Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Januše Straková, roz. Štefanová (* 1936)

• narozena roku 1936 ve Světlé pod Ještědem

• účast v Pražském povstání, budovala barikádu

• 1951-1955 Vyšší hospodářská škola v Karlíně

• v roce 1955 nastoupila na umístěnku do Pražských uhelných skladů

• po mateřské dovolené nastoupila na Státní statistický úřad

• od roku 1991 Český statistický úřad na Invalidovně

• v roce 1994 odešla do penze

• v roce 2016 žije v Praze-Strašnicích

Příchod na svět a rodina Štefanova

Jana Straková, rozená Štefanová, se narodila 19. září 1936 ve Světlé pod Ještědem do rodiny Emanuela a Marie Štefanových. Její maminka Marie vyrůstala do svých čtyř let bez otce, který bojoval v první světové válce. Rodinnou zajímavostí je, že babička Berta, která měla na její výchovu velký vliv, pocházela ze 16 dětí a živila se jako tkadlena v Liberci. Děda byl železničář a po návratu z války pracoval v Liberci jako výhybkář. Jednou se mu však stala nehoda, v zimě uklouzl na zmrzlých kolejích a vlak mu amputoval obě nohy. Brzy tomuto zranění podlehl. Janina maminka se ve svých 20 letech vdala za Emanuela, jenž byl o sedm let starší a pracoval jako vrchní číšník na Štrbském plese ve Vysokých Tatrách. Později provozoval restauraci v Českém Dubu. V roce 1938 se rodina přestěhovala do pražské Libně. Otec tam našel zaměstnání v kavárně v Dlouhé třídě - pozdějším Dubonetu.

Červené plameny v krytu

V březnu 1939 začalo období německé okupace, které se Januši vrylo silně do paměti. Doma na oknech muselo být zatemnění a ve škole učitelé připravovali žáky na bombardování: „Když jsem chodila do školy a začaly nálety, museli jsme udělat zkoušku rychlosti, jak rychle doběhneme domů a zpátky. Kdo to nestihl do určených minut, nesměl po houkání sirén ze školy.“ Zatímco dospělí si velmi dobře uvědomovali nebezpečí a náletů se báli, děti snášely krizovou situaci poměrně lehce. Pamětnice vzpomíná, že jí bombardování nečinilo větší starosti. Vždy při zvuku sirény si vzala svůj kufřík s panenkou a klidně odešla s rodiči do krytu, který byl pod domem, kde rodina bydlela.

Nejhorší její vzpomínka se váže k náletu na pražské Vysočany. Nedaleko bydliště Štefanových spadla bomba na volnou parcelu vedle Rokytky, kde si předtím Jana hrála s dětmi ze sousedství. Rodina se ukryla do krytu, kde přestala fungovat elektřina, takže tam lidé seděli potmě. Strašidelná chvíle se ještě zhoršila: „Pamatuji se, že z větracích šachet lítaly takové červené plameny. Ona to byla zřejmě nějaká cihelná drť, ale vypadalo to jako světla plamenů, bylo to něco hrůzného. A po náletu, když jsme vyšli ven, tak jedna bomba spadla mezi Rokytku a ohradu za ní. A na ohradě byla rozplácnutá dvě lidská těla. Bylo to strašné.“

První a poslední návštěva Sokola

Janin podnikavý otec si pronajal kantýnu u fotbalového klubu SK Libeň a prodával tam drobné občerstvení - kremrole, indiány, z nápojů čaj, cikorku, pro dospělé pivo. Káva v nabídce kantýny chyběla, protože za války patřila mezi vzácné nedostatkové zboží a byl velký problém ji sehnat. Fotbalové hřiště fungovalo celoročně, v létě se zde hrál fotbal a v zimě se plocha postříkala vodou a využívala se jako velké kluziště. Jana se zde již ve svých třech letech naučila bruslit. Každé odpoledne sem totiž chodila s babičkou navštívit rodiče, kteří prodávali v kantýně, a bruslila.

Ve třech letech také prvně navštívila Sokol. Rodiče si přáli, aby tam chodila cvičit pravidelně, ale to už nestihla. Týden po její první návštěvě německé úřady tělovýchovnou organizaci zakázaly. Do sokolovny se s dalšími cvičenci navrátila až v roce 1945.

Válka poznamenala život rodiny i v dalších směrech. Pamětnice vypráví: „Otec byl velice hezký člověk, přitahoval ženy a mám takový dojem, že byl mamince nevěrný.“ Ta manželův zájem o ženy těžce nesla a pohár její trpělivosti přetekl, když Emanuel odešel do Německa na nucené práce. Tam se seznámil s nějakou ženou a po jeho návratu do Čech se Štefanovi rozvedli. Maminka s babičkou a Janou se poté odstěhovaly na pražské Vinohrady do Londýnské ulice.

Januše navštěvovala školu v Polské ulici, dnešní Jana Masaryka. Poblíž, na rohu Polské a Londýnské stál hotel Ametyst, jehož okna vedla k Štefanovým do dvora. Naproti přes ulici se nacházelo sanatorium pro německé důstojníky. „Tam měl každý pod polštářem svoji zbraň, a když se jim venku něco nezdálo, tak hned stříleli.“

Ukrýval židovské chlapce, odbarvil je na blond, aby nebyli nápadní

Po rozvodu se Janina maminka seznámila s panem Novákem, který pracoval jako vedoucí výroby v továrně na barvy na Košince. Fabrika patřila židovským majitelům Neumannovým, kteří měli dva syny Lothara a Hanse. Nacisté továrnu arizovali a majitele odvlekli do koncentračních táborů, kde zahynuli. Jejich syny se ale Novákovi podařilo zachránit, osm měsíců je schovával. „Svého kamaráda holiče požádal, aby je odbarvil, takže z nich udělal blonďáky, aby nebyli nápadní. Ve fabrice mezi šatnou a sprchami nechal postavit zeď s dvířky pouze na zahradu. Každou noc chlapce pouštěl ven, nosil jim jídlo a vodil je do továrny, aby se mohli osprchovat a vykonat denní hygienu.“ 

Volání Rozhlasu o pomoc

V době Pražského povstání poslouchala rodina s napětím zprávy Československého rozhlasu o tom, jak hoří Staroměstská radnice. Nejhorší bylo rozhlasové volání o pomoc. „To je nezapomenutelné, jak hráli sokolský pochod a volali o pomoc,“ říká pamětnice. Jana se účastnila i stavění barikády: „Já jsem pomáhala, babička mne nedonutila, abych zůstala doma. Trhaly se dlažební kostky, nosilo se tam všechno harampádí. (...) V Belgické ulici u pošty, což byl světlezelený dům obložený dlaždicemi, si němečtí důstojníci postavili do řady asi 18 Čechů. Všichni měli ruce vzhůru, obličeje ke zdi a Němci je všechny postříleli. To bylo strašné.“ Když přijely ruské tanky, prožívala Jana velikou radost a euforii, že už je po všem. Stala se však také svědkem toho, jak se Češi mstili Němcům, kteří na Vinohradech bydleli.

Po válce se maminka vdala za pana Nováka a Janě se narodila sestra Eva. Její nevlastní otec byl velice spravedlivý a láskyplný a žádnou z dcer neupřednostňoval. „Nikdy jsem nebyla na druhém místě. Přijal mne s velkou vroucností a otcovskou láskou.“

Jana osobně zažila i návrat prezidenta Edvarda Beneše z exilu do vlasti. S maminkou a babičkou stála v podještědském kroji na rampě u Národního muzea a účastnila se prezidentova vítání.

Další osud židovských chlapců

A jak dopadli bratři Neumannovi, které Novák ukryl a zachránil před koncentračním táborem? Přežili válku a po komunistickém převratu v únoru 1948 emigrovali do Ameriky. Jejich strýc jim tam zakoupil vilu v Caracasu ve Venezuele. Než odjeli, navštívili pana Nováka a požádali ho, aby se tam s rodinou přestěhoval s nimi. „V roce 1948 jsme tedy řešili velké dilema.“ Tatínek, přesvědčený komunista, se postavil proti emigraci, maminka byla pro, Jana s babičkou byly proti. „Tak jsme maminku přehlasovali.“ Novákovi zůstali v Československu. Lothar a Hans byli v Americe úspěšní, založili továrny na výrobu barviv a dařilo se jim. S Janinou rodinou stále udržovali kontakt. „Po deseti letech podnikání měli v Americe 60 % podílu na trhu s barvami. Měli sídla ve velkých městech, v New Yorku i ve Švýcarsku.“

Umění ji provázelo životem

Po ukončení základní školy studovala Jana Vyšší hospodářskou školu v Praze. Maturovala v roce 1955. Od svých 16 let chodila s Vladimírem Strakou, za kterého se v roce 1955 provdala. V 18 letech se zúčastnila konkurzu do Vysokoškolského uměleckého souboru, uspěla a začala ve sboru zpívat. Tak započala nová etapa jejího života. Umění její život obohatilo o další rozměr. Se souborem procestovala mnoho zemí a má z té doby uloženo několik alb fotografií ze zájezdů - např. do Německa, Itálie, Maďarska, Polska, Španělska nebo Švýcarska. „Bylo to v době, kdy nikdo nikam nesměl. Když jsme přejížděli španělské hranice, říkali celníci o cimbálu, který nemohli unést, že to jsou dva metráky komunistické propagandy.“

Krásné jaro, krvavý podzim 1968

Potom přišlo pražské jaro. Podle Janina hodnocení vidělo 90 % národa v Alexandru Dubčekovi spásu. V zemi panovala velká euforie a nadšení. „Kolegyně v práci přišla s tím, že slyšela od nějaké vědmy proroctví. Předpovídala Československu krásné jaro, krásné léto a krvavý podzim. A my jsme se jí smáli, že to není možné. A jak to dopadlo, to všichni víme.“ 21. srpen 1968 zastihl pamětnici v rakouských Alpách. O příjezdu okupačních vojsk do republiky se dozvěděla od švédských turistů na jednom rakouském parkovišti. Cítila velké zklamání. „Byla jsem naivní, myslela jsem si, že změna, kterou jsme v republice dělali, se bude líbit i dalším zemím RVHP. Že je to povznese a že si z nás vezmou příklad.“

V roce 1962 se Janě Strakové narodila dcera Zuzana. Pamětnice nastoupila na mateřskou dovolenou a přestala docházet do uměleckého souboru. Po mateřské začala pracovat na Městské správě Českého statistického úřadu v Praze v Maiselově ulici. Později se toto pracoviště přestěhovalo na Invalidovnu. V tomto zaměstnání zůstala přes třicet let až do svého odchodu do penze. Tomu krátce předcházel rok 1989 a listopadové události, které velmi uvítala. „Věřila jsem řečem, že za 10 let doženeme Rakousko nebo Německo, ale hrozně jsem se zklamala.“

„Každý den se dívám na televizní noviny. Sleduji je a říkám si, že se svět řítí do záhuby,“ končí pamětnice trochu pesimisticky své vyprávění. Jsou ale i věci, které jí dělají radost. Těší se ze svého pravnoučka a také z kontaktů se svými přítelkyněmi a sousedkami.