Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nejhůř se chovali sovětští vojáci a předseda národního výboru
narodila se 22. listopadu 1925 v Brně
v zimě 1929 se s rodiči přestěhovala do domku u vily Stiassni
tatínek byl zahradníkem ve vile do roku 1943, kdy zemřel
matka s dcerami bydlela v domku u vily až do září roku 1945
na konci roku 1938 rodina Stiassni utekla před Hitlerem přes Anglii do Ameriky
na konci dubna 1945 zažila osvobození Brna a sovětské vojáky
vystudovala Masarykův státní učitelský ústav
po válce učila v Chrudimi, Svitavách, Lipůvce a nakonec až do důchodu v Brně
v roce 1965 se vdala za Václava Straku
v 60. letech pobývala s manželem v Egyptě
v roce 2023 žila v domku v Brně-Komíně
Rodina zahradníka Antonína Frömla žila v domku u vily Stiassni celou druhou světovou válku. Alfréd, Hermine (které se neříkalo jinak než Mici) a jejich dcera Susanne Stiassni utekli před Němci a mladší dcera zahradníka Frömla Marie sledovala, jak se ve vile se střídají obyvatelé. Nejprve v ní v roce 1938 pobývali důstojníci generálního štábu československé armády, pak vilu obsadili němečtí vojáci. Zřejmě nejdramatičtější chvíle zažila Marie s matkou a sestrou, když do vily vtrhli sovětští vojáci, kteří osvobozovali Brno. „Byli opilí, jeden mě honil a maminka křičela:,Utíkej do sušárny!‘ Oni nevěděli, co to je. Sestra pak utekla do zahrady a nakonec k někomu do města. Já jsem byla schovaná tam,“ popisuje. „Ještě že maminku neznásilnili,“ podotýká.
Marie Frömlová se narodila 22. listopadu 1925 v Brně v porodnici na Obilním trhu. Od narození bydlela s rodiči a starší sestrou v Hroznové ulici číslo 7. Byl to dům rodiny Stiassných, kde tatínek Antonín pracoval jako zahradník. „Tatínek pocházel z Velkých Opatovic, jako svobodný pracoval ve Vídni, pak se přestěhoval do Černé Hory, kde byl zaměstnaný na zámku. V Černé Hoře potkal i moji maminku Bertu, kterou si vzal, a v roce 1920 se jim narodila moje sestra,“ říká pamětnice. Tatínek pak chtěl jít pracovat na zámek do Telče. „Ale telefonovali mu, že s dítětem tam nemohou jít, že mají jen jednu místnost. Dozvěděla se to paní Stiassná, která mu nabídla pracovat ve vile Hroznové ulici v Brně, a řekla, že staví nový dům s velkou zahradou,“ vysvětluje.
V zimě roku 1929 se rodina stěhovala do nové vily v Pisárkách. „Měli tam domek pro zahradníka i pro řidiče. Byly tam i stáje pro koně. Skleníky, pařeniště, v zimě se vytápěly skleníky koksem. Zahrada byla jako park, ovocné sady. V létě i v zimě byly saláty, okurky. Nosila jsem zeleninu i do školy,“ popisuje.
Rodina Stiassných měla jedinou dceru Susanne, která se s Marií a její sestrou Margaretou kamarádila. „Pořád jsme byly se Zuzkou. Měli jsme telefon z vily k nám, Zuzka vždycky volala: ,Už jsem naučená, přijďte‘. Chodila na Husovu, kde je teď konzervatoř, byla tam německá škola. My jsme chodily se sestrou do obecné na staré Brno. Do měšťanky jsem chodila naproti starému pivovaru,“ říká pamětnice. „Chodily jsme do školy pěšky a pak nám paní Stiassná dala se sestrou kola, tak jsme jezdily na kolech,“ vzpomíná. Susi měla učitelku angličtiny a francouzštiny, s Frömlovými děvčaty mluvila česky.
Marie Straková říká, že dětství ve vile a hry se Zuzkou byly jejím nejšťastnějším obdobím. „Maminka do práce nechodila, jen když byla ve vile společnost, tak pomáhala s obsluhou hostů. Pak donesla domů zmrzlinu, zákusky. Na konci školního roku měla Zuzka hostinu, pozvala spolužáky i nás. Byla tam spousta dětí, Löw-Beerovy třeba. Ale hodně mluvily německy,“ říká pamětnice.
Děvčata chodila cvičit do obrovské tělocvičny pod vilou, která později sloužila i jako ubytování pro vojáky a protiletecký kryt. „Byla tam koza na přeskok, kůň, medicimbaly. Protože byla nižší, tak tam nemohly být kruhy, ty pak dali k bazénu. Tam byla taková hezká převlékárna pro hosty,“ popisuje.
Bezstarostné dětství a šťastné období her ukončila okupace a příchod druhé světové války. Židovská rodina Stiassných musela utéct před Hitlerem. „To bylo v roce 1938, teď nevím, jestli byli lyžovat v Rakousku nebo ve Švýcarsku. Tam se dozvěděli, že Hitler bude obsazovat Sudety, tak ještě večer přijeli domů, co mohli, vzali s sebou. Odjeli do Rakouska a dál do ciziny. Pak nám Zuzka psala: ,Víte, kde já jsem? Jsem v Anglii‘. A říkala, že tam byla s Janou Baťovou, která se potřebovala naučit anglicky. Když začal Hitler bombardovat Anglii, odjeli lodí až do Ameriky, do Kalifornie,“ popisuje Marie Straková.
Babička, matka Alfréda, zůstala v Brně v Hroznové ulici, odjet s rodinou nechtěla. „Odtáhli ji do koncentračního tábora. Ona nevěděla, že to takhle skončí. Pak dostal ten dům nějaký Němec. Paradoxní je, že trpěla na Němce, a nakonec zemřela v koncentračním táboře,“ poznamenává pamětnice.
„Ještě než začala válka, bydlel ve vile Emanuel Moravec. Měl okna hned naproti našim. Sestře bylo devatenáct roků a on ji stále volal, ale tatínek jí řekl, ať ji ani nenapadne jít k Moravcovi do vily, protože je potvora na ženské,“ říká pamětnice. „Za rohem měl ještě pokoj nějaký generál Plaček a ještě tam byl štábní kapitán, jeho jméno už si nepamatuji. Byli tam tři hostinské pokoje, tak tam oni bydleli. A čeští vojáci spali v tělocvičně. Ani leckterá škola nemá tak velikou tělocvičnu, jak bývala tam,“ dodává pozdější učitelka tělocviku.
Během protektorátu vilu obsadilo gestapo a pak němečtí, respektive rakouští vojáci. „Maminka jim tam pomáhala vařit. Donesla třeba čtvrtku másla, jeden ten Rakušák jí říkal, ať si vezme, že Němci mají dost,“ vysvětluje pamětnice. Stiassni nechali ve vile několik psů, o které se lidé z personálu starali. „Němečtí vojáci byli zvyklí hajlovat. Tatínek stál na dvoře s panem Viktorínem, Němec hajloval, vlčák po něm skočil a voják ho zastřelil,“ popsala jednu z dramatických situací.
Další zažila s příchodem Rudé armády. „Musela jsem se sestrou jít do vily. Oni vždycky shodili obraz Hitlera na zem a my jsme po něm musely šlapat. Ať to bylo v jídelně nebo v hale, kde měla Zuzka křídlo. Křídlo pak odtáhli až Češi do nějaké školy,“ říká pamětnice. „V hale byl gobelín, Němci ho chtěli odvézt do muzea do Drážďan, ale nestihli to, tak ho odvezli Rusové s dalšími nakradenými věcmi z vily,“ dodává.
„Zastřelili starého pana Viktorína od Eislerů, jeho dcera u nich pracovala. Měl hodinky a chtěl se podívat, kolik je hodin, oni ho zastřelili a hodinky vzali,“ pokračuje ve výčtu událostí spojených se sovětskými vojáky.
Na začátku května pobýval v osvobozeném Brně ve vile prezident Edvard Beneš se ženou Hanou. „Spával v Zuzčině pokoji, chodil do zahrady a mluvil s námi,“ popisuje Marie Straková. Z Prahy pak přišla rodině podepsaná Benešova fotografie.
Později přišel předseda Ústředního národního výboru města Brna, komunista Vladimír Matula, a matka s dcerami se musela prakticky ze dne na den odstěhovat. „Otevřel dveře a říká, tady nemáte co dělat, do dvou dnů ať jste pryč, jste Němci. Maminka stála v předsíni, já u ní a říkám: ,Kdo Vám řekl, že jsme Němci?‘ Vždyť prý jsme dělaly německé školy,“ popisuje pamětnice s tím, že do německé školy ani ona ani její sestra nechodila. Nepomohlo, ani když starostovi ukázaly vysvědčení. „Ten Matula na nás byl sprostý a říkal, že jsme Němci, když nás tam Němci nechali bydlet. A já jsem říkala, že Rusáci nás tam taky nechali bydlet. Přišel Čech a křičí na nás,“ dodává.
Susi už se do vily nikdy nepodívala, Marie Straková si s ní dopisovala po celou dobu až do její smrti v roce 2005. Posílaly si fotografie, přání k Vánocům a Novému roku. „Zuzka měla čtyři kluky. Vzala si Rusa, který v Americe studoval vysokou školu a ona taky studovala vysokou školu,“ ukazuje fotografie. Vnučka Susanne Daria Martin natočila o babiččiných vzpomínkách na vilu krátký film s názvem „Svět dnešní noci“. Brno a vilu navštívila v roce 2018.
Marii Strakovou nedávno překvapila informace, že Alfréd Stiassni zřejmě není otcem Susanne. „Ve vile je nová kastelánka, která začala mluvit o tom, že Mici Stiassná měla poměr s jiným mužem, aby mohla mít dítě. S Alfrédem prý nemohla mít žádné. O tom mluvila loni kastelánka v televizi a holky, co se mnou chodily do školy, se ptaly, jestli je to pravda. Já jsem jim říkala, že jsem to tak neslyšela, že to není pravda. Zuzka se narodila Stiassným! Tohle nikdo nevěděl. Zuzka nám pak psala z Kalifornie, že když maminka zemřela, našla její deník a tam bylo popsané, jak se narodily děti u nás, u řidiče a Zuzka byla sama. Tak říkala, aspoň jsem se narodila jí,“ vysvětluje pamětnice.
Domek u vily Stiassni opustila maminka se svými dcerami v září roku 1945. Tatínek se toho už nedožil, stihl ale postavit dům v Brně-Komíně. „Tatínek zemřel ve čtyřicátém třetím roce. Byl vyslýchaný i v Kouničkách, uměl perfektně německy. Proč ho vyslýchali, to nevím,“ říká pamětnice. „Tatínek jednou sedl na kolo a jel do Komína sázet česnek. Pak přijel soused pan Pokorný a říkal, ať se oblečeme, že s námi půjde podél řeky do Komína, a po cestě nám řekl, že tatínka ranila mrtvice a leží u nich,“ popsala. Za čtyři dny v nemocnici zemřel.
Marie Straková bydlí v domě v Komíně dodnes. „Stavba stála tenkrát sto třicet tisíc, není to velké, ale jsou tam dva dvoupokojové byty. Zahrada byla až k řece. Pak nám vzali pozemek na tramvajovou trať do Bystrce, nic nám za to nedali. Vedle nás je to rozbité. Pozemek koupil nějaký cizinec a nic s tím nedělá,“ stěžuje si.
Po válce začala absolventka učitelského ústavu učit. První umístěnku měla ale až do Chrudimi v rodinné škole pro ženská povolání. „Komunisti pak rodinné školy rušili, tak mě poslali do Svitav, ale protože jsem tam nechtěla bydlet, jezdila jsem denně z Brna. Vyjela jsem brzy ráno a přijela večer. Něco jsem snědla, šla jsem spát a už abych zase vstávala,“ popisuje. Vzpomíná i na dvě spartakiády, na kterých s dětmi cvičila. „Jednou ze svitavskými dětmi a jednou s dětmi z Chrastové. Spali jsme v Praze ve škole na slamníkách. Ale děckám se to líbilo.“
Po čase dostala místo blízko Brna v Lipůvce, kde potkala i svého budoucího manžela Václava Straku. „Bylo mi skoro čtyřicet let, když jsem se vdávala,“ řekla. V šedesátých letech pobývala spolu s manželem Egyptě. „On se vyučil slévačem. Angličtinu se učil po cestě autobusem z Lipůvky, psal si takové kartičky. Pak ho vysoká technická poslala do Egypta,“ vysvětluje. „Nevím přesně, kdy to bylo, jestli při našem prvním nebo druhém pobytu, bylo to na fotbalovém hřišti, kam nás prezident Novotný pozval. Pozval všechny Čechy, kteří tam pracovali,“ vzpomíná na setkání s dalším prezidentem.
„Bylo tam hodně Čechů i česká škola. Říkali, ať tam jdu učit, ale já jsem bydlela v hezkém domě ve vilové čtvrti, musela bych jet ráno autobusem a odpoledne domů. Manžel říká: „Je ti to zapotřebí?“ Tak jsem radši chodila s Češkami do města nebo se koupat,“ popisuje pobyt v Egyptě.
Po návratu učila opět v Lipůvce a nakonec až do důchodu v roce 1984 v Brně ve zvláštní škole v Králově Poli. S manželem byli spolu téměř padesát let, v nedožitých devadesáti letech zemřel.
Ve vile Stiassni Marie Straková desítky let nebyla. Téměř čtyřicet let ji krajský národní výbor využíval jako hotel a reprezentativní sídlo, říkalo se jí vládní vila. Vedle prezidenta Beneše v ní pak nocovali zřejmě všichni komunističtí prezidenti. Po roce 1989 začala vila chátrat. Až za dalších dvacet let ji převzal do správy Národní památkový ústav a zahájil rozsáhlou revitalizaci. V roce 2009 se Marie Straková do vily opět podívala. Stála u založení spolku Přátelé vily Stiassni a jeho aktivity podporuje přes svůj pokročilý věk dodnes.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - JMK REG ED (Petra Špičková)