Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc nadporučík Karel Stoll (* 1933)

• narozen 11. června 1933 v Plzni

• první dva roky života strávil na Podkarpatské Rusi

• jako dítě zažil bombardování Plzně během druhé světové války a vítal americká vojska při osvobození

• v roce 1953 se v Plzni účastnil protestů proti měnové reformě

• vystudoval pražskou ČVUT

• od roku 1957 pracoval v Ústavu Akademie věd pro výzkum strojů

• od roku 1961 pracoval ve Výzkumném ústavu dopravním a začal se věnovat železnici

• od roku 1970 vyjížděl pracovně do celé Evropy

• v zahraničí se setkával s exulanty z církevního prostředí

• od roku 1980 jej sledovala StB

• v revoluční době 1989 působil jako řidič pražských herců Jany Hlaváčové a Borise Rösnera

• spoluzaložil Občanské fórum v Líbeznicích

• po revoluci i nadále působil jako expert na evropskou železniční síť

Z Podkarpatské Rusi domů do Plzně

To, že se Karel Stoll narodil 11. června 1933 v Plzni, byla náhoda. Jeho rodiče totiž v meziválečných letech bydleli na Podkarpatské Rusi. Otce Karla Stolla tam převeleli jako poštovního úředníka a matku Miladu Radovou poslala na východ stavební firma Mandaus, pro kterou pracovala. Pár týdnů před porodem si vyprosila, že musí jet zpátky do Plzně. Definitivně se rodina vrátila do západních Čech, když byly Karlu Stollovi dva roky.

Až do roku 1939 žila rodina v rodinném domku, který postavila firma, kde pracovala maminka. Když začala druhá světová válka, přestěhovali se za matčinými rodiči do činžovního domu na Slovanské třídě v centru Plzně. „Tam jsme zažili několikrát bombardování. Vedlejší dům dostal přímý zásah a i náš dům byl hodně poškozený. Pamatuju si, že jsem často chodil kvůli náletům domů ze školy. Když byl vyhlášen nálet L30, tak ti, kteří měli dům ve vzdálenosti do třiceti minut, se nemuseli ukrývat ve sklepě školy, ale mohli jít domů,“ říká Karel Stoll.

Za války dělal intenzivní zkoušky na víceleté gymnázium, které trvaly tři dny. Celý jeden den přijímacího řízení byl věnován tělesné výchově včetně sestav na nářadí. K tomu se připojila ještě další překvapivá překážka. „Nevěřili mi, že jsem árijského původu, takže jsem jeden den té zkoušky musel přijít do školy s oholenou hlavou, kde mě celého změřili, aby zjistili, jestli jde o hlavu árijskou, nebo ne. Údaje poslali na ministerstvo školství, kde tedy zjistili, že árijec jsem, ale že patřím k neoblíbenému jugoslávskému typu,“ vzpomíná. Karel Stoll byl přijat a na gymnáziu zůstal až do maturity.

Z Američanů jsem byl jako dvanáctiletý kluk nadšený

Němci v Plzni kapitulovali 6. května 1945 odpoledne. Na ten den, kdy se ulice centra začaly plnit americkými tanky, má Karel Stoll živé vzpomínky. Ještě dnes uznale hodnotí, jak všechny překvapilo, s jakou rychlostí Američané město osvobodili. Plzeň osvobodila 3. americká armáda generála George Pattona a podle dochovaných materiálů a výpovědí svědků přijela první spojenecká vozidla ve směru od Skvrňan v osm hodin patnáct minut ráno. „Když přijeli na náměstí, netrvalo moc dlouho, než centrum osvobodili, i přesto že ještě hodně Němců bylo ve věži kostela sv. Bartoloměje. Tanky a obrněné vozy pak jely dál po Slovanské třídě nahoru, přesně tudy, kde jsme bydleli. Vzpomínám si, že se najednou u jednoho tanku otevřel poklop a lidé se báli, co se bude dít. Najednou z něj vypadla bedna a ukázalo se, že Američani v ní vyhazovali čokolády a žvýkačky.“

Pamětník dále vzpomíná, jak se vojska přesouvala do čtvrti Slovany, kde vznikl jejich dočasný tábor. „K večeru jsem se tam hned objevil. Američané otevřeli také polní kuchyni a jídlo nabízeli i civilnímu obyvatelstvu. To bylo úžasné mít kakao nebo pomeranč po době války, kdy nebylo nic k sehnání! Pamatuju si, že jsme jednou jedli vepřové s jablečnou šťávou, bramborovou kaší a mandarinkovým kompotem. U plotu opodál seděl jeden černoch, který popíjel cosi z ešusu a taky mi nabízel. Já jsem si loknul a celý jsem se otřásl. On v tom měl whisky,“ vzpomíná s úsměvem Karel Stoll. Američany dál pravidelně navštěvoval, a i když si mnoho nerozuměli, trávili spolu volný čas například hraním fotbalu. Karel Stoll dokonce mluví o tom, že se mezi nimi cítil, jako by to byli jeho kamarádi.

Když v listopadu 1945 vojáci odjížděli, Plzeňané to podle vzpomínek Karla Stolla těžce nesli. „Jako by všichni tušili, že přijde něco ošklivého poté, co nás opustí.“ Vybavuje si, jak Američané lidem rozdávali svůj majetek na památku i jako projev vděku. „Někteří vojáci se po příjezdu do Plzně ubytovávali v domech, kde nikdo nebyl. Vím, že můj kolega vzpomínal, že přišel domů s rodiči a v postelích našli Američany v uniformách. Vojáci se pak všem těmto lidem, kteří bydleli na Slovanech, odvděčili. Darovali jim výstroj, sportovní náčiní, a dokonce i džípy. Chtěl jsem tehdy od nich pistole a nakonec jsem dostal signální pistoli. Dokonce jsme měli s klukama i náboje a v otcově dílně i střelivo, které jsem rozebíral. Dodnes se divím, že nám to rodiče tolerovali, ale naštěstí se nám nic nestalo,“ vypráví pamětník dojatě. 

Konec války přinesl Karlu Stollovi kromě radostných chvilek mezi americkými vojáky i jiné silné zážitky. Protože žil v centru města, chodil opakovaně do ulic a zažíval situace, o kterých i dnes mluví s rozechvělým hlasem. „Zažil jsem, jak Češi po osvobození napadali představitele gestapa, to bylo na Anglickém nábřeží, a jak některé pohlaváry likvidovali přímo na ulici. Viděl jsem otřesné scény. Například takovou akci na vysokého představitele gestapa před plzeňským nádražím. Umlátili jej před mýma očima tyčí, na které byly hřebíky,“ uzavírá pamětník.

Radostný čas po konci války netrval dlouho

Činžovní dům, ve kterém rodina Stollových bydlela, nebyl oproti jiným v okolí výrazně poničen. Jediným zádrhelem byla nevybuchlá puma v zahradě. „To jsem byl nadšený, že máme na zahradě kormidlo pumy a že jsem se mohl chlubit klukům. Pak ale přišli pyrotechnici a bombu odstranili.“ Klukovské hry Karla Stolla s koncem války skončily. Začal si všímat, jak se společnost v jeho okolí rozděluje. „Sám jsem se divil, kolik je okolo příznivců komunistického režimu, když byli tak nadšení z amerických vojáků. Také u nás na gymnáziu začali spolužáci tíhnout ke komunismu, ale stále nás většina byla pro demokracii. Dělali jsme si dokonce ve třídě volby nanečisto.“

Ve stejné době vstoupil Karel Stoll do skautského vodního oddílu Kotva. Oddíl měl svou klubovnu na Radbuze a společně se v roce 1946 podíleli na položení základů pomníku americké armádě. „O dva roky později už byla úplně jiná situace. Když tam někdo přišel jen s kyticí, byl hned perzekvován.“ Pamětníkův oddíl Kotva komunisté v roce 1949 podobně jako všechny ostatní rozpustili. „To skautské pouto a skautskou tradici včetně přátelství a vztahu k demokracii, to jsme velmi postrádali.“

I když měl známky na vyznamenání, maturitní komise mu vyznamenání neuznala a Karel Stoll nedostal ani doporučení ke studiu na vysokou školu s odůvodněním, že není dostatečně politicky spolehlivý. Nevstoupil do Svazu mládeže a na škodu byla i otcova úřednická profese a vlastnictví činžovního domu. Karel Stoll nastoupil do Leninových (bývalých Škodových) závodů v Plzni, kde se vyučil soustružníkem. Po roce dělnické práce získal doporučení ke studiu a zapsal se na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni.

Nevydržel tam moc dlouho, protože v roce 1953 přišla měnová reforma a Karel Stoll se svými spolužáky a s pracovníky tehdejších Leninových závodů vyrazil do ulic Plzně protestovat. „To byla ohromná akce, kde se vyhazovaly spisy z plzeňského krajského soudu ve Veleslavínově ulici nebo dokumenty z radnice, všechno bylo obsazeno a panovalo veliké nadšení. Byl jsem na dnešním Masarykově náměstí, které bylo ozdobeno různými symboly dvouletky a uprostřed byl za dřevěnými zástěnami zabarikádovaný pomník prezidenta Masaryka. Zástěny jsme odstranili a někteří lidé je zapálili,“ popisuje pamětník události známé jako Plzeňské povstání. Měnovou reformu, která připravila obyvatele o většinu úspor, oznámil prezident Antonín Zápotocký 1. června 1953. Reforma proběhla kvůli velkému zadlužení státu, který investoval do průmyslu. Zároveň byl zrušen přídělový lístkový systém prodeje potravin a průmyslového zboží. Lidé protestovali v ulicích měst po celé zemi, nejsilněji se nespokojenost lidí ozývala právě z Plzně, kde došlo ke 130 stávkám. Vláda uvedla do pohotovosti oddíly armády a Lidových milicí. „Zůstal jsem na náměstí až do poslední chvíle, vytlačili mě pažbou samopalu do postranní ulice, ale náhodou mě nezadrželi a mohl jsem odejít domů.“ Účast Karla Stolla na protestech však měla rychlé následky: okamžité vyloučení ze všech vysokých škol.

Vysněnou práci získal náhodou

Karel Stoll poté dělal pomocného pracovníka ve stavebnictví a později působil jako závozník v Rakoně. I nadále za pomoci některých profesorů chodil tajně na přednášky po pracovní době. Po roce podal odvolání a mohl začít studovat slaboproud na ČVUT v Praze. Studia ukončil v roce 1957 a poté dostal umístěnku do podniku Tesla Hloubětín, kam ale nakonec nenastoupil. „S kolegou jsme si chtěli užít poslední dovolenou před nástupem do zaměstnání. Když jsem se vrátil z Tater, zjistil jsem, že už mají plno. Řekli mi, abych si našel něco sám, což bylo naprosto nebývalé v té době,“ líčí Karel Stoll. Našel si místo v Ústavu Akademie věd, konkrétně v Ústavu pro výzkum strojů. Vysvětluje si to tím, že jeho plzeňské protirežimní aktivity zůstaly v Praze nepovšimnuty.

V roce 1959 se oženil s Helenou Miltovou. Helena byla dcerou sbormistra plzeňské katedrály. Sborový zpěv a klasická hudba jsou celoživotními koníčky manželů Stollových. Zapojovali se do fungování sborů a chrámové hudby v několika pražských kostelech na Žižkově, ve Strahovském klášteře nebo v kostele sv. Mikuláše. V roce 1961 získal Karel Stoll vysněné místo ve Výzkumném ústavu železničním, kde prožil i uvolněnou dobu šedesátých let. „V roce 1966 jsme se poprvé podívali na Západ. Manželka měla tetu v západním Německu. Jeli jsme tehdy asi se třiceti markami. Divil jsem se, že mě pustili, ale asi čekali, jestli tam na Západě něco provedu,“ vzpomíná Karel Stoll.

Rok 1968 prožíval s očekáváním velkých změn a po srpnových událostech se v zaměstnání zapojil do činnosti Koordinačního centra ČKD a Filozofické fakulty UK. Na pravidelných schůzích probírali a navrhovali možné aktivity proti okupantům. „Scházeli jsme se až do roku 1969. Poslední setkání byla v podzemí filozofické fakulty v Praze. Tehdy jsme dostali echo, že se blíží Státní bezpečnost, takže jsme se rozutekli vedlejším vchodem,“ komentuje pamětník konec posrpnových aktivit.

Během pravidelných cest na Západ navázal styk s exilem

Do západních evropských zemí začal Karel Stoll vyjíždět pravidelně v sedmdesátých letech. V roce 1972 jej oslovilo ministerstvo dopravy, aby reprezentoval Československo v rámci Evropy v pracovních skupinách řešících nové zabezpečovací zařízení na železnici. „Na těchto úřadech se mluvilo francouzsky a německy. Málokdo tehdy tyto jazyky ovládal, takže jsem dostal doporučení a vyjížděl jsem často postupně do všech evropských zemí,“ popisuje pamětník.

Postupně se začal během svých služebních cest stýkat s exulanty převážně z církevního prostředí. „Na základě rozhovoru s pražským farářem jsem se dostal do spojení s lidmi ve Svobodné Evropě v Mnichově a podařilo se mi převézt misály, které byly tehdy v Československu nedostupné. Jednou mi dokonce poslali balík misálů církevních obřadů přímo do práce a prošlo to i přes kádrové oddělení. Mysleli si, že jsou to vědecké knihy,“ směje se Karel Stoll. Knihy dále distribuoval po pražských kostelech a v okolí.

V hledáčku Státní bezpečnosti

V roce 1980 se Stollovi přestěhovali do Líbeznic, kde začali být také aktivní na poli chrámové hudby. Během osmdesátých let navázali kontakt s velvyslanectvím Velké Británie a velvyslanectvím USA v Praze, kam chodili manželé na vzdělávací nebo výroční akce. Pamětníkova dcera Lucie studovala varhanní hudbu na pražské konzervatoři a dostala nabídku doprovázet bohoslužby na britském velvyslanectví. „Já jsem tam dceru vozil a postupně jsem se seznámil se všemi zaměstnanci včetně pana velvyslance Petera Smarta. Po každé bohoslužbě jsme si přátelsky povídali a několikrát jsme se sešli i mimo budovu velvyslanectví, mimo jiné i u nás v kostele v Líbeznicích.“ V té době už Karla Stolla i Petera Smarta, vedeného jako tajného agenta SIS (Secret Intelligence Service) neboli MI6, sledovala Státní bezpečnost.

Podle materiálů Archivu bezpečnostních složek (SL - 5779 MV) byla na Karla Stolla vedena složka pod krycím jménem „René“. V návrhu na sledování z 18. června 1986 stojí: „Důvodem sledování je podchytit setkání objekta s pracovníkem britské ambasády Peterem Smartem, se kterým společně navštíví (dle zjištěných poznatků) večerní koncert v Národním divadle dne 22. 6. 1986. Cílem pak bude provést fotodokumentaci z jejich setkání a jejich činnosti před a po koncertě.“ Sledovací akce se rozjela a díky Archivu bezpečnostních složek dodnes máme k dispozici detaily sledování běžných aktivit rodiny Stollových včetně fotografií. Karel Stoll o sledování až do roku 1989 netušil.

Archiv bezpečnostních složek (arch. č. 855342 MV) uchoval také návrh na uložení signálního svazku René, z něhož vyplývá, že byl zaveden už 25. listopadu 1985. Návrh shrnuje veškerou aktivitu Státní bezpečnosti a vysvětluje, že sledování nepotvrdilo podezření, že Karel Stoll vykonává hospodářskou trestnou činnost. Shrnutí popisuje také pamětníkovu cestu do Itálie v listopadu 1988, při které jej s manželkou zastavili na hranicích s Rakouskem a podrobili je důkladné prohlídce. Událost Karel Stoll popsal i během rozhovoru pro Post Bellum. „Zastavili nás a vytáhli nás z vlaku v Břeclavi. Na celnici jsme se museli svléknout do naha a prohledávali nás, zda nemáme někde mikrodokumenty. Vlak mířící do Vídně zastavili na hodinu a po prohlídce nás překvapivě nechali odjet směr Řím. Zabavili mi tehdy každý papír, který jsem s sebou měl, i když šlo jen o obyčejné propagační materiály, které se jinak běžně rozdávaly,“ vypráví o nepříjemných chvilkách Karel Stoll.

O několik měsíců později dostal Karel Stoll předvolání k výslechu, aby vysvětlil některé aktivity spojené s pracovními cestami. „Kádrové oddělení mě tehdy uklidnilo, že nešlo přece o žádné důležité materiály, takže jsem se toho ani moc nebál. Byla to obvyklá dvojice – zlý a hodný vyšetřovatel. Jeden pořád křičel a ten druhý byl přátelský a snažil se ze mě zjevně něco vytáhnout. Věděli všechno – s kým jsem mluvil na různých jednáních – včetně maličkostí, jaké dárky jsem dostal od švédského nebo italského delegáta. Snažili se ze mě dostat, že jsem předával materiály, které byly tajné z hlediska našeho železničního zabezpečovacího systému.“ Výslech trval devět hodin, ale nic při něm Karlu Stollovi neprokázali. I kvůli tomu doporučil zmiňovaný návrh StB sledování ukončit a svazek René na deset let uložit do archivu ministerstva vnitra.

Řidičem herců během revoluce

Sametovou revoluci Karel Stoll přivítal založením Občanského fóra v obci Líbeznice a také dobrovolničením. Nabídl se na FAMU, kde byla aktivní v rámci okupační stávky jeho dcera Lucie, jako řidič a opakovaně vozil Janu Hlaváčovou a Borise Rösnera na setkání s občany ve Středočeském kraji. Karel Stoll byl zvolen do prvního porevolučního zastupitelstva Líbeznic a od roku 1991 působil i nadále na poli evropské železnice jako živnostník.

Svobodu rodina Stollových vítala i z důvodu nabyté volnosti v ohledu organizování chrámové hudby. Ještě v roce 1986 totiž měli problémy při prvním provedení Rybovy mše vánoční v kostele v Líbeznicích. To už jim dnes nehrozí. „Bylo to jako vstup do úplně nového života. Když se objevil prezident Havel a lidé okolo něj, kteří začali řídit zemi, tak jsme to prožívali jako vstup do nové éry,“ říká pamětník. „Mladým lidem bych chtěl vzkázat, aby se nikdy nenechali zlákat komunistickým režimem. On sice někdy ukazuje vlídnou tvář, ale je to zrůdný systém, na který si musíme dávat pozor,“ dodává na závěr Karel Stoll.