Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Straková (* 1932  †︎ 2022)

• narozena 14. března 1932 v Prlově na Vsetínsku

• rodiče měli hospodářství na prlovských pasekách

• asi od podzimu 1944 pomáhala rodina partyzánům z brigády Jana Žižky

• Jiřina dělala spojku, informovala partyzány o přítomnosti Němců ve vesnici

• 23. dubna 1945 Prlov obklíčily jednotky SS, vypálily osm usedlostí a zavraždily přes dvacet lidí

• rodiče pamětnice Anna a Jan Turýnovi byli upáleni ve vlastním domě

• osiřelá Jiřina pobývala do svých šestnácti let u příbuzných

• pak pracovala sedm let jako dělnice v gumárnách znárodněných Baťových závodů ve Zlíně

• po svatbě se přestěhovala do Ostravy, narodily se jí tři děti, rozvedla se

• až do důchodu dělala kuchařku ve školní jídelně v Ostravě-Zábřehu

• získala status válečného veterána a příslušníka protinacistického odboje

• zemřela v roce 2022

„Živili jsme partyzány a pomáhali jim, jak jsme mohli. Vždycky nám říkali: ‚Kdyby se stalo cokoliv, nedovolíme, aby vám Němci sáhli na život.‘ Když nás pálili, neukázal se ani jeden, aby nás chránil,“ vzpomíná Jiřina Straková s hořkostí na 23. duben 1945. Tehdy, jedenáct dnů před osvobozením Prlova, tam vypálili příslušníci zvláštní jednotky SS osm usedlostí. Zavraždili více než dvacet lidí. Zaživa upálili i oba její milované rodiče. S odstupem sedmdesáti pěti let Jiřina Straková říká, že necítí hrdost na to, že jako partyzánská spojka pomáhala protifašistickému odboji. Převažuje bolest nad ztrátou rodičů a jejich krutou smrtí.

Dětství na pasekách

Jiřina Straková, rozená Turýnová, přišla na svět 14. března 1932 v Prlově na Vsetínsku. Byla třetím dítětem Jana a Anny Turýnových. Vyrůstala ale skoro jako jedináček. Sestře bylo o šestnáct let více, bratr byl starší o dvanáct let. Když se narodila, překročili oba rodiče čtyřicítku. Jan Turýn byl nejstarší ze šesti dětí a zdědil majetek po rodičích.

S manželkou hospodařil na polosamotě pod lesem. „Měli jsme všechno. Dobytek, prasata, drůbež, pole, na kterých jsme pěstovali žito, pšenici, oves, ječmen i pohanku. Patřil nám les s listnatými i jehličnatými stromy. Dům rodiče postavili z našeho dřeva, kámen nalámali v našem lomu. Nekupovali jsme skoro nic kromě soli, cukru a mýdla. Pravidelně jsme jezdili s vozem mlít obilí do mlýna ve Vizovicích. Maminka pekla z naší mouky chleba a z mléka stloukala každý týden máslo. Neměli jsme nedostatek jídla a mohli jsme i rozdávat,“ popisuje.

Začátek německé okupace v březnu 1939 si příliš nepamatuje. Bylo to těsně po jejích sedmých narozeninách. „Chodila jsem do první třídy. Na zdi v učebně najednou visel portrét Hitlera a ze dne na den se všude objevily německé nápisy.“ Jinak se její život na pasekách moc nezměnil. Rodiče měli plné ruce práce v hospodářství a Jiřina jim ze všech sil pomáhala. Do školy chodila spolu s dalšími dětmi z Prlova pěšky přes les do sousední vesnice Pozděchov. Cesta trvala asi hodinu. „Do školy jsem se vždycky těšila. Učila jsem se dobře. Třeba němčinu jsem přímo milovala a bavilo mě i čtení.“

Maminka byla anděl

Své rodiče si nemůže vynachválit. „Tatínek byl moc hodný. A maminka byla přímo anděl. Měly jsme se abnormálně rády. Nikdy mi neřekla Jiřino, ale vždycky Jiřinko nebo ovečko moje,“ vypráví. Před svátkem matek vzala doma tajně vajíčka, trochu mouky a másla a odnesla to k sousedce, která jí upekla dort. Brzy ráno vyběhla na louku, natrhala kvítí, které i s dortem mamince předala.

Popisuje ji jako mimořádně pracovitou a zdatnou hospodyni. Děvečku nikdy neměli. Na pole jim občas chodily za stravu a naturálie vypomáhat ženy z vesnice. Anna Turýnová se dokázala postarat i o to, aby byly doma nějaké peníze. „Vstala ve tři ráno, naskládala do nůše vajíčka, smetanu, máslo, dala si to na záda a přes hory šla až do Vsetína. Tam měla známé měšťanky, které od ní čerstvé domácí produkty rády kupovaly. Zaplatily jí a ještě kolikrát přidaly nějaké pěkné oblečení po dětech.“

Prlov byl evangelická vesnice a také Turýnovi se hlásili k protestantům. Kostel tam nebyl žádný. V sousedním Pozděchově byl katolický i evangelický svatostánek. „Chodila jsem tam s maminkou každou neděli. Vždycky hodně brzy vstala, podojila krávy a udělala všechno, co bylo třeba. Také uvařila zelí a dala maso na plotnu. Tatínkovi řekla, ať to hlídá a sbírá pěnu. Když jsme přišly z kostela, udělala knedlík a oběd byl hotový. Nudle do polévky už měla připravené. Po polévce dala na talíř maso a tatínek ho u stolu rozděloval. Na mě vždy pamatoval s kousky, které jsem měla nejraději,“ popisuje.

Partyzáni v domě

Po potlačení Slovenského národního povstání na konci léta roku 1944 se začali příslušníci 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky přesouvat na Moravu, kde pokračovali v protinacistickém odboji. Přidávali se k nim tamní lidé. Aktivní skupiny partyzánů vznikly hlavně na Valašsku. Neobešly se bez pomoci obyvatel. Mezi vesnice, které partyzánské hnutí významně podporovaly, patřil i Prlov.

Jiřina Straková si nepamatuje, kdy přesně k nim začali partyzáni chodit. Bylo to zřejmě na podzim 1944. „Zdržovali se v lese. Měli tam vykopanou zemljanku, jak mi vyprávěl tatínek. Do našeho stavení to měli velice blízko. Asi půl hodiny od nás, už úplně v lese, bydlel strýc, tatínkův bratr Jiří, u kterého bývali ještě častěji. Když přišel posel z vesnice s varováním, že jsou tam Němci, hned jsem vyrazila nahoru ke strýci předat vzkaz. Bývalo to minimálně jednou za týden. Maminka vždycky říkala: ‚Proboha, neposílejte mi tam tu dcerku, dyť mi ju tam zabijú.‘ Nikdy se ale nic nestalo a já si ani neuvědomovala nebezpečí. Bylo mi dvanáct třináct let.“

Turýnovi dávali partyzánům jídlo. Hlavně chleba a máslo. Někdy u nich sedávali a hráli na harmoniku. Jak vypráví pamětnice, přišla také děvčata z okolí a tancovala s nimi. Občas u nich několik partyzánů přespalo. „Odcházeli ale vždycky hodně brzy ráno, protože často už v šest hodin přicházeli na kontrolu Němci. Chtěli partyzány chytit, protože je přepadávali a stříleli. Přímo do lesa se ale Němci neodvažovali.“

Velitelé v kožených kabátech

Jiřina Straková říká, že k nim chodívali rusky i česky mluvící partyzáni. Vzpomíná si, že k vůdcům skupiny patřil Rus Vasil, který nosil, tak jako všichni velitelé, dlouhý kožený kabát. Podle zveřejněných vzpomínek partyzána Tomáše Polčáka Šebíka působil v Prlově jako velitel Vasil Lavriščev. Šéfem operací na Valašsku byl podle něj Petr Buďko. Pamětnice si je jistá, že u nich často pobýval i velitel celé Žižkovy partyzánské brigády Dajan Bajanovič Murzin. Pamatuje si také Jugoslávce Teodora, kterého delší dobu ukrývali, živili a pečovali o něj poté, co byl postřelen.

V dubnu 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Obyvatelé Valašska očekávali každým dnem Rudou armádu. Mnohde se důstojníci wehrmachtu snažili o ústup bez zbytečných incidentů s civilisty. Pod Vsetínskými vrchy se ale těsně před osvobozením odehrálo několik masakrů. Měly je na svědomí speciální jednotky SS. Mimo jiné šlo o zvláštní oddíl Einheit Josef tvořený hlavně mladými Slováky z Hlinkovy gardy, který měl štáb ve Vizovicích. Ve čtvrtek 19. dubna vypálili Ploštinu i s dvaceti čtyřmi obyvateli. Několik dalších popravili. Ploština, kde lidé také pomáhali partyzánům, je od Prlova vzdálena asi deset kilometrů a zpráva o tragédii se tam roznesla. „Maminka tenkrát říkala: ‚Ledajakou smrtí bych chtěla sejít, ale ne upálením,‘“ vzpomíná Jiřina Straková.

Mně už dlouho zima nebude, řekl tatínek

Pondělí 23. dubna bylo chladné a nevlídné. Padal sníh s deštěm. Anna Turýnová podojila krávy, Jiřina se pomalu chystala do školy. Nikdo netušil, že v tu dobu je už Prlov obklíčený asi šesti stovkami Němců. „Maminka mě poslala, abych se podívala na husu, která měla sedět na vejcích, aby byla housata. Když jsem se vracela z chléva, viděla jsem na dvoře tatínka s jedním esesmanem. Stál tam jen v košili a třásl se. Řekla jsem: ‚Tatínku, vám je zima, přinesu vám kabát.‘ On odpověděl: ‚Nenos, Jiřinko. Mně už dlouho zima nebude.‘“ Partyzáni měli u Turýnových schované také zbraně. Zakopali je do hnoje. Pamětnice je přesvědčená, že někdo o zbraních věděl a udal je. „Tatínka se na to tehdy ptali už u nás. Zapíral, a tak ho bili. Viděla jsem to.“

Němci vyhnali ven lidi i dobytek. Sebrali jídlo. Vydrancovali vše, co se dalo. Podobně postupovali i v dalších chalupách. „Hnali nás všechny do hospody. Ty, co se tam nevešli, vzali pak do školy v Pozděchově. Šla jsem s maminkou. Než jsem vyrazila, jeden esesman mi strčil do ruky velký kufr nakradených věcí, že to mám nést. Byl těžký, ale já jsem to v té hrůze ani necítila,“ popisuje. V hostinci volali dospělé jednoho po druhém k výslechu do vedlejšího sálu. Podle svědků měli Němci už připravené seznamy lidí určených k upálení. Jejich spolupráci s partyzány na místě potvrzoval Alois Oškera, mladík, který nacistům padl do rukou a všechno pod nátlakem udal.

„Tatínka, který byl už úplně zlomený, odvedli jako prvního. Seděla jsem v hospodě s maminkou a říkala jí, že tam na ni počkám. Než odešla k výslechu, dala mi svůj vlňák. Měla jsem na sobě jen lehké šaty a ona měla starost, že mi je zima.“ V hospodě s ní byla i její starší sestra Anna se dvěma malými dětmi. Její muž byl nuceně nasazený v Německu, a tak se dočasně přestěhovala k rodičům. Přesvědčila Jiřinu, aby z hostince odešly schovat se k ševci, který měl domek hned vedle. Nikdo jim nebránil.

Strýce zastřelili, bratr se zachránil

Mezitím skončily v hospodě výslechy a esesáci vedli vesnicí na smrt šestnáct lidí. Postupně zapalovali domy a část obětí tam vždy vehnali a nechali uhořet. Pokud se někdo snažil utéct, stříleli. Jednomu postřelenému mladíkovi se podařilo uprchnout. Smrti ale nakonec stejně neušel. Manželé Turýnovi byli společně s několika dalšími mladými lidmi upáleni ve svém domě. Popelem lehlo celkem osm stavení. Tři mladíci byli mučeni a poté oběšeni u nedalekého Bratřejova. Strýce pamětnice Jiřího Turýna Němci zastřelili ve Vizovicích poté, co ho přiměli, aby tam hnal zvířata ukradená v Prlově.

Z rodiny Jiřiny Strakové se šťastnou náhodou zachránil bratr Jan, který patřil k partyzánům. „Večer předtím, než nás vypálili, si pro něj přišla holka, která s ním chodila, aby ji doprovodil na nějakou zábavu. Tatínek mu říkal, ať přijde brzy ráno, protože budou sít. Když se toho rána vracel, potkal paní učitelku, která šla do Vsetína. Varovala ho, aby domů nechodil, protože jsou tam Němci.“ Velmi podrobná zpráva o prlovské tragédii, která čerpá z vyprávění svědků i zápisů z dobové kroniky, je zveřejněna na webových stránkách obce Prlov. Je tam i seznam všech obětí a také informace o hlavních vinících a zrádcích.

Už jsem nechtěla žít

Jiřina Turýnová viděla těla svých rodičů na spáleništi. „Sestra mě pořád zdržovala, ale já jsem už nechtěla čekat. Utíkala jsem vesnicí nahoru k nám domů. Všude byl kouř z vypálených domů. Už jsem věděla, že je to špatné. Rodiče tam leželi na zemi. Vedle nich byli dva mladí manželé Žákovi a potom ještě dva sourozenci, kteří také pomáhali partyzánům,“ vypráví pamětnice. K doutnajícím troskám přišla její kamarádka Marta.

„Říkala jsem jí, že už tady nechci být, protože už nikoho na světě nemám. Ona říkala, ať jdu k nim, že mi její maminka uplete svetr. Neměla jsem nic, jen ty šatečky, co jsem měla na sobě, a vlňák od maminky.“ Nakonec šla i se sestrou a jejími dětmi k jednomu z otcových bratrů. „Jenže už za týden se jim zdálo, že toho hodně sníme, i když já tenkrát dohromady nejedla nic, protože jsem na jídlo neměla vůbec myšlenky. Byla jsem na ně později i naštvaná, protože maminka jim vždycky dávala mléko, máslo, vajíčka.“ Poté našla nakrátko útočiště u druhého strýce a pak ještě u jiné rodiny.

„Ve světnici pro mě nebylo místo. Spávala jsem sama na půdě. Bála jsem se a byla mi zima. To už jsem chodila do měšťanky do Vizovic. Pořád jsem měla jen ty jedny šaty a vlňák mojí zlaté maminky, který mě zachraňoval od nejhoršího chladu. Jednou po vyučování mi paní učitelka řekla: ‚Jiřinko, půjdeš dneska se mnou k nám domů.‘ Tak jsem šla. Řekla mi, že takhle nemůžu chodit do školy, a dala mi pěkný černý kabátek, skládanou károvanou sukýnku a nějakou halenku. Byla jsem ráda, že můžu chodit oblečená jako ostatní holky,“ vzpomíná.

Těžký život sirotka

Někdy na podzim roku 1945 se Jiřina přestěhovala k sestře na jižní Moravu, která tam tehdy měla s manželem hospodářství. Nevzpomíná na to moc ráda. „Byla jsem tam jen na práci,“ říká a dodává, že lepší vztahy měla s bratrem, který dostal po válce hospodu. V šestnácti letech odešla do Zlína, tehdy Gottwaldova. V komunisty znárodněných Baťových závodech pracovala u pásu v gumárnách.

Vedoucí provozu ji nabádal, aby si udělala večerní školu a zajistila si tak lepší zaměstnání v kanceláři. A protože jí také řekl, že členové KSČ mají přednost, vstoupila do komunistické strany. Dodnes lituje, že školu nedokončila a místo toho se, jak říká, špatně vdala. Její muž pocházel z Bratřejova a pracoval v Ostravě, kam se manželé přestěhovali. Narodily se jim tři děti. Začátkem sedmdesátých letech se rozvedli. „Dost pil a býval pak hrubý. V rozvodovém rozsudku je uvedeno, že mě týral psychicky i fyzicky. Když se stěhoval, vzal nám, co mohl, včetně nábytku, záclon i závěsů.“

Jiřina Straková až do důchodu pracovala jako kuchařka ve školní jídelně v Ostravě-Zábřehu. Aby si přivydělala, přes třicet let také uklízela společné prostory dvanáctipatrového panelového domu, kde žila. Postarala se, aby její děti měly školy a perspektivní profesi. „Já jsem neměla nic, a tak jsem dopadla. Myslím si, že kdyby žili rodiče, vypadal by můj život trochu jinak,“ říká. V době, kdy děti dorůstaly, ocenila, že byla členkou KSČ. Tvrdí, že když se některé z nich napoprvé nedostalo na nějakou školu, při odvolání uspělo jen díky tomu, že byla ve straně. 

Už za komunistů byla pamětnice oceňována, ale spíše jen symbolicky, jako pomocnice protinacistického odboje. Ve svobodných poměrech získala status válečného veterána a dočkala se i významnější finanční podpory, která jí trochu ulehčila život ve stáří.