Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Stoklasa (* 1921  †︎ 2022)

• narodil se 26. března 1921 v Lopušankách u Velkých Karlovic

• žil v osadě Podťaté u moravsko-slovenské hranice

• za války zažil pašeráky i příchod partyzánů na podzim roku 1944

• v 50. letech byl postižen kolektivizací

• pracoval jako dřevorubec v lese

• zemřel 22. prosince 2022

Ludvík Stoklasa – jak se říká – nevytáhl z rodné vísky paty celý život. Jeho chalupa stojí ve stráni údolí Podťatského potoka na dohled hřebenu Velkého Javorníku, kde v roce 1939 vznikla hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a Slovenským státem. Prostor kolem Velkých Karlovic se tak stal místem, kde se začali pohybovat pašeráci, převaděči a od září 1944 také partyzáni, kteří později zformovali 1. československou brigádu Jana Žižky. Během jejich prvního hromadného pokusu o přechod hranic se odehrála jedna z největších přestřelek na Valašsku.

Život v kopcovité krajině, kde se kolikrát namísto brambor sklízelo kamení, byl těžký už sám o sobě. Osud Ludvíka Stoklasy (*1921) navíc poznamenalo tehdy ještě dost silné stigma nemanželského dítěte. Ujal se ho matčin bezdětný bratr Josef s manželkou. Vlastní maminku vídával málokdy. „Nic neměla. Pocházela tady z té chalupy. Doma jich bylo moc, tak chodila většinou po službách. Pak ochořela a v sedmačtyřiceti letech, těsně po válce, zemřela. Tak jsem tady žil s nimi,“ vysvětluje Ludvík.

Pásli jsme krávy a najednou se začalo střílet

Život v Podťatém plynul v opakujících se cyklech zemědělských činností téměř nezávisle na společenském zřízení. V době hospodářské krize sice muži cestovali za prací na Slovensko nebo až na Podkarpatskou Rus, tak jako například Ludvíkův strýc Pavel i Jan, ale jinak se chléb dobýval stále stejně a stejně pracně.

Velkou a citelnou změnou se pro Karlovické stalo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu. Tím v březnu roku 1939 vznikla nová státní hranice, která se později posunula až na hřebeny Beskyd a končila trojmezím na úrovni Starých Hamrů.

Z hostince Polanských se stala celnice, kterou obsadila říšskoněmecká pohraniční stráž. Jelikož se množily případy pašování a ilegálních přechodů, byli členové finanční stráže (kteří se původně na ostraze hranice podíleli) vystřídáni kvůli podezření, že nad situací přivírají oči, nebo dokonce s převaděči spolupracují. Pašovaly se cigarety, tabák, a dokonce krávy i koně. „Chodily vždycky dvě hlídky nahoru až k Javorníku. V zimě se tam vůbec nedalo vyjít. Převáděl tu nějaký Valchář, ale pak ho Němci čapli a už se nevrátil,“ přibližuje dění pamětník. 

Z doby druhé světové války utkvělo Ludvíkovi v paměti hlavně plnění povinných dodávek, díky kterým se ale vyhnul totálnímu nasazení. Německé úřady mu udělily výjimku, aby se nesnížil přísun kontingentů, protože na čtyřhektarový grunt by zůstal sám jen Ludvíkův strýc. Vzpomíná také na různá omezení, například když jim byly zaplombovány ruční kamenné mlýnky na obilí, aby si lidé sami doma nemleli mouku. „Německému revírníkovi Franzovi Pietsche, kterému později partyzáni pobrali v hájovně, co našli, přišel jednou žalovat jeden horlivý občan, že si lidé mlýnky odplombovali a melou si. Ale on ho vyhodil. Uměl perfektně česky. Byl to starý Němec, ale měli jsme ho rádi,“ dokládá pamětník, že vztahy mezi Čechy a Němci nebyly nutně černobílé.

Situace mezi protektory a obyvateli Karlovic se vyostřila ve dvou obdobích. Poprvé po atentátu na Reinharda Heydricha, když německé hlídky znásobily kontroly a prohlídky prováděly i v noci: „Přišlo asi šest nebo osm Němců. Jedni stáli kolem chalup a tři čtyři vlezli dovnitř a kdeco prohledali. Aj na húru vlezli a všechno zpřeházeli. A šli dál. Jen byste něco řekl a hned by vás věšeli,“ nerad vzpomíná pamětník.

Podruhé šlo vysloveně o střet německých jednotek (pohraničních hlídek, pohotovostních jednotek zvláštního určení a stíhacích oddílů) s členy partyzánského oddílu Jána Ušiaka, který se zformoval po Slovenském národním povstání a přešel na Moravu.

I psa Němcům zastřelili

Poprvé hranice překročila menší průzkumná skupina, která provedla přepadení celní stanice v Tísňavách. Několik dní poté, v noci z 24. září 1944, proběhl přechod celé skupiny (v počtu kolem sta mužů). V dopoledních hodinách, v části Světlá, ale dostaly události rychlý spád: „Pásli jsme krávy kolem chalup na otavách, a aby nešly k sousedům, tak jsme je museli hlídat. A najednou bylo slyšet, že se střílí. A pořád víc a víc. A pak se začali sjíždět financové v autech. Němci si povolali posily. Partyzáni byli nahoře u takové kapličky a stříleli na ně dolů. A rozstříleli jim auto i motorku. I psa Němcům zastřelili. Plížili se na ně potokem, ale partyzáni na ně dobře viděli,“ popisuje Ludvík dění, které se odehrávalo nedaleko jeho chalupy, a pokračuje: „Sousedovi vletěla zápalná střela do chléva. Měl tam seno a slámu a to chytlo. Dvě krávy stihl vyvést, ale prase mu tam uhořelo. Nosili jsme vodu až zezdola z potoka. Udělal se řetěz, ale nepomohlo to. Tak mu to všechno shořelo.“ 

Přestřelku spustilo ranní rabování v hájovně u již dříve zmiňovaného německého revírníka Franze Pietsche, které zpozorovala německá hlídka a přivolala posily. Zatímco jedni bojovali, druzí chystali proviant. „Protože bylo třeba nasytit velký počet lidí, sebrali hajnému jalůvku a prase. A v jedné chalupě to rovnou vařili. To bylo u sestry mojí pěstounky, která žila až na hranicích.“

Těžká střelba trvala až do odpoledne a navzdory silné přesile byly ztráty vyrovnané na obou stranách – padl jeden člen oddílu, slovenský partyzán Alexander Zábojník, a velitel německých celníků Paul Weiss. Skupina pak postupovala až k Pindulskému sedlu, kde se stáhla zpět na Slovensko.

Kominík přináší štěstí. A taky nálož s trhavinou

Za několik dní následovala akce, která měla odlákat pozornost a umožnit nepozorovaný průnik menší skupiny (asi 60 mužů) pod vedením D. B. Murzina do oblasti moravských Beskyd a dál do vnitřního Valašska. Prostřednictvím kominického učně Františka Tomka byla v sídle německých celníků v budově měšťanské školy uložena časovaná nálož. „Slyšel jsem tu ránu. Ten komínář se jmenoval Tomek. Měl odvahu. Šel tam, měl to schované a strážný si ho prý ještě pohladil – kominík přece přináší štěstí. Sešel dolů do kotelny, tam to položil a šel pryč. Když byl asi sto metrů naproti v údolí, prásk! Rána byla veliká, ale účinek to moc nemělo – jen popraskaly stěny. Zdá se mi, že pak zůstal u partyzánů a možná i padl,“ přemítá Ludvík.

Hned druhý den přijel situaci osobně zkontrolovat K. H. Frank. Důkazem toho je fotografie, jak stojí na karlovickém mostě přes Vsetínskou Bečvu. Následovalo navýšení početního stavu celníků a rozšíření působnosti o vojenskou jednotku zvláštního určení z Holešova. Od 15. října také platilo v Karlovicích stanné právo a přísný zákaz vycházet po setmění. V listopadu byli pro výstrahu pověšeni dva karlovičtí občané Oldřich Kyslinger a Dobromil Kovář. V prostoru Prostřední Bečvy pak následně proběhla rozsáhlá, pro Němce však nepříliš úspěšná operace Tetřev – zátah na členy 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Davaj mašinku!

Jaro 1945 nebylo na Valašsku nijak radostné. V dubnu byl vypálen Juřičkův mlýn a osada Ploština. Ještě zkraje května pak Vařákovy paseky a Prlov. I počasí se drželo zpátky, jako by zima nechtěla vůbec odejít: „3. května pršelo, déšť se sněhem, doslova lilo a přišel Němec a takový veš chlap, co se vrátil z práce pro Německo. Věděl, kde jsou mladí chlapi a přišli si pro nás, že se jde kopat zákopy. Šel s námi i soused, co byl ještě v první válce, až na hranici [se Slovenskem] do lesa. Tam byla vykopaná díra. My to vyšalovali dřevem a udělali strop a na to větve a hlínu. Během práce bylo z dálky slyšet, že se střílí, ale pořád jsme dělali. A pak přiletěl granát a kousek nad námi explodoval. A hned druhý, až hlína pršela. Němci viděli, že je zle. Stáli tam nad námi jak kati a: ‚Werk, werk!‘ Tak soused řekl: ‚Chlapci, je zle, utečme!‘“

Z nedobrovolné práce na německých obranných bunkrech tedy sešlo. Z doby před příchodem Sovětů však vytanula Ludvíkovi ještě jedna vzpomínka spojená se zákopy a německými zajatci, kteří je na hřebenu Javorníku hloubili: „Němci měli takovou tlupu až kdesi z Bulharska a čertví odkud. A jak je každé ráno hnali z Karlovic, kde spali, vždycky se rozběhli po chalupách a žebrali o jídlo. Aspoň brambor... Jeden chodil i k nám a chtěl koupit jehně. A také říkával: ‚Ivan zlý, Ivan všecko sebere!‘ Asi už měl jakési zkušenosti.“

Průběh osvobozování Velkých Karlovic nebyl nijak dramatický. Ráno 4. května přijel jeden tank od Leskového a za ním pěšáci. „My hloupí jsme hnali k nim a nabízeli jim kořalku a cigarety. A on ne aby si dal štamprli, vzal hned celou flašku,“ líčí Ludvík zklamání, které euforii z konce okupace vystřídalo hned vzápětí. Když se pak druhý den ráno vracel ze služby na stráži, kterou držel ve dvojici s bývalým československým vojákem v Karlovicích nad zajatými kolaboranty, setkal se s bloumajícím ruským vojákem. „Šel jsem sám kolem vody po nové silnici a pod hospodou potkám ruského vojáčka, takového šmatláčka. Šel rovnou ke mně a: ‚Čto ty?‘ Měl jsem na sobě hasičskou uniformu a pušku. A on: ‚Čto ty? Davaj bystro mašinku!‘ Chtěl po mně flintu! Tak jsem uskočil a strhnul ji: ‚A jeď!‘ Viděl, že to myslím doopravdy, tak se otočil a šel.“

Zavolali si nás a brali po jednom, aby si nás lépe zpracovali

Po skončení druhé světové války čekal Ludvíka povinný půlrok základní vojenské služby, který absolvoval v Kroměříži u ženistů. To už se podílel na chodu hospodářství. Obrat na politické scéně a kompletní výměna v jejích nejvyšších patrech po únoru 1948 se pak samozřejmě týkala i obyvatel Valašska. V polovině padesátých let dorazila kolektivizace i do Velkých Karlovic.

„To nás pak balili do družstva, JZD. Někteří už podepsali, ale my se sousedem ne. Zavolali si nás na kobereček. Byl tam jeden ze Zbrojovky a obec měla taky své náhončí. Mudrovali, mudrovali, ale moc tomu nerozuměli. Brali nás vždycky po jednom a ten zbrojovák mi vyhrožoval. Ale já nechtěl podepsat, tak mě vyšoupli a vzali souseda. Ten taky řekl, že nepodepíše. Tak řekli, že nám vezmou naši půdu a dají až někde na Beskydu nebo na Soláni. To je tři hodiny cesty s kravami. Tak jsme za 14 dní podepsali. A za to, že jsem nechtěl, jsem dostal těžkou práci – ve vlastním lese stromy kácet,“ vzpomíná s hořkostí v hlase pamětník, jak se v době komunistické totality naplňovaly ideje socialistického zemědělství.

Roku 1956 se oženil. Společně s manželkou v chalupě v údolí Podťaté vychovali dceru a syna. Poslední téměř tři roky pak prožil Ludvík Stoklasa setkáváním s dvojicí etnografů – Vítem Smrčkou a jeho synem Alešem. Na podzim roku 2018 společně uvedli dokument Říkejte mi strýcu.