Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Stránská (* 1925)

• narozena v roce 1922 v Dalečíně na Vysočině

• 1939 odchod do kláštera v Rajhradě, přijetí řeholního jména Bonifácie

• působení ve válečném Brně

• 1945 návrat do Rajhradu

• 1951 odsouzení matky představené k 17 letům vězení

• přesun sester do severních Čech

• v 50. letech sestry za trest opět přesunuty

• do roku 1989 dohled StB a církevních tajemníků

• návrat do Rajhradu

Očekávané povánoční dítě

„Narodila jsem se 28. prosince 1922 jako velmi očekávané povánoční dítě. Měla jsem jednu sestru. Po mně se ještě narodili dva bratři. 31. prosince mě rodiče nechali pokřtít. Maminka byla hluboce věřící. Tatínek tolik ne, do kostela chodil jednou za rok, na svátky. Měli se ovšem velmi rádi. Krásná rodina to byla, vychovávali nás ve víře.“

Tak začíná své vyprávění Anežka Stránská, řeholní sestra Bonifácie z Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova z Rajhradu u Brna. „Já byla zlobivé dítě, neposlušné. Moje sestra byla pravý opak, poslušná, a bratři, ti se často prali. Já se k nim pak ráda přidávala. Maminka mi říkala, ty jsi horší než ti kluci. Já ji jako sedmiletá odpověděla, maminko, vy jste tak nespravedlivá, to si pamatuju. Maminka měla plné oči slzí, když jsem jí to řekla.“ Rodina žila v Dalečíně na Vysočině v okrese Žďár nad Sázavou. Do školy chodila Anežka spolu s dalšími dětmi do Jimramova, vzdáleného šest kilometrů. V zimě do školy sjížděla na lyžích a v létě na kole.

Když navštěvovala třetí ročník měšťanky, přišla ve svých 16 letech za rodiči s rozhodnutím, že půjde do kláštera. Rodiče to brali spíše jako dětský rozmar, a tak ji odbyli. Když našla výzvu, že se v Rajhradě v klášteře uskuteční duchovní cvičení pro dívky, které by rády pomáhaly lidem, neváhala a napsala matce generální. Po čase odjela do kláštera a rovnou šla za matkou představenou, že napíše domů, že už tam zůstane. S tím představená kláštera nesouhlasila. „Říkala mi, že to nemůžu, že by se tatínek zlobil, a já že opravdu už tam chci zůstat. Táta přijel, svolil, že jsem mohla zůstat 14 dnů, pak jsem ale musela domů. A doma mně ještě chvíli bránili. A já řekla, že budu moc hodná, ale že půjdu do kláštera, že jsem rozhodnutá na věčný časy, takovou hloupost jsem řekla. Ale rodiče nakonec svolili, bylo mi 17 let.“

Rok 1939 – sestra Bonifácie spolu s dalšími působí v Brně

Rodiče Anežky, která přijala řeholní jméno Bonifácie, na její řeholní sliby už přijet nemohli. „To už byly špatné časy, už byla nejistá doba, rok 1939. Já byla ráda, že jsem tam byla, hodně jsme četly, doplňovaly jsme si vzdělání. Dva roky noviciátu jsme nikam nemohly, ani za bránu kláštera. To odloučení je potřebné, člověk víc přemýšlí, zda se rozhodl správně. Některé dívky se v rozhodnutí utvrdily, některé odešly.“

Starší sestry v té době už s mladšími hodně mluvily o událostech, které na všechny doléhaly.  „Říkaly nám, že se máme modlit za mír, že naši vojáci chtějí bojovat, ale že by to nebylo rozumné. My jsme nesouhlasily, říkaly jsme, že bychom také šly bojovat za národ, za vlast. Ony nám odvětily, že jsme děcka, a mluvily o prezidentovi, že udělal dobře, že se podvolil. Že Hitler mu dal hrozné podmínky, že je to těžká situace, že by nás zničili. Ale oni nás stejně zničili…“

Sestra Bonifácie spolu s dalšími sestrami odešla do Brna, do nemocnice na praxi. Vykonávaly tam ošetřovatelskou službu v rodinách. Navštěvovaly nemocné Čechy i Němce. „Jezdily jsme s lékařem. Jednou jsem takto s lékařem jela tramvají, ta najednou zastavila, že máme všichni zmizet do krytu. Byl další nálet. Lékař mi říkal, že se ukryjeme v domě jedné jeho pacientky, ale já jsem věděla, že máme, když to jde, jít vždycky domů. Tak jsem utíkala takhle po té Údolní, pes tam vyl, pořád samé rány. Za chvíli bylo po náletu, rozbité ulice. Ta pacientka našeho lékaře odmítla jít do krytu, byla mrtvá. V roce 1944 to bylo.“

Němečtí důstojníci nás varovali před vojáky Malinovského armády

Ke konci války se sestra Bonifácie i s dalšími uchýlila zpět do Rajhradu. Jak se v roce 1945 blížila fronta, jejich matka představená jim přikázala, že jakmile zaklepe na dveře, tak se všechny musí schovat do sklepa. „Jeden večer k nám přišli němečtí důstojníci a říkali sestřičkám, ukryjte se, za námi jdou Rusové, to je Malinovského armáda, na Slovácku dělají hrozné věci. Pijí a znásilňují. Ti Němci říkali, že už to je s nimi špatné, měli mezi sebou i sedmnáctileté kluky. Prosili o vodu a úkryt. Věděli, že když se neukryjí, tak je hned zastřelí. Tak se schovali u nás na střeše.“

Ještě v Brně se sestry seznámily s Milosrdnými bratry, v dnešní ulici Polní v jejich klášteře Němci zbudovali lazaret. V současnosti se na místě nachází nemocnice. Tito bratři zachránili sestry v Rajhradě před znásilněním ruskými vojáky. „Když přišli Rusové, tak hledali vojáky. My jsme byly schované ve sklepě, tak nám se vůbec nic nestalo. A ti bratři od těch milosrdných nás zachránili. Když se střílelo, tak my jsme chodily pro vodu. Sušily jsme chleba, ve chlévě jsme měly krávy, pro mléko chodily starší sestry, na dvoře pak byla voda, pumpovaly jsme ji na dvoře... Střílelo se tam... Kolem nás to lítalo a nám se nic nestalo, kupodivu. Ale jak se blížili Rusové, tak to už jsme byly jen v tom sklepě.“

Jedna sestra měla německý původ, pocházela ze šlechtického rodu

Po válce se řád rozhodl budovu kláštera snížit. Celkově byla zničená ostřelováním. Řád už nechtěl budovat tak velký komplex. Sestry si ponechaly jen jedno patro. Při opravách pomáhali příbuzní. Nápomocná byla také sestra Anežka, která pocházela ze šlechtické rodiny.¹ Její rodiče měli velmi silné sociální cítění. Patřil jim zámek v Kunštátu na Blanensku.² Lidem pod zámkem umožnili stavbu domků. Tyto rodiny pak po válce jezdily do Rajhradu vypomáhat s obnovou kláštera. „Oni nám to samozřejmě pak zabrali. Prvně Němci, ti tam rozbili i obrazy, střílelo se tam. Pak to převzali naši, prvně Němci, pak komunisti.“

Těšily jsme se, že zase můžeme chodit do rodin, ale oni nám to zatrhli

Ani sestrám Kongregace v Rajhradě se v 50. letech nevyhnula akce Ř, při které režim „pracoval“ na vyklízení ženských klášterů. Po válce sestry opět začaly chodit do rodin. Záhy jim to ale státní moc zakázala. Sestrám bylo sděleno, že to už je záležitostí Červeného kříže.

Krátce po komunistickém převratu stát sestry přidělil na práce na polích a v továrnách. V červenci roku 1951 odsoudil režim ve vykonstruovaném procesu druhou generální představenou kláštera Marii Martu Vintrovou³ k 17 letům vězení.⁴ „Druhá matka generální byla moc hodná… I v té válce sem chodili, i po té válce, vysokoškoláci z Brna. Školili se tu, učili se i náboženství. Vzdělávali se tu i kněží. Dva tu byli, pak utekli za hranice a matka pak měla soud. Jednou přišli sem, strašný nápor, já tu nebyla, já byla ve Vyškově v nemocnici. Říkali mi tam, že do Rajhradu nesmím jezdit, že je to tam nebezpečné. Sem (do kláštera v Rajhradě – pozn. ed.) přišlo asi deset policajtů, celé to tu prohledali, vyházeli papíry, našli prý zbraně, no, ale my nikdy nesměly střílet, ani jsme nesměly mít zbraně u sebe… Pravda byla jen to, že jsme lidem pomáhaly utíkat, i kněžím, to je pravda… Matku Martu hledali, byla v kostele, vyzvali ji, ať si vezme nejnutnější papíry, sestřičky ji bránily, prý je odkopávali a bili ty sestřičky, ti policajti, oni byli sprostí.“ Generální představená Marie Marta Vintrová byla díky amnestii propuštěna po devíti letech.

Po válce odešla z kláštera také sestra německého původu Anežka. Hrozil jí odsun. Dostala se do Argentiny, kde také zemřela. 

Vhodily jsme do volební urny čisté papíry

Režim sestry na podzim 1951 převelel do severních Čech. V Teplicích zůstala tamní nemocnice bez personálu. V místě totiž působily sestry německé národnosti, které patřily k řádu Svatého kříže, a ty po válce odešly do Rakouska a Německa. Padesát sester z Rajhradu se tedy hodilo. „Rajhrad prý bude pro armádu, pro PTP, takže všechny musíme odejít. Nejprve jsme šly do Vyškova a pak do Teplic. Školily jsme tam mladá děvčata. Byla to tam pěkná práce, ale nešly jsme volit, tak nás opět vyklidily. … Přišel ředitel nemocnice a říká, abychom šly k volbám, že má rodinu, tak kvůli jeho rodině, tak my jsme řekly, že půjdeme, ale že tam hodíme prázdné lístky. On na to, že ano, klidně, ale hlavně ať jdeme. No, tak v půl osmé večer se padesát jeptišek vydalo volit. No, samo sebou daly jsme tam bílé papíry, no, tak že prý půjdeme za trest jinam. Do domova důchodců nebo Ústav sociální péče to byl. Pod Doubravkou se to jmenovalo… To byl takový původní sběrný tábor, lágr. Zanedbané to tam bylo… No, pod pohrůžkou odejmutí státního souhlasu za námi nesměl chodit žádný kněz. Ale nakonec nám tam tajně sloužil mši jeden, co tam byl jako údržbář, ale jinak to byl kněz. Dominikán, několik řečí uměl, moc vzdělaný člověk to byl.“

Hlídali nás církevní tajemníci, to byla komedie

Ani v ústavu Pod Doubravkou však sestry nezůstaly dlouho, dostaly se do Jiřetína. „To byla 60. léta, no, a to až do 80. let nás hlídali církevní tajemníci. Stále. To vám byla komedie s námi. Dělali, že jsme svobodné, a přitom nás tak hlídali. Až nás to zahanbovalo. Ale lidé nás měli rádi.“ V Jiřetíně sestry zůstaly až do roku 1975.

K volbám už nikdy nešly. Ještě v Jiřetíně byla sestra Bonifácie zvolena matkou představenou. „Za tři hodiny to bylo rozhodnuté. Byla jsem taková asi odvážnější, nebála jsem se tolik jako druhé… Kontrolovali pořád. Ale co jsme dle nich dělaly, to nám neřekli, že jsme prý nespolehlivé. Oni se nás báli.“

Komunistická diktatura byla horší, to bylo totiž takové slídění našich lidí

Sestra Bonifácie musela v pozici matky představené každý měsíc posílat do Prahy výkazy, kolik je sester a co dělají. „My to opisovaly, ty otázky byly pořád stejné. A také jsem měla pozvání do Říma na celonárodní setkání, setkání církevních představených. Několikrát jsem žádala, nikdy mě nepustili. Tak jsem se do Prahy na tu kulturu vypravila a říkám jim, že tedy dobře, ale ať mi to dají písemně, že se tím prokážu v Římě, že mám tento důvod, proč nemůžu přijet. No, samozřejmě nic mi nedali. Pustili mě. Ale hned mě varovali. Abych se do ničeho nepouštěla. No, tak já jsem jim hned řekla, nebojte se, já nechci škodit republice. A on hned ten jeden, že abych mu na to podala ruku. Ale já jsem mu řekla, že mu ruku nepodám, že já nic neslibuju, že já slibuju jenom Bohu. … Když jsme přijely zpět, tak se nám údajně ztratily kufříky. Tajemník a tajemnice se nás vyptávali, slušní byli. Až po několika dnech jsme si kufry mohly vyzvednout. No, tak to víte, že si je prohlédli. Ta ztráta byla jen záminka. No, a ptali se nás, jak to tam probíhalo.“ V roce 1989 se sestry vrátily do Rajhradu.

1) http://opac.nm.cz/authorities/42781;jsessionid=838A3A0D46C58B3CA1CE859D5AA8E64A#?id=8EAZq1nWR8y3vcy1bB2QOw&pageSize=10&sorting=default

2) https://www.zamek-kunstat.cz/cs/o-zamku

3) http://novy.rajhrad.cz/pametihodnosti/klaster-sester-tesitelek-bsj/

4) http://www.sestrytesitelky.eu/historie/