Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Štogrová (* 1956)

• narozena 13. ledna 1956 v Praze

• výtvarnice, historička umění, knihovnice, překladatelka

• dcera Františka Doležala (malíř, grafik, kurátor) a Ireny Kraftové

• signatářka Charty 77

• ovlivněna zejména výtvarným zaměřením svého otce, pražským undergroundem a trampingem

• zakladatelka nakladatelství Nautilus

Umění, kam se podíváš

Uměním je život Jarmily Štogrové, rozené Doležalové, protkán odmalička. Její otec František Doležal pracoval ve fotografickém referátu v Ústřední radě odborů (ÚRO), kde si vzal za cíl kultivovat umělecký vkus široké veřejnosti a zaměřoval se tak na témata blízká „obyčejným“ lidem. Zde se také seznámil s o 20 let mladší Irenou Kraftovou a v roce 1956 se jim narodila dcera Jarmila. Ač došlo pár let poté k rozvodu rodičů, nevzpomíná pamětnice na tento milník ve svém životě nikterak tragicky. Ve stejném období se začínala budovat také Galerie Vincence Kramáře v Dejvicích, v jejímž čele František Doležal stál. Od raného věku tedy žila Jarmila pouze s otcem – její matka a nevlastní setra se odstěhovaly, což ji významně ovlivnilo a sama je za tento vývoj událostí po rozchodu rodičů ráda; dostávala se do kontaktu s uměleckým světem takřka dennodenně, ať už skrze instalace v Kramářově galerii či jiné výstavy, které s tátou navštěvovali. Díky němu zažila také svou první výstavu, a to už ve 12 letech v rámci výstavy dětských kreseb v „Juldě Fuldě“ (aneb tehdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka a dnešní Výstaviště Praha). „Pak jsem začala chodit do skautu a měla i jiný program, ale tohleto bylo pro mě vlastně velmi formující a strašně důležité, to období,“ vzpomíná výtvarnice. Za rozvojem jejího uměleckého talentu stojí také její přijetí do výtvarné třídy Gymnázia Na Pražačce, kde výuka probíhala pod vedením prof. Raula Trojana. Ke své kresbě pastelem či keramice přidala například i psaní básní, ke kterým přirozeně vytvářela také ilustrace.

Vítěz

Ve dnech okolo 21. srpna 1968 byla zrovna dvanáctiletá Jarmila se svým tatínkem na dovolené v Jugoslávii, kde jim byl místními nabídnut azyl, František Doležal však odmítl s tím, že je již na stěhování starý a cítí závazky vůči galerii. Po návratu začal více malovat – vznikl cyklus Město v noci či obraz Vítěz jako reakce na Palachovo upálení v lednu následujícího roku (tento obraz zkoušel malíř zdokonalit v několika variacích v průběhu celého svého života, nikdy však nebyl zcela spokojen). V návaznosti na tyto události vrátil v dubnu roku 1969 František Doležal svou stranickou legitimaci, čímž samozřejmě utrpěl také chod jeho galerie. Roku 1971, po sedmi letech fungování a 60 výstavách, tedy proběhla poslední naplánovaná výstava, vedení se obměnilo a prostory se uzpůsobily k obrazu stranickému. Po této události zaměřil tatínek své úsilí na uspořádání svých archivů a návrat k Máchovským cyklům; zdá se, že ač přecházel výtvarník mezi různými směry, Mácha byl pro něj celoživotní inspirací. Posléze vznikl kupříkladu také cyklus Poselství naděje či ten vůbec poslední, Signály času.

Lesní moudrost

Nástup do skautského oddílu byl pro náctiletou Jarmilu dalším životním milníkem – tam dle svých slov pochopila, že „člověk není svobodný tím, že dělá věci, které chce, ale tím, že nedělá věci, které nechce.“ Dodnes také vzpomíná na to, že skládali svůj skautský slib ve znění „milovati vlast svou, Republiku československou“ – až zpětně se dozvěděla, že v této době, po srpnu 1968, byla ve znění slibu již republika socialistická, jejich oddílu se tento osud ale příhodně vyhnul. Na toto téma byla ostatně v roce 2011 uspořádána konference nesoucí název „Význam skautského slibu“ a z ní poté vzešel sborník, jehož autorkou je právě Jarmila Štogrová se svým manželem. Oficiálně neměla Jarmilina skautská činnost dlouhého trvání, Komunistická strana Československa totiž zakázala skauting o dva roky později; nadále však s partou jezdili do přírody „na zapřenou“ a časem se tudíž setkávali s dalšími trampskými skupinami. Díky této komunitě se pamětnice potkala mimo jiné také se svým budoucím manželem Josefem Štogrem: „Seznámili jsme se v lese. Někde tam Josef byl.“

Po gymnáziu toužila nastoupit na obor dějiny umění, což se jí splnilo až po několika letech v roli externistky ve spojení s italštinou, studovat tento obor samostatně totiž nebylo možné. Mezitím nastoupila na administrativní pozici do Národní galerie a ponořila se do trampingu až po uši. Dle jejích slov se s „echt trampským prostředím“ setkala až kolem roku 1975 na Brdech, kde působila tzv. Brdská smečka. V tomto prostředí se začínala formovat intelektuální skupina, ve které koloval časopis Dým a různé sbírky samizdatových básní. Přes Josefa Štogra poté psala samizdaty v Táboře, organizovala zde výstavy trampských amatérských výtvarníků a přednášky o moderním umění v rozestavěném domě svých známých.

Měla jsem pocit, že něco říct musím

Se stranickými zásahy proti jejich činnosti se více setkali až po vydání Charty 77; docházelo k perzekucím, zabavování věcí a dalším postihům lidí s trampingem spjatých. K podpisu Charty se Jarmila Štogrová dostala skrze svou kolegyni v Národní galerii: „Bylo to přesně to, co jsem v tu dobu měla číst.“ Díky tomuto textu se seznámila s manželi Němcovými, ke kterým pak pravidelně docházela další dva roky a našla si tak svou cestu k pražskému undergroundu. Nejvíce vzpomíná například na Pavla Zajíčka, jehož texty opisovala a zamilovala si je, či na Jiřího Gruntoráda. Sama v této době napsala samizdatovou příručku Trampy a zákony, která se opírala o lesní zákony a Helsinskou smlouvu (Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) a sloužila jako návod toho, jak se má člověk z právního hlediska chovat u výslechu. Pamětnice vzpomíná, že na originál tehdy napsala i svou adresu, což bylo vzhledem k protistranické činnosti nebezpečné; to je také důvodem toho, proč se na některých opisech poté adresa neobjevila.

Nejen kvůli podpisu Charty 77, ale později také v návaznosti na zatčení Jiřího Gruntoráda byla čím dál častěji předvolávána k výslechům Státní bezpečnosti, kde ji drželi často až do noci. Tehdy, v roce 1981, již byla manželkou Josefa Štogra a v jiném stavu s prvním ze dvou synů. Na četné výslechy vzpomíná takto: „No, nebylo to příjemné, ale nebylo to takové, že by mi někdo fyzicky ubližoval, takhle bych to řekla. Bylo to samozřejmě psychicky náročné. Nikdy jsem se neodhodlala k tomu, co dělal Jiří Gruntorád – že mlčel. Měla jsem pocit, že něco musím říct. Nevím, asi bych to nevydržela.“ V souvislosti s těmito událostmi ale v sobě našla ještě jiný druh odvahy, a to když v den Jiřího soudu odmítla jít svědčit.

Bytové univerzity se vším všudy

Na fakultě měla samozřejmě kvůli podpisu Charty 77 problémy a nejspíše by ji bývali vyhodili ze školy, kdyby její tatínek na vyzvání nepodepsal Antichartu s nadějí, že jeho dcera díky tomu alespoň dostuduje. Atmosféra na škole se však měnila k horšímu a roku 1979 se rozhodlo, že budou studenti skládat státnice z marxismu-leninismu, což byl pro Jarmilu poslední hřebíček do studijní rakve, a tak se rozhodla školu nedokončit. Touha po vzdělávání ji však neopustila – v 80. letech s manželem navštěvovali tzv. bytové filozofické semináře. Jeden z nich, kantovský od Petra Rezka, se po nějaký čas dokonce vedl u nich doma v ateliéru, kde bydleli společně s Františkem Doležalem. V roce 1988 začala takto Jarmila Štogrová chodit i na semináře paralelní bohemistiky a po rozvolnění si také pohrávala s myšlenkou dokončit tento obor oficiálně na vysoké škole. Naskytly se však jiné, mnohem lákavější projekty, a k tomu všemu ji v červenci 1989 zastihla smrt otce. „Táta nikdy nenapsal paměti, bohužel to nestihl, zemřel náhle, byl prostě pryč,“ vzpomíná na události pár měsíců před sametovou revolucí. Dodnes se jeho dcera věnuje organizování výstav s jeho díly či sepisování monografií.

A co dál? 

V 80. letech se také začalo formovat uskupení Regula Pragensis, společenství zasvěcené poutnictví, filozofii a literatuře, ve kterém působil také její manžel Josef. Zde byla dlouhá léta archivářkou a knihovnicí a mimo to se podílela i na dalších projektech v podobě přednášek či výstav. Tento řád neukončil své působení ani po pádu režimu a v určitých obměnách funguje dodnes (2024), ač méně intenzivně. Paralelně s touto činností byla také u zrodu kulturního centra Pant v Dejvicích (následně pak na Hládkově), které bylo pod záštitou Unijazzu vzniklého po listopadových událostech roku 1989. V této době se také Jarmila snažila oživit Kramářovu galerii, dům však šel do privatizace a tím veškeré vyjednávání skončilo.

Na přelomu tisíciletí přišla práce pro Centrální katolickou knihovnu a společně s ní také nová vášeň – kromě výstav či časopisů se Jarmila Štogrová jala zachraňovat drobné sakrální památky, restaurovat je a podporovat činnost podobně smýšlejících spolků. Aktivně se zapojuje také do kulturního dění v obci Hlinná, kam se s rodinou natrvalo přestěhovali v roce 2013. Kromě toho se Josef Štogr podílel na otevření chráněného pivovaru v Chříči, kde působil také jejich mladší syn. Kromě organizování kulturních akcí a zaměření na otcovo dílo je Jarmila sama umělecky produktivní; chvíli se zaměřila na keramiku, chvíli na pastel či vytváření objektů ze střepů – tyto pozůstatky dávno zašlých hospod, domů po Němcích či jiných opuštěných míst pro ni sloužily nejen jako umělecký projev, ale také jakožto vyrovnání se s historií.

Poslední dobou se Jarmila s Josefem soustředí zejména na své nakladatelství Nautilus, se kterým se nedávno osamostatnili. Do budoucna dle svých slov plánují zejména vydat mnoho knížek, projet spoustu míst na motorce, nachodit mnoho kilometrů po lesích a udělat vinobraní.