 13. 5. 1941 v Plzni v rodině obchodního příručího. Do koncentračního tábora jsme šly s maminkou 26. ledna 1941; 1942 spletla jsem se. Šly jsme tam za tatínkem, který nešel v transportu, ale byl zatčen, protože on a jeho kamarádi dali příspěvky na děti zavřených komunistů. A ten dotyčný, který to vybíral, tak si udělal seznam, přišlo k němu Gestapo, on se sice na záchodě oběsil, ale ten seznam Gestapo získalo a všechny, kteří na tom seznamu byli, zatkli a odvezli je do koncentračního tábora ještě před transporty. Tam tatínek se všemi byl ještě nějaký čas a potom ho přesunuli do Mauthausenu a už jsme ho nikdy neviděli.“

  • „No nevím, co bych řekla. Myslím si, že lidi, kteří prošli těma koncentrákama, a de facto i ty ukrývané děti, že to neměli jednoduchý a v každým že je to v základu. Já mám jednoho kamaráda v Izraeli, je to Čech z Horažďovic, který celou válku byl ukrývaný ve sklepě. A ukrývali ho křesťani a nebáli se. Jo, tak já si myslím, že ani ti naši lidi už se nemusí bát, že snad už nebude nic tak hrozného, jako už bylo.“

  • „No a po revoluci (myšleno zřejmě po invazi sovětských vojsk v roce 1968, pozn. red.) tedy byl trošku problém, protože tam přišel novej pan vedoucí. A chvíli tedy, když to vedl, tak si jako vzpomněl, že mu budu dělat zástupce. Ovšem já jsem nebyla ve straně, takže se mnou musel jít na krajský výbor strany, kam nás pozvali. A tam mu vysvětlili, že prostě... zaprvé jako Židovka a zadruhé jako nestraník neexistuje, abych dělala takovouhle vysokou funkci. On řek, že dobře, když to nebudu dělat já, že on to taky dělat nebude. Takže nakonec teda povolili. Ale každých čtvrt roku jsem se chodila zodpovídat na krajský výbor strany, jak vedu zaměstnance a tak. Taky jsem to přežila, protože nic špatnýho se tam nedělo. Byla jsem v tom Tuzexu, než prostě Tuzex skončil. No a když Tuzex skončil, tak věrná de facto svému dědictví obchodnímu jsem si otevřela obchod s kosmetikou, keramikou a tabákem a ten mám dodneška.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.12.2014

    (audio)
    délka: 40:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snad již nikdy nebude nic tak strašného, jako už bylo

V maturitním věku
V maturitním věku
zdroj: E. Štixová

Eva Štixová, rozená Fischerová, se narodila 13. května 1941 v Plzni v židovské rodině. 26. ledna roku 1942 byla společně s matkou a babičkou deportována do ghetta v Terezíně. Její otec Bedřich Fischer byl tou dobou vězněn v terezínské Malé pevnosti kvůli odbojové činnosti. Později byl z Terezína deportován do Mauthausenu, kde zahynul. Eva Štixová s maminkou se shodou okolností vyhnula transportům do vyhlazovacích táborů. Po válce se vrátila do Plzně. Kromě ní a její matky druhou světovou válku nikdo další z nejbližších rodinných příslušníků nepřežil. Pamětnice vystudovala střední ekonomickou školu, pracovala v obchodě Prior, později Tuzex. Vdala se, založila rodinu a celý život strávila v rodné Plzni. Od roku 2007 vykonávala funkci předsedkyně Židovské obce.