Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. plukovník Antonín Strachota (* 1949)

• narozen 21. dubna 1949 v Gottwaldově, dnešním Zlíně

• dědeček Otto Strachota, spisovatel a zakladatel sodovkárny ve Starém Městě u Uherského Hradiště, roku 1929 přemístil podnik do Zlína

• 1948 sodovkárna znárodněna

• v letech 1964–1967 studoval na střední všeobecně vzdělávací škole v Gottwaldově

• účastnil se shromáždění proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v Brně v letech 1968–1969

• v letech 1970–1974 studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• v roce 1975 se oženil s Dagmar Kopečkovou

• v roce 1982 obhájil rigorózní práci na Pedagogickém ústavu J. A. Komenského Československé akademie věd

• v roce 1982 vstup do Komunistické strany Československa, přijat do služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti (SNB), ustanoven do funkce učitele, sekce postgraduálních studií Vysoké školy SNB Holešov

• v roce 1991 jmenován vrchním radou policejní školy Holešov

• s manželkou vychovali dvě děti

Antonín Strachota se narodil do podnikatelské rodiny, zvyklé na tvrdou a systematickou práci. Rodina provozovala sodovkárnu Otto Strachota, nesoucí jméno zakladatele, Antonínova dědečka, který byl také spisovatelem. Vyučený zámečník firmu založil roku 1918 ve Starém Městě u Uherského Hradiště a posléze ji na Baťovu výzvu v roce 1929 přemístil do Zlína. Po změně poměrů roku 1948 podnik znárodnili komunisti. Členové rodiny zde ještě do roku 1953 působili jako zaměstnanci. Antonín Strachota měl problémy s přihláškou na střední školu. Nakonec vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v Gottwaldově, později Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Protože chtěl učit na policejní škole v Holešově (tehdy Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti, Fakulta ochrany státních hranic), vstoupil roku 1982 do Komunistické strany Československa (KSČ) a stal se příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Po sametové revoluci školu vedl a ještě v roce 2022 učil.

Dědečkovi vyhrožovalo gestapo

Antonín Strachota se narodil 21. dubna v Gottwaldově, dnešním Zlíně, do významné moravské podnikatelské rodiny. Dědeček Otto Strachota zakládal roku 1918 sodovkárnu, korkárnu a stáčírnu piva ve Starém Městě. Podniku se dařilo, roku 1927 pozval Tomáš Baťa dědečka do Zlína, kde mu navrhl, zda by do města nechtěl svoji výrobu přemístit. Roku 1927 se rodina přestěhovala a v roce 1929 sodovkárna zahájila provoz. Protože byla úspěšná, v roce 1937 rozšířila výrobu i do Otrokovic.

Druhá světová válka podnikání neulehčovala, museli bojovat s nedostatkem různých surovin potřebných pro výrobu. Dle Antonína Strachoty zlínští podnikatelé podporovali za války finančně odboj. Je tedy pravděpodobné, že tak činil i jeho dědeček, podrobnosti se ale nikdy nedozvěděl. V rodině se také traduje příhoda, jak za dědečkem přijelo gestapo. Ve městě, naproti cukrárně a kavárně Malota, se nacházela budova Okresního soudu s vazební věznicí, kde věznili i židovské ženy, kterým se místní podnikatelé snažili přilepšit. Gestapo pak navštívilo pro výstrahu většinu z nich. Nic horšího se naštěstí nestalo a dědeček se tak dál věnoval svému podnikání.

Od poloviny 40. let vedl zlínskou i otrokovickou pobočku Antonínův otec, Antonín Strachota starší. Jednou přijeli do podniku němečtí vojáci na motocyklech, jeden z nich položil před otce v kanceláři na stůl pistoli a dal mu ultimátum, že jim musí do určitého termínu dodat velké množství limonád na nějakou akci. Pokud tak neučiní, budou to brát tak, že se staví proti Říši. „Museli jsme plnit, co se po nás chtělo,“ říká Antonín Strachota. Válku rodina ve zdraví přečkala a po osvobození se znovu vrhla naplno do podnikání.

Sodovkárnu znárodnili, dluhy musel dědeček doplatit

Vypadalo to, že se blýská na lepší časy. Přišel však rok 1948. Komunisté nečekali a brzy začalo znárodňování, kterému se neměla šanci vyhnout ani rodina Strachotů. Léta budovaný podnik najednou patřil státu, otec Antonína Strachoty s dalšími příbuznými zde pracovali do roku 1953.

Ironií osudu v hlavní výrobní části vzniklo nejprve agitační středisko KSČ. „Po třech letech přišli na to, že to rozhodnutí nebylo dobré a znovu obnovili výrobu. Běžela do roku 1961, potom tam byla opravna sodovkárenských strojů a od roku 1964 okresní stavební podnik,“ vzpomíná Antonín Strachota.

Továrna nebyla to jediné, o co Strachotovi přišli. Aby zaplatili tzv. milionářskou daň, podle níž museli všichni lidé s majetkem přes milion korun přispět na hrazení škod po velké neúrodě, která zemi zasáhla roku 1947, museli Strachotovi prodat auta i otcovy motorky, které byly jeho velkou vášní. Hrozilo totiž, že pokud nezaplatí, budou z města vystěhováni. Do domu jim dosadili nájemníky, rodina v něm mohla zůstat bydlet.

Otto Strachota splácel ještě před znárodněním půjčku na sodovkárenské stroje. Sodovkárnu jim sice znárodnili, ale komunisté mu sdělili, že dluh je jeho a je povinen jej splatit sám. Podařilo se mu to až roku 1967. Pracoval v dělnických profesích. Antonínův otec po roce 1953, kdy skončil v sodovkárně, pracoval jako řidič a posléze ve skladu. Matka se živila jako řidička a taxíkářka. O zbytek úspor rodina přišla roku 1953, když proběhla měnová reforma.

Přihláška na střední školu málem nedoputovala

V roce 1955 Antonín nastoupil na základní školu, kde učila jeho teta, otcova sestra. Do roku 1957 vedl školu ještě prvorepublikově zaměřený ředitel Pánek. Poté jej vystřídal aktivní komunista a teta jako učitelka měla problémy se svým původem. „Výchova v padesátých letech, to byla taková dvojí výchova, něco jiného říkali oficiálně ve škole, něco jiného doma. Bylo to složité a určitě to zanechalo stopy na celé naší generaci,“ vzpomíná. Na základní škole vstoupil do Pionýra. Vybavuje si, jak nosil červený šátek cestou do školy schovaný v kapse a ve škole mu ho teta uvazovala, aby neměl problémy. Doma se každou sobotu setkávali v otcově pracovně zlínští starousedlíci, debatující o brzkém převratu, nikdo nevěřil, že by režim mohl vydržet dlouho. Bohužel se mýlili. Jejich naděje ukončil rok 1968.

Antonín dokončil základní školu a podal si přihlášku na gottwaldovské gymnázium, tehdy střední všeobecně vzdělávací školu, kde učil jeho strýc. Dva dny před přijímacími zkouškami se přišel strýc otce zeptat, proč Antonín Strachota nemá podanou přihlášku. Otec šel do školy záležitost řešit. Naštěstí byl zrovna místo ředitele přítomný jeho zástupce, který mu neodeslanou přihlášku vydal a stihli ji na střední školu ještě dodat. Antonína Strachotu přijali. Školu studoval v letech 1964–1967. Dospíval v uvolněnější atmosféře šedesátých let, s kamarády nadšeně hltali hudbu a filmy, které se do Československa dostaly ze Západu. Poprvé slyšel Beatles a viděl film Help, který ve své době způsobil senzaci. Vybavuje si první volbu Miss v Gottwaldově v roce 1968, s přáteli chodili do letního kina. V roce 1967 odmaturoval a podal si přihlášku na vysokou školu v Brně. Začal studovat veterinární fakultu.

Stávkovali jsme, škola šla stranou

O prázdninách roku 1968 se učil ke zkouškám. 21. srpna o půl šesté ráno zvonila u domu teta a křičela: „Víš, co se stalo? Jsou tady Rusové!“. Od toho okamžiku bylo všechno jinak, škola šla stranou. „S o rok starším bratrancem jsme doma psali plakáty, jedna naše podnájemnice, opravdu hutná soudružka, to viděla, ale neřekla to na nás. Tři plakáty jsme vylepili na Mototechnu naproti divadla. Neuvědomovali jsme si, že někdo z těch ruských vojáků do nás mohl napálit. Křičeli jsme, hulákali... Ve Zlíně to nebylo tak dramatické, jako v Praze a v Brně. Chodili jsme před Komenského školu, vedle které měli velitelství, lidé se tam srocovali. Před velitelstvím stály ótéčka, chlapi v plné zbroji, zřejmě čekali, jestli po nich někdo něco hodí. Nehodilo se nikdy nic, ale lidé nadávali,“ vzpomíná na neklidné období.

Po prázdninách se vrátil do Brna, studium šlo toho roku stranou. „Stávkovali jsme, to byla masová shromáždění, to si nedovedete představit!“ Vybavuje si také, jak spolu s dalšími dvěma spolužáky odmítli jít k volbám. Ročníkový učitel Buriánek, bývalý ředitel cukrovaru, je prosil, aby se voleb zúčastnili. Měl strach, že postih dopadne i na něj. Nakonec k volbám přišli. Na studium Antonínu Strachotovi tehdy moc času nezbývalo, ve třetím ročníku školu opustil. Rok pracoval v sodovkárně. Roku 1970 začal znovu studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde promoval roku 1974. V roce 1975 absolvoval roční náhradní vojenskou službu jako velitel čety. Téhož roku se oženil. S manželkou Dagmar, rozenou Kopečkovou, vychovali dvě děti.

Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti

Hned po vojně si podal přihlášku na policejní školu v Holešově, kde v té době mohl dostat slušný plat. Bylo mu sděleno, že má vstoupit do Sboru národní bezpečnosti a po čase požádat o přestup. Jak dnes říká, neznalý věci tak učinil. Dostal se na oddělení kriminality mládeže. Záhy žádal o přestup na policejní školu do Holešova, nadřízení mu ale sdělili, že není vhodné, aby se na prestižní místo dostal zrovna on se svým původem. Odešel tedy na vlastní žádost a dva roky vyučoval v kurzu vzdělávání dospělých. Mezitím vypsala Československá akademie věd studijní pobyt. Antonína Strachotu přijali. „Tehdy si mě vzal k ruce ředitel Pedagogického ústavu s tím, že první rok mu budu dělat nějaké rešerše v rámci studie, kterou dělal, a potom budu mít volné ruce na svůj doktorát, o který jsem usiloval,“ vzpomíná Antonín Strachota. Rigorózní práci obhájil a roku 1982 získal doktorát.

Po návratu se mu podařilo nastoupit na policejní školu v Holešově, tehdy Vysokou školu Sboru národní bezpečnosti. Téhož roku vstoupil do KSČ. K místu mu pomohl syn bývalé zaměstnankyně jejich sodovkárny, člen strany, který si pamatoval, že jako zaměstnavatelé byli Strachotovi k jeho matce spravedlivý, jinak by jej zřejmě nepřijali. „Já jsem tam byl opravdu odstaven na ústavu postgraduálního studia, kde jsem dělal výzkumné šetření a u čtvrťáků učil, jak mají zpracovat diplomovou práci. Dali mě bokem, neučil jsem tam, pak se fakulta roku 1986 přestěhovala do Bratislavy, já jsem zůstal na těch středních formách a jako středoškolský učitel jsem učil pedagogiku a psychologii,“ vzpomíná. 1. března 1986 byla přemístěna Fakulta ochrany státních hranic do Bratislavy a v Holešově vznikla Důstojnická a praporčická škola SNB, PS a VMV.

Na škole nejprve učil postgraduální studenty, později působil jako profesor na Katedře marxismu-leninismu, po roce 1989 se stal vedoucím odborným učitelem Katedry společenských věd. Roku 1992 byl jmenován vrchním radou, dále působil jako vedoucí oddělení společenských věd. V roce 2012 odešel do důchodu, na škole i nadále učil management. V roce 2022, v době natáčení pro Paměť národa, žil ve Zlíně.