Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
My redaktoři Našich novin jsme byli vždycky s armádou, kam se hnula
narodil se 8. 4. 1914 v Praze
zemřel v roce 2011
po studiích němčiny a francouzštiny na FF UK studoval v Bruselu
účastnil se odbojové činnosti v Belgii
odtud zamířil k čs. armádě do Francie (Agde)
v Anglii se po vojenském výcviku stal redaktorem časopisu Naše noviny
účastník bojů o Dunkerque
roku 1945 se vrátil do vlasti s kombinovaným československo-americkým oddílem
po únoru 1948 redaktorem Světa v obrazech
roku 1968 vyhozen, učil cizí jazyky a češtinu na britském velvyslanectví
tvrdil, že v roce 1977 letech podepsal Chartu 77. Mezi jejími signatáři není uveden, skutečnost, že Chartu 77 podepsal, nicméně uvádějí materiály Státní bezpečnosti (StB)
podle archivních materiálů se stýkal s důstojníky Stb od roku 1972. Měli o něj zájem, poněvadž vyučoval češtinu na britském velvyslanectví
v roce 1978 s ním Stb ukončila kontakty s odůvodněním, že má sklony k alibismu a neposkytuje žádné důležité informace. Ohradil se proti tomu, že by s StB tajně spolupracoval a byl jejím agentem
po sametové revoluci se objevil v „Cibulkových seznamech“ jako tajný spolupracovník StB
v roce 1995 vyhrál soudní spor a ministerstvo vnitro ho vymazalo ze seznamu tajných spolupracovníků StB
zemřel v roce 2011
„Dnes chce každý za všechno plat.“
Medailon Václava Straky k výstavě k 17. 11. 1989
Václav Straka odjel na počátku 2. světové války studovat filozofii do Belgie a zapojil se tam do organizování československého zahraničního odboje. Když pak nacistické Německo v květnu 1940 zaútočilo na Belgii a Holandsko, prchl do Francie, kde se přihlásil do československé armády. Roku 1941 už ale prchaly československé jednotky z Francie do Anglie, tam se snažil dostat k letectvu. Kvůli špatnému zraku ale neuspěl a byl přidělen k vojenským redaktorům časopisu Naše noviny. Často doprovázel spojenecké jednotky na frontu a psal o těchto cestách reportáže. Na bojišti u francouzského města Falaise, kde Spojenci obklíčili a rozstříleli několik německých obrněných divizí, objevil mezi mrtvolami německý deník: „Ten muž se jmenoval Matušek, asi polský Němec. Když jsem ho otevřel, zjistil jsem, že si zapisoval každý den, jak nastoupil do armády, kam šli bojovat a mnoho dalšího. Každý zápis končil: ,Auf meine liebe Frau gedacht‘, že jako myslí na svou milou. Těsně před vojnou se totiž oženil. Tak jsem si říkal, že tam padl a mně jako novináři nezbývá, než jeho historii napsat, najít tu jeho ,liebe Frau‘ a deník jí předat.“
Po válce krátce působil na tiskovém oddělení ministerstva zahraničí, odkud byl ale po převzetí moci komunistickou stranou jako voják ze západní fronty vyhozen. Protože uměl skvěle několik cizích jazyků, dostal práci v redakci časopisu Svět v obrazech, a protože jejich časopis spolupracoval s podobnými periodiky v Berlíně, vzpomněl si Václav Straka několik let po válce na nalezený deník. Domluvil tedy uveřejnění malého inzerátu, že se hledá ona „liebe Frau“ pana Matuška. A byl velice překvapen, když se mu ozval přímo pan Matušek – deník mu totiž na bojišti u Falais jen vypadl. Když ho jel navštívit a deník mu vrátit, dozvěděl se, že se s onou „liebe Frau“ již dávno rozvedl.
V roce 1960 Václava Straku poprvé kontaktovala Státní bezpečnost, která se ho snažila získat ke spolupráci. Odmítl. Kontaktování a přemlouvání se později ještě několikrát opakovalo. Pro StB byl zajímavý, protože učil britské diplomaty a zahraniční novináře češtinu: „,My bychom byli rádi, kdybyste nám říkal, co se tam vykládá. Kdybyste občas zavedl s nimi řeč na tyto věci.‘ Já jsem jim na to říkal: ,Pane kapitáne, nechtějte to ode mne. Nenuťte mě, protože já se smrti nebojím!‘To není fráze, skutečně jsem mu to řekl. On na to: ,Tak, pane Straka, vy jste se projevil jako alibista, my s vámi přerušíme styk!‘ Já říkám: ,Děkuji!‘“
Václav Straka byl veden v archivech Státní bezpečnosti nejprve jako spolupracovník, pak jako agent s krycím jménem Vašek a později také jako „nepřátelská osoba“ – není divu: v roce 1969 otevřeně nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, takže byl propuštěn z redakce Světa v obrazech.
Podle archivních materiálů se Václav Skála stýkal s důstojníky Stb od roku 1972. Měli o něj zájem, poněvadž vyučoval češtinu na britském velvyslanectví. V roce 1978 s ním StB ukončila kontakty, jelikož jí neposkytoval žádné důležité informace. Po sametové revoluci se však Václav Skála objevil v „Cibulkových seznamech“ jako tajný spolupracovník StB. Proti tomu, že byl jejím agentem, se ohradil. V roce 1995 vyhrál soudní spor a ministerstvo vnitro ho vymazalo ze seznamu tajných spolupracovníků StB.
Ačkoliv Václav Skála tvrdil, že podepsal Chartu 77, na oficiálním seznamu signatářů nefiguruje. Skutečnost, že Chartu 77 podepsal, nicméně uvádějí materiály Státní bezpečnosti (StB). (
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)